Hosty Radiožurnálu byly Jana Štrochová a Helena Nerglová z o.s. Přátel vodících psů a vyprávěly o životě se svými pejsky, o tom, jak se cvičí, kam jdou do „starobního“ důchodu….
Vyprávějte mi o tom, jaké to je, když člověk dostane svého prvního vodícího psa
Jana ŠTROCHOVÁ
Tak já sama jsem nikdy před tím zkušenost s pejskem, co se týče doma, neměla, ale musím říct, že jsem změnila názor, co se týče psů venkovních, ti, co žijí na zahradě, myslím si, že ten vodící pes, který žije s pánem, že je daleko spokojenější než ten, který je sám venku na zahradě. Takže v tomhle jsem si udělala svůj osobní názor. No, a jinak můj vodící pes mi strašně pomohl v samostatnosti. To je tak, že se člověk dostane sám do práce, dostanu se sama k lékaři, na poštu, i cestuji s mým vodícím psem tam, kam potřebuji, se zkrátka dokážu dopravit sama.
Jana Štrochová je fyzioterapeutka se zbytky zraku A teď se obrátím na Helenu Nerglovou, která vodící psy cvičí, když člověk vycvičí prvního vodícího psa a dostane tu první zpětnou odezvu, jaké to je?
Helena NERGLOVÁ
To je obrovský zážitek. Tuhle otázku jsem nečekala, tu mi dlouho nikdo nepoložil, ale teď si na to strašně ráda zpětně zavzpomínám, ono už je to hodně let, já jsem prvního svého vodícího psa vycvičila už před vlastně 20 lety, a byl to tehdy, že jsem cvičila plemeno, který u nás nebylo moc známý, tehdy se jmenoval americko-kanadský bílý ovčák, dneska se jim říká švýcarští ovčáci. A tu fenku jsem si vychovala od malinkatého štěněte, a tehdy tehdejší vedoucí výcviku vodících psů, pan Tibor Kikta říká, že jestli ji dobře vychovám, takže si ji budu moct zkusit i vycvičit. Tak jsem se strašně snažila, jsem strašně o tu práci stála, nakonec se mi ji podařilo vycvičit a předat paní učitelce hudby z Mimoni a na to si dodneška vzpomínám, on je to krásný pocit toho zadostiučinění, paní učitelka díky ní vlastně sama chodila trasu do tý hudební školy, ale pamatuji si na to, protože já jsem tam přespávala, poblíž, když se předává pejsek, tak se přespává někde poblíž, aby se cvičilo, tak si do dneška pamatuji, jak v noci nebo večer na tom hotelu, jak jsem tam brečela, protože ono to skutečně není jednoduchý, člověk se s tím postupně nějak musí naučit žít, ale vychováte štěňátko, vycvičíte, a teď ho dáte, byť do dobrých rukou, byť za účelem, který chcete ho dát, ale ale …
Vy jste, Heleno, říkala, že ten pejsek se dává tomu novému majiteli s trošku těžkým srdcem, jak dlouho s ním ten instruktor tráví čas?
NERGLOVÁ
To je rozdílný, obecně asi nejčastější způsob, jakým se to u nás v České republice dělá, že se vlastně dvouměsíční štěňátko, který už prošlo nějakými testy, musí už zkušený člověk poznat, jestli to není štěňátko bojácný, jestli není případně agresivní, což samozřejmě u retrívrů by bylo hodně výjimečný. A když to štěňátko tím testem projde, tak jde do výchovy, říká se často předvýchova, jde do nějaký rodiny, ideálně do rodiny, která má už nějaký zkušenosti, aby to nebyli úplní laici, přece jenom výchova štěněte zase, aby bylo správně vychovaný, tak zase není úplně jednoduchá záležitost. V tý rodině by to štěňátko mělo se výborně socializovat, naučit se zásady slušného chování v rodině, nelézt do postele, nelézt na stůl, neskákat lidem na hlavu, musí se naučit jezdit dopravními prostředky, pohybovat se běžně ve městě, chovat se prostě jako milý společník, nevtíravý, takže když tohle všechno se zadaří, tak se přibližně, ale já radši říkám opravdu přibližně, protože nemám ráda pravidlo, že to je okolo přesně jednoho roku, každý pejsek, stejně jako každý člověk dozrává trošku jinak, zažila jsem psy, který už můžou jít do výcviku třeba v 10 měsících, ale taky jsem zažila psy, který je lepší začít cvičit třeba od roku a půl. Takže, když ten pejsek je dostatečně zralý psychicky na ten výcvik, tak se vrací ke cvičiteli a ten se mu potom intenzivně věnuje, aby ho naučil dovednosti týkající se vodění zrakově postiženého člověka.
