Hlavní událostí pro postiženého Pepču Suchého z Hrobu a jeho celou rodinu bylo loni MS v boccie v Číně. Jaké cíle má pro letošek? Jak mu to jde ve škole na gymnáziu v Dubí? Na otázky odpovídal Jozef Suchý st..
– Jak moc byla cesta do Pekingu složitá?
Hodně. Už vůbec kvalifikovat se na mistrovství světa není jednoduché a musíte se ve světovém řebříčku dostat dostatečně vysoko, protože MS je pouze pro nejlepší hráče. Pepa se díky 17. místu z mistrovství Evropy z minulého roku dostal na 52. místo světového řebříčku a hlavně díky celkově 15. místu ve světovém řebříčku párů (na MS postupovalo 15 párů). Výprava čítala 18 lidí z toho 8 vozíčkářů. Z 10 doprovodů bylo pouze 5 chlapů a o to byly veškeré přesuny a přenášení složitější. Navíc se přidaly komplikace s aerolinkami, protože AIR FRANCE zrovna zahájila stávku. Tak nám musel svaz na poslední chvíli shánět jinou společnost. To se sice podařilo, ale na přestup ve Frankfurtu jsme měli 45 minut. To byl velký problém. Do letadla vždy vozíčkáři nastupují první, protože je musí asistenti přesadit na speciální vozík, který se vejde mezi sedadla v letadle. Následně ho odvezou k sedadlu, kde musí být opět přenesen na svoje místo. Ve Franfurktu jsme přesedali do úplně plného největšího airbusu. Navíc asistenti neměli místo vedle vozíčkářů, takže ohromné zmatky a problémy. Nakonec se nám podařilo různě místo povyměňovat. Po příletu do dvaceti milionového Pekingu jsme zjistili, že na nás nikdo nečeká a vůbec nevíme jak se dostat na místo závodů. Volali jsme na telefony uvedené na letišti, ale ty byly hluché. Naštěstí jsme potkali rozhodčí z Anglie a ta se dovolala. Po více jak 24 hodinách cesty z domova jsme se konečně ubytovali. Ubytování bylo celkem příjemné, ale bylo to 30 km od Pekingu, takže jsme byli 10 dní v oploceném areálu bez možnosti vyjít ven. Nakonec jsme se dostali do Pekingu 2x. Jednou na nákupy taxíkem. Což byl velký problém zejména se dostat zpět za slušné peníze, protože taxikáři byli horší než v Praze a za cestu zpět si účtovali i 3 násobek normální ceny. Vobchodech v Číně seženete úplně všechno. Všude se strašně smlouvá, ale seženete tam elektroniku, oblečení, hodinky, kabelky, boty atd. úplně všech značek za minimální cenu. Jsou schopni padělat téměř vše. Po druhé jsme se dostali do Pekingu po závodech autobusem, který nám dal k dispozici organizátor (každá výprava ho 1x měla zadarmo). Podívali jsme se na Náměstí Nebeského klidu a Zakázaného města. Překvapilo nás, že celé náměstí je oplocené a obklopené policisty a plně ozbrojenými vojáky. Vstup na náměstí byl pod přísnou kontrolou větší než na letišti. Rovněž vstup do zakázaného města byl přísně hlídán. Všude bylo nepředstavitelné množství lidí. Lidi v Číně jsou strašně neohleduplní. Jsou schopní vás ušlapat a to i vozíčkáře.
– Jaká tam byla strava?
Jídlo bylo řešeno formou rautů. Kromě nás tam byly ještě reprezentace Číny v košíkové a v atletice. Takže jídlo bylo společné a pokaždé studené. Sice na první pohled velký výběr, ale kuře, zelenina a rýže na 100 způsobů a vždy studené. Po 4 dnech už jsme vůbec nevěděli, co si dát.
– Pepčovi se v Číně dařilo …
Pepovi se hrálo skvěle i když organizátoři se dopustili spousty chyb a hlavně podlaha v hale nebyla ideální. Ve vedlejší hale, kde se závodníci rozhazují, byla podlaha úplně špatná a v podstatě se tam nedalo trénovat. Diváků bylo málo vzhledem k umístění areálu mimo město. Ale atmosféru vytvářeli další členové jednotlivých výprav a ta byla v hale úžasná.
