Až pětina žen a mužů se potýká se syndromem hyperaktivního močového měchýře, který jim nedovoluje žít normálním způsobem. Paní Anna už pár let nebyla v divadle, v kině ani na koncertě. Také autobusem jezdí nanejvýš pár stanic, a když musí cestovat, tak jedině vlakem, kde má jistotu blízkého záchodku.
Tuto místnost potřebuje k životu skoro stejně nutně jako kyslík – vydrží bez ní maximálně půl hodiny, ale ani to není to jisté. V nedlouhých intervalech totiž pociťuje neodbytné nutkání na močení, takže jí nezbývá než neustále běhat na toaletu a vždy se jen trochu vymočit.
Zkoušela už maximálně omezit tekutiny, relaxovat, nucení překonat, ale všechno marné. Postupně se smiřuje s tím, že příjemný společenský život skončil a teď už bude jen trápení, protože na to má skoro v sedmdesáti letech už prostě věk.
Podobné příběhy slýchají urologové poměrně často. To, co paní Anna prožívá, se nazývá urgence. O ní hovoříme tehdy, když člověk trpí náhlým nutkavým pocitem nutnosti se vymočit, který je obtížné oddálit. Jedná se o jeden z příznaků, který spolu s dalšími vytváří tzv. syndrom hyperaktivního močového měchýře.
O syndromu hyperaktivního močového měchýře panuje představa, že se jedná o soubor příznaků trápících staré ženy. Ve skutečnosti jde o poměrně rozšířený zdravotní problém, který se vyskytuje u obou pohlaví v každé věkové kategorii včetně dětí. Pravdou je, že postihuje do šedesátky častěji ženy, poté se ale poměr žen a mužů vyrovnává a později převládá u mužů.
Onemocnění trápí jen zhruba 5 procent žen mladších 25 let, ale ve skupině žen nad 65 let se rozšiřuje až na 31 procent. V průměru hyperaktivní močový měchýř potrápí někdy během života pětinu žen.
Proč se o hyperaktivním močovém měchýři mluví jako o syndromu? Nejde o přesně definovanou chorobu, ale o soubor příznaků. Postižený obvykle trpí třemi, někdy čtyřmi hlavními příznaky.
Prvním je naprosto neodkladné nucení na močení, které prostě nelze oddálit, a musí se mu vyhovět – odborně se tomu říká urgence.
Druhým příznakem je hodně časté močení. Za normální se pokládá maximálně sedm močení za den, osm a více návštěv toalety je už zvýšená frekvence.
Na třetím místě je pravidelné noční vstávání na močení, odborně zvané nykturie.
Čtvrtým příznakem je nechtěný únik moči, kterému předchází silné neodbytné nucení.
Syndrom hyperaktivního močového měchýře lékaři u pacienta diagnostikují, pokud u něj objeví první tři zmíněné příznaky. Část pacientek navíc prožívá to, že ve chvíli, kdy ucítí nucení na močení, vyběhnou směrem k toaletě, chytnou za kliku, a v tom momentě se již počurají. To je čtvrtý z vyjmenovaných příznaků. Jeho přítomnost je pak označována za mokrou formu syndromu hyperaktivního močového měchýře; když není provázen únikem moči, mluvíme o formě suché.
K rozvoji hyperaktivního močového měchýře vedou opakované záněty močových cest, nesprávný pitný režim a špatný režim močení. Mohlo by se zdát, že časté nutkání na močení souvisí s nadměrnou konzumací tekutin. Paradoxně je tomu právě naopak. Nesprávným pitným režimem v tomto případě nebývá nadbytek tekutin, ale naopak jejich nedostatečný příjem.
Lidé trpící tímto syndromem téměř nepijí ve snaze vyhnout se častým návštěvám toalety. Jenže to je špatně, protože jejich močový měchýř si tak pouze zvykne udržet ještě menší množství moči, než zvládal dříve. Navzdory velkému omezení tekutin pak tito lidé běhají na toaletu každou chvíli.
Uroložka Jeannette Brownová z Kalifornské univerzity prohlásila: „Hyperaktivní močový měchýř vás nezabije, pouze vám ukradne život.“
Lidé trpící tímto onemocněním mu opravdu často podřizují osobní i profesní život, omezí cestování i koníčky a plánují své činnosti pouze s ohledem na možnost se vymočit. V některých případech onemocnění způsobí, že lidé musejí opustit zaměstnání nebo mají rodinné problémy. Ženy mívají často problém v sexuálním životě nebo s hledáním partnera.
Syndrom mohou provázet i další zdravotní problémy, například zvýšená frekvence infekcí močových cest a kožních infekcí. V některých případech onemocnění vede k rozvoji depresivního syndromu. A u starších osob se přidává ještě jedno riziko: Hyperaktivní močový měchýř nutí k velkému spěchu na toaletu. Senior běží, snadno upadne a zlomí si třeba krček stehenní kosti.
Problémy s inkontinencí nejsou záležitostí moderní doby. Naše babičky či prababičky obvykle prodělaly několik potratů a porodily tři až čtyři děti, takže s pozdějším nechtěným únikem moči měly pravděpodobně dost zkušeností. Jenže tehdy se o tom nemluvilo, zřejmě i proto, že ženy mívaly jiný životní styl. Když celý den pracujete na poli či v lese a pak se staráte o domácnost a hospodářství, určitě není časté nucení na močení takovým problémem, jako když jste v pozici manažerky, často cestujete nebo chcete žít intenzivním společenským životem.
