2.Kapitola
Ateliér sochaře Lukáše Lomiho se skládal ze dvou prostorných místností, nestejnoměrně oddělených dřevěnou stěnou s obloukem vyřezaným uprostřed místo dveří.
Tak jako švadleny v módním závodě slečny Grifoniové byly pilně zaměstnány šitím oděvů, sochaři v dílně Lukáše Lomiho se stejnou vervou tesali mramor a hnětli hlínu.
V menší z obou místností se mladý šlechtic (jehož v ateliéru oslovovali pouze jeho křestním jménem Fabio) horlivě věnoval své bystě a Nanina seděla před ním jako model. Neměl onu tradiční italskou tvář, jak si ji mnozí představují, tvář, v níž se uhnízdila lstivost a podmračná podezíravost vůči celému světu. Jak výraz obličeje, tak i jeho rysy nenechávaly nikoho, kdo na něj pohlédl, na pochybách o tom, co se za nimi skrývá.
Z očí vyzařovala pohotová inteligence, dosti neobvyklá křivka úst budila příjemný pocit vlídnosti a družnosti, ostatní rysy pak prozrazovaly právě tak vady jako přednosti její povahy. Ukazovaly zcela zřetelně, že jí chybí rozhodnost a vytrvalost, ale svědčily naopak o dobrosrdečném a bystrém úsudku.
Na konci druhé místnosti, poblíž dveří vedoucích na ulici, stál Lukáš Lomi před sochou Minervy v životní velikosti a čas od času udílel pokyny několika dělníkům přitesávajícím nahrubo drapérii jiné sochy. Na protější straně, u dřevěné přepážky, odléval sochařův bratr Otec Rocco sošku madony. Sochařova dcera Magdaléna Lomiová, kterou mistr v tu chvíli nepotřeboval jako model pro Mi-nervinu tvář, procházela ateliérem a dívala se, jak ostatní pracují.
Otce, bratra i dceru spojovala do určité míry výrazná rodinná podoba. Všichni tři se vyznačovali urostlou postavou, příjemným zevnějškem, černými vlasy a tmavýma očima. Ale právě tak nápadně, jako si byli podobni těmito vnějšími rysy, lišili se od sebe celkovým výrazem.
Tvář Magdalény Lomiové prozrazovala vznětlivou, ale nikoli nešlechetnou povahu. Její otec byl podle všeho stejně prudké letory, ale ústa a čelo vykazovaly tvrdé rysy, které zcela určitě nebyly známkou dobromyslnosti.
Naproti tomu tvář Otce Rocca byla zosobněním naprosto klidné a za všech okolností umírněné povahy. Jeho chování, jedinečně skromné a uvážlivé, velmi výrazně potvrzovalo dojem, který probouzela jeho tvář. Dcera dovedla podle všech známek zcela nečekaně zahořet hněvem a právě tak snadno opět odpouštět.
Otec byl nepochybně právě tak nedůtklivý, ale z jeho obličeje bylo možno vyčíst slova, jež jako by tam byla zřetelně vepsána: „Pohněvej mě, a nikdy ti neprominu.“ Kdežto kněz, jak se zdálo, nemusel nikdy žádat o prominutí, ani neměl jinému co odpouštět, protože jednak sám nikdy nikoho nepohněval, a jednak ani jeho nikdo nepřivedl z míry.
„Rocco,“ oslovil ho Lukáš, prohlížeje si hlavu Minervinu, nyní už hotovou, „tahle má socha vzbudí rozruch.“
„Jsem rád, že to slyším,“ odvětil kněz stručně.
