5.kapitola- Přízrak
Krátce před západem slunce se Erik vydal na procházku. Když zrovna nechodil na pobřeží, rád si dopřával dlouhé procházky po lindsayských polích a lesích v příjemné atmosféře “sladkého roku”. Většina lindsayských domů byla postavena podél hlavní silnice, která vedla souběžně s pobřežím, nebo kolem obchodů v “The Corner”. Farmy se od nich rozbíhaly zpět do samot lesů a pastvin.
Erik vyrazil od Williamsonovy usedlosti na jihozápad, směrem, který dosud neprozkoumal, a svižně se procházel a užíval si kouzla tohoto období všude kolem sebe v zemi, vzduchu i obloze. Cítil přírodu, miloval ji a poddával se jí, jak to musí dělat každý, kdo má pěkný život a zdravého ducha.
Smrkový les, v němž se právě nacházel, byl prošpikován šípy rubínového světla zapadajícího slunce. Prošel jím, prošel dlouhou fialovou uličkou, kde dřevěná podlaha byla pod jeho nohama hnědá a pružná, a vyšel za ní na scénu, která ho překvapila.
V dohledu nebyl žádný dům, ale ocitl se ve starém sadu, zjevně dlouho zanedbávaném a opuštěném. Ale sad dlouho umírá; a tenhle, který kdysi musel být velmi rozkošným místem, byl rozkošný ještě teď, tím méně pro ovzduší jemné melancholie, která jako by jím prostupovala, melancholie, která obestírá všechna místa, která kdysi bývala dějištěm radosti, potěšení a mladého života a teď už taková nejsou, místa, kde srdce tloukla, puls se rozechvíval, oči se rozjasňovaly a ozývaly se veselé hlasy. Zdá se, že duchové těchto věcí přetrvávají ve svých starých útočištích po mnoho let.
Sad byl rozlehlý a dlouhý, ohrazený starým rozpadlým plotem z dávných dob, vyběleným do stříbřitě šedé barvy sluncem mnoha ztracených let. V pravidelných rozestupech podél plotu stály vysoké, vzrostlé jedle a v jejich korunách zpíval večerní vítr, sladší než ten, který se proháněl nad záhony libanonského koření, zemitá stará píseň měla moc přenést duši zpět do úsvitu času.
Východním směrem rostl hustý jedlový les, který začínal drobnými stromky, jež právě vyrůstaly z trávy, a gradoval od nich až k vysokým veteránům středního háje, nepřerušovaně a rovnoměrně, takže působil dojmem pevné, šikmé zelené stěny, tak krásně kompaktní, že vypadala, jako by ji do sametového povrchu vystříhal umělec.
Většina sadu byla bujně porostlá trávou, ale na konci, kde stál Erik, bylo čtvercové místo bez stromů, které zřejmě kdysi sloužilo jako zahrada u usedlosti. Byly tam ještě vidět staré cestičky, lemované kameny a velkými oblázky. Stály tam dva trsy šeříků; jeden kvetl královsky fialově, druhý bíle. Mezi nimi se rozkládal záhonek s hvězdicovitými trny červnových lilií. Jejich pronikavá vůně se rozlévala oroseným vzduchem při každém jemném závanu větru. Podél plotu rostly růžové keře, ale na růže bylo ještě příliš brzy. Za nimi se rozkládal vlastní sad, tři dlouhé řady stromů se zelenými alejemi mezi nimi, každý strom stál v nádherném závanu růžové a bílé.
Půvab tohoto místa se Erika náhle zmocnil jako nikdy předtím. Nebyl příliš náchylný k romantickým představám, ale sad se ho nenápadně zmocnil a přitáhl si ho k sobě, a on už nikdy neměl být docela sám sebou. Vstoupil do něj přes jednu z rozbitých desek plotu, a tak se nevědomky vydal vstříc všemu, co mu život přichystal.
Prošel celou délku prostřední aleje sadu mezi dlouhými, šlahounovitými větvemi ověnčenými jemným růžovým květem. Když došel k její jižní hranici, vrhl se do travnatého rohu plotu, kde rostl další šeříkový keř s kapradím a divokými modrými fialkami u kořenů. Z místa, kde teď stál, zahlédl asi čtvrt míle vzdálený dům, jehož šedý štít vykukoval z tmavého smrkového lesa. Vypadal jako nudné, ponuré, odlehlé místo a on nevěděl, kdo tam bydlí.