A může se stát,že během toho výcviku prostě přijdete na to, že jste třeba udělali na začátku u výběru toho štěněte chybu a ten pejsek na to není?
ŠTROCHOVÁ
Já bych to nenazvala ani chybou, protože je to živý tvor, a on se skutečně mění a po všech těch letitých zkušenostech, a řekne vám to asi každý zkušenější cvičitel, nedá se 100-procentně říct na začátku, kor u malého štěněte, je to prakticky vyloučené, říct 100-procentně – tohle bude povaha na to vodění, bohužel vyřazovaní vodících psů je běžné, protože se tam musí selektovat opravdu na ty ideální psy jak po stránce povahový, tak po stránce zdravotní. Ono leckterý veterinární testy jdou provést až po tom prvním roce života psa a tam dochází třeba právě k selekci zase z důvodu zdravotních, takže to, že pejsek třeba na to nevyšel, že se musel vyřadit, ono se to nedá nazvat většinou chybou cvičitele, to se prostě stává.
Já se zeptám Jany Štrochové, jestli nevidomí se mohou podílet na výcviku psů, sami pro sebe nějakou měrou, nějakým způsobem.
ŠTROCHOVÁ
No, určitě, potom, když už toho pejska má, tak si ho vlastně celý život jakoby docvičuje, protože v tom praktickým životě, kdy nás ten pejsek doprovází, tak musíme dbát na to, aby to dělal přesně, takže když udělá ten pejsek chybu, on akorát jakoby ošulí tu svojí dovednost, tak je dobrý ho samozřejmě nepochválit, ale ani nějak zvlášť nekárat, ale chtít po něm, aby to znova provedl, ten povel, který mu nevidomý člověk dá. A potom, když to opraví a udělá to dobře, tak potom je buď piškotek nebo velká pochvala.
Ale když udělá ten pejsek tu chybu, tak se vám taky může něco stát, když vlastně se na něj spoléháte?
To určitě, může se to stát, mně se jednou stalo, že mě můj vodící pejsek zatáhl nebo chtěl zatáhnout na semaforu, chtěl přejít přes červenou, protože na druhý straně stála paní s jiným psem, ale tím, že já teda to ukoukám, tak jsem si jí stáhla zpátky a dostala za uši trošičku.
Jak se cvičí pes třeba na semaforu, na zvukový signál?
Ten pejsek jde vždycky na můj povel, a tím líp, když ten semafor je ozvučený, takže když začne rychle cvakat, to tady v Praze jistě máte, tady na Vinohradský třídě teda jsem si všimla, že to moc ozvučený není, ale u nás v Pardubicích to je téměř všude, takže když mi to začne rychle cvakat, tak pro mě je to signál, že mám dát povel vodícímu psovi převeď a v tu chvíli jdeme.
A když semafor ozvučený není?
Tak čekám na někoho, kdo přijde na ten semafor a pomůže mi v tu chvíli.
Dejme tomu, že štěňátko už je socializované, rodina s větším či menším pláčem štěňátko odevzdá vám, jako instruktorovi, jak vypadá ten výcvik, jak intenzivní je, jak dlouho, Heleno, trvá?
