Dokáží vyrobit protézy, které postiženým dovolí hrát třeba hokej i lyžovat

Protézy se zabudovaným počítačem, který pomáhá hendikepovaným, aby neupadli. Muž, který s amputovanou nohou v kyčli a s umělým kyčelním kloubem hraje hokej. Dívka, která po amputaci obou nohou jezdí na lyžích. Zatím stojí zaměstnanci z firmy ve Zruči na Plzeňsku.
Společnost Ottobock je jedním z největších výrobců pomůcek pro hendikepované na světě. Podle ředitele divize ortopedických pomůcek se zabudovaným počítačem Vladana Prince je specifikem českých hendikepovaných jiný způsob myšlení než ten, který je obvyklý třeba v Německu. V Česku je totiž stále zažitá představa, že stát všechno vyřídí za nemocné. Podle Prince pak ale může být člověk zklamaný, že se k němu supermoderní pomůcka nedostane.

– Co byste hendikepovaným lidem v Česku doporučil?

V Čechách je 34 protetických pracovišť. Většinou jsou v krajských městech, a tam se hendikepovaní musí obrátit. A hlavně by se měli snažit získat sami co nejvíce informací. Problém tělesně postižených je v tom, že jsou hodně zvyklí čekat, co systém vyřeší za ně. Ale on je to hlavně jejich problém a oni musí tlačit na to, že chtějí kvalitní péči, že chtějí kvalitní pomůcky. Na druhou stranu v Čechách se dá dosáhnout velmi kvalitního vybavení hrazeného zdravotní pojišťovnou. Není to sice vždycky úplně jednoduché, proces provází hodně byrokracie, ale cíle se dá nakonec dosáhnout.

– Kam má takový člověk vyrazit nejdříve? Třeba do vaší firmy?

Určitě mohou jít i za námi a my jim poradíme, co dál. Záleží totiž na tom, kde bydlí, protože protetika je potřeba mít blízko. My musíme být s klienty pořád v kontaktu. Informace je možné získat například na webu občanského sdružení No foot, no stres. Tam si lidé radí mezi sebou a doporučují protetika, který jim vyhovoval nejvíce.

– Jak tedy člověk získá třeba dobře fungující protézu?

Je to hodně individuální práce. Nejprve si musíme s pacientem určit, čeho chce dosáhnout. Práce je úplně jiná pro pětasedmdesátiletého diabetika a pro mladého člověka, který se chce vrátit do rodiny, do práce.

– V čem je jiná protéza pro seniora a pro mladého člověka?

U každé z nich potřebujeme jiné funkční díly, jako je umělé chodidlo, umělé koleno, počítáme i s jiným uložením pahýlu. Protože pohyb s pomůckou u starého člověka je úplně jiný. Odehrává se v řádech několika kroků. Chce to spíše lehkou a bezpečnou protézu. U mladých zase nevadí, když je protéza těžší, protože potřebujeme větší funkčnost – umožnit jim pohyb v terénu, ze schodů a docílit co nejpřirozenější chůze, a pokud možno se zbavit všech holí či berlí.

– Co může podnikat například člověk, který má nad koleny amputované obě nohy?

Já vždycky říkám, že může dělat úplně všechno, co chce. Že je to opravdu jenom na jeho vůli. Jsou lidé, kteří po amputaci zůstanou sedět na vozíku a jsou zhroucení. Těm se hrozně těžko pomáhá. Je to také velmi často dané tím, že v Česku se po amputaci automaticky nepočítá s pomocí psychologa. Existují ale lidé, kteří se po ztrátě končetin se situací opravdu poperou a jsou schopní se postavit i na lyže, jsou schopní chodit do práce a spousta z nich i s relativně jednoduchou pomůckou. S moderní technologií jim dokážeme pomoci k tomu, aby byl pohyb zdravější, a neničili si zbytek těla, aby chůze byla energeticky účinná, aby hendikepovaní došli dál a byli schopní dělat všechno, co potřebují.

– Záleží i na způsobu amputace?