„Je to z uměleckého hlediska úplně něco nového,“ pokračoval Lukáš se zápalem. „Jiní sochaři, když si zvolí klasický námět jako je můj, spokojují se s ukázkou klasického ideálu krásy a nikdy je nenapadne usilovat o osobitost. Já dělám pravý opak. Chtěl jsem, aby mi jako model pro Minervu posloužila moje dcera Magdaléna, a zachytil jsem věrně její podobu. Možná, že jsem propásl tradiční ideál krásy, ale zato jsem zobrazil individualitu. Snad mi budou vytýkat, že jsem nedbal vžitých zákonů, ale já odpovídám, že si svoje zákony vytyčuji sám. Má dcera vypadá jako Minerva a vytesal jsem ji právě tak, jak vypadá.“
Otec Rocco přistoupil k soše a poznamenal:
„Opravdu zdařilá podoba.“
„Je to celá ona,“ zvolal sochař. „Přesně její výraz a přesně její tahy. Změř si Magdalénu a změř si Minervu od čela až po bradu a uvidíš, že se od sebe neliší ani o vlas.“
„Dobrá, hlava je hotova, ale jak to bude s hrudí a pažemi?“ otázal se kněz a za řeči se vracel k vlastní práci.
„Možná, že už zítra budu mít právě to, co potřebuji. Malá Nanina mi vyřídila ten podivný vzkaz. Co soudíš ty o záhadné milovnici umění, která se mi nabízí pro Minervinu postavu?“
„Přijmeš její nabídku?“ zeptal se kněz.
„Přijde sem zítra. Jestli uvidím, že je opravdu stejně velká jako Magdaléna a že její poprsí a paže stojí za to, abych podle nich pracoval, samozřejmě její nabídku přijmu, takový model hledám už několik neděl. Kdo to asi je? Téhle záhadě bych rád přišel na kloub. Co říkáš, Rocco, — nadšená ctitelka umění nebo dobrodružka?“
„Netroufám si odpovědět, protože o ní nic nevím.“
„Ovšem, tvá příslovečná skromnost! Tvrdím, že to musí být jedno z obojího, jak říkám. Zajímalo mě pochopitelně, kdo ta žena je, a vyptával jsem se Naniny, ale prý jí zakázala cokoli bližšího prozradit. Kde je Magdaléna? Myslím, že tu ještě před chvílí byla.“
„Je ve Fabiově místnosti,“ prohodil Otec Rocco mírně. „Mám ji zavolat?“
„Ne, ne,“ odpověděl Lukáš.
Zůstal stát a zadíval se na pomocníky, kteří mechanicky osekávali mramorovou drapérii na sousední soše. Pak přistoupil se zchytralým úsměvem těsně ke knězi a pokračoval šeptem:
„Kdyby se tak Magdaléna mohla ze sochařského Fabiova koutu octnout ve Fabiově paláci na břehu Arna! No, no, Rocco, nekruť hlavou. Kdybych ji jednoho dne přivedl ke dveřím tvého kostela jako Fabiovu nevěstu, byl bys radostí bez sebe a ochotně by ses postaral, aby se stala jeho ženou. Jsi sice kněz, Rocco, ale přesto jistě chápeš, jaký je rozdíl mezi cinkotem sochařského dláta a cinkotem dukátů.“
„S lítostí pozoruji, Lukáši,“ odpověděl kněz chladně, „že si dovoluješ mluvit o posvátných věcech velmi neurvale. Hřích jazyka ti jak se zdá přirostl k srdci. Až budeme v ateliéru sami, vynasnažím se tě přimět, abys v hovoru o tom mladém muži ve vedlejší dílně i o své dceři používal výrazů, které se lépe hodí jak pro tebe, tak pro mě i pro ně. Až do té doby mi dovol, abych pokračoval v práci.“
Lukáš jen pokrčil rameny a šel zpátky ke své soše. Otec Rocco, který v posledních deseti minutách připravoval sádrovou kaši, aby měla potřebnou hustotu k odlévání, zanechal na okamžik práce a zamířil k rohu místnosti, kde stál u přepážky stojan s velkým otáčivým zrcadlem. Zatím co k němu Lukáš obracel záda, zvedl zlehka stojan a odnesl jej ke stolu, kde pracoval. Pak pokračoval v míšení sádry. Když byla směs připravena, nanesl ji čistě a obratně na volnou část sošky. Bylo zřejmé, že má v odlévání zkušenou ruku. Právě když sádrou pokryl potřebný kus povrchu, ohlédl se Lukáš od své sochy.
