Je náš systém připravený na to, že v roce 2050 tu bude žít o milion seniorů víc?

ČRo Plus

Vaše stáří a umírání bude takové, jaké máte vztahy s rodinou. Říká můj dnešní host Simona Bagarová, zakladatelka neziskové organizace Mila, která se snaží, aby se cítili dobře nejen senioři, ale i ti, kteří o ně pečují. Co je základem péče o druhé? Jak vypadá obvyklé stáří v Česku? A je náš systém připravený na to, že v roce 2050 tu bude žít o milion seniorů víc.

Tušíte, jak bude vypadat vaše stáří a umírání? Jinými slovy, jaké máte vztahy s rodinou?

mluvčí 5,

No, díky svojí práci jsem byla v uvozovkách donucena se o svoje vztahy začít opravdu starat a doufám, že se mi to vrátí v, podobě stáří naplněného samými příjemnými lidmi a dobrou péčí.

00:02:41

mluvčí 3,

Jak si svoje seniorské období představujete?

00:02:45

mluvčí 5,

Vůbec neodvažuju si to představovat, protože jsem při své práci i při své dobrovolnický práci zažila takových příběhů, kde očekávání byly tak odlišný od tý reality, že nezbývá, než si přát, abych se dožila vysokýho věku v co nejlepší fyzický a duševní kondice, tak se o to snažím přispívat tomu nějakým životním stylem.

00:03:04

mluvčí 3,

A kdy stáří začíná?

00:03:06

mluvčí 5,

No, já bych řekla, že stáří se nás začíná týkat vlastně hned, jak se narodíme, protože stáří je prostě součást života, a to, jak žijeme, tak takové stáří budeme mít to, jak se staráme o sebe, o své vztahy a nějaká investice do budoucna. Tak nedokážu říct jinou hranici než to, kdy se narodíme, tak začínáme stárnout.

00:03:27

mluvčí 3,

A kdy a jak bychom se na stáří měli začít připravovat taky hned odmalička.

00:03:32

mluvčí 5,

Tak odmalička si myslím, že vlastně jo, ale tam je to spíš vázaný na to, jak se o nás starají rodiče, jaký vzory vidíme ve svojí rodině, jak se naši blízcí starají o svoje rodiče, o svoje kamarády, to je nějaký základ, který se potom bereme do dospělosti a který potom jsme schopni opakovat, takže v tomhle smyslu určitě.

00:03:50

mluvčí 3,

Dá se stáří odsouvat.

00:03:54

mluvčí 5,

No, já myslím, že dá, ale taky si myslím, že nás vždycky doběhne a doběhne nás, nejpozději, když skončíme nemohoucí na nějaký posteli v nemocnici, v domově seniorů, v léčebně dlouhodobě nemocných. A to je pro mě úplně nejsmutnější představa, když člověku nezbyde nic než ta postel a pocit, že něco nezvládnul nebo promarnil nebo dostatečně neprožil, tak to je podle mě nejhorší možný konec, kterej člověk může mít.

00:04:19

mluvčí 3,

A to je i na tom stáří to nejhorší, nebo je tam ještě něco horšího?

00:04:24

mluvčí 5,

Pro mě je to určitě tahle představa toho, že jsem něco promarnila, že jsem se něčeho bála zbytečně, že jsem neměla odvahu na nějaký věci. A je tam určitě nejčastější nebo velmi častý pocit obavy z nějaký nesoběstačnosti, z toho, že se o mě bude muset někdo starat a samozřejmě třeba z nemocí jako Alzheimerova nemoc, kdy člověk přichází o paměť, nějaký své kognitivní schopnosti a vlastně přestává vůbec být tím, kým byl, tak to podle mě děsí úplně každého člověka, který ho znám.

00:04:57

mluvčí 3,

Spousta seniorů říká, že stáří stojí za houby, je na něm taky něco hezkého, je na co se těšit, anebo jak se říká, lépe už bylo.

