Tvůrci putovního projektu Šest miliard Sluncí v čele s režisérkou Evou Rysovou si vybrali těžké téma. Problematikou Alzheimerovy choroby se proto zabývali opravdu do hloubky, o čemž svědčí jejich „soustředění“ přímo v domovech pro takto nemocné.
Název projektu odkazuje k hmotnosti donedávna největší černé díry. A právě pomyslná černá díra v paměti nejlépe charakterizuje důsledky Alzheimerovy choroby.
Na jevišti se za hodinu a půl odehraje série momentů, která ukazuje, jak postupující nemoc dokáže učinit život těžším, jak se v něm pak postižení jen těžko orientují. I přes to, že je tato nemoc spojena se stářím, představí se jen jedna herečka staršího data narození. Volba mladých herců není náhodná, chorobou trpící žijí v minulosti a často si tak i sebe sama představují.
„Jsem jako panenka s dírami v mozku,“ přiznává se bezelstně Paulína Labudová.
„Dá si někdo ke kafi vzpomínky?“ ptá se další z herců, když šouravým krokem odchází bůhví kam. Zvedne se lačný les rukou. Výjevy ze života jsou silné, i když dohromady působí jen jako seskládaná sestava scének. Nicméně tady nejde ani tak o divadlo jako spíš o výpověď samotnou. Z dialogů je cítit drtivá opravdovost. Hra tak skutečně funguje jako varování před nemocí naší doby, jejíž přítomnost si neuvědomujeme, dokud s ní nejsme přímo konfrontováni.
Hra neztrácí na naléhavosti, ačkoli se vlastně nebere tak vážně. A i když se místy hraje trochu na efekt, patří Šest miliard Sluncí mezi zajímavé projekty. Ukazuje, že se dá udělat atraktivní kus i z na první pohled tak bizarního tématu.
Tomáš Štástka
Mladá fronta DNES
Přidejte odpověď