Wilkie Collins – Žlutá maska

1. POVÍDKA
   ŽLUTÁ MASKA

1.Kapitola

Asi před sto lety žila ve starobylém italském městě Pise proslulá majitelka módního salónu, která si říkala demoiselle Grifoni, aby již tímto pofrancouzštělým jménem naznačila, že se dobře vyzná v pařížské módě. Byla to scvrklá, drobná žena s šibalskou tváří a hbitým jazykem, pohyblivá jako rtuť, měla talent pro obchod a pružnou povahu. Lidé o ní tvrdili, že je nesmírně bohatá, a ti zlomyslnější dodávali, že je pro peníze ochotna udělat všechno na světě.

Nepopiratelně dobrou vlastností, kterou slečna Grifoniová vynikala nad ostatní sokyně v obchodním světě, byla její neochabující houževnatost. Nikdy se nestalo, že by ustoupila třeba jen o píď pod tlakem nepříznivých okolností. A tak osudná příhoda v jejím životě, kdy jí hrozila zkáza, jí naopak poskytla příležitost osvědčit lépe než kdykoliv předtím životní energii a rozhodnost. Právě ve chvíli, kdy slečnin závod nejskvěleji prospíval, její nejlepší švadlena a střihačka se za jejími zády provdala a otevřela si konkurenční podnik. Jinou podnikatelku by byla taková pohroma zlomila. Ale nepřekonatelná demoiselle Grifoni takřka bez námahy překonala všechny obtíže a dokázala nad slunce jasněji, že se nepřízni osudu nikdy nepodaří srazit ji na kolena.

Zatímco žárlivé a méně úspěšné konkurentky prorokovaly, že určitě zavře salón, klidně si dopisovala s pařížským zprostředkovatelem. Nikdo nevěděl, co v těch dopisech stálo, ale uplynulo několik týdnů a všechny vznešené dámy v Pise dostaly reklamní oběžník oznamující, že slečna Grifoniová získala jako dílovedoucí pro svůj renomovaný závod nejlepší francouzskou švadlenu, jakou bylo vůbec možno za peníze sehnat. Tento husarský kousek rozhodl o jejím vítězství. Všechny dámské zákaznice vyčkávaly s objednávkami až do doby, kdy švadlena z Paříže předvede pisánské veřejnosti poslední novinky z metropole světové módy.

Francouzka přijela dochvilně v stanovený den, — štíhlá, mrštná postavička s mondénním úsměvem a sebevědomou tváří. Jmenovala se mademoiselle Virginie a její rodiče ji prý nechali bezcitně na holičkách. Pustila se do práce, jakmile překročila práh salónu Grifoni. Majitelka závodu pro ni vyhradila zvláštní místnost a zásobila ji sametem, hedvábím a atlasem prvotřídní jakosti s nezbytným mušelínem, krajkami a stuhami. Přikázala jí, aby nešetřila na výdajích a zhotovila pokud možno v nejkratší době nejmodernější ukázkové róby, které měly být vystaveny ve výloze. Slečna Virginie slíbila, že splní všechno, co se od ní žádá, a pochlubila se kolekcí vzorků a sešitem s kolorovanými návrhy. Požádala o pomocnici, která by dostatečně ovládala francouzský jazyk, aby mohla tlumočit příkazy švedlenám v dílně.

„Mám pro vás právě takovou dívku, jakou máte na mysli,“ zvolala demoiselle Grifoni. „Říkáme jí Brigida. Je to sice nejlínější holka v celé Pise, ale chytrá jako čert. Byla kdysi ve Francii a mluví francouzsky jako rodilá Pařížanka. Okamžitě vám ji pošlu.“

Slečna Virginie nezůstala dlouho sama se svými návrhy a štočky hedvábí. Vysoká žena sveřepých černých očí, nedbalých pohybů a mužsky rázného kroku vstoupila do pokoje s hrdě vztyčenou hlavou jako královna v tragické divadelní hře. Jakmile její zrak spočinul na francouzské švadleně, zůstala stát, zvedla v údivu paže a zvolala:

„Finetto!“
„Terézo!“ vykřikla Francouzka, odhodila nůžky na stůl a šla o několik kroků kupředu.
„Tiše! Říkej mi Brigida.“
„Psst! Říkej mi Virginie.“
Obě výzvy byly proneseny téměř současně, načež se ženy chvíli dívaly mlčky na sebe navzájem. Snědé líce Italky ještě více potemněly a hlas Francouzky se trochu chvěl, když opět promluvila.