Měl široký výhled na západ, na vzdálená mlhavá pole. Slunce právě zapadlo a celý svět zelených luk za ním plaval ve zlatavém světle. Za dlouhým údolím, které bylo plné stínů, se rozprostíraly vyvýšeniny západu slunce a velká nebeská jezera šafránu a růží, kde se duše mohla ztratit v barvách. Vzduch byl velmi provoněný záhonem divoké máty, po níž šlapal. V lesích kolem něj hvízdali čistě a sladce rorýsi.
“Tohle je krásné, ale velice podivné místo, jakoby se tu zastavil čas,” pomyslel si Erik a rozkošnicky se rozhlížel kolem. “Mohl bych tu usínat, snít sny a vidět vize. To je ale nebe! Může být něco božštějšího než ta jemná křišťálová východní modř a ty křehké bílé obláčky, které vypadají jako tkané krajky? Jak závratnou, omamnou vůni mají šeříky! Zajímalo by mě, jestli parfém dokáže člověka takto opít. A teď ty jabloně – co to je?” Erik se zaposlouchal. V tichu, které se mísilo se skřehotáním větru ve stromech a flétnovým voláním rorýsů, se ozývala lahodná hudba, tak krásná a fantastická, že Erik zatajil dech úžasem a potěšením. Zdálo se mu to? Ne, byla to skutečná hudba, hudba z houslí, na které hrála ruka vedená samotným bohem Apollónem. Nikdy předtím nic podobného neslyšel; věřil, že ta nádherná hudba vychází přímo z duše neviditelného houslisty a poprvé se převádí do těch nejvzdušnějších, nejjemnějších a nejvybranějších zvuků; samotná duše hudby s vytříbeným smyslem a pozemskostí.
Byla to neuchopitelná, smutná melodie, podivně se hodící k době a místu; byl v ní vzdech větru v lese, strašidelný šepot trav za rosy, bílé myšlenky červnových lilií, radost květů jabloní; duše všech starých smíchů, písní, slz, radosti a vzlyků, které sad za ta ztracená léta poznal; a kromě toho všeho v něm byl žalostný, prostý výkřik jako od nějaké uvězněné věci, která volá po svobodě a vyslovení.
Erik zprvu naslouchal jako očarovaný, němě a nehybně, ztracen v úžasu. Pak ho přemohla zcela přirozená zvědavost. Kdo z Lindsay by dokázal takhle hrát na housle? A kdo tak hrál tady, v tomto opuštěném starém sadu, nejopuštěnějším místě na světě?
Zvedl se a vydal se dlouhou bílou alejí co nejpomaleji a nejtišeji, protože nechtěl hráče vyrušit. Když došel na volné prostranství zahrady, zastavil se v novém úžasu a znovu se nechal zlákat k myšlence, že se mu to určitě zdá.
Pod velkým rozvětveným bílým šeříkem stála stará, rozpraskaná dřevěná lavička a na ní seděla dívka a hrála na hnědé housle. Její oči se upíraly ke vzdálenému obzoru a Erika neviděla. Několik okamžiků tam stál a díval se na ni. Obraz, který vytvořila, se mu vtiskl do nejmenších detailů a už nikdy nebyl vymazán z jeho pamětní knihy. Do posledního dne si Erik Marshall bude schopen živě vybavit tu scénu, jak ji tehdy viděl – sametovou temnotu smrkového lesa, převládající oblohu s jemným leskem, pohupující se květy šeříku a uprostřed toho všeho dívku na staré lavičce s houslemi pod bradou.
Za čtyřiadvacet let svého života potkal stovky hezkých žen, desítky pohledných žen, slabý půltucet skutečně krásných žen. Ale okamžitě věděl, že mimo jakoukoli možnost pochybností nikdy neviděl, ani si nepředstavoval nic tak nádherného jako tuto dívku ze sadu. Její půvab byl tak dokonalý, že se mu při prvním pohledu na ní málem zatajil dech.
Měla oválný obličej, v němž se v každé kamejské linii a rysu zračil výraz absolutní, bezchybné čistoty, jakou známe ze starých obrazů andělů a madon, čistoty, která v sobě neměla ani nejmenší nádech pozemskosti. Hlavu měla okrášlenou, hustými, tmavě hnědými vlasy rozpuštěnými nad čelem, které jí visely ve dvou těžkých lesklých copech přes ramena. Její oči byly tak modré, jaké Erik nikdy předtím neviděl, měly odstín moře v tichém, klidném světle, které následuje po krásném západu slunce; zářily jako hvězdy, které se v záři po západu slunce objevují nad Lindsay Harbour, a byly lemovány velmi dlouhými a hustými černými řasami pod klenbou jakoby nejjemnější tužkou vykresleným tmavým obočím. Její pleť byla jemná a čistě zbarvená jako lístky bílé růže. Šaty bez límečku s bleděmodrým potiskem, které měla na sobě, odhalovaly její hladký, štíhlý krk; rukávy měla vyhrnuté nad lokty a ruka, která vedla smyčec jejích houslí, byla snad tím nejkrásnějším, co na ní bylo, dokonalého tvaru, pevná a bílá, s růžovými pěkně tvarovanými prsty. Jeden dlouhý, převislý chochol šeříkového květu se lehce dotýkal jejích vlasů a vrhal na nádhernou tvář pod ním chvějivý stín.
