Aleš Příborský, který má zrakový handicap, se na trať vydal s vodičkou Kamilou Petrovou
Olomoucký kraj – Nechtěli to před závodem raději ani říkat nahlas, ale povedlo se. Nevidomý běžec Aleš Příborský a jeho trasérka Kamila Petrová zvládli olomoucký půlmaraton pod dvě hodiny. Po doběhnutí si pochvalovali počasí i atmosféru, jen bez sluchátek na hlavách některých účastníků by se podle nich závod obešel. Nedá se s nimi nijak domluvit a pak bývá problém je oběhnout.
Oba v sobotu posunuli své osobní rekordy. „Máme čas 1:49 a nějaké vteřiny. Je to náš nejlepší výsledek na půlmaratonu ve městě. Zatím jsme spolu běželi jen půlmaraton v terénu a tam pro nás takový čas není reálný. Jsme nadšení, spokojení, úplně bomba,“ hodnotila po závodě v centru Olomouce vodička Kamila Petrová.
Dvojici spojuje pružná tkanička
Přes rok spolu trénují v lesích v okolí Velké Bystřice na Olomoucku. Při běhu jsou spojení třiceticentimetrovou pružnou tkaničkou, takže vzdálenost mezi nimi se může trochu měnit. „Vymyslel jsem to pro sebe takto. Když jsem začínal s jinou kamarádkou, zablokovala si záda, jak mi pořád držela ruku. Teď má trasérka ruce volné, může si mě přitahovat, když jsou třeba užší místa. Pokud je mezi námi kolej nebo nerovnost, chytneme se a špatný úsek proběhneme,“ vysvětloval Aleš Příborský, jak zvládat nástrahy trati.
V Olomouci jich naštěstí příliš nebylo. Nejhorší chvilka přišla pro dvojici asi hned po začátku. „Vždy je těžké se propracovat. V Riegrově ulici, kde se to po startu trochu ucpalo, byla situace docela nepříjemná. Asi budu mít modřiny, dostal jsem nějaké rány. Jinak ale ostatní naše dresy respektovali,“ dodal s úsměvem závodník. Dál se Alešovi a Kamile běželo dobře, počasí ostatně přálo. Když fouklo, bylo to spíš příjemné. Protože teploty nebyly ještě letní, vystačila jim voda, kterou si nesli s sebou a mohli se tak vyhnout občerstvovacím stanicím. U těch se tvoří chumly a je potřeba se jimi protlačit dál, což i tak zabere čas.
Pár kilometrů před cílem nicméně přišla krize. „Byl jsem smutný, když jsme byli na osmnáctém devatenáctém kilometru a už jsem nemohl pořádně mávat lidem. Slyšel jsem je, ale měl jsem toho dost. Byli výborní, skvělí podél celé trati. Hrozně nás povzbuzovali, bylo to bezvadné. Moc jsem si to užil,“ ocenil Aleš Příborský nadšení diváků. Jako hobby běžci se snaží přihlížejícím energii vracet, zamávat, plácnout si s nimi, když to jde, nebo prohodit pár slov.
Pusť nás, volali na trase marně
Někteří běžci ale podporování slyšet nemohli, do uší si pouštěli hudbu. Někomu se tak lépe soustředí na výkon, nemůže však pořádně reagovat na okolí. „Běžci se sluchátky nás vždycky nazlobí. Můžu si vykřičet plíce, volám Trasa nebo Pusť nás, ale neslyší. Je to podle mne strašně nefér i vůči ostatním,“ zmínila Kamila Petrová, že na některých závodech sluchátka povolená nejsou. „Myslím, že se to do budoucna na závodech asi vyřeší. Jestli bude nevidomých běžců přibývat,“ odhadovala trasérka.
Poté, co ještě oba závodníci zapózovali před fotoaparátem, zamířili s medailemi na krku spolu s patnáctičlennou doprovodnou skupinou oslavit výsledek do restaurace.
22.06.2015
ONDŘEJ ZUNTYCH
Olomoucký deník
http://www.olomoucky.denik.cz/
Přidejte odpověď