3.kapitola- Nový učitel v lindsayovské škole
Jednoho večera, o měsíc později, vyšel Erik Marshall ze staré, bíle omšelé školní budovy v Lindsay a zamkl dveře, které byly od shora dolů poškrábané, a proto byly vyrobeny z dvojitých prken, aby odolaly všem útokům, kterým mohly být vystaveny.
Erikovi žáci odešli domů už před hodinou, ale on zůstal, aby vyřešil pár úloh z algebry a opravil několik latinských cvičení pro své pokročilé studenty.
Slunce se teplými žlutými liniemi prodíralo hustým hájem javorů na západ od budovy a matně zelená tráva pod nimi byla zaplavena zlatavým květem. Dvě ovce okusovaly svěží trávu ve vzdáleném koutě hřiště, kdesi v javorovém lese slabě a hudebně cinkal kravský zvonec do tichého křišťálového vzduchu, který si navzdory své nevýraznosti stále uchovával nádech zdravé strohosti a dojemnosti kanadského jara. Zdálo se, že se celý svět na chvíli propadl do příjemného, ničím nerušeného snu.
Scéna byla velmi klidná a pastorální – “skoro až příliš,” pomyslel si mladík s pokrčením ramen, když stál na opotřebovaných schodech a rozhlížel se kolem sebe. “Jak tady vydržím ještě další měsíc,” pomyslel si s lehkým úsměvem a poškrábal se na hlavě. “Otec by se chechtal, kdyby věděl, že už toho mám plné zuby,” ušklíbl se, když přecházel přes hřiště k dlouhé červené silnici, která vedla kolem školy.
“No, jeden týden každopádně skončil. Celých pět dní jsem si vydělával na živobytí, a to jsem za celých čtyřiadvacet let své existence ještě nezažil. Je to vzrušující představa. Ale učit v Lindsayově okresní škole rozhodně NENÍ vzrušující – alespoň ne v této škole, jako je tahle, kde jsou žáci tak bolestně hodní, že nemám ani tradiční vzrušení z mlácení nepoddajných zlobivců. Ve vzdělávací instituci Lindsay všechno šlapalo jako hodinky. Larry musel mít určitě výrazný organizační a drilovací talent. Připadám si, jako bych byl jen velkým kolečkem v uspořádaném stroji, který běží sám. Chápu však, že jsou tu žáci, kteří se ještě neukázali a kteří podle všech zpráv ještě nemají starého Adama úplně vydrilovaného. Možná to s nimi bude zajímavější. Také několik dalších lumpáren on Johna Reida by dodalo profesnímu životu trochu koření.”
Erikův smích probudil ozvěnu, když se vyhoupl na cestu z táhlého svažujícího se kopce. Toho rána dal svým žákům čtvrté třídy v hodině slohu na vybranou a John Reid, střízlivý, věcný malý uličník bez sebemenšího zárodku smyslu pro humor, si na šeptem vyslovený návrh svého rošťáckého spolužáka z lavice vybral téma “Námluvy”. Kdykoli si na ně během dne vzpomněl, Erikovi se při jeho úvodní větě vzpurně zkřivila tvář: “Námluvy jsou velmi příjemná věc, kterou spousta lidí přehání.”
Vzdálené kopce a zalesněná vrchovina se chvěly a vznášely v jemných jarních perleťových a fialových odstínech. Mladé, zeleně olistěné javory se po obou stranách hustě tísnily až k samému okraji silnice, ale za nimi se rozprostírala smaragdová pole vyhřívající se ve slunečních paprscích, nad nimiž se převalovaly, rozšiřovaly a mizely stíny mraků. Daleko pod poli modře spal klidný oceán a vzdychal ve spánku šumění, které navždy zní v uších těch, kteří měli to štěstí, že se narodili v jeho blízkosti.
Tu a tam potkal Erik nějakého mrzouta v kostkované košili s holýma nohama na koni nebo bystře se tvářícího sedláka na voze, který mu kývl a vesele zavolal: „Zdravím, pane učiteli?“ Kolem něj prošla mladá dívka s růžovým oválným obličejem, dolíčky ve tvářích s krásnýma tmavýma očima plnýma plaché koketérie, která vypadala, že by se vůbec nebránila bližšímu seznámení s novým učitelem.
V polovině cesty z kopce potkal Erik vrávorajícího starého šedivého koně, který táhl povoz, jenž už zažil lepší časy. Kočí byla žena: zdálo se, že patří k těm šedivě zbarveným jedincům, kteří za celý život nepocítili jedinou růžovou emoci. Zastavila koně a pokynula Erikovi, aby k ní přišel s hrbolatou rukojetí vybledlého a kostnatého deštníku.