00:05:10

mluvčí 5,

Já myslím, že to hodně záleží na povaze, na tom, jakej člověk je a ono ta povaha se úplně nemění, takže pokud jsem celý život byla zvyklá přistupovat k tomu, co mě potkává s nějakou otevřeností a byla jsem třeba optimisticky naladěná, tak pravděpodobně budu mít tendenci dívat se pozitivně i na to, co přichází ve stáří. A napadá mě Michal Třeštík, který vlastně je editorem mých knížek a zároveň jeden z respondentů v té druhé knize o péči, kterou jsem napsala. To se jmenuje Hladím. a Michal tam má takovou hezkou větu, že předpokladem dobrého stáří je dobrá dospělost, že z blbé dospělosti do dobrého stáří jenom těžko naskočíte, tak to mně přijde hodně přesná definice.

00:05:51

mluvčí 3,

Stáří čeká většinu z nás. Dokážeme se na něj napojit, vnímat, co všechno obnáší nebo o tom radši moc nemluvíme.

00:05:59

mluvčí 5,

No, já tím, že se tomu tématu věnuju profesně a snažím se neustále to téma zvedat a dostávat ho do povědomí lidí, tak mám pocit, že mu věnujeme hodně malou pozornost, že se prostě bojíme, že se vyhýbáme tomu, co nás čeká a máme k tomu úplně úžasný nástroje, protože žijeme, ať to zní možná jakkoliv, tak podle mě v naprosto úžasný zemi, ve velkém blahobytu, kde máme opravdu drtivá většina lidí naprosto všechno a máme tím pádem i možnost velmi rychle utéct od toho, co se nám nelíbí, takže ve chvíli, kdy na nás padnou nějaký temný myšlenky a něco, co se třeba týká stáří a umírání, tak si můžeme velmi rychle na internetu cokoliv koupit, objednat, přečíst, prostě máme tisíce nástrojů denně, který nás odvádějí od těch témat, kterých se bojíme. A tím pádem jim, nedáváme prostor. No, protože konfrontovat se s věcma, který jsou bolaví, se nám zkrátka nechce, ale myslím si, že tomu nejde úplně utéct.

00:06:56

mluvčí 3,

Co je základ důstojného stáří?

00:06:59

mluvčí 5,

No, je otázka, co to ta důstojnost vlastně znamená? Protože to je slovo, který najdete napsaný na webu každého domova pro seniory a každé pečovatelské služby a já vlastně nevím, jestli to dokážu definovat nějak obecně, já myslím, že důstojnost je to, že se pořád cítím být tím, kým jsem byla celý život.

00:07:18

mluvčí 3,

A člověkem asi.

00:07:19

mluvčí 5,

Že se cítím člověkem, že je o mě pečováno, tak, aby byly pořád naplňovány ty moje potřeby, aby rituály, který jsem celý život měla, byly aspoň v nějaké míře dodržovaný, abych necítila, že jenom přežívám, ale že pořád ještě žiju.

00:07:34

mluvčí 3,

Jak vypadá obvyklé stáří v Česku. Je to ta důstojnost, o které mluvíme a kterou, jak jste říkala, mají všichni, kteří pečují o seniory, napsané, že to je to důstojné stáří na těch svých stránkách.

00:07:49

mluvčí 5,

No, těžko říct, já to spíš vnímám v nějaký systémový úrovni, kdy ze všech možných studií, výzkumu víme, že vlastně polovina lidí chce nebo drtivá většina lidí víc než polovina chce žít ve stáří doma, dožívat doma, ale ten systém na to úplně hezky nereaguje, vlastně nevzniká nějaká úplně dobrá síť služeb terénních, který by těm lidem umožňovaly dožívat doma. Spíš se ubíráme trendem nějaké výstavby domovů pro seniory a podobně, tak to pro mě je trošku v rozporu s představou dobrého stáří, tím nechci říct, že domovy pro seniory jsou špatně. Určitě to je pro spoustu lidí správní řešení, ať už proto, že nemají jinou možnost nebo nechtějí být sami nebo to zkrátka preferují, aby nezatěžovali své blízký. Určitě to je jedna z možných cest, ale řekla bych, že dobré stáří v Česku by znamenalo to, že každý člověk může prožívat stáří tak, jak si představuje, a to si nejsem jistá, jestli se děje.

00:08:45

mluvčí 3,

Takže obvyklé stáří v Česku byste řekla, že většinou nebývá důstojné nebo bývá, když to zobecníte a trošku to zgeneralizujete, jestli většina lidí prožije stáří tak, jak si představuje, tak, jak by mohla nebo ne.

