S prezidentem Milošem Zemanem ve většině věcí, na rozdíl od jeho četných kritiků, souhlasím. Výjimka však potvrzuje pravidlo, a tou výjimkou je nešťastný výrok z Rehabilitačního ústavu v Brandýse nad Orlicí, že postižené děti se nemají učit s těmi zdravými.
ilustrační foto: Ian Britton / FreeFoto
Jednak považuji názor, že děti s hendikepem by měly být vzdělávány mezi svými, za odporující duchu rovných práv a příležitostí, a jednak mi jeho postoj přijde příliš kategorický. To celé přece není o tom, že by postižené děti měly být separovány všechny do jednoho, anebo naopak by mělo být každé z nich bez výjimky integrováno. Jedná se o absolutní zjednodušení podstaty inkluze.
Jde spíše o to správně rozhodnout, pro které postižené dítě bude běžná školní třída přínosem a pro které nikoli, a tudíž potřebuje speciální vzdělávání. To je věcí lékařů, rodičů i pedagogů. Ne vždy se zvolená varianta ukáže být správnou cestou, ale důležité je, že tu existuje možnost volby. A té se nesmíme vzdávat.
Vystudoval jsem Pedagogickou fakultu Univerzity Karlovy a na základě osobních zkušeností nebo zkušeností kantorů, s nimiž jsem dodnes ve styku, vím, že existují mnohé děti s hendikepem, kterým zařazení do běžného kolektivu prospělo se vším všudy.
Každému z rodičů se může stát, že se mu narodí postižený syn nebo dcera, případně jeho dítě postihne nemoc či úraz, jejichž důsledkem je trvalý či dočasný hendikep. Nikomu z nás bych to nepřál. Ale pokud se tak stane, musejí mít rodiče možnost zvolit pro své dítě tu nejsprávnější cestu. Řada z nich dává své děti do specializovaných tříd jen velmi nerada. Nehledě na to, že nejsou běžně dostupné ve všech obcích a městech.
Osobně vnímám jako klíčové, aby měli hendikepovaní pocit, že jsou rovnocennou součástí společnosti, a ti takzvaně zdraví lidé poznali, že ne každý je na tom jako oni, a naučili se s postiženými nejen žít, ale i jim zároveň účinně pomáhat a brát je jako sobě rovné.
Petr KOJZAR
Haló noviny
ilustrační foto: Ian Britton / FreeFoto
Přidejte odpověď