„Jak jsi daleko s odlitkem?“ zeptal se. „Nepotřebuješ pomoc?“
„Ne, bratře, děkuji ti,“ odpověděl kněz. „Neobtěžuj, prosím, kvůli mně ani sebe ani své dělníky.“
Lukáš se opět obrátil k soše. V té chvíli Otec Rocco nepatrně pootočil zrcadlem směrem k průchodu mezi oběma dílnami a nastavil je tak, aby se v něm odrážely postavy v sousední místnosti. Učinil tak velmi hbitě a přesně. Bylo zřejmé, že nepoužil zrcadla k tajnému pozorování poprvé.
Kněz bezmyšlenkovitě míchal sádru pro další klín, hleděl do zrcadla a viděl jako na obraze všechno, co se dělo ve vedlejší místnosti. Magdaléna Lomiová stála za zády mladého šlechtice a dívala se, jak pokračuje se svou bystou. Občas mu vzala z ruky špachtli, aby mu s roztomilým úsměvem ukázala, že se jako sochařova dcera také trochu vyzná v sochařském řemesle. Chvílemi, když přestali hovořit a všechen její zájem se soustředil k Fabiově práci, spočinula její ruka mimovolně na jeho rameni, nebo přistoupila tak blízko, že se její vlasy na okamžik dotkly jeho hlavy.
Otec Rocco stočil zrcadlo, tak aby měl dobře na očích Naninu, a zpozoroval, že se všechny ty drobné projevy důvěrnosti okamžitě odrážely ve tváři a v chování děvčete. Kdykoliv se Magdaléna dotkla mladého šlechtice ať již úmyslně nebo opravdu jen náhodou, Nanininy rysy se stáhly, bledé líce zbledly ještě víc, poposedala na židli a její prsty nervózně mačkaly a opět narovnávaly volné konce stuhy, jež ji obtáčela v pase.
„Žárlí,“ pomyslel si Otec Rocco. „Všiml jsem si toho už dávno.“
Odvrátil se a několik minut věnoval celou pozornost mísení sádry. Když znovu pohlédl do zrcadla, byl svědkem drobné příhody, která náhle narušila vztah mezi třemi osobami v zadní místnosti.
Spatřil, jak Magdaléna vzala do ruky špachtli, ležící vedle ní na stole, a pomáhala Fabiovi pozměnit účes nymfy. Mladý muž pozoroval chvíli vážně její pohyby. Pak se jeho zrak stočil k Nanině. Dívala se na něj vyčítavě a Fabio jí odpověděl posunkem, který jí okamžitě vyloudil na rtech úsměv. Magdaléna si všimla té změny a sledujíc směr jejího pohledu snadno zjistila, komu úsměv platil. Vrhla na dívku zdrcující pohled, odhodila špachtli a obrátila se pohoršeně k mladému sochaři, který předstíral, že se opět horlivě věnuje dílu.
„Pane Fabio,“ zvolala, „až příště opět zapomenete, jaké máte povinnosti jako šlechtic a jako muž, upozorněte mě, prosím, zavčas, abych mohla odejít.“ Při těch slovech se otočila a zamířila do sousední místnosti.
Otec Rocco, sklánějící se roztržitě nad sádrovou kaší, zaslechl, když ho míjela, jak její rty šeptají: „Jestli na mě otec jen trochu dá, nesmí se už ta nestoudná žebračka v ateliéru ani ukázat.“
„Žárlivost i na druhé straně,“ pomyslel si kněz. „Něco se musí okamžitě stát, jinak se dočkáme špatného konce.“
Podíval se znovu do zrcadla a zahlédl, jak Fabio po chvíli váhání pokynul Nanině, aby šla k němu. Vstala ze židle, postoupila o několik kroků a pak se zastavila. Vstal také, šel jí naproti, vzal ji za ruku a cosi jí vážně šeptal. Než pustil její ruku, dotkl se ústy její tváře. Pak jí podal krátkou bílou mantilu, kterou si přehodila přes hlavu, a doprovodil ji ke dveřím. Dívka se třásla po celém těle a přitiskla si roušku k lícím, když Fabio vstoupil do větší místnosti a řekl Otci Roccovi:
„Obávám se, že jsem dnes línější nebo tupější než jindy.
