Nevyšlo to. Silná vichřice odfoukla naděje ženy (foto), jejíž srdce tluče s pomocí kardiostimulátoru, že i přes handicap zdolá velehoru Muztagh Ata. Přesto vytvořila rekord.
Porážka, a přesto současně i vítězství. Dobrodružství horolezkyně Markéty Hanákové, která se i přes zdravotní handicap rozhodla vyzvat 43. nejvyšší horu světa, pamírský Muztagh Ata, skončilo těsně před cílem. Či přesněji, 240 metrů pod vrcholem velehory, jejíž špička se klene do výšky 7 546 metrů. Olomoucké sportovce nepustil do cíle silný vichr.
Přesto (a také navzdory omrzlinám a totálnímu vyčerpání) se vracejí do základního tábora bez stopy smutku. Ba co víc. Chystají se oslavovat téměř stejně, jako kdyby Otce ledových hor, což je v překladu jméno třetího nejvyššího vrcholu pohoří Pamír, zdolali. Výška 7 300 metrů, do které se Hanáková dostala, je totiž novým, byť neoficiálním, známým světovým maximem člověka, jehož srdce se neobejde bez pomoci kardiostimulátoru.
Horolezkyni ulétla termoska, na horu šplhala bez vody
Hanáková a její parťák Zdeněk Hodinář zahájili závěrečný výstup ve čtvrtek. Už předtím hlásili, že na hoře panuje špatné počasí: „V posledních dnech bylo nahoře peklo, ale má se to lepšit. Uvidíme, kam až nás hora, počasí a naše těla pustí.“ Večer pak prostřednictví satelitního telefonu ohlásili, že se výstup nezdařil. „Vrchol nám unikl o 240 metrů,“ napsali při návratu do třetího výškového tábora C3.
Jejich jediný pokus o zdolání vrcholu jim nakonec zhatilo právě špatné počasí. „Foukal silný vítr. Markétě navíc při výstupu ulétla termoska do údolí a byla bez vody,“ popsali z hory. „I tak jsme ale s dosaženou výškou spokojení, v případě Markéty – ženy s kiardiostimulátorem – je to určitě úspěch, dosud byla nejvyšší dosažená výška 6 500 metrů. V pátek sestoupíme do základního tábora a pak už budeme jen slavit!“ vzkázali zpět do Česka.
Včera olomoucké horolezce v táboře C3 přivítal opět mimořádně silný vítr. „Musíme vykopat zasněžený stan, ve vichřici ho sbalit a sejít do C2,“ hlásili. Během dne pak úspěšně sestoupili do základního tábora.
Omrzlé prsty a zánět průdušek. Ale ta krása…
Náročná cesta si však vyžádala i svou daň: „Bilance zní: omrzliny na prstech, minimálně zánět průdušek, strašná únava, totální vyčerpání při sestupu. Ale ta krása a majestátnost velkých hor, síla okamžiku, silné zážitky, fyzická a psychická očista a spousta silných věcí, to se ani nedá popsat,“ zní zatím poslední zpráva od Čechů.
O tom, že cesta na vrchol nebude žádný pohodový výšlap, přesvědčoval Muztagh Ata členy výpravy po celou dobu, kdy se na finální výstup chystali. Například začátkem týdne při první cestě do tábora C3 zažila Hanáková perné chvíle. „Poslední úsek výstupu do C3 jsem odhadovala na 10 minut, ale nakonec jsem ve větru a sněžení šla ještě 45 minut,“ popsala.
Ovšem nejen počasí připravovalo cestou nahoru Čechům překvapení. Jedno z méně příjemných zažili horolezci při druhé cestě ze základního tábora do druhého výškového tábora: „V C1 i v C2 nám ve stanech spali nějací Rusové. V C1 nám vypálili plyn a v C2 nám údajně měli sníst i zásoby, ale naštěstí nesnědli.“
Co se týká jídla, mají Češi před návratem z velehory jasno. „Těšíme se na párky a pivo. Rýže, bambusové výhonky a mořské řasy už nám lezou krkem,“ podotýkají horolezci.
—
Mladá fronta DNES
Jakub Štos
Přidejte odpověď