Helena NERGLOVÁ
Tak zase, v první řadě pes je živý tvor, není to stroj.A je dobrý si to často, když člověk třeba neví, tápe, převést si to na dítě, stejně jako každý dítě je jinak zralý na výuku, stejně jako unese prostě různou intenzitu každodenního vstřebávání informací, tak je to úplně s těmi psy. Možná se všemi zvířaty, který se cvičí, každý je prostě jiný. Odbornost cvičitele je hodně v tom, aby odhadl, to je první věc, kterou asi musí udělat, musí odhadnout, kterého pejska, jaký typ osobnosti má zrovna v ruce. A podle toho se přizpůsobit. Jsou psi , kteří se dají cvičit poměrně brzo, třeba ještě i trošku dřív než je ten první rok života, a dá se s nima relativně začít dělat intenzivně. Nicméně stejně, zase jako u těch dětí, napřed ty lekce jsou krátký, ten výcvik začíná tak, že se dělají vycházky, už sice v postroji, pes nemá problém si navyknout na chůzi v postroji, naopak většině psům ten lehký tah vyhovuje, hodně psů chodí rádo v tahu, takže postroj oni celkem uvítají, ten jim nevadí, lidi si často myslí, že máme na to nějaký speciální cvičáky, to ne, …, samozřejmě dá se udělat, někde na cvičáku se dá udělat nějaká poslušnost pro začátek, ale především se vodící psy cvičí běžně ve městě, v běžným městským ruchu. A samozřejmě postupuje se obvykle jako v každý jiný kynologii – od nejjednoduššího ke složitějšímu. Takže s tím mlaďounkým psem, kterého jsem dostala do výcviku, půjdu do poměrně klidného prostředí, spokojeně spolu tam budeme, půjdeme, první věc, kterou se musí naučit, aby hezky šel, přímo šel, aby si nevšímal okolí, nečuchal, neočurával, nevšímal si psů, nekontaktoval lidi, ale musí to být velice nenásilný, pes v tomhle nesmí zradit, .., často se s tím bohužel setkávám, že si myslí, že výcvik vodících psů je tvrdá záležitost, vůbec ne, tam se jednak musí pracovat s jemnějšími psy, protože jenom jemnější pes potom bude sloužit i tomu člověku s handicapem, a jako s takovým musíme k nim vlastně přistupovat. Skutečně je to spíš výcvik návykový, já to teď řeknu hodně zjednodušeně, ten vodící pes se cvičí tím způsobem, že tak dlouho s nim chodíme jako bychom neviděli, až si na to zvykne, to je hodně zkráceně, ale dost na tom je.
Díky tomu chápu víc a já mám ještě jednu věc, která mi vrtá hlavou, když vidím nevidomého člověka s asistenčním psem, tak se velmi bedlivě vždycky dívám, a ještě si nedokážu odpovědět na otázku, kdo koho vede, Jano, jak to máte vy?
ŠTROCHOVÁ,
Já bych to jenom upřesnila, vodící pes a asistenční pes …Nevidomý člověk má vodícího psa. A člověk, který je na vozíčku, má asistenčního psa například. Kdo koho vede, no, samozřejmě pes, i když to někdy tak nevypadá, protože ten pes jde v tahu, ten postroj, který má pejsek na sobě, má takovou rukojeť, to jistě si tady lidi všímají v okolí, když někde potkají vodícího psa, a ten pes pořád musí jít v tahu, aby člověk cítil v ruce, jestli ten pes zatáčí nebo vyhýbá se kalužím nebo nějaký nerovnosti nebo značce, nebo cokoliv nás zkrátka potká na ulici, takže je potřeba udržovat ten tah. A člověk se musí přizpůsobit tempu pejska, protože on ví, proč zpomaluje, on ví, proč zrychluje, on ví, proč se vyhýbá, tak ten člověk je naprosto závislý na tom, jak ten pejsek ho vede.
NERGLOVÁ
Ano, jednoznačně, veřejnost trošku to vidí obráceně, oni často mají pocit, že to je určitý ten vodící pes, že je takový psí Einstein a vede, já to nechci ani snad říct, ale někdy to skutečně tak ta veřejnost laická vidí, vede toho chudáka, který je na tom psovi plně závislý, ale ono to tak úplně není, mně strašně líbilo, nevím už, kdo to řekl, ale je to spojení psích očí a lidského mozku. Stejně tam je vždycky vůdcem člověk.
ŠTROCHOVÁ
Já jenom bych dodala, že se mi stalo, že jsem potkala paní, šla s klučíkem a vysvětlovala mu, to je ta paní, co vede toho nevidomého psa.
jak se to třeba udělá, když má pes zavést svého pana na místo, kde před tím nikdy nebyl, to zajímá Janu Kamínkovou.
ŠTROCHOVÁ,
Tak to bych možná odpověděla já, protože s pejskem vodícím chodím tam, kde to neznám, potřebuji vedle sebe člověka, protože já tomu psovi musím dávat povely, takže když jsem třeba přijela sem do vašeho studia, tak dole v hale na mě čeká dcera a podle navigace jsme se dopravily až sem do vašeho rozhlasu. V místě, kde to znám, v Pardubicích, odkud pocházím, tak tam tomu pejskovi dávám povely naprosto suverénně, to není problém, ale v tomhle tom případě je to tak, jak říkám.
NERGLOVÁ
Čím dál tím více, zvlášť mladých lidí, ale někdy i lidí takových trošku technicky zaměřených, čím dál tím víc lidí používá v kombinaci s vodícím psem navigace, které dneska skutečně je velice dobře už udělaná na tu pěší chůzi a mám už i několik klientů, kteří říkají, já se vlastně díky psovi a díky navigaci dostanu, kam potřebuji, byť jsem tam nikdy nebyl, protože on, buď si může i nahrát předběžně tu trasu, anebo skutečně má popis trasy a pustí si navigaci, která mu přibližně říká, kudy má jít, pes mu vyhýbá překážky, pes mu řeší věci a dostanou se, kam potřebují.
jestli má vodící pes jiné povely, než třeba můj pejsek doma, kterého cvičím na takové to běžné sedni, lehni, zůstaň, volno.
