KAPITOLA 9
Dny na High Elms ubíhaly velmi pomalu a unaveně. Lord Hardcastle, který se nyní stal uznávaným obyvatelem domu, sotva poznával sám sebe v životě, který vedl, tak zcela se změnily jeho zaměstnání a prostředí. Byl zvyklý na klidnou monotónnost studijního života, kterou přerušovala pouze každoroční návštěva Londýna, kde se účastnil zasedání různých vědeckých společností, jichž byl členem, a tak to nebyla samota v domě, která mu drásala nervy a city. Od útlého mládí byl zvyklý dobře ovládat své pudy a vášně a jeho vysoce nervózní povaha byla vždy dokonale vyvážena jeho dobře kultivovanými rozumovými schopnostmi. Za náročných okolností, jimiž prošel, jeho zdraví ani v nejmenším neutrpělo, a přesto byl jako vždy rozumný a sebevědomý ve stavu nervové podrážděnosti, kterou si nedokázal vysvětlit.
“Dýchá na mě atmosféra tajemství,” říkával si,
“na každém kroku mě čeká něco, na co nejsem vůbec připraven. Proč například ten nápis na Amyině hrobě a proč já, který jsem ji tak upřímně miloval a držel ji chladnou a bez života v náručí, nemám zatím v srdci pocit naprostého prázdného zoufalství, ale jen jakési silné nedefinovatelné nutkání, které mě neustále popohání dál, v hledání pravdy?”
A čím víc přemýšlel, tím víc se divil, až mu mozek začal být jako nemocný a závratný z toho, že se neustále točí kolem jednoho středu.
Pan Warden zase vypadal, že se usadil v naprostém klidu beznadějného, bezcílného života. Svými způsoby a zvyky zcela zestárl a vedl život člověka, který ví, že ho v budoucnosti nečeká nic dobrého, a proto žije výhradně ve vzpomínkách na minulost. O paní Wardenové, její nemoci a smrti mluvil bez zábran, ale když lord Hardcastle jednou nebo dvakrát záměrně zmínil Amyino jméno, buď náhle odešel z místnosti, nebo tak ostře odbočil od rozhovoru, že další poznámka na toto téma byla nemožná.
“Rve mu to srdce, když mě slyší o ní mluvit, a musí vědět, že ji nikdy nespustím z hlavy,” pomyslel si lord Hardcastle, když pohlédl přes knihovnu na místo, kde seděl pan Warden s otevřeným svazkem před sebou, ale oči měl zasněně upřené na okenní tabuli – myšlenkami byl zjevně daleko.
„Podívejte se, pane,“ řekl náhle a přešel k němu,
„možná se vám bude zdát drzé, na co se vás chci zeptat, ale mám k tomu skutečný důvod. Miloval jsem vaši dceru zaživa (bůhvíjak upřímně) a miluji ji i po smrti. Kdyby žila, možná by se nikdy nestala mou ženou – kdo to může říct, ale její dobré jméno, ačkoli je mrtvá, je mi stejně drahé, jako kdyby byla živa. Prozradíte mi – žádám vás o to jako o velkou laskavost – proč jste na její hrob napsal jiné jméno, než pod jakým jsme byli zvyklí ji znát?“
„Bylo to její pravé jméno, to, kterým byla pokřtěna,“ řekl pan Warden zasněně, myšlenkami stále ještě daleko a očima hleděl mimo svou knihu.
Pak lord Hardcastle sebral všechnu svou odvahu a s velkým úsilím položil jedinou otázku, která zaměstnávala jeho mysl po tolik smutných dní a k níž ho vlastně jeho předchozí otázka měla jen navést.
„Pane Wardene, řekněte mi ještě jednu věc, prosím vás, vskutku se na ni neptám z plané zvědavosti, jmenovala se Aimée matka slečny Wardenové?“
Při těchto slovech pan Warden viditelně strnul a jeho tvář popelavě zbledla; pak se s námahou ovládl a odpověděl: „Paní Wardenová se jmenovala Helena, myslel jsem, že to víte.“
„Ano, to jsem věděl; odpusťte mi, pane Wardene, jestli vám mé chování připadá hrubě drzé. Vím, že nemám nejmenší právo klást tyto otázky, ale pokud si myslíte, že jsem se k vám v těchto dlouhých smutných dnech choval jako syn, jako syn vás prosím o důvěru svého otce.”
