Humanitární krize na východě Ukrajiny

Na východě Ukrajiny v oblastech bojů mezi separatisty a ukrajinskou armádou je kritická humanitární situace. Lidé po celé měsíce nedostávají důchody, sociální dávky, trpí velkým nedostatkem léků, například diabetici a astmatici jsou tak v ohrožení života.

Informují o tom pracovníci humanitární organizace Člověk v tísni, kteří přímo na východní Ukrajině působí. Marek Štys, vedoucí humanitárních programů Člověka v tísni o tom hovořil v Č eské televizi….

 

jak tedy lidi na východě Ukrajiny žijí?

Marek ŠTYS, vedoucí humanitárních programů, Člověk v tísni:
panuje tam teď obrovské nervozita, co přinesou příští týdny a měsíce. zejména z toho, jak se vyvine ten konflikt, protože spousta lidí čte to příměří, které je skutečně z velké části pouze papírové, jako ticho před bouří a bojí se erupce toho konfliktu. Dále mají velký strach z blížící se zimy, protože za měsíc začíná topná sezona, která přinese úplně nový aspekt do života nějakých stovky tisíc uprchlíků, kteří jsou přímo v Donbasu a teplota na východě Ukrajiny, tak bude během zimních měsíců padat až k nějakým třeba minus 20, čili je to dlouhá a tvrdá zima. A pak je to, co jste zmiňoval, a je to v podstatě kolaps ekonomiky místní, kolaps státní správy, takže nejen ti uprchlíci, ale i místní lidé, hlavně penzisté, dlouhodobě nemocní, závislí na dávkách, na příspěvcích, se ocitají úplně na existenciálním dně a spousta z nich teď řeší otázku , jestli kupovat léky nebo kupovat jídlo, což je opravdu výraz už vysokého zoufalství.

ta otázka stojí, jestli to či ono kupovat, další věc, jestli ty věci tam jsou k dispozici vůbec?

Je to paradoxní, na některých místech lidé jsou zcela bez peněz a nemůžou si je dovolit. Například třeba ve městě Doněcku, supermarkety a obchody jsou relativně dobře zásobené, lidé prostě nemají peníze, aby si je zakoupili. Na Ukrajině je zvyk, že nemocní s receptem od lékaře si chodí do lékárny si koupit léky, ale lidé nemají peníze na to, aby si je koupili, čili existuje spousta místních iniciativ, ať to jsou nějaké církevní spolky, dobrovolníci jednotliví nebo prostě občanská sdružení, občanské platformy, kde se lidi dali dohromady, tak se snaží právě těmhle těm nejpostiženějším, zejména starým a nemocným lidem pomáhat právě tyhle místní iniciativy podporujeme, snažíme se o to v drobném dělat právě i v Doněcku, které je poměrně obtížně přístupné, ale děláme to i ve spoustě těch přífrontových vesnic a městečkách.

To zní skoro až jednoduše, takže stačí dodat peníze a lidi budou mít k relativně standardnímu životu všechno?

Ve velkých částech toho konfliktu je to tak, že ty peníze jsou vlastně nejflexibilnější a nejpříjemnější způsob, jak lidem pomoct a v podstatě ve všech humanitárních programech, které máme ve světě, tak ta právě prostřednictvím finančních prostředků a finančních darů se zdá být ta úplně nejlepší modalita práce, ale pak jsou také místa, hlavně v těch přífrontových vesnicích, kde to jídlo není a kam ho musíme dovážet. A snažíme se v tuhle chvíli zásobovat nějakých 20 tisíc lidí měsíčně potravinovými dávkami a používáme třeba takový zajímavý způsob, že nakupujeme nebo začínáme nakupovat dárkové poukázky do supermarketů a právě ty poukázky potom distribuujeme lidem a oni si mohou zakoupit v podstatě úplně přesně, co potřebují, z toho nějakého vypočítaného průměrného měsíčného potravinového balíčku.

Čili rozdíl město – vesnice tam je.

