KAPITOLA 8
Zpráva o Amyině smrti byla Frankovi telegraficky zaslána do Dublinu. Vydal se tam po nějaké pomyslné stopě a tato náhlá zpráva, kdy byl plný naděje a dychtivosti, mu málem zasadila smrtelnou ránu. Než se uzavřel den, který zprávu přinesl, ležel Frank bezmocný a v bezvědomí na lůžku s horečkou.
Paní Varleyová se třásla o synův život; naštěstí její adresu znal majitel hotelu, kde Frank pobýval, a okamžitě jí telegrafoval o synově vážné nemoci.
„Mary,“ oslovila slečnu Burtonovou, „máte odvahu se mnou přeplout kanál a pokusit se zachránit mého ubohého chlapce? Manžel za mnou přijede příští týden, pokud to bude potřeba, nemůže opustit nyní svou farnost.“
A Mary vyjádřila ochotu vydat se tam na cestu do Dublinu. Co by neudělala pro toho, kdo pro ni byl vždy jako bratr? A tak obě dámy následujícího dne odjely a po příjezdu do Dublinu našly Franka, jak blouzní a zmítá se v deliriu mozkové horečky.
Následovaly dny a noci únavného bdění a ošetřování.
„Možná se z toho ještě dostane, madam,“ řekl starý dobrý doktor na adresu paní Varleyové, ale udiveně si Mary prohlížel přes brýle. Bylo mu řečeno, že příčinou nemoci je náhlá smrt jedné mladé dámy. Kdo tedy byla ta druhá mladá dáma, která se tak oddaně věnovala trpícímu? „Ještě se z toho může dostat, madam, má železnou konstituci a kostru obra, nemluvě o dvou andělech, kteří na něj dnem i nocí dohlížejí!“ galantně se uklonil oběma dámám napravo i nalevo.
A Frank to skutečně zvládl. Horečka postupně ustupovala, a i když byl slabý a bezmocný jako dítě, lékař prohlásil, že je mimo nebezpečí.
S vracejícím se vědomím se však vrátil pocit smutku a ztráty a paní Varleyovou bolelo srdce pro jejího syna, když viděla, jak se na jeho kdysi jasné, šťastné tváři usadil výraz naprosté prázdné bídy a zoufalství. „Přimějte ho, aby mluvil o svém smutku,“ radil jim lékař, a matka ho jemně a postupně přiměla, aby otevřeně mluvil o ubohé Amy a jejím strašném konci.
„Všichni trpíme s tebou a pro tebe, můj synu,“ řekla paní Varleyová, když seděla u Frankova křesla v ranním soumraku, kdy místnost osvětlovala jen záře z krbu, „ale můj soucit s tebou mi nebrání cítit s někým jiným, kdo je mi velmi blízký a drahý a kdo právě teď trpí stejně nebo možná ještě víc než ty.“
Frankovy oči vyjadřovaly údiv. O kom to jeho matka mohla mluvit? Zabrán do svého vlastního trápení neměl ani pomyšlení na trápení jiných.
„Nepokoušej se mi oponovat, Franku, drahý,“ pokračovala jeho matka.
„Musíš mi odpustit, když řeknu, že smutek může člověka učinit sobeckým a nepozorným. Jinak by sis všiml nejen smutku a úzkosti v mé tváři, které ze mě posledních pár týdnů dělají starou ženu, ale také smutku v líbezné mladé tváři, která už mnoho dní a nocí velmi smutně pozoruje tu tvou.“
„Matko,“ vykřikl Frank vášnivě, protože nyní pochopil matčin význam slov.
„Proč jsi sem tu dívku přivedla? Věděla jsi, že je to zbytečné. Proč jsi mě tu nenechala umřít? Bůh ví, že už nemám pro co žít!“
„Slečna Burtonová nepřišla jen kvůli tobě, Franku, přišla i kvůli mně. Byla mi v mých nesnázích jako dcera a jako dcera sem přišla se mnou. Tvůj otec nemohl opustit svou farnost, a nebylo správné, abych cestovala všechny ty míle sama a čelila takové nemoci, jako je ta tvoje? No a Mary mi řekla, že nás musí zítra bohužel opustit; má zde v Dublinu přátele. Říká, že tvoje nebezpečí pominulo a že už ji nepotřebujeme. Věř mi, Franku, že ji nevyhání tvůj návrat ke zdraví, ale tvůj chlad a lhostejnost a (odpusť mi, drahý) tvůj nevděk.“
„Co chceš, abych udělal, matko?“ ptá se ubohý Frank lítostivě.