Vlastní provedení amputace je klíčové, protože pro ovládání protézy je potřeba, aby byl pahýl schopný přenášet sílu z organismu na protézu a zpátky. Rozhodující je délka pahýlu i zachování svalstva. Dobrý protetik ale dokáže zvládnout i velmi špatně provedenou amputaci a velmi krátký pahýl.

– Jsou metody amputací v Česku kvalitní?

Je to velký problém, ale za posledních deset let se hodně zlepšil. Bohužel na lékařských fakultách se nevyučují úplně ty nejmodernější technologie amputací. Navíc amputace pro lékaře v podstatě znamená určitou prohru a přichází v momentě, kdy už lékař není schopný řešit zdravotní stav jiným způsobem. Takže lékaři nemají tendenci se o to zajímat a je málo specialistů. Doporučuji jim, aby se hodně bavili s protetiky. To se týká případů, kdy je šance a čas vše domluvit. My ale v Čechách máme jednu výhodu, máme lékařskou specializaci ortopéd – protetik. To jsou na čtyři desítky lékařů, kteří jsou specializovaní na amputace a jsou schopní velmi dobře poradit.

– A kde je na Plzeňsku nejbližší lékař protetik?

Pan primář Jiří Hrabák ve Fakultní nemocnici v Plzni.

– Co tedy lékaři dělají při amputaci špatně?

Někteří například stále razí informace z 60. let, že řez uprostřed kolene je nevýhodnou výškou při amputaci. My ale naopak chceme, když je šance zachránit alespoň polovinu kolene, aby to lékaři pro pacienta udělali. Protože když zůstane kost celá, dá se na ni s protézou ve finále lépe postavit. Pacient má pro ovládání protézy celou délku stehna, navíc jsou svaly kompletní a díky nim se snáze naučí chodit.

– Je nějaká délka pahýlu, kdy už na něj nemůžete upevnit protézu?

Podle mě to jde vždycky. Když je ale hodně krátký stehenní pahýl, tak se nedá moc předpokládat, že by s ním člověk lyžoval. Ale máme mladého hokejistu, který má umělý kyčel i umělé koleno a dokáže bruslit. Je to i o chuti konkrétního člověka.

– S vaší firmou spolupracuje pacientka, která po amputaci obou nohou nad koleny lyžuje. Jaké má protézy?

Má protézy s elektronickým řízením, neboli s bionickými kolenními klouby, které samy reagují na okolní podmínky. Jsou schopné doladit spoustu věcí za uživatele.

– Takže se dá říci, že hendikepovaní mají trošku cit v noze?

To ne. Cit ještě nahradit neumíme. Spousta lidí si neuvědomuje, že noha je vlastně hmatový orgán. Takže koleno, které je součástí protézy, samo pozná, jestli člověk jde po měkkém nebo tvrdém povrchu a tomu přizpůsobí nastavení, aby chůze byla bezpečná. Uvnitř je počítač, který si vše seřizuje. Jsou tam senzory, které měří, jaký je tlak pod patou, pod špičkou. Poznají, jestli jde člověk z kopce, do kopce, jestli jde po tvrdém nebo měkkém povrchu, měří rychlost ohybu. Tyto hodnoty se zpracují v procesoru a přenastaví se hydraulika tak, aby byl větší nebo menší odpor. Tento cyklus probíhá padesátkrát za vteřinu, takže je protéza pořád připravená na reálnou situaci a chůze je maximálně bezpečná.

– Jaká je cena této protézy?

Cena jedné protézy se pohybuje kolem 550 až 650 tisíc korun.

– Platí ji pojišťovna, když o ni člověk zažádá?

Když zabojuje a doloží aktivitu, tak se dá prosadit.

– Co musí doložit?

Například, zda je zaměstnaný. Dost se přihlíží i k tomu, jestli je to mladý člověk, protože moderní systémy umožňují kvalitnější chůzi a díky té si nepoškodí zbytek těla. Pacient musí doložit indikaci od lékaře, vyšetření od fyzioterapeuta a od psychologa.

Jitka Šrámková
Mladá fronta DNES