Na letošním ročníku zimní olympiády pro sluchově postižené v ruském Magnitogorsku hájil barvy České republiky. Studuje vysokou školu, je dobrovolným hasičem a od malička rád lyžuje. „Je to můj velký koníček,“ říká neslyšící lyžař Martin Látal z Prostějova.
Prostějov – Lyžuje od devíti let. „První setkání s lyžemi bylo v základní škole ve škole v přírodě v Karlově pod Pradědem. Na lyžařské kurzy jezdili nejen žáci sedmých tříd, ale i nižší ročníky. Tam jsem se naučil jezdit na vleku a sjet z kopce. Potom jsem jel na soustředění malých lyžařů, kde jsem se naučil základy techniky a pak jsem se stal členem sportovního klubu SKIVELO v Olomouci, kde jsem trénoval a jezdil na závody. Před osmi lety jsme poprvé trénovali na rakouském ledovci Kaprun. Problémem jsou ale finance. Potřebuji tréninkové i závodní lyže na obří slalom, Super-Ganasjezd. Dohromady mám sedmery lyže, přičemž jedny stojí patnáct až dvacet tisíc korun,“ říká lyžař, který letos hájil barvy Prostějova na deaflympiádě v Rusku. „Naše výprava měla dvacet členů a do Ruska jsme letěli luxusně vybaveným vládním letadlem. Bylo to zajímavé, protože si s námi povídali i piloti. Když jsme koncem března odlétali, tady bylo jaro, ale v Rusku jsme drkotali zuby. Bylo tam minus šest stupňů a pak i minus sedmnáct. Ubytování, jídlo i pití byly super, ale ruská vodka mi nechutnala. Přivítali nás chlebem a solí, akorát zapomněli na červený koberec,“ směje se při vzpomínkách na přistání ve městě Chanty-Mansijsk.
Na to, že se tam konala zimní olympiáda, nebyly v Chanty-Mansijsk žádné kopce, všude jenom rovina. „Jediná tamější sjezdovka nesplňovala parametry na závod, tak jsme museli letět do Magnitogorsku, který byl vzdálený 1600 kilometrů. Letěli jsme tam ruským letadlem, ve kterém to pěkně drncalo, hlavně při odletu. Naše vybavení už se do letadla nevešlo, už tak jsme měli deset tun nadváhy, a putovalo za námi v nákladním autě.
Protože však auto mělo poruchu, dva dny jsme museli čekat na lyže. Ještě v předvečer plánovaného sjezdu mužů a žen jsme neměli na čem trénovat,“ vzpomíná jeden z osmičlenné české delegace závodníků, který je také členem dobrovolných hasičů v Kostelci na Hané.
A jak se dostal od lyží k hasičům? „Začalo to přes tatínka, který je z Kostelce na Hané, a od malička jsem chodil s rodiči do zbrojnice. Hasiči jsou na mě zvyklí a snaží se mi pomáhat. Jsem jim k ruce při údržbě hasičské techniky, ale k velkým zásahům nemůžu jezdit kvůli přísným pravidlům a lékařským prohlídkám. Byl jsem jen u pár menších zásahů, jako byly nehoda, požár lesa nebo pomoc při kácení stromů. Také jsem před šesti lety jel na Jesenicko pomáhat lidem zasaženým povodí,“ vysvětluje Martin Látal, který studuje vysokou školu a občas jezdí s tátou, který vypomáhá v odtahové službě. „Ale na flákání si čas ještě pořád najdu,“ směje se na závěr.
23.07.2015
Olomoucký deník
http://www.olomoucky.denik.cz/
Přidejte odpověď