Dnešní lidé jsou přesto někdy kvůli své neinformovanosti nebo studu ochotni raději snášet nejrůznější omezení, která jim syndrom přináší. Nejen zhoršená kvalita života by ale měla pacienty přivést do ordinací lékařů. Příznaky hyperaktivního močového měchýře totiž nejsou spojeny výlučně s ním, ale mohly by znamenat i závažné onemocnění, například rakovinu močového měchýře, které by lékař měl vyšetřením vyloučit.
Se svými potížemi se pacienti mohou obrátit na praktického lékaře, na urologa, ženy pak také na gynekologa. Lékař při vyšetření kromě jiného k posouzení příznaků použije takzvaný mikční deník. Do něj si pacienti zaznamenávají množství vypitých tekutin, frekvenci močení a množství moči po dobu nejméně tří po sobě jdoucích dnů.
Provádí se i vyšetření moči, aby se zjistil případný zánět nebo přítomnost krve a nádorových buněk. U mužů lékař vyšetřuje také prostatu, u žen se provádí gynekologické vyšetření. Pokud je třeba, odesílají lékaři pacienty do specializovaných center, kde je možné doplnit další vyšetření, například ultrazvuk, cystoskopii neboli zavedení nástroje s optikou do močového měchýře nebo urodynamické vyšetření, hodnotící tlakové poměry a tok moči v močovém měchýři a močové trubici.
Hyperaktivní močový měchýř se v 80 procentech případů léčí konzervativně a jen ve 20 procentech je potřebná operace. Postup léčby se odvíjí od toho, co syndrom zapříčinilo. Někdy problémy způsobují anatomické změny, například pokles přední stěny poševní zapříčiní nedostatečné vyprazdňování močového měchýře. Kvůli tomu vznikají opakované záněty měchýře, jež provází urgence a další příznaky syndromu.
Příznaky mohou být vyvolány i rakovinou nebo přítomností cizího tělesa v měchýři. V takových případech je nutné nejprve anatomické změny či jiné příčiny řešit operačně a až poté doléčovat syndrom pomocí léků.
Nekontrolovatelné stahy močového měchýře, a tím i příznaky syndromu, bývají často způsobeny buď poruchou nervového řízení močového měchýře, nebo jeho špatně fungující svalovinou, případně se jedná o následek opakovaných zánětů měchýře. Ne vždy se ale lékařům podaří příčinu odhalit: pak nezbývá než pouze řešit příznaky.
Nejdůležitější metodou léčby syndromu je úprava životního stylu. To znamená například omezení nebo úplné vyškrtnutí kořeněných jídel z jídelníčku. Totéž platí pro citrusové plody, alkohol a kávu. Nemocný by měl vypít alespoň dva litry tekutin během dne, ale omezit pití po 18. hodině a nepít tři hodiny před usnutím.
Jelikož syndrom hyperaktivního močového měchýře leckdy doprovází obezitu, měli by pacienti také dbát na dostatečný příjem vlákniny, aby se jim upravila stolice a snížila tělesná hmotnost.
Lékaři při terapii doporučují trénink močového měchýře, tedy postupné prodlužování intervalů mezi močením. A dobré je i cvičení svalů pánevního dna. Známé jsou tzv. Kegelovy cviky na posílení pánevního dna a objevují se i další postupy.
Ne všechna cvičení jsou pro posílení svalů pánevního dna vhodná. Byť by se mohlo zdát, že v posilovně při zvedání těžkých závaží automaticky posilujeme všechny svaly, není tomu tak. Svaly pánevního dna mohou v důsledku nesprávného cvičení i špatně fungovat.
V některých případech nemusí být u žen jakékoliv posilování dostatečně účinné. V průběhu gynekologického vyšetření lékaři zjišťují i kvalitu svalů pánevního dna a jejich inervace.
K poruše inervace, a tím i k nedostatečnému fungování těchto svalů může dojít následkem dlouhého, těžkého porodu, což se stává například u větších plodů. Hlavička plodu při průchodu malou pánví delší dobu tlačí na nerv, který tento sval inervuje, a tím způsobí poruchu jeho funkce. U těchto žen pak bývá léčebný efekt cvičení svalů pánevního dna leckdy nedostatečný.
V řadě případů terapie syndromu lékaři sahají po lécích. Cílem léčby není jen snížení nadměrné aktivity svaloviny močového měchýře, ale hlavně zvýšení jeho celkové kapacity, a to včetně zvětšení jeho objemu při prvním nucení na močení.
K dispozici jsou kromě jiných léky s takzvaně spasmolytickým účinkem. Ty uvolňují močový měchýř při jeho plnění a tím zvyšují jeho kapacitu. Pocit nucení na močení se pak objevuje v delších časových intervalech.
Užívání léku prodlouží čas, který pacientka potřebuje, aby se od začátku pocitu urgence dostala na toaletu. Pokud se interval zvýší z deseti vteřin na tři minuty, je to významná pomoc. Léčba nemusí syndrom zcela vyřešit, ale dostane jej do mezí, které jsou už lépe kontrolovatelné. Problémem je, že tyto léky mívají řadu nežádoucích účinků. Kupříkladu snižují činnost slinných žláz, takže ženy trpí suchem v ústech, rovněž ovlivňují zrak a pacientky mohou vidět mlhavě. Dalším nežádoucím účinkem může být porucha peristaltiky střev, což vyvolá zácpu, někdy léky zhoršují paměť.
Méně nežádoucích účinků mají léky s účinnou látkou mirabegron.
Poslední průzkum, prezentovaný na kongresu Evropské urologické asociace v Miláně, přinesl nová zjištění. Ukazují, že nykturie – noční probouzení za účelem vymočení – má za následek pokles produktivity v pracovních i mimopracovních aktivitách až o čtvrtinu.
Přidejte odpověď