„Ach, vy jste se ke mně v mém trápení skutečně choval jako syn! Ale teď zkoumáte staré rány, můj mladý příteli, a ptáte se po příběhu smutnějším, než je ten, který už znáte, protože se do něj mísí hřích a zločin.“
Ani jeden z nich několik minut nepromluvil. Pan Warden si oběma rukama zastínil tvář a myšlenkami se zatoulal do svých zářivých mladých dnů, kdy se mu smutek zdál vzdálený a smrt odporně nemožná. Dlouhá smutná léta, která od té doby přišla a odešla, se mu vytratila z paměti; už neviděl místnost, kde seděl, dokonce ani svého společníka, a v plné síle se mu vrátily vzpomínky na mladé, silné vášně, rané naděje a obavy, na jasné, sluncem prozářené hodiny, kdy život stál za víc než teď.
Nakonec si odkryl tvář a začal mluvit pomalu jako ve snu.
„Teď ji vidím tak, jak stála ten den, kdy jsem ji poprvé spatřil, v osamělé horské krajině. Její nohy na černočervené lávě, zářící západ slunce za její hlavou, její bohatou temnou krásu, která odráží každý zlatý a karmínový paprsek. Ještě vidím její dlouhé bílé šaty s pestrobarevnými stuhami a tmavovlasou ošetřovatelku po jejím boku, která se na mě mračila, když mé oči vyjadřovaly údiv a obdiv, který jsem cítil. Tam a tehdy jsem jí mohl pokleknout k nohám a uctívat ji jako bohyni. Mladý a vášnivý jsem si u její svatyně vylil všechnu svou lásku a oddanost; přísahala, že mě miluje stejně jako já ji; vzala mé srdce do své péče – hrála si s ním – zlomila ho – a navždy ho odhodila na stranu.“
Odmlčel se, přemožený vzpomínkami. Lord Hardcastle se bez dechu naklonil dopředu. Zde pan Warden dobrovolně podle důvěry, kterou tak toužil získat.
Vzápětí pan Warden znovu pokračoval.
„Oženil jsem se podle obřadů její vlastní církve. Vidím ji teď v její královské kráse (v žilách jí kolovala krev španělských králů), jak se proplétá uličkou, malou hlavu zakloněnou dozadu, tmavé oči někdy blýskající, jindy sklopené, plné rty a jemné chřípí. Lorde Hardcastle,“ obrátil se náhle k mladíkovi,
„předpokládám, že se vám moje dcera zdála krásná, ale ve srovnání s její matkou, mou první Aimée, byla jen jako divoká bílá kopretina oproti královské lilii.“
Znovu se odmlčel a pak znovu pokračoval…
„Čtyři krátké roky jsme spolu žili, v dokonalé lásce, ale ne v míru, neboť její svéhlavá, vášnivá povaha mezi námi vyvolávala mnohé bouře. Nakonec jsem cítil, že je mou povinností pokusit se její svéhlavost zkrotit, ne-li přemoci, ale zjistil jsem, že je to úkol zcela nad mé síly – tak jsem jí dopřál každý rozmar a zálibu, nechtěla se mi v ničem podrobit. Její chůva Isola nám ještě přidala na obtížnosti; uctívala svou mladou paní jako bytost vyššího řádu a neustále jí dokazovala, že jsem se v poslední době stal přísným tyranem, zatímco já jsem se jen snažil naučit svou ženu trochu se ovládat. Když jsem to viděl, podařilo se mi jednoho rána vést s Isolou dlouhý a klidný rozhovor na toto téma. Ujistil jsem ji, že mým jediným cílem je zajistit klid a štěstí její mladé paní, a prosil jsem ji, aby mi v mém úsilí co nejvíce pomohla.
Ale bylo to zbytečné. Isola byla tvrdohlavá ve svém konání. Mademoiselle (tak stále říkala mé ženě) byla dokonalá. Co bych měl dělat já? Chtěl jsem snad zmrazit teplou jižanskou krev v jejích žilách a naučit ji lstivosti a opatrnosti chladnokrevných seveřanů? Cožpak otec a matka Aimée, každý z nich umírající, nesvěřili svého miláčka do její péče a žádná moc na nebi ani na zemi by ji nepřiměla, aby tuto důvěru zradila.
“Miluji ty, kdo mě milují,” uzavřelo to ubohé nevědomé věrné stvoření,
“a ty, kdo mě nenávidí, nenávidím také s nehynoucí nenávistí.”
