Jan Tománek chtěl jet Jizerskou padesátku. Pak ho smetlo auto. Letos závod zdolal vsedě
DOBŘÍŠ Život mu poznamenal těžký úraz. V patnácti letech ho srazilo auto a od pasu dolů ochrnul. Osud tím Jana Tománka paradoxně nasměroval k téměř profesionálnímu sportování.
Příbramský rodák strávil 15 let v Dobříši jako obyčejný kluk. Říká, že „dělal šílenou spoustu sportů“.
V říjnu 2002 se vše změnilo. Při návratu z fotbalového tréninku ho i s kamarádem srazilo auto. „Na cestě z vedlejší vesnice nebyl chodník. Šli jsme po kraji silnice a vozidlo, které předjíždělo, nás oba smetlo. Kamarád zemřel na místě a můj stav byl poměrně vážný,“ vzpomíná. Pokud by se krátce předtím nevrátil z dobříšského hostování zpátky do mateřského klubu ve Staré Huti, bylo by všechno jinak. „Možná se mi to stalo osudným. Bohužel, nebo bohudík?“ vysloví s úsměvem na tváři otázku, na niž nehledá odpověď. S tím, kdo tragédii zavinil, se nesetkal. „Sice vím, kdo to byl, ale on neměl žádnou snahu mě kontaktovat,“ říká. Život se mu však prý zásadně nezměnil. „Přestal jsem chodit, ale dál dělám to, co před úrazem. Některé aktivity jako horolezectví či vysokohorská turistika jsou pro mne sice zapovězené, ale zase se cyklistice, triatlonu a běžkám věnuji na daleko vyšší úrovni,“ pochvaluje si.
Nebýt osudného okamžiku, následující zimu by jel Jizerskou padesátku. Svoje předsevzetí si splnil až o 13 let později. Proto mohli běžkaři na hřebenech Brd nedávno potkat netradičního kolegu, který při běžkování sedí. „Tak jsem ji dokončil až letos, i když v trošku jiné podobě. Myslím, že ve svém životě jsem nezměnil skoro nic,“ směje se Jan Tománek.
I když významná korekce přišla třeba při výběru povolání. Po nástupu na gymnázium chtěl studovat architekturu. Ale přišlo zranění, pak začátky vrcholového sportování. „Hledal jsem něco, co by sport doplnilo a rozvíjelo,“ vysvětluje, proč dokončil bakalářské studium kondičního poradenství a teď se zabývá průmyslovými vztahy a právem na Metropolitní univerzitě v Praze.
Kupředu žene snaha být příkladem
„Svou roli vidím v tuto chvíli ve sportu. Konfrontuji svou výkonnost se zdravými sportovci a některé dokážu i porazit. Když vidím v jejich očích obdiv či respekt a pak mi někdo ukáže třeba zvednutý palec nebo mě poplácá po rameni, vím, že to má smysl,“ přibližuje motivaci. Dopředu ho žene také myšlenka, že si lidé v nelehké situaci vzpomenou na to, co všechno se dá dokázat. „Souhlasím, že co člověka nezabije, to ho posílí. Úraz mě svým způsobem psychicky zocelil. Jsou věci, kvůli kterým se nehodlám stresovat, ale zase jsem schopný vybouchnout kvůli úplné blbosti jako kdokoliv jiný,“ usmívá se Jan Tománek. Běžecké lyžování zdravotně postižených je jedním ze tří druhů sportů, kterým se věnuje. Dále jsou to jízda na kole a triatlon. „Na Jizerskou padesátku jsem v Brdech začal trénovat necelý týden před. Nejdřív lehce, protože jsem měl kvůli vodě v lokti asi čtrnáctidenní tréninkový výpadek. Tenhle kraj miluju. Třeba projíždět brdské lesy na kole je opravdu úžasné,“ nezapře v sobě dobříšského patriota osmadvacetiletý muž.
Po boku má přítelkyni Aničku, která je založením také sportovkyně. Pokud to jde, doprovází Jana na soustředěních a na závodech. „Samozřejmě ne vždy, ale často. Je instruktorkou lyžování a v tuhle chvíli se nám rýsuje, že bychom celou příští zimu mohli dělat instruktory v Itálii,“ prozrazuje společné plány. Minulostí se příliš nezabývá, což dokazuje i odpověď na otázku, kdy mu bylo po úrazu nejhůře. Kdo by čekal vzpomínku na následnou rehabilitaci, šeredně se mýlí. „To si pamatuju úplně přesně. Nejhůř mi bylo při loňském Night light maratonu v Bedřichově. Neměl jsem vůbec nic najeto a rozhodl jsem se jet tenhle závod. Jezdil jsem asi tři a půl hodiny po nočních Jizerkách, nevěděl kam a říkal si, že smrt umrznutím je moc pěkná. V tu chvíli jsem toho měl plný brejle,“ pokyvuje hlavou.
Nejvíc si váží návratu ke sportu
Tománkovy sportovní výkony se dočkaly také netradičního ocenění. V roce 2008 se stal laureátem Ceny města Dobříše. „Může to znít jako klišé, ale za svůj největší sportovní úspěch považuji to, že jsem se vrátil ke sportování. Toho si nejvíce vážím. A že jsem několikanásobným mistrem republiky je jen třešničkou na dortu,“ říká s tím, že výhledově doufá v zisk titulu mistra světa. „Postupnými kroky se dostávám k plné profesionalizaci a pomalinku se sportem začínám živit. Proč bych nemohl, když za týden odtrénuju stejné dávky jako vrcholový zdravý sportovec? Daří se mi pokrývat rozpočet a chybí mi jen krůček,“ popisuje svou další cestu.
Na plně profesionální sezonu by potřeboval jeden a půl milionu korun. „Průměrný věk závodníků světové špičky se v handcyclingu pohybuje od 35 do 50 let. Takže ty největší sportovní výzvy mě teprve čekají,“ uzavírá s nadějí Jan Tománek.
Jaroslav Pešice spolupracovník MF DNES
Mladá fronta DNES
Přidejte odpověď