Má bysta vůbec nepokračuje, jak bych si přál. Proto jsem raději zanechal práce a dal jsem Nanině volno.“
Magdaléna, hovořící s otcem, zůstala hned při jeho prvních slovech nehybně stát. Pak ještě jednou pohlédla s opovržením na děvče, choulící se rozechvěle mezi dveřmi, a odešla z ateliéru.
Po jejím odchodu zavolal Lukáš Lomi Fabia k sobě a Otec Rocco, skloněn nad soškou, pozoroval, jak na ní tuhne sádra. Nanina chtěla využít jejich zaneprázdnění a nepozorovaně vyklouznout z dílny, ale kněz ji zastavil, právě když spěchala kolem něho.
„Jdete domů, dívenko?“ zeptal se jí svým laskavým hlasem.
Nanině příliš prudce tlouklo srdce, než aby mohla odpovědět slovy. Přitakala pouze úklonem hlavy.
„Tohle dejte své malé sestřičce,“ pokračoval Otec Rocco a vložil jí do ruky několik stříbrných mincí. „Získal jsem několik zákazníků pro ty její pěkné dečky. Nemusíte je nosit ke mně domů, zajdu k vám večer, až skončím návštěvy u chudých farníků, a vezmu si dečky s sebou. Jste hodné děvče, Nanino, vždycky jste bývala hodné děvče, a pokud budu živ, milé dítě, naleznete ve mně přítele a rádce.“
Nanině vstoupily slzy do očí. Přitáhla si mantilu ještě úžeji kolem tváře, když se pokoušela pronést několik děkovných slov. Otec Rocco jí přívětivě pokynul hlavou, na okamžik jí položil zlehka ruku na vlasy a pak se opět vrátil k sošce.
„Nezapomeň vyřídit mou odpověď té dámě, co má zítra přijít do ateliéru,“ připomněl Lukáš Nanině, když šla kolem něho ke dveřím.
Po jejím odchodu přistoupil Fabio ke knězi, pilně zaměstnanému odléváním.
„Doufám, že vám zítra půjde práce s bystou lépe od ruky,“ prohodil Otec Rocco zdvořile. „Na model si jistě nemůžete stěžovat.“
„Stěžovat si na model!“ zvolal mladý muž vřele. „Má nejkrásnější hlavu, jakou jsem kdy spatřil. I kdybych byl dvacetkrát lepším sochařem, nežli jsem, sotva bych mohl doufat, že vystihnu všechen její půvab.“
Odebral se zpět do zadní dílny, aby se ještě jednou podíval na bystu. Zůstal před ní chvíli stát, pak se otočil a vracel se do větší místnosti. Mezi ním a dveřním otvorem stály tři židle. Když je míjel, dotkl se bezděky opěradla prvních dvou, jen třetí vynechal. Ale když už vstupoval do větší dílny, zarazil se, jako by si vzpomněl na něco důležitého, spěšně se vrátil a dotkl se třetí židle. Když tak učinil a znovu vešel do přední části ateliéru, zvedl zrak a setkal se s pohledem kněze, který ho pozoroval s nezastřeným údivem.
„Signor Fabio!“ zvolal Otec Rocco s ironickým pousmáním, „kdo by si byl pomyslel, že jste pověrčivý?“
„Moje chůva byla,“ odpověděl mladý muž s rozpačitým úsměvem a trochu se začervenal. „Pochytil jsem od ní několik zlozvyků a do dnešního dne jsem se jich nezbavil.“. Po těch slovech potřásl hlavou a spěšně vyšel ven.
