Hodně netradiční povolání má Anna Moudrá (27). Rodačka z Klatov, která se po devítiletém pobytu v Praze nyní vrátila do města pod Černou věží, se živí jako tlumočnice českého znakového jazyka.
Klatovy – „Dostala jsem se k tomu úplnou náhodou, v naší rodině jsou totiž všichni slyšící. Když jsem byla malá, líbily se mi v televizi pohádky tlumočené pro neslyšící. Zajímala jsem se o to, kdo je ten člověk v rohu a co tam dělá. A když pak otevřeli v Klatovech kurz „znakovky“, začala jsem tam chodit. To bylo na střední škole. Pak jsem vystudovala obor „čeština v komunikaci neslyšících“ na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy,“ říká s úsměvem mladá Klatovanka, která dnes pracuje pro Centrum zprostředkování tlumočníků pro neslyšící, jež poskytuje služby lidem v celé republice.
– Jak moc těžké je naučit se znakový jazyk? Je to těžší než se naučit jiný cizí jazyk, například angličtinu?
Pro mne osobně bylo mnohem těžší naučit se mluvený cizí jazyk než „znakovku“. Na stejnou úroveň, které jsem dosáhla v angličtině po deseti letech, jsem ve znakovém jazyce dosáhla po roce. Ale je to samozřejmě individuální, někdo to má obráceně.
– Domluvíte se se „znakovkou“ po celém světě, nebo má každý národ svou?
Každý národ má vlastní znakový jazyk, je dokonce rozdíl mezi americkým a britským znakovým jazykem. Zajímavé je, že ve znakovém jazyce existují také dialekty, u nás např. český a moravský dialekt.
– S německým kolegou se tedy „znakovkou“ nedomluvíte?
Domluvím se snáze, než když se potkají Čech a Němec a měli by se domluvit mluveným jazykem, ačkoli ten druhý neznají. U „znakovky“ je gramatika podobná, ale znaky se liší. Nebo se neliší, ale znamenají něco jiného.
– Žádný mezinárodní znakový jazyk neexistuje?
Existuje. Jmenuje se mezinárodní znakový systém, což je něco jako esperanto, ale není to vlastně jazyk, je to uměle vytvořený systém, který si půjčuje znaky z různých národních znakových jazyků. Používá se při konferencích či mezinárodních setkáních. V něm jsem schopna se domluvit, ale aktivně ho neovládám.
– Komu poskytujete tlumočnické služby? A při jakých příležitostech pomáháte neslyšícím?
Jsem zaměstnaná v rámci komunitního tlumočení, to znamená, že tlumočím lidem na úřadech, u lékařů, na pracovních pohovorech, prostě při běžných věcech.
– Jak služba funguje?
Klient kontaktuje centrum v Praze a objedná si tlumočníka na určitý termín, téma, místo. Centrála mne poté zkontaktuje a já se s klientem setkám v daný čas na daném místě. On nic neplatí, protože to je zdarma v rámci sociálních služeb.
– Jak vás neslyšící přijímají?
Většinou je nejvíce zajímá, proč umím „znakovku“. Zajímá je, jestli to je kvůli někomu v rodině, a když zjistí, že ne, tak jim to často udělá radost. Dříve to totiž bylo tak, že tlumočnickou profesi dělaly slyšící děti neslyšících rodičů, byli tedy všichni z jedné komunity. Je pro ně zajímavé, když vidí někoho, kdo vyrůstal mimo komunitu a stejně tu práci dělá.
– Narážíte při tlumočení i na nějaké problémy?
Občas je problémem, že druhá strana není z tlumočníka úplně nadšená. Může se tedy stát, že vás jako tlumočníka odmítnou a řeknou, že si to s neslyšícím vyřeší sami. To je ale výjimka, spíše to jsou milé situace.
– Prozraďte zážitek z tlumočení, který vám udělal radost…
Nedávno jsem tlumočila na foniatrii vyšetření miminka, jehož neslyšící rodiče chtěli zjistit, zda dítě slyší nebo neslyší. Byla to hrozně vypjatá situace, protože se rodiče z genetických důvodů obávali, že slyšet nebude, a pak se ukázalo, že je naprosto slyšící. Rodiče byli dojatí, maminka plakala štěstím a já u toho byla. Já sama bych asi měla problém někoho si tolik pustit do svých intimních záležitostí, ale neslyšící to zvládají, asi proto, že jsou na to zvyklí, nechají nás nahlédnout do svého úplného soukromí. Jsou i tlumočníci u porodu, s tím já ale zkušenost zatím nemám. Tlumočila jsem ale třeba svatbu, to bylo hodně milé.
– A jak takové tlumočení svatby neslyšících vypadá? Popište ho nám, kteří se s tím nikdy nesetkali…
Vždy stojíte vedle toho slyšícího, aby na vás neslyšící viděli. Už to může být problém, protože kdekdo je háklivý na svůj osobní prostor. Ale zpět k tlumočení. Vždy tlumočím v první osobě. Neříkám tedy, že „pan Novák říká, že…“, ale hovořím v první osobě, tedy „já vás tady vítám a podobně“.
– Tlumočíte vždy jen osobně na místě, nebo můžete pomoci neslyšícím i jinak?
Kromě komunitního tlumočení v terénu funguje pod organizací Tichý svět i online tlumočení. To funguje tak, že tlumočnice sedí na skype a jeho prostřednictvím může přetlumočit telefonický hovor mezi neslyšícím a druhou stranou. Například když se někdo objednává k lékaři nebo na úřad a nešlo by to po emailu, ale musejí se domluvit. I tato služba je zdarma.
– Máte mezi neslyšícími kamarády?
Samozřejmě. To ale pak člověk zvažuje, zda jim bude tlumočit, protože to už je střet osobního a profesního života. Mám ale spoustu klientů, které člověk vidí rád, je s nimi v terénu, ale pak se zase rozloučí.
– Chodíte i na akce pro neslyšící? Na jaké?
Neslyšící se baví jako všichni ostatní, pořádají se pro ně plesy, dělají se tlumočená divadla i další akce. A občas na některou vyrazím.
– Pokud mám dobré informace, zavítala jste s tlumočením i na různá zajímavá místa v zahraničí. Kam to bylo?
Šlo o různé studijní cesty či konference. Byla jsem v Americe, neboť ve Washingtonu je první a zároveň jediná univerzita pro neslyšící na celém světě. Je to kampus, kde všichni ovládají americký znakový jazyk a studuje se tam pouze v něm. Tam jsem byla na konferenci. Dále jsem byla v Anglii a ve Slovinsku.
– Čeho chcete v budoucnu dosáhnout?
Vzhledem k tomu, že v celém Plzeňském kraji je jen několik tlumočníků a na Klatovsku jsem jediná, bych chtěla, abych se dostala do povědomí, aby všichni věděli, že tu tuto službu poskytuji. Důležité je říci, že si nás nemusejí objednat jen neslyšící, ale mohou to být i úředníci, lékaři a další, kteří budou vědět, že k nim přijde neslyšící. I to je zdarma.
MILAN KILIÁN
Klatovský deník
http://klatovsky.denik.cz/
Přidejte odpověď