„Nemám teď žádnou lásku, kterou bych mohl nabídnout nějaké ženě. Moje srdce je zdrcené a zlomené a ani tucet Mary Burtonových by ho nespravilo.“
„To já vím, Franku, drahý,“ odpoví jeho matka velmi sladce,
„ale když už si s sebou musíš nosit zlomené srdce, mělo by tě to naučit být velmi laskavý ke zlomeným srdcím druhých, zvláště k tak dobrému a opravdovému srdci, jako je to Maryino. Pár laskavých slov, která bys jí právě teď řekl, by ji udělalo když ne šťastnou, tak alespoň o něco méně nešťastnou, než je teď.“
„Řekni mi tedy, co mám říct,“ řekl Frank unaveně,
„a nech mě to říct hned. Nechceš, abych ji požádal o ruku? Myslím, že by mě ta slova udusila.“
„Ne, synu, to ne. Chci jen, abys jí poděkoval za její laskavost a péči během tvé nemoci (neboť se skutečně téměř vyčerpala, když ti zachránila život), a chci, abys jí řekl jen tři slova. Neopouštěj nás, Mary. To kvůli své matce, protože co bych si bez ní počala? – Mohu ti ji poslat, Franku?“ dodala po odmlce.
Pak Frank, unavený diskusí, chabě souhlasil a paní Varleyová okamžitě opustila místnost, vděčná za svůj částečný úspěch a hodně si slibující od nadcházejícího rozhovoru mezi synem a Mary.
Mary velmi tiše vstoupila do místnosti a přistoupila přímo k Frankovi. Tehdy si poprvé všiml, jak dívka zbledla a zesmutněla.
„Jak bledě vypadáš, Mary,“ řekl vlídně.
„Je ti špatně? Posadíš se na chvíli na mou židli?“ zároveň se pokusil vstát.
„Ne, ne,“ řekla Mary v okamžiku a zrudla šarlatem,
„jsi ještě slabý a nesmíš myslet na zdvořilost. Paní Varleyová říkala, že mě chceš vidět. Co se děje, Franku?“
„Mary,“ řekl a vzal obě její ruce do svých, „chci tě požádat, abys mi odpustila mou ohavnou hrubost a nevděčnost vůči tobě. Chci ti poděkovat za všechno, co jsi pro mě udělala. Stydím se, že jsem to neudělal už dřív, ale byl jsem tak nešťastný, s tak zlomeným srdcem.“ Pak se ubožák úplně zhroutil a oslaben dlouhou nemocí a neschopen se ovládnout si zakryl tvář rukama, plakal a vzlykal jako dítě.
„Franku,“ prosila ho Mary. „Pro dobro nás všech se kroť, nesmíš se takhle trápit, tím i mě zabiješ. Co pro tebe mohu udělat? Položila bych život za to, abych ti dopřála hodinu štěstí.“
Frank stále vzlykal a Mary se nad ním skláněla jako matka nad nemocným dítětem, přitahovala si jeho hlavu k rameni, konejšila ho a utěšovala.
Postupně vášně jeho žalu opadaly a on si lehl s hlavou na její rameno, zcela vyčerpaný.
Pak paní Varleyová jemně otočila klikou dveří a vstoupila do pokoje.
„Díky Bohu za to,“ zvolala. „Mary, nehýbej se. Franku, drahý, je to jediná žena z celého světa, kterou sis měl vybrat, a můžeš být vděčný, že jsi takovou získal. Bůh vám oběma žehnej. Večer napíšu tvému otci.“
Frank se chtěl matky zeptat, co řekl nebo udělal, že mu takhle blahopřeje a žehná, ale Maryina bílá tvář a třesoucí se ruce mu zabránily ve vyslovení slov, a tak jen s unaveným povzdechem řekl:
„Matko, musím si jít okamžitě lehnout, jsem úplně vyčerpaný,“
a raději se odpotácel, než aby šel ke dveřím. Paní Varleyová ho následovala.