– Výprava na MS musela stát nemalé peníze?
Už mistrovství Evropy stálo cca 240 tis. Kč. Tuto částku jsme museli sehnat za velmi krátké období. Další peníze (cca 100 tis. Kč) stály závody v Portugalsku, kterých jsme se museli v červnu zúčastnit. No a MS dalších cca 240 tis. Kč. Bohužel v dnešní době nejsou peníze pro zdravé sportovce (možná mimo sportů jako fotbal nebo hokej) a už vůbec ne pro handicapované a Boccia není výjimkou. Od svazu jsme dostali na MS 38 tis. Kč na závodníka s asistentem. Zbytek jsme museli sehnat od sponzorů a dárců. Hodně nám pomohlo město Hrob (74 tis. Kč) a Ústecký kraj (70 tis. Kč). Bez těchto subjektů a hlavně lidí v jejich vedení bychom nikam nejeli. Uvidíme, jak to bude dál.
– Jaký je sportovní cíl pro tento rok?
Tak největší cíl je asi pro každého sportovce Olympiáda. Pro handicapovaného sportovce je to paralympiáda. Celé čtyřleté období mezi paralym piádami v Londýně a Rio de Janeiro je věnované kvalifikaci na druhou zmiňovanou akci. Pro Pepču je to velká výzva a sen. Na paralympiádu se kvalifikuje prvních 7 párů ve světovém řebříčku (ČR je zatím na 11. místě) a 4 jednotlivci nejlépe umístění ze zemí mimo postupující páry. Pepa se díky 9. místu na MS posunul z 52. místa na 16. místo ve světovém řebříčku a toto umístění by mu zaručovalo postup ze 3. místa na paralympiádu. Bohužel je ještě dlouhá, sportovně a finančně náročná cesta. Letos Pepu čekají minimálně 3 závody jednotlivců a Mistrovství Evropy párů, kterých se musí zúčastnit, pokud chce pomýšlet na Rio. Jedny závody jsou v Barceloně, jedny (ME párů) v Londýně a poslední v Poznani. Půlku nákladů na Španělsko nám přislíbil svaz, zbytek se pokusíme zajistit od sponzorů nebo dárců. No a co neseženeme, tak asi půjde z naší kapsy. V r. 2016 navíc ještě bude MS jednotlivců (zatím nevíme kde). A Pepa musí udržet pozice jinak je konec snům a nadějím. Bez účasti na těchto akcí je konec ihned. Zatím jsme museli za dva roky dát dohromady cca 660 tis. Kč. A to nemluvíme o nákladech na akce pořádané u nás nebo na Slovensku a v Polsku, kam jezdíme za peníze z rodinného rozpočtu.
– Jak se daří Pepčovi ve škole?
Pepča je ve sportu ryzí amatér. Chodí do školy na gymnázium do Dubí, kam přestoupil v půli 9. třídy. Ihned se sžil s kolektivem. Díky tomu, že v Dubí mají plošinu, může se Pepa pohybovat po škole na elektrickém vozíku. Může před tabuli a za spolužáky a to je pro něj velká vzpruha, protože na základní škole seděl na mechanickém vozíku a byl plně závislý na asistentce, kterou mu dělá maminka. 9. třídu Pepa skončil s vyznamenáním. Přechod mezi devítkou a prvákem byl horší, protože Pepa díky MS vynechal začátek a pak musel učivo těžce dohánět. V současné době ale už je zase v pohodě a škola ho moc baví. Kromě školy jezdíme na kole a v zimě na lyžích. Oboje ve speciálně upravených vozících. Kromě toho se Pepa díky sdružení (dnes již spolku) PARENT PROJECT setkává se stejně nemocnými kluky a podniká s nimi spoustu akcí jako pánské jízdy (spolu s tatínky). Účastní se s nimi půlmaratonu v Praze, jezdí na raftech na řece Orlici, jezdí na závody motorek do Hořic, na motorky na Náplavku, kterou pořádá společnost MDA RIDE a další. Pepa opravdu nemá moc času, kdy by se mohl nudit. Někdyje to velmi náročné jak pro něho, tak pro nás.
http://www.teplicky.denik.cz/
Přidejte odpověď