Bylo v ní cosi velmi dětského, a přesto ji muselo být nejméně osmnáct sladkých let. Zdálo se, že si napůl nevědomky hraje, jako by její myšlenky byly daleko v nějaké krásné říši nebeských snů. Vzápětí však odvrátila zrak od “cesty západu slunce” a její krásné oči padly na Erika, který stál nehybně před ní ve stínu jabloně.
Náhlá změna, která ji zaplavila, byla překvapivá. Vyskočila na nohy a smyčec jí vyklouzl z ruky do trávy. Z tváře se jí vytratil každý náznak barvy a zachvěla se jako jedna z červnových lilií, které rozvířil vítr.
„Promiňte,“ řekl Erik spěšně. „Omlouvám se, že jsem vás vylekal. Ale vaše hudba byla tak krásná, že jsem si neuvědomil, že si nejste vědoma mé přítomnosti zde. Prosím, odpusťte mi.“ Zděšeně se zastavil, protože si náhle povšiml, že výraz dívčiny tváře je plný hrůzy – ne jen vyděšený pohled plachého, dětského stvoření, které si myslelo, že je samo. Prozrazovaly to její bledé a třesoucí se rty a široce roztažené modré oči, které se na něj dívaly s výrazem nějaké lapené divoké bytosti.
Bolelo ho, že se na něj nějaká žena dívá takovým způsobem, na něj, který měl vždycky své protějšky v takové úctě.
„Netvařte se prosím, tak vyděšeně,“ řekl jemně, myslel jen na to, aby ji zbavil strachu, a mluvil tak, jako by mluvil k dítěti. „Neublížím vám. Jste v bezpečí, v naprostém bezpečí.“
V dychtivosti ji uklidnit udělal nevědomky krok vpřed. Okamžitě se otočila a bez hlesu utekla přes sad, mezerou v severním plotě a podél něčeho, co vypadalo jako ulička hraničící s jedlovým lesem za ním a klenoucí se nad divokými třešněmi, které se mlhavě bělaly v sílícím šeru. Než se Erik vzpamatoval, zmizela mu z dohledu mezi jedlemi.
Zastavil se a zvedl houslový smyčec, cítil se trochu hloupě a velmi rozčileně.
„No, to je ale záhada,“ řekl poněkud netrpělivě. „Jsem snad očarovaný? Kdo to byl? Co to bylo za krásné stvoření? Je možné, že se mi to jen zdálo? Pokud ne, tak proč by se proboha měla tak vyděsit při pouhém pohledu na mě? Nikdy jsem si nemyslel, že jsem nějak zvlášť ošklivý, ale tenhle zážitek rozhodně mou ješitností otřásl. Možná jsem zabloudil do začarovaného sadu a navenek se proměnil ve zlobra. Teď, když o tom přemýšlím, je na tom místě něco dost podivného. Může se tu stát cokoli. Není to obyčejný sad, kde se pěstují obyčejná jablka, to je jasně vidět. Ne, je to krajně nevhodná lokalita, a čím dřív z ní odejdu, tím líp.“
S rozmarným úsměvem se rozhlédl kolem sebe. Světla rychle ubývalo a sad byl plný měkkých, plíživých stínů a ticha. Zdálo se, že na jeho rozpaky mrkají ospalé oči plné bezelstného potěšení. Položil houslový smyčec na starou lavičku.
“No, nemá smysl, abych ji sledoval, nemám na to právo, i kdyby to k něčemu bylo. Ale rozhodně bych si přál, aby neutíkala v tak zjevné hrůze. Oči jako ty její by nikdy neměly vyjadřovat nic jiného než něhu a důvěru. Proč? Proč byla tak vyděšená? A kdo může být ona?”
Celou cestu domů, přes pole a pastviny, které začínaly být stříbřeny měsíčním světlem, přemítal o té záhadě.
