Anketa Moravskoslezského deníku o tom, jak by se lidé měli chovat k zdravotně postiženým např. v tramvaji či jinde v hromadné dopravě. Máme jim nabízet pomoc nebo čekat, až si o ni sami řeknou? Čtěte názory náhodně vybraných Ostravanů na tuto problematiku.
Vlasta Toulová, 88 let, Ostrava:
Lítost nepomáhá, může vyvolat i negativní reakce. Nevím, jestli se vnucovat s pomocí, nebo počkat, až si člověk s postižením o pomoc řekne. Myslím, že lidé, kteří mají nějaký handicap, o ni neradi žádají. Takže bych volila zlatou střední cestu – pomoc nabídnout a pokud je nabídka přijata, vyhovět.
Zdeněk Mozdřeň, 59 let, Ostrava:
Sám mám postižení, ale není to se mnou ještě tak zlé, takže v tramvaji pouštím staré a nemocné sednout, pomůžu vozíčkářům a dalším. Když vidím, že někdo potřebuje pomoc, tak se ho zeptám, co pro něj můžu udělat.
Zuzana Stašicová, 20 let, Ostrava:
Uvedu příklad. Stála jsem na zastávce, ke které přijela slečna na vozíku. Chtěla se podívat na jízdní řád, v kolik jí jede tramvaj. Protože byl umístěn na sloupku, slečna na něj neviděla a z vozíku se natahovala, snažila se nadzvednout. Tak jsem se jí samozřejmě zeptala, co potřebuje, a potřebné údaje jsem zjistila. Přece ji nenechám se trápit.
Pavel Fic, 47 let, Ostrava:
Záleží na okolnostech i na možnostech a schopnostech toho, kdo pomoc poskytuje. Pokud se s pomocí moc vtíráte, můžete dostat i zdrbnuto. Jasně, že když mě někdo požádá, nebo vidím, že potřebuje pomoc, tak udělám, co umím.
Marek Novák, 21 let, Ostrava:
Záleží na situaci. Pomáhat ano, ale přiměřeně. Rozhodně se nevnucovat, přehnaně nemocného nelitovat a zeptat se ho, zda a jakou pomoc přijme.
Ptala se Mirka Chlebounová
Moravskoslezský deník
Přidejte odpověď