00:09:01

mluvčí 5,

No, spíš bych řekla, že asi ne, ale možná je to daný i tím, že asi hodně pamatuju takový náročný příběhy, se kterýma se potkávám, ať už to jsou lidi, kterým třeba v důsledku péče o svého partnera prostě nejsou schopni tu péči zvládat a dostávají se na hranu svých sil nebo to jsou teďka za mnou. Nedávno byla paní, která po třech letech měla volné dopoledne, protože se stará o manžela ve třetím stupni demence. A navíc jsou ze Slovenska, takže nemají ani nějakej nárok na příspěvek na péči a podobný věci. Takže mě napadá spousta příběhů, který jsou velmi nedůstojný příběhů, který zejména mimo ty velký města jsou často spojeni s pocitem velký osamělosti a neschopnosti dosáhnout na dostatečnou službu, která mi v tom pomůže. No, samozřejmě Praha a velký města jsou na tom podstatně líp.

00:09:49

mluvčí 3,

Naše stáří bude podle vás vypadat tak, jak vypadají vztahy v rodině? Ta jsme říkali na začátku. Průzkum, který jste si v Mile nechali udělat letos v květnu, ukázal, že 65 % lidí přes 45 let má se svými rodiči problematické vztahy a mnozí z nich ani nevěří, že se to zlepší. Jaké pro to máte vysvětlení.

00:10:08

mluvčí 5,

No, mě to šokovalo ty výsledky, protože překvapilo mě zejména to, že se 40 % lidí myslí, že s tím nemůže vůbec nic dělat a vlastně by mě zajímalo, kdo si myslí, že s tím může něco dělat, protože ty vztahy máme v rukou jenom my sami a je to jenom na nás, jestli se rozhodneme jim věnovat nebo ne. A myslím, že to vysvětlení a spojený s tím, co jsem už naznačovala, že si v tý záplavě informací a možností, který máme, nejsme schopný uvědomovat, že je tady řada témat úplně přirozených, který zkrátka patří do toho života a že ten život je spojenej i s tím, že se konfrontují s věcma, kterými nevyhovujou a jsem nucená je řešit. A tím, jak to téma není tolik v médiích, tolik se o něm nemluví, často ho v novinách, v televizi zaznamenáme. Ve chvíli, kdy se stane nějaká katastrofa, nějaký problém, nějaký průšvih, tak to se o tom samozřejmě píše, o různých kauzách, ale že bysme na nějaký denní bázi byli informovaní o tématech stáří nebo že by lidé ve vysokém věku byli třeba vyzývaní k tomu, aby projevovali svoje názor na různý témata, to se zas tak často nestává, takže my to tak podvědomě odsouváme a tím pádem odsouváme i ty témata, který s tím přirozeně souvisí a nechceme v rodině i ty vztahy. No.

00:11:22

mluvčí 3,

Vy píšete na stránkách, že v roce 50 bude v Česku podle demografických odhadů o milion seniorů víc a až trojnásobně by měl vzrůst počet lidí trpících demencí. Máme šanci to zvládnout. Nebo už je pozdě.

00:11:36

mluvčí 5,

No, mně přijde, že trošku pět minut po dvanáctý. Tady ty čísla Mila existuje. Teď je to sedm let a sedm let pořád dokola. To nejenom my, ale spousta dalších organizací a lidí v oboru opakuje a ten český systém na to zkrátka nějak extrémně nereaguje, vůbec nereaguje na to, že už teďka chybí nějaký 3000 pracovníků v sociálních službách, neexistuje vlastně žádná aktivní snaha dostat lidi do toho oboru, zlepšit pro ně pracovní podmínky, takže nejenom, že nebudeme mít dostatek těch služeb, ale ani dostatek lidí, který by se o ty potřebný starali.

00:12:09

mluvčí 3,

Co budeme dělat.

00:12:10

mluvčí 5,

To já nevím. Já jsem říkala, že možná začnu dělat něco jiného, že už budu tak vyčerpaná, že tím neustálým opakováním je to hrozně frustrující, musím říct, no, a je to samozřejmě daný i tím, že to téma vyžaduje dlouhodobý řešení a to dlouhodobý řešení zkrátka bude trvat nastolit déle než ty čtyři roky. Co je vždycky volební období, volební období, tím pádem ty politici se do těch témat extra nehrnou, protože vědí, že za ty čtyři roky to nestihnou vyřešit, takže se to neustále odsouvá, odsouvá a.

