Julie je mladá žena, která se od svých devíti let pomalu propadávala do světa absolutního ticha. Ale i v tomto světě se dá žít naplno a kvalitně.
Věnuje se fyzioterapii, závodnímu vzpírání, a navíc se nebála pomoci cizímu člověku v nouzi. Je totiž dárkyní kostní dřeně.
Když bylo Julii devět let, přišli lékaři na to, že má 60procentní ztrátu sluchu. „Teď už mám ztrátu sluchu přes 90 procent, naštěstí se to již nezhoršuje. Mám ráda hudbu a nerada bych o ni byla ochuzena. Na příčinu se nikdy nepřišlo, prý jsem úplně zdravá, takže doktoři nechápou, proč špatně slyším,“ svěřuje se sympatická třicetiletá Julie.
Julie chodila na Gymnázium PSP v Ječné ulici v Praze, které bylo zaměřeno na nedoslýchavé žáky nepoužívající znakovou řeč.
A co vše, co je pro nás slyšící samozřejmé, Julie nemůže? „Tak třeba na škole nemůžu chodit na přednášky. Nemohu telefonovat, dívat se na film, pokud nemá české titulky, špatně se mi učí cizí jazyky, neposlechnu si rádio. To, co se ostatní mohou naučit z CD nebo YouTube, já neuslyším, pouze uvidím. Mám doma spoustu materiálů k různým metodám fyzioterapie, ale zatím z nich nemohu čerpat, protože mi je někdo musí přetlumočit nebo k nim udělat titulky,“ popisuje mladá žena.
Od informatiky k fyzioterapii
I tak se ale tahle sympatická mladá žena nebála jít na vysokou školu. „Na Fakultě biomedicínského inženýrství ČVUT jsem vystudovala bakalářský obor fyzioterapie. Nechodila jsem na přednášky, ty neslyším, chodila jsem jen na praktickou výuku, zápočty a zkoušky. Učila jsem se sama z učebnic a materiálů, které mi poskytli spolužáci nebo učitelé,“ vypráví Julie.
A proč se rozhodla právě pro fyzioterapii? „Uvažovala jsem o ní jako o alternativě už na gymnáziu, když jsem se hlásila na obor všeobecné lékařství, ale tehdy mi někdo řekl, že tento obor studovat nemohu, protože jde o práci s lidmi a já je neuslyším. Po dvouletém neúspěšném studiu všeobecného lékařství jsem přešla na Matematicko-fyzikální fakultu UK studovat informatiku. Tam jsem potkala kluka, který později učil právě na FBMI ČVUT informatiku.
Ten mi napsal, že otevírají tento obor a že bych se na něj hodila. Fyzioterapie mě stále lákala, tak jsem se začala zajímat o to, zda bych ji opravdu mohla studovat. Nikdo neřekl, že ne, tak jsem to zkusila a za tři roky už ze mě byla bakalářka,“ říká Julie a konstatuje, že kdyby nešla na matfyz, asi by z ní nikdy fyzioterapeutka nebyla.
Několikanásobná mistryně ČR ve vzpírání
Julie se od dětství věnovala vždy nějakému sportu. V devíti letech zakotvila u juda.
„V Praze jsem se ale po nějaké době neměla s kým prát,“ vzpomíná Julie, které judo stále chybí, a pokračuje: „Většina judistů v oddíle byly děti a ženy, muži měli vlastní tým. Já jsem mezi nimi byla skoro největší a nejtěžší, a nemohla jsem se tedy moc zlepšovat. Když přestala dělat judo moje nejlepší kamarádka, přestala jsem také. Pak jsem kvůli postavě začala chodit do posilovny.
Díky tomu jsem poznala kluka, který dělal silový trojboj, zkusila jsem to taky, a hned mě to chytlo. Jsem závodní typ a mám ráda výzvy. Činku jsem si mohla naložit, jak těžkou jsem chtěla, takže mě oproti judu nic neomezovalo. Později jeden trojbojař začal vzpírat a objevil v Praze vzpěračský oddíl TJ Bohemians. Nadšeně mi o něm vyprávěl, jak je to úžasná stará zapadlá vzpírárna. Tak jsem se tam zašla podívat a taky mě dostala. Zkusila jsem si to a oproti trojboji mi vzpírání přišlo mnohem zajímavější, protože nejde jen o sílu, ale i o rychlost, výbušnost a techniku. V červnu to bylo šest let, co vzpírám. A co považuji za největší úspěch? Asi to, že jsem několikanásobná mistryně České republiky,“ říká Julie, pro kterou je vzpírání společně s její profesí fyzioterapeutky největším koníčkem.
Dárkyně kostní dřeně
K dárcovství kostní dřeně se Julie dostala přes dárcovství krve. „Když jsem kdysi zjistila z novin, že se dá darovat krev, tak jsem hned šla a chtěla ji darovat. Tehdy to bylo týden před mými osmnáctými narozeninami, takže mě odmítli, a tak jsem se vrátila později.