„Jak jsi proboha mohla ve světě klesnout tak hluboko?“ zeptala se. „Domnívala jsem se, že jsi na tom znamenitě…“

„Stačí!“ přerušila ji Brigida. „Sama vidíš, že to nebylo nijak znamenité. Měla jsem smůlu. Ale ty jsi ta poslední, která by mi mohla něco vyčítat.“

„A myslíš, že já neměla smůlu potom, co jsme se rozešly?“ (Při těch slovech se na Brigidině tváři objevil zlomyslný úsměv.)

„Máš zadostiučinění,“ pokračovala slečna Virginie chladně, vrátila se ke stolu a vzala opět do rukou nůžky.

Brigida šla za ní, položila jí drsně ruku na rameno a políbila ji na tvář.

„Buďme zase přítelkyně,“ dodala. Francouzka se jenom zasmála.

„Řekni mi, cos tím myslela, jaké zadostiučinění?“ pokračovala Brigida a sevřela jí ještě pevněji rameno.

Mademoiselle Virginie naznačila přítelkyni, aby se k ní ještě blíže naklonila, a rychle jí něco pošeptala do ucha. Italka dychtivě naslouchala s podezíravě upřeným pohledem na dveře. Pak uvolnila stisk a s pocitem úlevy si shrnula husté černé vlasy z čela.

„Teď jsme opět kamarádky,“ řekla a usedla ledabyle na židli vedle pracovního stolu.

„Kamarádky!“ opakovala slečna Virginie a znovu se zasmála.

„A teď k obchodním záležitostem,“ pokračovala a vzala do zubů několik špendlíků, chystajíc se k práci.

„Jsem tady myslím proto, abych zničila bývalou dílovedoucí, která je naše konkurentka. Dobrá. A já ji namouduši zničím. Rozlož ten žlutý brokát a spíchni vzorek na své straně, já ho spíchnu na mé. Co vlastně chceš dělat Brigido? Nezapomeň, že Finetta je mrtvá a z jejího popelu povstala Virginie. Jistě tu nechceš trčet celý život? Nech úzký pruh papíru kolem dokola. Máš určitě nějaké plány. Jaké?“

„Podívej se na mou postavu,“ řekla Brigida a zaujala pózu uprostřed místnosti. „Už to není, co to bývalo.“

„Potřebovala bys dietu, pohyb a šikovného francouzského výrobce šněrovaček,“ drmolila Virginie přes špendlíkové udidlo.

„Copak bohyně Minerva cvičila a nosila francouzské šněrovačky? Mám zato, že se vznášela v oblacích a žila v době, kdy ještě nebyly vynalezeny šněrovací pasy.“

„Co tím chceš říct?“

„Jen to, že možná udělám štěstí, až budu sedět jako model pro bohyni Minervu v ateliéru nejznámějšího pisánského sochaře.“

„Kdo je to? Rozviň mi asi metr nebo dva té černé krajky.“

„Mistr Lukáš Lomi, — starobylá a kdysi vznešená rodina, ale dneska už bez lesku. Mistr musí vyrábět sochy, aby vydělal na živobytí pro dceru a pro sebe.“

„Ještě víc té krajky. Přistehuj ji ve dvou řadách dole na šatech. A co je v tom za štěstí, sedět jako modelka nějakému šestákovému sochaři?“

„Počkej. V ateliéru jsou vedle něho ještě další sochaři. Chodí tam za prvé jeho bratr, kněz Otec Rocco, který tráví v dílně všechen volný čas. Je to svým způsobem dobrý sochař, odlil spoustu andělíčků a vyrobil křtitelnici pro svůj kostel. Takový svatý Utřinos, všechno, co v ateliéru dělá, souvisí nějak s dobročinností.“