00:12:42

mluvčí 3,

Není to něco, co by bylo vidět hned.

00:12:44

mluvčí 5,

Není to něco, co by bylo vidět hned. Teď se teda objevují takový tendence podporovat výstavbu různých soukromých domovů pro seniory. Úplně mě to netěší, abych pravdu řekla, proč ne. Myslím si, že ten klíč není v tom postavit domy, ale taky uvědomit si, že v nich pracujou nějaký lidi a nevím, kde ti soukromí investoři chtějí ty lidi brát a myslím si, že to řešení, musí být komplexní a kromě těch domovů musí vznikat i nějaká terénní svět svých služeb, která těm lidem umožní zůstat doma, nějaká podpora lidí, který pracujou, aby zvládali péči o svoje blízký, musí to být zkrátka komplexní systém a určitě nestačí postavit baráky a myslet si, že máme vyřešeno, byť to vypadá hrozně hezky, protože to je ta hmatatelná věc, která je vlastně relativně rychlá.

00:13:26

mluvčí 3,

Vy jste řekla, odhaduji, že se stane nějaká katastrofa, dramatická situace, která nás pobouří a teprve potom se udělá nějaké opatření. Jakou katastrofu máte na mysli?

00:13:37

mluvčí 5,

Já se tu úplně bojím říkat nahlas.

00:13:39

mluvčí 6,

Ale je to, řekněte, možná někoho vyděsíte natolik, že začne přemýšlet o tom, co s tím dělat.

00:13:44

mluvčí 5,

No, já mám pocit, že asi nastane nějaké fatální selhání v péči, v některém z těch zařízení, ono už teďka se objevují různý případy, kdy se odhalí to, že někde byla péče nedostatečná, že se někde zanedbala ta péče.

00:14:00

mluvčí 3,

Nedůstojné podmínky.

00:14:01

mluvčí 5,

Nedůstojné podmínky, ale bohužel se to vždycky komunikuje v rovině toho, že pečovatel selhal, tak má být potrestán. Tečka, zpřísní se kontroly, ale to, že ten pečovatel selže proto, že je dlouhodobě podceněný, dlouhodobě frustrovaný a nemá zkrátka dobrý podmínky ke svojí práci, to už nikoho moc nezajímá. Takže vzhledem k tomu, jak velký nárůst pečovatelů, teda lidí potřebujících péči bude a jak málo lidí do té péče přichází a těch mladých úplně minimum, tak si myslím, že zkrátka bude daleko větší počet lidí, o který se bude muset postarat jeden pečovatel, tím pádem bude daleko větší riziko toho, že nastane nějaký selhání a až nastane nějaký opravdu velký selhání, tak možná se ta veřejnost trošku začne bouřit a začne se dožadovat toho, aby ten systém nějak reagoval, ale to se zatím neděje, byť ty jednotlivý pochybení se objevujou, ale nereagujou na ně ani média, bohužel ani ten systém úplně adekvátně.

00:15:00

mluvčí 3,

Říká zakladatelka organizace Mila Simona Bagarová.

00:15:04

mluvčí 4,

Posloucháte osobnost plus, atraktivní hosté a moderátorka Světlana Witowská. K jejich rozhovoru se můžete vrátit také na webu plus rozhlas cz, v aplikaci mujRozhlas. A v dalších podcastových aplikacích.

00:15:18

mluvčí 3,

Před pár dny skončila výstava nazvaná Institut blízkosti, která lidem nabídla možnost zažít na chvíli nemohoucnost a pohled člověka upoutaného k posteli do stropu, co jste instalací těch šesti postelí, chtěli lidem ukázat.