„Pověrčivý!“ opakoval si pro sebe Otec Rocco svým mírným hlasem. Znovu se usmál, chvíli přemýšlel, pak přistoupil k oknu a vyhlédl na ulici. Cesta vpravo vedla k Fabiově paláci, cesta vlevo ke hřbitovu, v jehož blízkosti bydlela Nanina. Kněz zahlédl právě včas, jak se mladý muž dal cestou vlevo.
Uplynula další půl hodina, oba dělníci odešli na oběd a Lukáš s bratrem osaměli.
„Můžeme se nyní vrátit k rozhovoru, který jsme předtím nedokončili,“ řekl Otec Rocco.
„Nemám, co bych k němu dodal,“ odpověděl rozmrzele Lukáš.
„V tom případě, bratře, můžeš tím pozorněji naslouchat mně,“ pokračoval kněz. „Vyslovil jsem námitky proti obhroublému způsobu, s nímž jsi hovořil o svém žáku a dceři. A ještě důrazněji se ohrazuji proti tvé domněnce, že moje přání, vidět je kráčet k oltáři (ovšem jen jsou-li si opravdu upřímně oddáni) pramení ze zištných důvodů.“
„Chceš mě zaplést do sítě hladkých frází, Rocco. Ale já se nedám polapit. Mám dobrý důvod, proč si přát, aby ten bohatý mladý šlechtic požádal dceru o ruku. Magdaléna bude bohatá, a přinese to užitek nám všem. Je to možná obhroublé a zištné, chceš-li to tak nazvat. Ale je to skutečná příčina, proč bych rád viděl, kdyby se Magdaléna stala Fabiovou ženou. Přeješ si to také a rád bych věděl, jestli z nějakých jiných pohnutek než já.“
„Co by mi pomohlo mít bohatou příbuznou? Co záleží na boháčích, — a vůbec na penězích — tomu, kdo si zvolil moje povolání?“
„Na penězích záleží všem.“
„Opravdu? Všiml sis někdy, že bych na ně kladl váhu? Dej mi tolik, aby mi to stačilo na chleba, na byt a na hrubou kutnu, — a nebudu chtít víc, leda pro své chudé. Ale pro sebe nikdy. Všiml sis někdy, že bych byl zištný? Nepomáhal jsem ti v ateliéru jen pro lásku k tobě a k umění? A nikdy jsem nežádal ani tolik, co obnáší mzda obyčejného tovaryše. Chtěl jsem někdy po tobě víc než několik skudů, abych je mohl ve svátečních dnech rozdat mezi své farníky? Co pro mě znamenají peníze? Není vyloučeno, že mě třeba už zítra zavolají do Říma a vyzvou mě, abych se v půlhodině vypravil na misionářskou pouť, která mě zavede na kraj světa? A vydal bych se na cestu ochotně, bez nejmenšího váhání. Nemám ženu ani děti, všechen můj zájem se upíná jen a jen k církvi svaté. Bratře, vidíš prach, špínu a bezcenné mramorové odštěpky povalující se kolem tvé sochy? Posyp je třeba ryzím zlatem, — to smetí snad změní barvu a tvar, ale v mých očích to bude zase jen smetí.“
„Hrozně ušlechtilý názor, to musím říct, Rocco, ale sám ho nemohu sdílet. Dejme tomu, že ti vůbec nejde o peníze. Ale jak mi potom vysvětlíš, že tolik stojíš o to, aby si Magdaléna vzala Fabia? Nabízeli jí ruku chudší ženichové, víš kteří, a nikdy předtím tě ani v nejmenším nezajímalo, jestli nabídku přijme nebo odmítne.“
„Už před několika měsíci, když Fabio poprvé přišel do ateliéru, jsem ti naznačil, proč.“
„Ale trochu nejasně, bratře. Nechtěl bys mi to dneska vysvětlit srozumitelněji?“
„Proč ne? Především tě musím ujistit, že proti tomu mladému muži nemám žádné námitky. Je snad trochu nerozhodný, má své rozmary, ale neshledal jsem u něho žádnou nenapravitelnou chybu.“
„To je trochu skoupá chvála, Rocco.“
„Mluvil bych o něm vřelejším tónem, kdyby tu nebyly nekalé podvody a bezpráví, které mi připomíná již sama jeho existence. Mluvím-li o něm zdrženlivě, je to jen a jen z tohoto důvodu.“
Lukáš rychle odvrátil pohled od bratra a začal nepřítomně pokopávat do mramorových úlomků, roztroušených kolem dokola po podlaze.
