Jedenatřicetiletý Ondřej Lusk žije v Praze už sedmnáct let. „Život ve velkém městě je pro nás v mnohém jednodušší a i bezpečnější než život na malé vesnici,“ říká nevidomý Pražan.
– Původně pocházíte z Hluboké nad Vltavou a nevidomým jste od narození. Můžete srovnávat, kde se nevidomým lépe žije?
Určitě v Praze. Na malém městě máte třeba po straně silnice svah dolů, ale není to ničím ohraničené, protože se prostě nepočítá s tím, že se tam bude pohybovat někdo, kdo by si toho nevšiml. V Praze jsou tyto věci více ošetřené. A velká města mají pro nás i další výhody.
– Například?
Ve městě jsou zvuky, které nám říkají, co se okolo děje. Navíc tu jsou lidé, kterých se můžeme případně zeptat, když si nejsme jisti. A řekl bych, že město je i logičtěji uspořádané, symetrické a jsou tu různé orientační body. A co se Prahy týče, je navíc z velké části bezbariérová.
– To má pro nevidomé opravdu tak velký význam?
Bezbariérovostí myslím to, že v Praze existují vodicí linie, které vás dovedou k přechodu, případně i přes ten přechod. Nebo jsou třeba vodicí linie na většině nástupišť v metru. Dovedou nás ke schodům nebo podél nástupiště.
– To jsou ty rýhy na zemi?
Přesně tak, takové vyfrézované drážky v povrchu. To je pro nás hodně velká pomoc. Velmi důležité jsou také ozvučené přechody. Cvakající semafory jsou pro nás úžasná věc. Další plus je, že se v městské hromadné dopravě hlásí zastávky.
– Pokud ovšem není hlášení opožděné…
Ano, musí fungovat správně. Několikrát jsem už zažil, že hlásili opačný směr anebo i jinou linku. Pro slabozraké je pak dobré, když jsou třeba nabarvené okraje schodů žlutou barvou, člověk má pak čas se zarazit.
– Jsou nějaké věci, které vám naopak vadí?
Určitě je spousta věcí, které by se daly vylepšit. Třeba vloni někdo udělal výkop na chodníku hned za přechodem a neohraničil ho žádnou páskou ani zábradlím. Takže jsem přešel přechod a najednou jsem vletěl do díry. Velkým problémem jsou i překážky v úrovni hlavy. Já si s bílou holí najdu terénní změny. Ale překážky v úrovni hlavy, které zasahují do prostoru, kde se pohybuji, nemám šanci najít.
– Třeba nějaké cedule?
Také, ale především jsou to neosekané větve, které zasahují do chodníku. Potom značky, lešení a někdy i špatně udělané eskalátory v některých obchodních centrech, když k nim přijdete jakoby zespoda.
– Vím, že jste dříve díky sportu a reprezentaci hodně cestoval. Dá se nějak Praha srovnat s jinými evropskými metropolemi?
V jiných zemích mi přišlo, že to není na takové úrovni jako u nás. Ani třeba ve Švýcarsku či ve Francii. Jsou to rozvinuté země, ale se zvukovou signalizací u semaforu nebo s vodicími liniemi jsem se tam rozhodně tak často jako v Praze nesetkával. Naopak. Pokud tam šel nevidomý člověk po ulici, většinou měl nějaký vidící doprovod. Což podle mě není v pořádku.
– Proč?
Podle mě je lepší udělat prostředí takové, aby se člověk mohl pohybovat nezávisle na pomoci jiné osoby, než spoléhat na to, že s ním bude moci pokaždé někdo někam jít.
– Jak na vás reagují Pražané?
Docela dobře. Musím říct, že se situace ve společnosti hodně zlepšila. Před revolucí nevidomí nemohli sehnat slušné zaměstnání, vystudovat vysokou školu a byli jsme rozhodně více na okraji společnosti. Dnes máme větší možnosti.