00:15:31

mluvčí 5,

Ani ne, tak tu nemohoucnost. Chtěli jsme ukázat, že péče je nejenom zátěž, ale taky příležitost a ve spolupráci se scénografem Markem Cpinem jsme vlastně šest nemocničních postelí proměnili na takový umělecký instalace, kde se lidi mohli dotknout téma, který s péčí souvisí, ale nejenom těch závažných, ale i toho, jak důležitý je umět prožívat právě tu každodennost, jak důležitý jsou vztahy a jak důležitý je uvědomění, že tohle všechno můžu ovlivnit právě teď a daleko dřív, než na tý posteli budu ležet. Takže ta výstava byla pojatá hodně umělecky, byla pozitivní. My jsme rozhodně nechtěli nikoho rozebírat a nikomu ještě víc nakládat a vzbudit v něm nějaký výčitky, chtěli jsme spíš otevřít prostor, ve kterém si lidi sami zvolí míru, jak se toho tématu dotknou a přáli jsme si, aby si odnášeli pocit uvědomění, že ty vztahy prostě prožívají a ovlivňujou teď a dělali jsme si takový hodnocení, kde návštěvníci, kterých tam bylo více než 1800, což hodně se zásadně překonalo veškerý moje očekávání a obrečela jsem to dojetím, když jsem potom počítala, kolik jich tam bylo a četla jsem to hodnocení a nějakých 91 % lidí tam psalo, že by výstavu určitě doporučilo svým blízkým a 87 % lidí si odneslo silný myšlenkový nebo moční zážitek a 87 % lidí věří, že takovýhle osvětový projekty mají možnost něco změnit. Takže doufám, že se to podařilo předat pozitivně a ukázat, že péče se nás opravdu týká už teď. A to, jestli se zastavit odpoledne za mámou, jestli o víkendu půjdu k rodičům na oběd a jestli s nima půjdu na procházku. To všechno je péče. Ona není spojená jenom s tou postelí a s těma technickýma úkonama, ale spojená s tím opečováváním těch každodenních maličkostí, který jsou podle mě naopak na péči to nejhezčí.

00:17:25

mluvčí 3,

Šest postelí má symbolizovat i šest základních témat, která senioři na sklonku života řeší, jaká to jsou témata.

00:17:33

mluvčí 5,

My jsme tam vlastně na tý první posteli, vy jste to trošku naznačila, tak ta byla taková náročnější, tam si ty lidi mohli lehnout a vlastně na strop jsme promítali myšlenky, které se hlavou honí lidem, když už nemají nic než tu postel. A bylo to spojený s uvědoměním, že to, jaké myšlenky tam budeme mít, my ovlivňujeme právě tím, jak žijeme teďka, to, jestli nám tam budou běžet v hlavě nějaký výčitky z toho, co jsme neudělali, anebo budeme čerpat z toho, co hezkýho jsme zažili, jak jsme ten život naplnili, tak to záleží opravdu jenom na nás. Bylo tam téma důstojnosti, bylo tam téma nějakýho sdílení, bylo tam téma důležitosti vztahů, protože lidé ve vysokém věku hodně často řeší téma nějaký osamělosti a nepotřebnosti. Hodně jsme tam odkazovali na to, že vlastně ta výživa, kterou teď si můžeme dávat tím každodenním životem, je obrovská investice, která se nám v tom stáří vrátí.

00:18:24

mluvčí 3,

Spoustu lidí děsí v tom, že budou odkázáni na pomoc druhých. A netýká se to jen těch, kteří nemají dobré vztahy v rodině. Proč se tak bráníme tomu, aby o nás někdo ve stáří pečoval nebo v nemoci.