Tato poslední slova mi téměř zasyčela do tváře, pak se prudce otočila a odešla ode mne, vzala svou malou holčičku za ruku a řekla jí, aby šla sbírat lilie, aby z nich udělala korunu pro svou drahou maminku.
Pak jsem šel k samotné Aimée a zeptal se jí, zda je připravena dát mi nějaký skutečný důkaz své lásky, protože jsem ji přišel požádat o velkou laskavost.
“O co jde?” řekla Aimée malicherně,
“v poslední době jsem tě neměla moc ráda, protože jsi na mě byl zlý.”
Jak krásně vypadala toho rána, ačkoli byla rozzlobená a pohrdavá. Vzpomínám si, že navlékala světlé andaluské korálky, jedna lokna jí spadla přes čelo a indiánský šátek, obtočený kolem pasu, jí v záhybech svíral přes bílé šaty. Ubohá, Aimée! Moje děvčátko, tehdy sotva devatenáctiletá – dokud nezemřu, zůstane tvůj obraz v mé mysli svěží a zářící, jako když jsem toho posledního rána pohlédl na tvou sladkou tvář!
“Laskavost, o kterou jsem tě chtěl požádat, je velmi prostá. Chtěl jsem pouze vzít svou ženu a dceru do Anglie a představit je svým přátelům a příbuzným, kterým jsem se během svého dlouhého pobytu ve Francii do jisté míry odcizil. Jediné, o co tě chci prosit s velkou vážností, je, aby Isola zůstala se svými lidmi.”
Vysvětlil jsem jí, že jsem ji o to žádal z dobrých důvodů. Po dobu naší nepřítomnosti by o Isolu mělo být dobře postaráno, a protože jsem svou ženu velmi miloval, přál jsem si ji mít alespoň na krátkou dobu jen pro sebe.
Pak se rozpoutala bouře. Bylo hrozné vidět hněv mé ženy.
“Chceš ji snad zabít na nějakém tajném místě?” ptala se,
“že jsi ji odvedl z její vlastní země a od toho jediného člověka, který ji opravdu miloval?”
Ta scéna byla nepopsatelná; marně jsem se jí snažil domluvit nebo ji uklidnit. V dokonalém víru vzteku se vyřítila z místnosti.
Nevěřil bych si, že ji budu následovat, kdyby se ve mně vzbouřil takový temperament. Zavolal jsem tedy na svou holčičku, která si hrála na zahradě, a společně jsme se vydali na dlouhou procházku do hor; myslel jsem si, že o samotě s malou na sladkém vzduchu se mi snad trochu vrátí klid a lépe si uspořádám svůj plán dalšího postupu. Vrátili jsme se až skoro večer, Amy zpívala a rozhazovala květiny, když jsme šli. U dveří mého domu mě přivítal jeden ze sluhů, který mi podal dopis od mé ženy a na můj dotaz mi sdělil, že ona a Isola odešly hned po mně a od té doby se nevrátily.
S předtuchou neštěstí jsem dopis otevřel a přečetl si tato slova, která se mi vryla do paměti: Už mě nemiluješ. Každý Tvůj pohled a čin to dokazuje. Již mnoho měsíců jsem viděla, jak se mi Tvá láska vzdaluje, a nestarala jsem se o to, abych k Tobě vztáhla ruku a udržela si ji. Jdu k té, kdo mě uctíval od nejútlejšího dětství, ke své sestřenici v Arragonu. V jejím domě a v její přítomnosti se s Tebou setkám, budeš-li si to přát, ale už nikdy se nesnaž mě získat zpět do svého domu, neboť jsem Tvůj obraz vyrvala ze svého srdce.
AIMÉE
Já jsem se zapotácel jako člověk, který dostal těžkou ránu; místnost se mi před očima točila dokola, pak se všude rozhostila tma a já jsem ztěžka padl na zem. Lorde Hardcastle, unavuji vás? Když jste mě před chvílí žádal o důvěru, čekal jste, že uslyšíte takový příběh, jako je ten o Amyině matce?“
„Ne, to jsem nečekal, pane, a mohu se vás zeptat, zda Amy někdy věděla o vině své matky, nebo si myslela, že vaše druhá žena je její skutečnou matkou?“
„Ne, na obě vaše otázky. Amy bylo řečeno, že její matka je mrtvá, nakolik se jí podařilo pochopit, co to znamená; ale její fascinující obraz byl v dětské mysli tak hluboce zakořeněn, že nevěřím, že by na ni někdy zapomněla. Později – ale ne, nebudu předbíhat, ale budu vám vyprávět v patřičném pořadí každou následující událost.