“Podívám se na to,” uvažoval. “Pan Williamson mi tuhle večer popisoval Lindsayovy dívky. Pokud si dobře vzpomínám, říkal, že v okrese jsou čtyři hezké. Jak se jmenovaly? Florrie Woodsová, Melissa Fosterová – ne, Melissa Palmerová – Emma Scottová a Jennie May Fergusonová. Může být jednou z nich? Ne, to je nehorázná ztráta času a zbytečné trápení šedé kůry mozkové, když to přesně nevím. Ta dívka nemohla být Florrie, Melissa ani Emma, zatímco Jennie May je zcela vyloučená. No, v té věci je nějaké kouzlo. O tom jsem přesvědčen. Takže na to raději úplně zapomenu.”
Erik však zjistil, že na všechno zapomenout nelze. Čím víc se snažil zapomenout, tím horlivěji a neodbytněji si vzpomínal. Dívčina nádherná tvář ho pronásledovala a její tajemství ho dráždilo.
Pravda, věděl, že s největší pravděpodobností by mohl problém snadno vyřešit tím, že by se na ni Williamsonových zeptal. Ale ke svému vlastnímu překvapení zjistil, že se tomu nějak brání. Cítil, že není možné se Roberta Williamsona zeptat a pravděpodobně nechat dívčino jméno přetéct proudem drobných pomluv týkajících se jí a všech jejích předků a příbuzných až do třetí a čtvrté generace. Kdyby se měl někoho zeptat, měla by to být paní Williamsonová, ale hodlal to tajemství zjistit sám, pokud to bude vůbec možné.
Příštího večera měl v plánu jít do přístavu. Jeden z lovců humrů mu slíbil, že ho vezme na lov tresek. Místo toho se však opět toulal po polích na jihozápad.
Snadno našel sad – napůl očekával, že ho nenajde. Bylo to stále stejné voňavé, travnaté, větrem ošlehané místo. Neměl však žádného obyvatele a ze staré lavičky zmizel houslový smyčec.
“Možná se sem pro něj vrátila po špičkách za svitu měsíce,” pomyslel si Erik a potěšil svou fantazii představou lehké dívčí postavy, která se s tlukoucím srdcem kradla stromovým stínem a měsíčním svitem. “Zajímalo by mě, jestli dnes večer přijde, nebo jsem ji navždy vyplašil. Schovám se za tenhle smrkový háj a počkám.” Erik čekal až do setmění, ale sadem nezněla žádná hudba a nikdo k lavičce nepřišel. Dychtivost jeho zklamání ho překvapila, ba co víc, rozčílila ho. Jaký nesmysl se tak rozčilovat kvůli tomu, že se neobjevila holčička, kterou viděl pět minut! Kde byl jeho zdravý rozum, jeho “gumption”, jak by řekl starý Robert Williamson? Člověk se přirozeně rád díval na hezké tváře. Ale byl to nějaký důvod, proč by měl mít pocit, že život je plochý, zatuchlý a neprospěšný jen proto, že se na ni nemůže dívat? Nazval se bláznem a v podrážděné náladě odešel domů. Po příjezdu se zuřivě ponořil do řešení algebraických rovnic a vypracovávání geometrických úloh, rozhodnutý okamžitě vypudit z hlavy všechny marné představy o kouzelném sadu, bílém v měsíčním svitu, jehož dlouhými arkádami se rozléhají tóny nádherné hudby.
Další den byla neděle a Erik šel dvakrát do kostela. Williamsonova lavice byla jedna z postranních v horní části kostela a její obyvatelé byli prakticky obráceni čelem ke shromáždění. Erik se podíval na každou dívku a ženu v publiku, ale neviděl nic z tváře, která, stavíc sílu vůle a zdravý rozum na odpor, pronásledovala jeho paměť jako hvězda.
Byl tam Thomas Gordon, seděl sám ve své dlouhé prázdné lavici blízko horní části budovy a Neil Gordon zpíval ve sboru, který zabíral přední lavici na galerii. Měl silný a melodický, i když neškolený hlas, který dominoval zpěvu a ubíral barvu slabším, obyčejnějším tónům ostatních zpěváků. Byl dobře oblečen v obleku z tmavomodré serže s bílým límečkem a kravatou. Erik si však bezděčně pomyslel, že mu nesluší tak dobře jako pracovní oděv, v němž ho viděl poprvé. Byl příliš nápadně vyparáděný a působil hrubě a neladil s okolím.
Dva dny si Erik odmítal připustit myšlenky na sad. V pondělí večer šel lovit tresky a v úterý večer si šel zahrát dámu s Alexandrem Tracym. Alexander vyhrál všechny partie tak snadno, že už nikdy neměl k Eriku Marshallovi žádný respekt.
„Hrál jako zasněný chlapík, jehož myšlenky jsou kdoví kde,“ stěžoval si své ženě. „Nikdy z něj nebude pořádný hráč dámy.“
překlad a úprava: Nikola Valerová
Přidejte odpověď