Zástava srdce ještě nemusí znamenat tragédii. Alespoň ne v Praze… Kolemjdoucí nejsou lhostejní a když je zle, neváhají zasáhnout.
Praha – S touto dobrou zprávou přišli včera pražští záchranáři. Jejich operátorky tísňové linky 155 totiž za červen hlásí velmi příznivou bilanci. Stoprocentní úspěšnost! Ve všech případech, kdy volající oznámil náhlý kolaps a posléze se ukázalo, že šlo o zástavu oběhu, se tento kritický stav nejenom podařilo rozpoznat, ale také zahájit telefonicky vedenou resuscitaci.
Což znamená, že se laici podle telefonických pokynů pustili do nepřímé srdeční masáže, aby pacientovi pomohli ještě před příjezdem zdravotníků.
JAKO JEHLA V SENĚ
Jedno ani druhé přitom rozhodně není samozřejmost. Už odhalit na dálku, co se ve skutečnosti odehrává a jakou pomoc pacient potřebuje, je velmi náročné; zdravotníci se netají příměrem, že jde o úkol nemající daleko k příslovečnému hledání jehly v kupce sena. „Kolapsů“ je na tísňovou linku hlášeno každý měsíc několik stovek – a „opravdových“ zástav oběhu je mezi nimi jen zlomek: bývá jich zhruba 20 až 30.
To, že operátorka vhodně volenými dotazy dokáže rozpoznat závažnost stavu, ovšem ještě neznamená, že je vyhráno. Pacient, jehož srdce přestalo pracovat, potřebuje okamžitou pomoc: jde nejenom o život, ale i o jeho následnou kvalitu; hrozí totiž doživotní postižení vlivem přerušení zásobování mozku kyslíkem.
Proto je tolik důležitá ochota Pražanů pustit se do laické resuscitace, do onoho známého „stlačování hrudníku“.
OPRAVDU JDE O VTEŘINY
Právě v této oblasti dosahuje česká metropole absolutní světové špičky, potvrdila Deníku opakovaně Jiřina Ernestová z centrály pražských záchranářů. Jde přitom o fakta podpořená čísly. Zatímco v nejlepších světových systémech je to 60 až 80 procent – jak uvádí Evropská rada pro resuscitaci – a ve většině zemí světa je tento podíl dokonce hluboko pod 20 procenty, v Praze je laicky resuscitováno 80 až 85 procent pacientů se zástavou oběhu. A to nejenom přičiněním rodinných příslušníků, kdy snaha pomoci bývá samozřejmá, či kolegů z práce; do „oživování“ se neváhají pustit ani náhodní kolemjdoucí.
Jistě svou roli sehrává i změna pravidel poskytování první pomoci: na rozdíl od minulosti se už neklade důraz na umělé dýchání (s čímž měl leckdo problém – a to obzvlášť při pohledu na pacienta opravdu potřebujícího pomoc), ale prioritou je právě stlačování hrudníku. Však to také dobře znáte: frekvencí stokrát za minutu mačkat dlaní do hloubky asi pěti centimetrů…
Právě tahle pomoc může být pro pacienta postiženého zástavou oběhu klíčová, a to i ve chvíli, kdy je zřejmé, že přivolaná sanitka dorazí během pár minut.
Ani sebelepší přednemocniční a navazující nemocniční péče nemůže dělat zázraky – a v těchto případech platí doslova: rozhodující může být každá vteřina.
Čísla dávají naději I když zdaleka ne všechny případy mají šťastný konec, již řadu let v Praze platí, že naděje na přežití náhlé zástavy oběhu je zde podle statistik jednou z nejvyšších na světě. Za letošní první pololetí evidují pražští záchranáři 290 pacientů se zástavou oběhu – a 144 z nich bylo po úspěšném obnovení vitálních funkcí předáno do nemocnic na specializovaná oddělení.
MILAN HOLAKOVSKÝ
Benešovský deník
http://www.benesovsky.denik.cz
Přidejte odpověď