Je tam samozřejmě velký, je tam hlavně rozdíl situace uprchlíků, který se žijí v týlu ukrajinském, čili desítky kilometrů od těch frontových linií, je tam velký rozdíl u lidí, který žijí přímo na frontových liniích nebo ve městech, kde se válčí, jako je třeba Pervomajsk, Horlivka, západní část Doněcka, kde ta situace je tragická. Já jsem teď navštívil několik vesnic, kde lidé tráví většinu času v bombových krytech ve sklepích, opravdu v otřesných podmínkách a i přes to příměří, tak tam prostě denně dopadají do těch vesnic granáty.

Proč nejdou pryč? Jak na to odpovídají?

To je dobrá otázka. Spousta lidí na Ukrajině říká taky, nepomáhejte jim, ti lidé by se měli evakuovat, měli by odejít, ale často ti lidé jsou buď dlouhodobě nemocní, kteří prostě už by ten transport pro ně byl obrovský problém, jsou to starší lidé také, který prostě už jsou upnutí na domov a nechtějí odejít, a nemůžete je přesvědčit, aby odešli. Známe tu situaci od nás, kdy se lidé třeba během povodní odmítají evakuovat. To jsou tak vázáni ke svému domovu, ke svým zvířatům, k jakýmkoliv věcem, která nám můžou připadat úsměvné, pro ty lidi je to prostě zásadní ten domov. A možná i ten přesun by pro ně znamenal i jakýsi životní zlom. Já sám jsem viděl stařečky , kteří přebývají v nějakých internátech, v nemocničních pokojích narvaných lidma po 10 a kteří skutečně vypadají, že ta situace je úplně nad jejich síly.

Teď je tedy ta zima. Co tedy bude potřeba na zimu?

Těch problémů je tam několik. My se teď budeme snažit v co největší míře podporovat to, aby se ti uprchlíci ubytovali u místních lidí, protože tu zimu můžou přežít sice v nacpaných podmínkách v bytě malém 2+1, kdy každý pokoj bude obývat jedna rodina, ale přitom je to nejbezpečnější způsob, jak ti uprchlíci můžou přečkat zimu. A pokud drobnou finanční dávkou podpoříte tu hostitelskou rodinu, která, aby uhradila zvýšené poplatky za elektřinu, za plyn, za potraviny, kterými dotují ty uprchlíky, tak v podstatě lze najít nějaký takový systém kohabitace.

To se ale bavíme o lidech, kteří odejdou někam do bezpečí.

Kteří odejdou do bezpečí.

No a ti, co tam zůstanou?

Ti, co tam zůstanou, tak budou mít velký problém. To je spousta těch měst, tak jejich infrastrukturálně zcela zkolabovala, nefunguje voda, nefunguje elektřina, nejsou to jenom frontová města, třeba město /nesrozumitelné/, které je nějakých 30 kilometrů od fronty, nikdy nebylo postižené boji, 16 tisíc obyvatel, panelákové město, nemá vodu teď vůbec. My tam místní radnice platíme dovoz vody cisternami, ale až udeří mrazy, tak lidé si už nebudou moct pro tu vodu chodit nikam ven, čili ty lidé budou ve velice komplikované situaci. Lze to samozřejmě parciálně řešit distribucí kamínek, i v tom paneláku je přece možné si topit kamínkama, když se ten komín vystrčí z okna ven. Viděli jsme to v celé bývalé Jugoslávii, v Bosně takhle lidé přežívali několik zim, ale je to dost komplikované a ten materiál na místo dostávat desítkám tisíc lidí je velký logistický oříšek.

Čili jestli nějak pomoct Člověku v tísni, aby mohl pomáhat, tak peníze.

Je to tak. Jako vždy, jediný problém, který není možné řešit místně, tak je inzulín a ukrajinský trh s inzulínem a zásobování po celé zemi kolabuje. Právě v tom Donbasu tak spousta lidí je na inzulínu závislých, tak teďkom velice trpí tím, že prostě ta látka není k dostání.

Pane Štysi, děkuju za rozhovor, na shledanou.

ilustrační foto: Tim & Selena Middleton / Flickr.com