Když jsem se vzpamatoval, plně jsem si uvědomil hloubku svého neštěstí a okamžitě jsem podnikl kroky, abych zjistil, zda moje žena skutečně udělala to, čím vyhrožovala. Bohužel se to dalo zjistit až příliš snadno – nestoudnost jejího chování byla naprosto otřesná. Ačkoli jsem byl zasažen do srdce, nesnažil jsem se ji získat zpět; “přestala mě milovat, nech ji jít,” byla jediná myšlenka v mé mysli, a od nynějška bude mít moje malá Amy veškerou mou lásku a péči.
Spěchal jsem, abych ji odvezl na místo, kde by jméno a hřích její matky nebyly známy. Opustil jsem tedy provincii Haute Loire a usadil se v Saint Sauveur nedaleko Bordeaux. Tam jsem pro ni najal vynikající anglickou vychovatelku (dámu, která se později stala mou manželkou) a studiem a neustálým zaměstnáním jsem se snažil rozptýlit své myšlenky.
Asi rok poté, co jsme byli v Saint Sauveur, mě jednoho rána překvapilo, že u brány stojí Isola. Nejdřív mě napadlo, že za mnou přišla s kajícným vzkazem od mé ženy. Když jsem si však všiml, že je oblečena do hlubokého smutku, uhodl jsem, že mi chce přinést mnohem jiné zprávy.
“Vaše paní je mrtvá?” zeptal jsem se a hned jsem tušil nejhorší. Sklonila hlavu.
“Řekni mi všechno, Isolo,” zalapal jsem po dechu a stále doufal, že by pro mě mohla mít nějaké poselství lásky nebo pokání.
“Není co vyprávět,” odpověděla chladně, “je mrtvá, to je všechno.”
“Ale kde, kdy, jak?” naléhal jsem, má duše žíznila a hladověla po své ženě.
“Nastydla, nechtěla se o sebe starat, a tak zemřela, to je všechno,” zněla odpověď.
“A pro mě ani pro její dceru ani slovo, ani vzkaz?”
“Co byste chtěl slyšet?” Pak se žena zasmála drsným pohrdavým smíchem.
“Co by si monsieur přál? Don Josef se o ni staral a dal jí všechno, co si přála. Byl u ní, když umírala, a držel ji v náručí.”
Neměl jsem srdce ptát se na víc, a když se ke mně Isola otočila zády bez dalšího slova nebo jakéhokoli pozdravu, nesnažil jsem se ji zdržovat. Sebemenší projev kajícnosti by mi vrátil starou lásku k mé ženě, ale zemřít takto, jak žila, v hříchu, to byla ta nejtrpčí rána ze všech.
Měl jsem v té chvíli velký strach, aby se Amy nějakým způsobem nedozvěděla něco z toho strašného příběhu. Snažil jsem se, a úspěšně, zmást její dětskou mysl tím, že jsem o její matce neustále mluvil jako o vychovatelce, a brzy mě napadla myšlenka, že kdyby jí byla dána jiná matka, vzpomínky na tu první by se zcela vymazaly. Proto jsem se krátce po Aiméeině smrti oženil se svou druhou ženou. Výsledek znáte, život v klidu a relativním štěstí až do současnosti.“
Pan Warden se opět odmlčel, klid ho zjevně opouštěl, a jen se zvýšeným úsilím a obtížemi dokončil své vyprávění.
„Brzy po svém druhém sňatku, jsem opustil St. Sauveur v naději, že ještě více vymažu z Amyiny mladé mysli vzpomínky na její rané dny. Myslím, že se mi to do jisté míry podařilo; představoval jsem si, že se mi to docela podařilo, když se mě jednoho dne, asi před dvěma lety, k mému velkému překvapení náhle zeptala:
“Tatínku, drahý, pověz mi o té krásné paní, která si se mnou hrála, když jsem byla malá; nebyla to moje vlastní maminka?”
Tehdy jsem své malé dceři řekl první a jedinou lež, kterou jsem kdy vyslovil, a ujistil jsem ji, že ta krásná paní byla její vychovatelka a že paní Wardenová byla její vlastní maminka.