„Myslím, že jste ten nový učitel, že?“ zeptala se.
Erik přiznal, že ano.
„No, ráda vás poznávám,“ řekla a nabídla mu ruku ve značně zašlé bavlněné rukavici, která kdysi bývala černá.
„Bylo mi moc líto, že pan West odešel, protože to byl správný učitel a neškodný chlapík, jaký kdy žil. Ale vždycky kdykoli jsem ho spatřila, jsem mu říkala, že je na souchotě, jestli si toho je vůbec vědomý. Zatímco vy vypadáte opravdu zdravě, i když to na první pohled taky není vždycky poznat. Měla jsem bratra, podobné postavy jako vy, ale ten zahynul při železničním neštěstí na západě, když byl ještě mladý.
Mám chlapce, kterého k vám příští týden pošlu do školy. Měl by jít už tento týden, ale musela jsem si ho nechat doma, aby mi pomohl na poli, protože jeho otec nechce pracovat, nepracuje a nedá se k tomu donutit.
Sandy – celým jménem se jmenuje Edward Alexander – po obou svých dědečcích – nesnáší představu, že by měl chodit do školy, hůř než já – vždycky to tak bylo. Ale půjde, protože jsem rozhodnutá, že si ještě musí do hlavy vtlouct víc učení. Myslím, že s ním budete mít potíže, pane, protože je hloupý a tvrdohlavý jako Šalamounův mezek. Ale pozor, pane, já vás podpořím. Jen Sandyho pořádně ztřískejte, až to bude potřebovat, a pošlete mi s ním domů rákosku, a já mu dám další dávku.
Jsou lidi, co se vždycky postaví na stranu svých mladých, když se ve škole strhne nějaký povyk, ale já na to nedám a nikdy jsem nedala. Na Rebeccu Reidovou se můžete vždycky spolehnout, pane učiteli.“
„Děkuji. Jsem si jistý, že mohu,“ řekl Erik svým nejvřelejším tónem.
Tvářil se důležitě, dokud nebylo bezpečné se uvolnit, a paní Reidová jela dál s jemným pocitem ve svém starém koženém srdci, které bylo tak zocelené dlouhým snášením chudoby, dřiny a manželem, který nechtěl pracovat a nedal se k práci přinutit, že už neměla pochopení pro příslušníky opačného pohlaví.
Paní Reidová si byla jistá, že tenhle mladý muž to s jejím synem hravě zvládne.
Erik už znal většinu Lindsayových od vidění, ale na úpatí kopce potkal muže a chlapce, které neznal. Seděli v ošuntělém staromódním povoze a napájeli koně u potoka, který průzračně zurčel pod malým prkenným mostem v úžlabině.
Zvědavě si je prohlížel. Ani v nejmenším nevypadali jako běžní lidé z Lindsay. Zejména mladík měl zřetelně cizí vzhled, přestože měl ginghamovou košili a domácí kalhoty, což se zdálo být obvyklým pracovním oblečením lindsayských farmářských chlapců.
Měl štíhlou, pružnou postavu se šikmými rameny a hubeným, sytě hnědým krkem nad rozepnutým límcem košile. Hlavu mu pokrývaly husté, hedvábné černé kadeře a ruka, která mu visela u boku vozu, byla neobvykle dlouhá a štíhlá.
Tvář měl bohatě, i když poněkud silně prokrvenou, olivově zbarvenou, až na tváře, které měly soumračný karmínový nádech. Jeho ústa byla rudá a svůdná jako dívčí a oči velké, odvážné a černé. Celkově byl nápadně pohledný, ale výraz jeho tváře byl zachmuřený a nějak v Erikovi vzbuzoval dojem šlachovitého kočkovitého stvoření, které se vyhřívá v líné ladnosti, ale je vždy připraveno k nečekanému výpadu.
Druhý pasažér vozu byl muž mezi pětašedesáti a sedmdesáti lety, měl šedé vlasy, dlouhý plný šedivý plnovous, drsnou tvář a hluboko posazené oříškové oči pod huňatým, žíhaným obočím.
Byl zjevně vysoký, měl útlou, neohrabanou postavu a shrbená ramena. Jeho ústa byla sevřená a neúprosná a nevypadala, že by se někdy usmívala. Na jeho tváři bylo něco, co přitahovalo Erikovu pozornost a byl si naprosto jistý, že tento muž není obyčejný farmář z Lindsay, upovídaný typ, který znal.
Ještě dlouho poté, co starý vůz s podivně složenou dvojicí odjel do kopce, Erik myslel na přísného muže s těžkým čelem a černookého mladíka s červenými rty, aniž by věděl proč.
překlad a úprava: Nikola Valerová
Přidejte odpověď