„Tak heleď, ve Francii by byl takový kněz jen pro smích. Podej mi ještě několik špendlíků. Jistě nečekáš, že ti ten velebníček bude strkat peníze do kapsy?“

„Říkám ti, počkej. Je tam ještě třetí sochař, — učiněná noblesa. Jmenuje se Fabio d’Ascoli. Bohatý, mladý, hezký, jedináček a tak trochu trhlý. Smolí horlivě sochy, jako by si tím chtěl vydělávat na chleba, a vidí v tom zábavu! Představ si, potomek jedné z nejurozenějších pisánských rodin, a je to takový blázen, že si chce udělat jméno jako umělec! Počkej, počkej, to nejlepší teprve přijde. Otec i matka jsou na pravdě boží, nemá ve světě jediného blízkého příbuzného, který by ho komandoval, je svobodný mládenec a může si se svým majetkem dělat, co chce. Křičí to, holka, úplně to křičí po nějaké chytré ženské, která by jen natáhla ruku, — a peníze by byly její.“

„Tak jo, teď už tomu rozumím. Bohyně Minerva je chytrá ženská, natáhne ruku a shrábne jako nic všechny jeho prachy.“

„Ale napřed si ho musí osedlat, aby jí je nabídl. Já vlastně nebudu sedět pro něj, ale pro jeho učitele Lukáše Lomiho, který dělá sochu Minervy. Obličej modeluje podle své dcery a teď shání někoho kvůli poprsí a pažím.

Lomiho Magdaléna a já máme stejnou výšku, jak mi řekli, jenom je mezi námi ten rozdíl, že já mám pěknou figuru, kdežto ona ne. Vzkázala jsem po jedné kamarádce, která chodí do ateliéru, že bych mu seděla. Jestli mistr bude souhlasit, určitě mě představí našemu zazobanému mladému gentlemanovi. O to ostatní už se musí postarat můj kukuč, různá chytrá kouzla a hbitý jazyk.“

„Počkej, rozmyslela jsem si to, nechci ty krajky dvojitě. Jen jednou řadou a pěkně v zákrutech kolem celých šatů. A co je to za kamarádku, co chodí do toho ateliéru? Taky sochařka?“

„Co tě vede. Takové zvláštní, přihlouplé stvořeníčko…“
V té chvíli někdo nesměle zaklepal na dveře.
Brigida přiložila prst na ústa a vykřikla netrpělivě: „Dále!“

Dveře se zlehka otevřely a do pokoje vešla mladá dívka, chudě, ale velmi úpravně oblečená. Byla spíš hubená a podprůměrné výšky. Ale hlava i postava byly dokonale v souladu. Její vlasy měly oslnivě rudohnědý odstín a oči tmavě fialovou barvu, které proslavily Giorgionovy a Tizianovy portréty jako vzor benátské krásy. Její rysy byly souměrné a pravidelné, „správně modelované“ (abychom užili uměleckého výrazu), což patří k nejvzácnějším ženským půvabům stejně v Itálii jako kdekoliv jinde. Jedinou vážnou chybou v jejích lících byla bledost. Nechybělo jim nic co do tvaru, ale všechno co do barvy. Zdravé vzezření, jež tak výrazně dotvrzuje krásu, bylo to jediné, co její tvář postrádala.

Vešla do pokoje s posmutnělým, znaveným výrazem v očích, který se však, jakmile si všimla skvěle oblečené Francouzky, okamžitě změnil v pohled plný úžasu a téměř bázně. Byla náhle plachá a rozpačitá, chvíli váhala a pak se mlčky obrátila ke dveřím.

„Neodcházej, Nanino,“ řekla jí Brigida italsky. „Nedívej se do země a řekni nám, co si přeješ. Mělas nedávno šestnácté narozeniny, ale chováš se pořád jako dvouleté dítě.“

„Přišla jsem se jenom zeptat, jestli je tu dnes pro mě nějaká práce,“ řekla dívka tenkým hlasem, který se trochu zachvíval, když se pokoušela pohlédnout do očí elegantní francouzské švadleně.