„Už si vzpomínám,“ prohodil, „kam jsi těmi narážkami mířil. Vím, co chceš říct.“
„Pak také víš,“ odpověděl kněz, „že část svého jmění získal Fabio d’Ascoli úplně poctivě, takže mu právem náleží, kdežto druhou část zdědil od předků, kteří vydírali a okrádali církev…“
„To vytýkej jim a ne jemu!“
„Budu mu to mít za zlé tak dlouho, dokud nebude uloupený majetek vrácen.“
„Jak vůbec víš, že byl uloupen?“
„Prostudoval jsem pozorněji nežli kdokoliv jiný dějiny italských občanských válek. A vím, že Fabiovi předci vyždímali z církve v dobách, kdy byla slabá a bezmocná, celé jmění, které pak drze prohlašovali za své vlastní. Vím o darovacích pozemkových listinách, které musela církev v těch bouřlivých dobách podepsat ze strachu nebo na základě zfalšovaných nároků, nepodložených žádným zákonem. Peníze takto nabyté nazývám loupeží a tvrdím, že musí být — a také budou — navráceny církvi, které byly odcizeny.“
„Co ti na to Fabio odpověděl, bratře?“
„Ještě jsem s ním o tom nemluvil.“
„Proč ne?“
„Protože až dosud na něj nemám žádný vliv. Až uzavře sňatek, bude na něj mít vliv jeho žena. A promluví s ním.“
„Myslíš, Magdaléna? Jak víš, že o tom promluví?“
„Cožpak jsem ji já sám nevychoval? Což nezná své povinnosti k církvi, v jejímž lůnu vyrůstala?“
Lukáš zachmuřeně mlčel a prošel se několik kroků sem a tam, nežli promluvil.
„A ta loupež, jak tomu říkáš, dělá to hodně peněz?“ ozval se tichým, stísněným hlasem.
„To ti snad řeknu někdy jindy, Lukáši,“ pravil kněz. „Pro dnešek ti musí stačit, s čím jsem se ti svěřil na začátku našeho rozhovoru. Víš teď, že záleží-li mi na tom sňatku, je to z pohnutek, které nejsou ani zdaleka sobecké. Jestliže už zítra bude církvi navrácen všechen majetek, který si Fabiovi předci neprávem přisvojili, nepůjde z toho ani halíř do mé kapsy. Jsem chudý kněz a zůstanu chudý až do smrti. Vy, světští vojáci, se pachtíte za penězi, — já jsem voják církve a bojuji jen za spravedlivou věc.“
Po těch slovech se rázně obrátil ke své sošce. A už nepromluvil a nenechal práce, dokud nerozebral formu a neodstranil velmi pozorně jednotlivé klíny. Pak vytáhl ze zásuvky svého stolu poznámkový blok, odtrhl list papíru a napsal na něj:
„Přijď zítra do ateliéru. Bude zde Fabio, ale Nanina se už nevrátí.“
Zapečetil dopis, aniž jej podepsal, a připsal adresu: „Donně Magdaléně.“ Pak uchopil klobouk a podal dopis bratrovi.
„Buď tak laskav a odevzdej to mé neteři,“ řekl.
„Pověz mi, Rocco,“ prohodil Lukáš, obraceje mezi prsty bratrův vzkaz, „myslíš, že bude Magdaléně přát štěstí a že uloví Fabia?“
„Už zase se vyjadřuješ nevhodně, bratře!“
„Co na tom, jak se vyjadřuji. Ale myslíš si to?“
„Ano, Lukáši, považuji to za pravděpodobné.“
Po těch slovech vlídně pokynul bratrovi rukou a vyšel z místnosti.
překlad a úprava: Nikola Valerová
Přidejte odpověď