Když můžu někomu pomoct něčím, co mi nic nevezme, protože si to moje tělo znovu vytvoří, přijde mi jako samozřejmost, že to udělám. Je to, jako kdyby na stromě uzrálo vynikající ovoce a někdo by ho nechal opadat a shnít. Je to prostě plýtvání. Když pokaždé znovu naroste, mělo by se otrhat a sníst. Takže do registru dárců kostní dřeně jsem se zapsala hned, jak jsem zjistila, že něco takového existuje,“ vzpomíná Julie.
A jaké to bylo, když jí zavolali, že by potřebovali právě její kostní dřeň? „Kupodivu jsem vůbec necítila strach, ale jenom jsem doufala, že mi to nenaruší tréninkovou přípravu na víc než měsíc,“ usmívá se Julie a pokračuje: „Pak jsem cítila spíš jen radost. Za prvé z toho, že jsem tak zdravá, že mohu kostní dřeň darovat, a pak taky samozřejmě z toho, že někde je člověk, který mi je tak podobný, že mu mohu pomoci,“ říká mladá žena.
Odběr kostní dřeně není nic strašného
Na začátku roku zavolali Julii z Plzně, že by zřejmě byla vhodný dárce: „Udělali mi rentgen plic, EKG, odebrali devět zkumavek krve a moč. Probrali se mnou možnosti odběru a dohodli jsme se, že pokud bude vše v pořádku, darovala bych krvetvorné buňky ze žíly, abych nemusela do narkózy,“ vzpomíná Julie.
O měsíc později už se vydala do plzeňské nemocnice, aby darovala krvetvorné buňky. „Při odběru jsem ležela čtyři hodiny, cítila jsem se slabá jako před omdlením. Uklidňovala jsem se ale myšlenkou, že pacient, pro kterého buňky budou, se musí cítit mnohem hůř než já a že to za to stojí. Měla jsem štěstí a odebrali mi hned dostatek buněk, takže odpoledne už jsem šla na autobus, a kromě brnění v rukou jsem se cítila lépe, než když jsem si šla do Plzně lehnout. Teď hlavně doufám, že příjemce bude v pořádku a já ho budu moci jednou poznat. Vím jen to, že se jedná o mladého kluka přibližně v mém věku, který je z České republiky. Měl sice nějaké problémy, ale žije. To mi dělá největší radost a doufám, že se mu bude dařit co nejlépe.“
Julie si v současné době chce udělat trenérský kurz licence A na vzpírání, také kurz lymfodrenáže a kineziotapingu.
Jak darovat dřeň
Kritériem pro zápis do Českého národního registru dárců dřeně je věk 18 až 35 let, dobrý zdravotní stav bez závažných onemocnění v minulosti a bez dlouhodobého užívání léků.
Existují dva rovnocenné způsoby, kterými lze od dárce odebrat krvetvorné buňky vhodné k transplantaci: klasickým odsátím dřeně z vnitřku kostí či novějším způsobem – jejich získáním ze žilní krve procesem, kterému se říká separace (aferéza).
Většina dárců cítí několik dní po odběru klasickým způsobem neurčitou bolest v bederní krajině v místech vpichů. Je to následek proniknutí jehel přes okostici a malého krevního výronu uvnitř kosti. Tato bolest se podobá bolesti zad po námaze nebo po pádu, může přetrvávat několik dní po odběru, postupně ale spontánně odezní.
Následkem ztráty krve při odběru novějším způsobem může část dárců pozorovat mírnou únavu, ta ale s regenerací červených krvinek během několika týdnů rovněž postupně vymizí.
JAK PROBÍHÁ REGISTRACE DÁRCE
Rozhodnete-li se do registru vstoupit, podepíšete souhlas se zařazením vašich dat do registru a vyplníte krátký zdravotní dotazník. Pak vám zdravotní sestra odebere krev, která se odesílá k vyšetření transplantačních znaků do centrální laboratoře ČNRDD. Žádná další vyšetření se při registraci neprovádějí. Podrobné vyšetření se provádí až v době výběru dárce pro konkrétního nemocného. Vyšetřený tkáňový typ nového dárce je pod kódem odeslán do Koordinačního centra ČNRDD, kde je vložen do počítačové databáze a zároveň zaslán do mezinárodní databáze dárců BMDW. Zde je k dispozici pro výběr dárců pro konkrétní nemocné v ČR i zahraničí. Zapíšete-li se do registru, můžete být vybráni jako vhodný dárce ve velice krátké době. Jiní dárci ovšem mohou být v databázi řadu let, než se najde nemocný, který bude jejich dřeň potřebovat, najde-li se vůbec. Přesto každý zapsaný dárce dává naději na život druhému člověku. Více na www.kostnidren.cz.
Zdraví Kateřina Grimmová
ilustrační foto: Francini MorgueFile
Přidejte odpověď