“Je to pravda, tati?” zeptala se Amy a podívala se mi do očí. Znovu jsem ji ujistil, že je to pravda. “Pak tedy,” řeklo dítě vytrvale, “mám vychovatelku raději než vlastní maminku, protože ta mě líbala, hrála si se mnou a držela mě v náručí, ale tahle maminka jen vyšívá a celý den přijímá návštěvy.” Ta slova mě zasáhla až do srdce; mezi Amy a její nevlastní matkou nikdy nebylo mnoho náklonnosti, jejich povahy byly tak protikladné a každým rokem se nedostatek sympatií mezi nimi projevoval stále zřetelněji. Nikdo z mých přátel a příbuzných nevěděl o mém druhém manželství; představovali si, že paní Wardenová je moje první a jediná žena, a paní Wardenové, která neměla žádné blízké příbuzné, nedělalo potíže utajit, že se provdala za vdovce. Žili jsme mezi francouzskými sedláky tak naprosto izolovaným životem, že neexistovala obava, že by Amy někdy v Anglii slyšela mluvit o své matce, a přesto se po všech těchto opatřeních příroda prosadila tímto neobvyklým způsobem.“
Pak se pan Warden náhle odmlčel. „Lorde Hardcastle, víc vám o tomto smutném příběhu nemohu říct. Co mě to stálo, abych s vámi takto hovořil, se nikdy nedozvíte; už o tom nebudeme mluvit.“
„Jak vám mohu poděkovat, pane Wardene?“ zvolal Hardcastle upřímně, vyskočil dopředu a stiskl panu Wardenovi ruku, „jak vám mohu vůbec poděkovat za tento důkaz vaší důvěry ve mne? Celé uplynulé týdny, kdy jsem nad touto záležitostí přemýšlel a přemýšlel, téměř jako člověk ve snu, mě myšlenky stále vedly zpět k vám, jako k člověku, který drží ve svých rukou rozřešení této záhady. Dnes večer se cítím blíž pravdě než kdykoli předtím. Jeden paprsek světla prorazí temnotu a my půjdeme za ním. Pane, opustíte na chvíli svůj domov – je dost ponurý, nebesa vědí – a navštívíte se mnou místa své první lásky a smutku? Cítíte se na to? Kdo ví, jaká pravda se tam někde skrývá. Nemohu vám teď vysvětlit, jak to cítím; musím se pokusit si to promyslet. Zatím vidím jen Isoldy nenávist k vám a Amyinu silnou podobnost s její mrtvou matkou v prudkosti povahy. Ale v obraze jsou i další světla a stíny, které musí zapadnout na své místo, aby byl obraz úplný.“
„Ano,“ řekl pan Warden smutně, „Amy byla bledou podobou (smím-li použít ten výraz) své matky v mysli i těle. Podobala se jí takříkajíc tvarem a obrysy, ale chybělo jí plné, zářivé zabarvení, které dělalo její matku tak nebezpečně fascinující. Kupodivu mi ta podoba nikdy nebyla tak nápadná, jako když ležela chladná a bez života v rakvi; tehdy jsem cítil pokušení zeptat se sám sebe: je to Amy, nebo její matka?“
„A já jsem také,“ řekl lord Hardcastle tiše, „viděl v Amyině tváři výraz, který jsem nikdy předtím neviděl. Pane, mám teď v životě jediný cíl, zachránit Amy mrtvou, jako bych ji zachránil živou, před opovržením nebo zneuctěním. Chci na její bezejmenný hrob napsat jméno, které má právo nosit. Chci mít možnost držet v ruce obraz dívky, kterou tak upřímně miluji, v celé její nevinnosti, čistotě a kráse, a říci celému světu: ‘To je ta, kterou jsem miloval za života, kterou miluji i po smrti a kterou budu milovat i po celou věčnost!’“
Pan Warden se podíval na zarudlou, vážnou tvář mluvčího a pak velmi tiše řekl: „Lorde Hardcastle, myslel jsem si, že vás důvěrně znám, ale zjistil jsem, že jsem vás až do dneška doopravdy nepoznal. Ano, pojedu s vámi do Le Puy nebo kamkoli jinam, kam si vyberete. Cítím se na to, a koneckonců, pro starého muže, jako jsem já, je celkem jedno, v jakém koutě světa složí kosti!“
překlad a úprava: Nikola Bílá
Přidejte odpověď