Černý autobus zaparkovaný na náměstí Míru ve Zlíně už z dálky poutá pozornost. Když k němu přijde člověk blíž, okamžitě mu je jasné, že jako dopravní prostředek neslouží: nemá totiž okna a uvnitř je absolutní tma.
Zlín – Autobus je součástí projektu Kavárna Potmě. S nevidomou obsluhou putuje po městech České republiky a seznamuje s prostředím, ve kterém se lidé bez zraku pohybují. Do Zlína zavítal v rámci Mezinárodního festivalu filmů pro děti a mládež.
„Jsme tady od soboty, kdy nás navštívilo 221 lidí a v neděli 232. Pondělí je o něco slabší, protože je všední den,“ vysvětluje mi nevidomá kavárnice Bára Janová.
Vyzkoušet si absolutní tmu a spoléhat se přitom na ostatní smysly jsem si šla do zatemnělého autobusu i já.
„Máme tam šest stolečků, ke kterým se vejde asi dvacet lidí. Důležité je mít vypnutý mobil a zkontrolovat si,aby na sobě člověk neměl žádné fosforeskující předměty, třeba hodinové ručičky,“ upozorňuje kavárnice Bára, která se v tomto projektu angažuje už dva roky.
Nato se spojí přes vysílačku s obsluhou, která je uvnitř, a posílá pro mě průvodce. „Tady máte žetony, těmi budete uvnitř platit,“ sděluje mi ještě. Otevírají se dveře a vstupuje vysoký muž s brýlemi na očích. Ten mě má dovést až ke stolečku číslo pět, kde budu sedět. „Chytněte se mě pravou rukou a nebojte se,“ říká mi průvodce.
Trochu nejistě stisku jeho ruku a procházím přes černý závěs, za nímž už není nic jiného než tma. Přestože mám oči otevřené a dívám se kolem sebe, nevidím vůbec nic. Zcela odkázaná na průvodce se nechám provést úzkou uličkou autobusu až k mému stolu. „Tady je stůl a lavice. Za chvíli za vámi přijde obsluha,“ říká mi před odchodem průvodce Petr.
Nato už přichází číšník Michal a velmi ochotně mi odříkává nabídku nápojů. Když si objednám ledový čaj, vysvětluje mi ještě, že uprostřed stolu je nádoba na odkládání plastových lžiček a nepotřebných věcí a za ní krabička s tužkami a papírem.
„To kdybyste si chtěla vyzkoušet něco nakreslit potmě,“ říká. I když mu nevidím do tváře, z hlasu vytuším, že se usmívá.
K dalšímu stolu předemnou vede po chvíli průvodce další návštěvníky. Podle hlasu jsou to tři ženy. Slyším, že jsou v dobré náladě a smějí se. Mezitím, co popíjím čaj, otáčím hlavou na strany a hledám nějaké světlo. Ruce si pak dám před obličej a snažím se zaostřit alespoň na prsty – nic. V takovém prostředí je vám naprosto jedno, jestli máte oči otevřené, nebo zavřené.
Nedá mi to a přece jen nahmatám tužku a papír a jdu zkusit něco nakreslit. Nejdřív si prsty poměřím papír, ať nečmárám po stole, a pak se pokouším napsat „Kavárna Potmě“ a nakreslit sluníčko s mráčky, které obvykle skvěle zvládají děti ve školce.
Od vedlejšího stolu pak slyším, že budou dámy odcházet, a tak se připojuji k nim. V závěsu nás průvodce vyvádí až k venkovním dveřím. S sebou si odnáším hrníček na památku a můj obrázek. „Až vyjdete ven, dejte si pozor, to světlo bude hrozně ostré,“ upozorňuje nás průvodce.
A má pravdu. Denní světlo je najednou nepříjemné a řeže do očí. Po chvíli je ale všechno zase při starém a konečně se můžu podívat, kdo byly ony dámy, co přišly na kafe. Samozřejmě mě taky hned zajímá, jak prožívaly absolutní tmu ony.
„Pro vidomého člověka je to síla. První moment je ještě docela dobrý, jak tam ale člověk sedí déle, začíná to být trochu depresivní,“ popisuje své pocity Irena Hanulíková.
„Člověk mnohem víc vnímá zvuky. Bylo to zajímavé, ale nic moc příjemného,“ doplňuje ji kamarádka Dana Elšíková.
Obě potom vytahují svůj obrázek, který se pokusily ve tmě nakreslit, a smějí se. A já jsem na tom velmi podobně. Moje sluníčko překrývají mraky, paprsky jsou nepravidelné a celý výtvor na mě působí, jako by ho kreslilo tříleté dítě. Pobaveně ho schovávám do kabelky a spokojeně se rozhlížím kolem sebe. Vidět po chvílích naprosté tmy je totiž velmi osvobozující.
Valašský deník
http://valassky.denik.cz/
Přidejte odpověď