„Nic, děťátko, na co bys stačila,“ odpověděla Brigida. „Půjdeš dnes do ateliéru?“

Trochu barvy, tolik postrádané, se vkradlo do Nanininých tváří, když odpověděla: „Ano, půjdu.“

„Nezapomeň na můj vzkaz, drahoušku. A kdyby se mistr Lukáš Lomi vyptával, kde bydlím, řekni mu, že můžeš doručit jeho dopis, ale že máš prozatím zakázáno sdělovat bližší podrobnosti, co jsem zač nebo kde žiju.“

„Proč to mám zakázáno?“ zeptala se Nanina prostomyslně.

„Na nic se neptej, děťátko! Udělej, co jsem ti řekla. Přines mi zítra z ateliéru pěkné psaníčko nebo vzkaz a já se přimluvím u téhle dámy, aby ti svěřila nějakou práci. Je to od tebe hloupost, že o to vůbec stojíš. Mohla by sis vydělat víc, kdybys tady nebo ve Florencii seděla malířům a sochařům. Ačkoliv nikdy nepochopím, proč by právě tebe měli malovat nebo modelovat.“

„Radši pracuju doma, než abych chodila ven jako modelka,“ podotkla Nanina a vyhlížela neskonale rozpačitě, když zajíkavě pronášela tuto odpověď a když pak vyklouzla z místnosti s poděšeným úklonem, který byl divnou směsicí bázně, pokory a obřadnosti.

„Tahle nemotorná sušinka by mohla být docela hezká,“ prohodila mademoiselle Virginie, která už značně pokročila ve střihu róby.

„Jen kdyby se dovedla líp tvářit a nosila pěknější šaty. Kdo je to?“

„Ta kamarádka, co mě má uvést do ateliéru mistra Lukáše Lomiho,“ odpověděla Brigida se smíchem. „Vybrala jsem si podařenou přímluvkyni, že?“

„Kde jsi ji poznala?“

„Tady, samozřejmě. Ustavičně se tu ochomýtá, aby sehnala nějakou jednodušší práci. A bere si ji domů, do chudé světničky v ulici vedle hřbitova Campo Santo.

Jednou jsem šla ze zvědavosti za ní a zaklepala jsem na dveře chvíli potom, co zmizela v domě, jako bych šla na návštěvu. Když mi otevřela, zůstala, jako když do ní praští, celá vyjukaná, to si dovedeš představit.

Tvářila jsem se sladce, hrozně jsem se zajímala o to, jak žije, a tak jsem se dostala dovnitř. To ti je ale díra! V jednom rohu visí záclona a za ní má ložnici. Jedna židle, jedna stolička a jeden kastrol nad ohněm. Před krbem ležel nejšerednější rozcuchaný pudl, jakého jsi kdy viděla. Na stoličce seděla hezounká holčička a pletla dečky pod talíře. To byla celá domácnost, s nábytkem a se vším všudy.

Kde máte tatínka? zeptala jsem se. Už před několika léty utekl z města a nechal nás tady, odpověděla tak prostoduše, a tvářila se jako rozšafnost sama.

A co matka? — Umřela.

Po té odpovědi šla k holčičce, co pletla ty dečky, a začala ji hladit po dlouhých lněných vláscích. To je asi sestřička, řekla jsem. Jak se jmenuje? — Říkají mi La Biondella, řeklo děcko a zvedlo oči od dečky. (Biondella, víš, Virginie, znamená plavovláska.) A proč dovolujete tomu ohavnému chundelatému hafanovi válet se u vašeho krbu, zeptala jsem se.

Och, zvolala malá kutilka, to je náš drahoušek, Scarammuccia. Hlídá nám byt, když Nanina odejde. Umí tancovat na zadních nohách a skákat skrz obruč. A když vykřiknu lehni, padne na zem a dělá mrtvého. Scarammuccia se k nám před několika léty přidal jednou večer na ulici a od té doby žije s námi. Každý den se někde toulá, ani nevíme kde, a když se vrátí, většinou se olizuje. Tak máme strach, že někde krade jídlo. Ale nikdy ho nikdo nechytí, protože je to nejchytřejší pes na světě.