– Myslíte, že za to může osvěta? Přece jen se v dnešní době o těchto věcech více mluví.
Určitě. Já třeba osobně pracuji v občanském sdružení Okamžik, kde dělám různé přednášky a semináře pro firmy či školy. Snažíme se lidem náš svět trochu přiblížit.
– Pokud vím, tak také provádíte na Neviditelné výstavě.
Ano, lidé si tam mohou zkusit, jaké to je, být nevidomý, v praxi. Ve tmě si procházet různá prostředí a situace. Vřele doporučuji. Tyhle věci tomu hodně pomáhají. Lidé si začínají uvědomovat, že to, že chodím s bílou holí, neznamená, že jsem nějaký mimozemšťan, ale že jsem stejný člověk jako oni, akorát holt potřebuji mít v ruce hůlku.
– Nabízejí vám lidé sami pomoc?
Docela ano, ale ne vždy úplně vhodnou formou. Jednou jsem šel po chodníku a někdo mě najednou zezadu drapnul za krk a začal mě beze slova někam kormidlovat. Ještě mi beze slova vytrhl hůlku a sám s ní začal ťukat, což jsem teda vůbec nepochopil proč.
– Lidé se mají nejdříve zeptat?
Ano, jestli si lidé myslí, že nevidomý potřebuje pomoci, není nic špatného na tom, se ho třeba zeptat, jestli ještě trochu vidí. Všechno je to jen o komunikaci.
– Dá se nějak rozeznat, zda pomoc potřebujete, či ne, aniž bychom se ptali?
Ano, pokud vidíte nevidomého, který stojí v metru na nástupišti a čeká na metro, tak není důvod se ho ptát, protože nastoupit do metra určitě umí. Ale když ho uvidíte bloudícího na ulici, jak se otáčí dokola a něco hledá, to je přesně ten moment, kdy je vhodné se ho zeptat. A pak je důležité nechat na nevidomém, aby se vás sám chytil, ne ho někam táhnout.
– Setkal jste se někdy v Praze i s negativními reakcemi?
To se stane, třeba jsem potkal babičku s vnučkou a vnučka se ptala: Babi, proč má ten pán tu hůlku? A babička povídá: Protože v minulém životě hřešil a teď za to pyká a nevidí. A když takové lidi potkáš, tak se s nimi vůbec nebav a vůbec jim nepomáhej. Co se na to dá říct?
– To zní dost hrozně. Když jsme ale u těch dětí, vím, že máte čtyřletou dceru a vaše manželka je také nevidomá. Je to náročné, starat se beze zraku o dítě?
Rodičovství beze zraku není žádný problém. Musíte mít nastavená určitá pravidla, přes přechody musí jít dcera za ruku, aby se jí nic nestalo, nebo když na ni zavolám jménem, musí se mi ozvat. Ale dítě začne velmi brzy chápat, že rodiče nevidí, a dává si na to samo pozor.
– Takže už to vaše dcera chápe?
Začíná si to teď do důsledku uvědomovat. V podstatě nás začíná sama trochu vodit. Někdy je to docela vtipné. Když jdeme třeba někam na procházku, je hrozně důležitá a říká: Tatínku, pozor, tady je sloupek, to musíme obejít.
– Myslíte, že to, že vaše partnerka také nevidí, má nějakou výhodu? Třeba že více vzájemně chápete svůj handicap?
V jistém smyslu ano. Když máte nevidomého partnera či partnerku, snáze si najdete doma ve věcech určitý systém, jak to budete dělat, kam si ty věci budete dávat, a chápete problematiku toho druhého. Na druhou stranu, když váš partner vidí, může bez pomoci nakupovat, může mít řidičák, takže můžete jezdit autem, přečte vám dopisy nebo řekne, jestli máte v ruce hladkou, nebo hrubou mouku. Má to tedy svá pro a proti.
Tereza Blažková
Mladá fronta DNES
Přidejte odpověď