NERGLOVÁ,
základní povely sedni, lehni, vstaň, zůstaň, to jsou povely, který používá asi každý běžný pejskař, to není důvod tam něco měnit, je tam možná spíš třeba trošku něco jiného, dejme tomu, uvedu příklad, přivolání psa, tam je to trošku jiný kvůli tomu, že člověk vlastně nevidí toho psa, jak vlastně přesně přichází, takže důležitý je, aby na ten povel vlastně přišel na kontakt tomu člověku, aby se ho nějak dotkl čumáčkem, aby se o něj aspoň otřel, aby ten člověk, který vůbec nevidí a třeba nezaregistroval rolničku, nebo byla upadlá rolnička, aby ten pes šel na kontakt.
NERGLOVÁ
Ve sportovní kynologii se samozřejmě dbá na to, aby ten pes přesně přesednul, nemusí se toho člověka dotýkat, je to takový víc na tu přesnost, je to pro sport, pro zábavu, pro radost – vodící pes je pro praxi a z toho by se mělo vycházet.
Paní Vágnerová se ptá, jestli je ještě možné vzít si štěně do rodiny, jaksi na tu dobu určitou a jak by se člověk mohl připojit, kdyby chtěla třeba zrovna ona.
ŠTROCHOVÁ
Tak nejlepší by bylo, aby se obrátila právě na naše občanské sdružení, kde ji podáme veškeré informace, kam by se měla obrátit a vůbec si s ní promluvíme, aby věděla taky, co jí čeká, ona to není úplně tak jednoduchá záležitost.
Takže občanské sdružení Přátel vodících psů, máte nějaké webové stránky.
Máme. Jmenují se www.pomahajinam.cz.
Tak, co se stane s pejsky, kteří jsou vyřazeni z výcviku, například ze zdravotních důvodů, ptá se Lída Němcová z Brna.
NERGLOVÁ,
Tak ze zdravotních, obecně všechny pejsci, kteří jsou vyřazeni, tak se pokoušíme dávat je do rodin, do dobrých rukou, jako běžný společníky. Občas taky se stane, že třeba vyřazený pejsek, který je zdravej, jenom má příliš velký temperament, tam já osobně jsem ráda, když ten pes jde dál pracovat, protože už je třeba v něčem rozpracovaný, výborně socializovaný, zažila jsem párkrát, že šli sloužit třeba na letiště, na vyhledávání výbušnin, drog a podobně. To já jsem sama ráda, když ten pejsek dál pracuje, samozřejmě, když je to ze zdravotních důvodů, tak se ty dobrý ruce hledají podstatně hůře.
Lenka se ptá, Jano, tentokrát vás, jakého, odkud máte svého vodícího psa, jaké plemeno to je, protože sama přemýšlí o tom, že by si také vodícího psa pořídila, ale nevyzná se v organizacích, které je cvičí a neví, na koho se vlastně má obrátit.
ŠTROCHOVÁ
Já osobně už mám 8-letou fenku, pochází z výcvikového střediska z Jinonic, ale samozřejmě dobrých cvičitelů je všude v každým výcvikovým středisku, všude jinde dost, ale, jak říkám, bylo by dobré se obrátit na naše občanské sdružení a popovídat si o tom.
Heleno, jak se vlastně člověk k takové práci s vodícími psy dostane a kde jste začínala, se ptá Jan z Prahy.
NERGLOVÁ
já jsem skutečně začínala, už je to nějaký pátek, před 20 lety jsem začínala, a já mám vystudovanou vysokou školu zemědělskou a po ní klasicky jsem šla do kanceláře na ministerstvo zemědělství, tam jsem pracovala rok a strašně mě to nebavilo u těch papírů a měli jsme tam puštěný rozhlas po drátě a tam najednou mě to hrozně zaujalo, mluvil tam pán, v podstatě takový jeden z prvních lidí, sám byl nevidomý, měl jednoho z prvních vodících psů u nás, začínal tady vlastně zakládat ten výcvik vodících psů, byl to tedy již zmíněný pan Tibor Kikta, a on právě říkal, že pořád potřebují dobrovolníky, kteří by pomáhali s výchovou štěňátek. Tak já jsem hned ten den, jak jsem šla, mohla konečně opustit tu kancelář, tak jsem tam běžela, s pánem jsem se domluvila, že bych si vzala na výchovu štěňátko a on mi tehdy právě řekl, že když se mi to povede, protože já už jsem v tý době zase byla do jistý míry zkušenější pejskař, cvičila jsem normální sportovní kynologii pod Svazarmem tehdy, takže říkal, že když se mi to povede, že by se mnou zkusil dál spolupracovat na tom výcviku.