„Můžu tvému otci říct, že je všechno vyřízeno, že?” řekla tichým hlasem, když mu držela otevřené dveře. Frank se ohlédl na Mary, která se stále skláněla přes opěradlo křesla, a její skleslá postava a uslzená tvář se hlásily o slovo.
„Řekni mu, co chceš, matko,“ odpověděl unaveně, „jen mě nech dnes v noci odpočívat.“
Ostatně, co na tom záleželo? To nejlepší z jeho života bylo pryč, kdokoli, kdo by chtěl, by si mohl vzít rozbité zbytky.
Rektor byl opravdu velmi rozzloben, když obdržel dopis od své ženy, v němž byla zpráva o zasnoubení jeho syna.
Je to naprosto neslušné, odepsal, je to hrubá neúcta k živým i mrtvým. Každý ví, jaké naděje můj syn choval ve vztahu ke slečně Wardenové, a teď, čtrnáct dní po její smrti, je zasnouben s jinou. S takovou dohodou nechci mít nic společného. Pan Warden je můj starý a vážený přítel, a jak bych se mu mohl podívat do tváře, kdybych takové chování svého syna toleroval? Je to snad dítě nebo blázen, že se nedokáže naučit ovládat své city a ustát ztrátu? Ať se rozhodne nést svůj žal tak, jak se na muže sluší a patří a jak to museli dělat jiní lidé před ním.
Na to paní Varleyová napsala dlouhý dopis, v němž obhajovala ani ne tak moudrost svého jednání, jako spíše nezbytnost případu.
Frank není ani dítě, ani blázen, tak zněl dopis, ale má silné vášně a prudkou povahu, které by ho velmi rychle snesly z kopce, kdyby se jednou obrátil tímto směrem. Připočti k tomu jeho podlomené zdraví a náladu a pochopíš, že jsem neměla lehký úkol, když jsem se ho snažila vrátit do stavu, v jakém býval. Zdejší lékař mi řekl, že jedinou šancí, jak se mu vrátí zdraví a síla, je okamžitě vyrazit na dlouhou zahraniční cestu – za žádných okolností nesmí myslet na to, že se do Harleyfordu vrátí dříve než za rok. Co tedy radíš? Můžeš na tak dlouhou dobu opustit svou farnost a cestovat se synem po Evropě (věděla, že rektor nesnáší cestování a vůbec jakoukoli tělesnou námahu), nebo se domníváš, že bych mu za těchto okolností mohla být vhodnou společnicí? Existuje snad někdo z jeho vlastních přátel, kdo by se na takový úkol hodil nebo kdo by pro něj mohl udělat vše, co udělá něžná milující manželka? Co by panu Wardenovi nebo komukoli jinému, kdo by mohl kritizovat jeho chování, záleželo na tom, kdyby Frank upadl do lehkomyslného rozptýlení nebo ukončil svůj život vlastní rukou – a to, dovol mi, abych ti řekla, je další hrůza, kterou jsem měla stále před očima. Ne, ne, můj drahý manželi, vnímej věci v pravém světle, prosím tě; musíš v této věci ustoupit a věř mi, že je to stejně tak pro tvé vlastní štěstí jako pro štěstí tvého syna.
A rektor skutečně ustoupil, jak se dalo očekávat, a nejenže souhlasil se svatbou svého syna, ale odjel do Dublinu, sám obřad vykonal a také mladým lidem načrtl svatební cestu – nejprve cestu po americkém kontinentu a nakonec po hlavních evropských městech.
„Hardcastle je na tom lépe,“ řekl si smutně chudák Frank, když čekal na svou nevěstu v zákristii malého irského kostela, kde se měl obřad konat.
„Nemá matku, která by ho přemlouvala ke sňatku, pro který nemá chuti. Ne že bych se snažil, aby byla nešťastná, protože je milá a hodná, ale tu druhou vzpomínku ze svého srdce vyrvat nedokážu.“
Tak se stalo, že se Frank a Mary stali mužem a ženou do měsíce po smrti nebohé Amy a rektor s paní Varleyovou se vrátili do Harleyfordu, aby společně snášeli zvědavost a kritiku svých sousedů.
překlad a úprava : Nikola Bílá
Přidejte odpověď