A žabka by byla žvatlala dál o tom nestvůrném zvířeti u krbu, až jsem ji musila zastavit. A ta dobračka Nanina stála vedle nás, usmívala se a měla radost, jak se dívenka rozpovídala.

Zeptala jsem se ještě na ledacos a pokaždé tak divně odpověděly. Vypadá to, že nemají v širém světě jediného příbuzného. Sousedé, co bydlí v tom samém domku, jim pomáhali, když jim otec upláchl, dokud nebyly dost staré, aby si pomohly samy. Patrně si vůbec neuvědomují, v jaké bídě a nouzi žijí.

To poslední, co jsem zaslechla, nežli jsem za sebou zavřela dveře, byla Biondella, jak vykřikla: Lehni! A potom se obě rozesmály, jak pes zaštěkal a svalil se na zem. Nebýt toho psa, zašla bych tam častěji. Ale ta rozježená potvora mě nemůže ani cítit a začne vrčet a cenit zuby, jen se k ní přiblížím.“

„Když sem ta holka přišla, vypadala, jako by byla nemocná. Je vždycky taková?“

„Ani ne. Změnila se za poslední měsíc. Tak si myslím, že na ni udělal dojem náš neodolatelný hezounek s modrou krví. Čím častěji mu v poslední době sedí modelem, tím je bledší a zakřiknutější.“

„Och, seděla mu modelem?“

„Sedí mu teď. Dělá bystu nějaké pohanské nymfy nebo co já vím, a přemluvil Naninu, aby směl modelovat hlavu a obličej podle ní. Ta bláznivá holka byla jako obyčejně ze začátku úplně vyděšená, a dalo mu hrozně práce, nežli mu to dovolila.“

„A teď, když mu to dovolila, nemyslíš si, že by se z ní mohla vyklubat nebezpečná sokyně? Muži jsou přece hotoví blázni a dovedou si vzít do hlavy největší nesmysly.“

„K smíchu! Taková pápěrka, jako je tahle holka, která nemá způsoby, nedovede ani kloudně promluvit a nemá špetku chytrosti! Pro kterou nemluví nic, než ta její rozpačitá tvářička nemluvněte!

Nebezpečná mně? Co tě napadá. Jestli odněkud hrozí nebezpečí, pak je to spíš od sochařovy dcery. Řeknu ti, že jsem hrozně zvědavá, jak ta Lomiho Magdaléna vypadá. Co se týče Naniny, je mi dobrá pro moje záměry. Všechno, co až dosud vím o tom ateliéru a umělcích, co tam pracují, mám od ní. Vyřídí můj vzkaz a postará se, aby mě tam uvedla. A až budeme tak daleko, daruju jí obnošené šaty a potřesu jí rukou. A pak sbohem, mé neviňátko!“

„No dobrá, už kvůli tobě chci věřit, že jsi v téhle záležitosti z nás dvou chytřejší. Já pro svou osobu mám k takovým neviňátkům odjakživa nedůvěru. Počkej ještě chvíli a budu mít tílko a rukávy téhle róby hotové pro šičky. Jdi zazvonit a zavolej je nahoru. Musím jim vysvětlit, co a jak, a ty jim to musíš přeložit.“

Zatímco Brigida šla pro zvonek, energická Francouzka už promýšlela linii sukně k novému obleku. S úsměvem začala metr za metrem odměřovat hedvábnou látku.

„čemu se směješ?“ zeptala se Brigida, když otevírala dveře, aby zatřepala ručním zvoncem na chodbě.

„Nemohu si pomoci, miláčku, ale ta tvá přítelkyně s tím nevinným ksichtíčkem a neobratnými způsoby se jenom přetvařuje.“

„A já zas určitě vím, drahoušku, že je to prachobyčejné nemehlo.“

překlad a úprava: Nikola Valerová