Lucie se ptá, jak takového slepeckého psa venčíte, to bude asi, Jano, na vás otázka, můžete ho pustit na volno, jak zabráníte, aby například „pažravý labroš“ při venčení nesežral nějakou ňamku.
ŠTROCHOVÁ,
Tomu se zabránit prostě nedá, ten pes se nedá ukočírovat, to je živá popelnice, kontejner …
Takže, když přijde a zjistíte, že nelibě páchne, tak víte, co se stalo.
Ano, a je podezřelý, když přestane cinkat, tak už jsem ve střehu a už radši přivolávám, protože, jakmile tam setrvá dýl než 5 vteřin, tak se blíží velký nebezpečí. Ale musí se venčit na volno, pouštím ji, důvěřuji ji i přesto, že mě občas zklamala, tak jí pořád tu důvěru zatím dávám.
Jano, jak by se lidé měli vlastně k vodícím psům a jejich majitelům chovat, protože já jsem minulý týden tady na Václavském náměstí zažila, jak se nějaká paní snažila převést pana i se psem a on se jí snažil vysvětlit, že to není dobře.
ŠTROCHOVÁ,
Já bych poprosila strašně veřejnost, aby nás nechali pracovat a že pokud by si chtěli pejska pohladit, tak ať se vždycky zeptají, pokud by chtěli nějak pomoci, ať se vždycky zeptají toho člověka, jestli potřebuje pomoc. Není dobrý, aby najednou někdo přiskočil k člověku s vodícím psem, chytil ho za loket nebo za rameno a tlačil ho před sebou nebo snažil se ho někam dopravit, aniž by ten člověk tušil, co se děje. Ten pejsek slouží, pracuje, je předaný do ruky nevidomého člověka, protože to umí. V případě jenom, že člověk je bezradný, neví si rady, zabloudí nebo se dostane do situace, kterou nedokáže vyřešit, potom každý nevidomý člověk nebo slabozraký člověk si o tu pomoc řekne.
Takže, když vidím nevidomého s vodícím psem, tak je to něco jiného, než když vidím člověka třeba jenom s bílou hůlkou.
ŠTROCHOVÁ
Je to úplně něco jiného, je to opravdu velký rozdíl, já sama mám obě zkušenosti za sebou a musím říct, že s vodícím pejskem já se cítím daleko líp, daleko bezpečněji, daleko větší jistotu mám, kdežto s tou hůlkou, kdy mně to taky chvilku trvalo, než jsem se s tím smířila, a vůbec sžila, už bych se k tomu vrátit nechtěla a ten pejsek je prostě daleko pohodlnější.
To říká mimochodem dvojnásobná ministryně republiky ve výkonu vodících psů Jana Štrochová. Heleno, otázka na vás, jaká plemena jsou vlastně vhodná k výcviku vodících psů?
NERGLOVÁ
Tak obecně v celém světě i u nás se pořád nejvíc cvičí různý plemena retrívrů, což určitě na prvním místě je pořád labradorský retrívr, na druhým místě jsou většinou kříženci labradorského retrívra a zlatého retrívra, následuje za nimi zlatý retrívr. jiný plemena retrívrů se vyzkoušely, ale příliš se neosvědčily. Samozřejmě stále se cvičí i ovčácký psi, klasický německý ovčák, zase v současný době je na vzestupu, je to asi dáno taky bezpečnostní situací, přece jenom často zrakově postižený člověk může být terčem určitých jiných typů lidí, takže se, samozřejmě i ten německý ovčák, pokud je vodící, musí být neagresivní, ale už jako opticky nažene přece jenom určitý respekt, takže se lidi s ním cítí bezpečněji, takže ty jsou taky trošku na vzestupu, ti němečtí ovčáci, a obecně, téměř v každým plemeni by se dal najít vhodný jedinec jak po stránce povahový, tak po stránce zdravotní, musí splňovat samozřejmě určitou výšku, žádoucí je, aby nenaháněl hrůzu veřejnosti a pořád taky různí účeloví kříženci, protože křížení čistokrevných plemen skutečně zlepšuje zdravotní stav psí populace.
Tak děkujeme.
Přidejte odpověď