00:18:36

mluvčí 5,

No, tam jedna ta postel právě byla spojená s tím tématem důstojnosti a tady s tou potřebou nechat o sebe pečovat. A ta byla spojená s výtvarníkem Zdeňkem Vackem, českým designérem, který strávil hodně času jako dítě v nemocnici a jeho takový silný traumatický zážitek bylo, že nemohl ani do koupelny a na toaletu dojít prostě po svých a musel i v těch velmi intimních věcech být opečováván a museli mu asistovat a on potom v dospělosti ty nemocniční bažanty, který mu tam do té postele nosili, předělal na váze a začal to prodávat jako vázy, tak nám je půjčil pro tu výstavu. My jsme tam na tý postavy měli a já jsem k tomu sepsala příběh pana Dr. Zemana, což byl takový 100. Tříletý pán, kterého jsem potkala jako dobrovolnice v domově pro seniory a byl to pán, který byl jako takový velmi charismatický v tom vysokém věku a měl velmi bystrou mysl. Absolutní přehled o tom, co se kde děje a za žádnou cenu. Nechtěl o tu důstojnost přijít. A i v těch 100, třech letech prostě pokaždý na tu toaletu a do tý koupelny chtěl dojít po svých, i když občas někde upadnul rozseknul se hlavu, nějak si ublížil, tak to pro ně byl tak klíčový, že to prostě vždycky ašek tak dojemně vlastně potřeboval zvládnout a podařilo se mu to až do těch 104 let, opravdu vždycky došel sám do tý koupelny a je to zkrátka spojený s pocitem takovýho trochu ponížení takový paralýzy.Já, když jsem byla na kurzu Červenýho kříže, který nás učil polohování, který jsem potřebovala při covidu, abych mohla pracovat jako dobrovolnice, tak si pamatuju zážitek, kdy jsme navzájem na sobě, jako figuranti jsme si zkoušeli to vyměňování těch inkontinenčních pomůcek přes oblečení a bylo to úplně to, úplně mě to paralyzovalo, pamatuju si, jak jsem zůstala jenom ležet. A jenom to, že nad náma někdo stojí a kouká na vás, už je pocit takový nerovnováhy, že úplně se propadnete do matrace a nechcete být vidět.

00:20:28

mluvčí 3,

A i když je to v rodině, kdy ty vztahy jsou dobré, tak mnozí rodiče říkají svým dětem, hlavně nechci ti zůstat na krku, tak proč bychom my jako děti se neměli starat o svoje rodiče? Proč to ti rodiče nechtějí? Je to opravdu jenom ta ztráta důstojnosti nebo tak.

00:20:46

mluvčí 5,

Ty rodiče to myslí dobře známa, že jo, vždycky je to určitě i jako ta ztráta důstojnosti, ono to je fakt strašně nepříjemný, já jsem fakt byla až překvapená, jak moc mě to jako ovlivnilo a říkala jsem, panebože, tohle zažívat třikrát denně, to jako šílený. A je to paradoxně daleko těžší v rodině samozřejmě než od někoho cizího a určitě ty rodiče nás zkrátka nechtějí zatěžovat a je to asi přirozený, že každý ten rodič řekne, já ti hlavně nechci jako překážet nebo bejt na obtíž, ale stejně přirozený mi přijde jako udělat všechno pro to, abysme to zvládli.

00:21:18

mluvčí 3,

No, a když už se dohodneme, že tedy pečovat chceme, rodiče, nám to dovolí, abychom o ně pečovali. Tak co je základ té péče? Co je její podstata? Protože vy jste mluvila o tom, že dokážeme udělat takové ty technické věci, ale to asi nebude úplně základ.

00:21:33

mluvčí 5,

Já myslím, že základ je komunikace překvapivě jako vždycky a všude. A zejména z toho pohledu uvědomit si, že nesmím zapomenout na to, co ten člověk, o kterýho pečuju, chce. Máme často tendenci přepnout se do takovýho pohotovostního režimu jako ti pečující a bejt i sami. Kvůli svýmu klidu v roli toho, kdo to rychle zorganizuje, vymyslí, naplánuje, abysme sami sebe uklidnili, že to máme pod kontrolou.

00:21:57

mluvčí 3,

Viděli jsme si čárku, že to je to taky.

00:22:00

mluvčí 5,

Ale zapomeneme se někde zeptat toho blízkýho, co on by chtěl, co on by si přál, a to je strašně důležitá součást, nedělat z toho opečovávanýho člověka jenom objekt, ale zkusit zůstat, být tím rovnocenným partnerem, se kterým vedu ten dialog a jsem schopná se v klidu sednout a říct, hele, teďka je to tak a tak máme a ty možnosti, co ty by sis představoval a přál, jak si myslíš, že bysme to mohli zvládnout, tak to vnímám jako úplný základ.

00:22:24

mluvčí 3,

V Česku. Na tom podle vás ještě nejsme tak špatně s péčí o nejbližší? Protože po Polsku jsme druhou zemí Evropské unie, která se o své blízké stará doma nejvíc? Tak co děláme špatně, když tedy na tom nejsme tak hrozně, jsme druhá po Polsku nejlepší země, tak co neumíme komunikovat, to jste říkala a co neumíme dál, jako neumíme těm lidem říct, tohle můžeš přijmout, tuhle péči, to není nic, co by mě zatěžovalo, nebo co tam je, co tam chybí k tomu, abychom tedy byli ještě lepší.

00:22:59

mluvčí 5,

Já myslím, že ta generace teď primárně žen, který pečují, což jsou ženy třeba okolo 70. Let, tak je taková generace, která je zvyklá to urvat za každou cenu, neřít si o tu, pomoc, protože to je ostuda, co by lidi řekli, kdybych já si nechala pomoct? To je prostě generační věc. A to si myslím, že samozřejmě s sebou nese takovej určitý ostych o tom, že pečuju, mluvit i nějakou potřebu to za každou cenu unést a tím pádem se to téma nepropisuje do nějaký veřejný debaty, nepropisuje se do těch každodenních témat, který vídáme v médiích, protože se to odehrává tak trochu v tichosti za zavřenýma dveřma, kdy jsme dělali setkávání lidí, který pečujou o své blízký, tak jedna z největších témat bylo to, že jsou v tom velmi osamělí, že si přijdou velmi neviditelný a že mají pocit, že vlastně na to nikoho nezajímá, protože o tom tématu se zkrátka nemluví.

00:23:52

mluvčí 3,

Na jedné z cedulek, které byly na výstavě na dlouhém stole, byla následující otázka. Pokud byste se zítra ráno mohli probudit a získat jednu jakoukoliv schopnost, dovednost či kvalitu, která by to byla tak, jak jste si na tuhle otázku odpověděla vy.

00:24:07

mluvčí 5,

Já jsem tuhletu hru tam hrála s několika lidma a trošku teda ukradnu. Odpověď, která se mi strašně líbila, začala jsem jí tak říkat, a ta odpověď byla, že probudit se a mít schopnost léčit lidi z věcí, který prostě nesou a který je trápí. No, mít nějakou takovouhle nad přirozenou schopnost a kdybych si měla vybrat nějakou schopnost z těch, který jsou realistický, tak já jsem na jedný debatě slyšela jednoho pána, který říká, že svojí dceři říká buď odvážná a laskavá, že to jsou takový dvě kvality, který se jí snaží předat. A já jsem o tom hodně přemejšlela, uvědomila jsem si, že odvážná jsem hodně a že snažím se víc pracovat ještě na tý laskavosti.

00:24:50

mluvčí 3,

Vy jste sama pečovala o nemocného tátu, který v 68 letech onemocněl rakovinou plic a do poslední chvíle jste se o něj i s mámou a se sestrou starali. Co vám tahle zkušenost dala?

00:25:02

mluvčí 5,

Bylo to, jak to říct? No, takovej klid z toho, že jsme mohli, nebo taková vděčnost za to, že jsme mohli, protože spousta lidí se chce starat o někoho doma, zkrátka to nejde, ať už vzhledem k tomu zdravotnímu stavu toho člověka nebo z tisíce jiných objektivních důvodů, tak my jsme naštěstí tu možnost měli nebo do toho jako samozřejmost. Uvědomila jsem si, jak skvělý vztahy máme, jak to bylo i v tý hrůze a v tý jako bolesti a tý zátěži, v něčem strašně hezký, jak jsme dokázali jako fungovat absolutně jako symbióze, vlastně jsme tam bydleli prostě v tom bytě pomalu všichni dohromady a dokázali jsme se na tom hezky domluvit a bylo to, byla tam spousta momentů, který jsem si jako hluboko vepsala do paměti, takový ty obyčejně zastavení, to, že tam máte možnost s tím člověkem ještě sedět a držet to za ruku a říci, to je prostě skvělý, že tohleto můžu zažívat a taky mi to dalo takovej klid z toho, že všechny ty věci, který v rámci naší organizace měla o péči říkáme, pak dokážu sama naplnit, protože dokud to člověk nezažije, tak neví, jestli není jenom chytrej a neradí, ale pak, když se s tím tématem sám setká, tak teprve se láme chleba a vlastně všechno z toho, co o tý péči říkám a myslím si, tak se podařilo naplnit a byl to sice náročný zážitek, ale jako nesmírně obohacující a jsem hrozně ráda, že jsem to mohla zažít, protože to dává životu další rozměr, je to nějaká transformační zkušenost, dává to nějakou plnost tomu životu, tak jsem za to vděčná.