Na hraně vážnosti a humoru. Tam se pohybuje dokument Dagmar Smržové Miluj mě, jestli to dokážeš, který provokativním způsobem nahlíží do složité intimity lidí kolem nás.
A měla bys problém s tím, že jsem na vozíku? – Řeknu to na rovinu: měla.
Takové reakce slýchají hendikepovaní muži, když hledají cesty, jak naplnit své sexuální potřeby. Že si zdraví muži platí dívčí eskorty, je celkem známo.
O tom, jak dlouhou cestu musí urazit za stejným cílem jejich vrstevníci se zdravotním postižením, toho mnoho nevíme. A často ani vědět nechceme.
Dokumentaristka Dagmar Smržová ale ráda objevuje minipříběhy a tabuizovaná témata, jež jsou tak trochu na hraně. Takovým byl její dokument Zachraňte Edwardse! o rodičovském rozhodnutí dát šanci dítěti s genetickou vadou nebo Otázky pana Lásky nahlížející do vnitřního světa mladého schizofrenika. V aktuálním filmu Miluj mě, jestli to dokážeš se pokouší nahlédnout za privátní záclony tří mladých mužů, pro které se touha po fyzickém kontaktu stává nekonečnou odyseou.
BUDÍ RESPEKT
Dva z nich jsou na vozíčku, jeden má lehkou mentální dysfunkci, všichni jsou ale mladí a plní touhy po ženské náruči. A tak se rozhodnou zlomit svou dosavadní izolaci a jít mizivým možnostem naproti. I když to pro některé z nich může znamenat i ohrožení na životě. Jeden putuje za svou placenou „společnicí“ vlakem do jiného města, druhý zkouší „dívky na telefonu“, třetí podstoupí setkání s jednou z prvních sexuálních asistentek u nás.
Všechny jejich příběhy jsou dojemné a jednotliví aktéři budí respekt díky odvaze a otevřenosti, s níž sdílejí své touhy s diváky. Protože svěřovat se kameře s těmi nejintimnějšími záležitostmi a pustit ji do své koupelny, ložnice či notebooku s odkazy na eskorty, to chce opravdu kuráž.
Čtvrtou důležitou hrdinkou je zralá a půvabná žena, jež stojí na druhé straně barikády. Nebýt jí, působil by dokument poněkud jednostranně (i jednotvárně). Žena, kterou režisérka našla, patří k těm z mála, jež dospěly k rozhodnutí, že po několika vztazích chtějí zůstat single a pomáhat. Třeba právě jako sexuální asistentky.
A stejně jako na cestách s mladými muži, putuje kamera i s ní – do kurzů daných služeb, jež v tomto případě vede německý pár a jež se u nás oficiálně otevřely teprve od loňského podzimu. Některé záběry do „tvůrčí dílny“, zejména slovní prezentace o naplňování tužeb podaná ve věcném německém stylu působí úsměvně, jiné (třeba „abeceda“ doteků) naopak křehce.
NUTÍ K ZAMYŠLENÍ
Dlužno říct, že režisérka našla šťastný způsob, jakým dané téma podává. Její film není ani přehlídkou chmurných hrdinů bez lásky, ani návodem k tomu, jak jim pomoci, natožpak moralizující výčitkou. Autorka situaci ani postavení svých hrdinů nehodnotí, nesnaží se odpovídat na otázky zaznívající v podtextu mapovaných příběhů. Její film podává zprávu o tom, jak to prostě je. Díky sebeironickým poznámkám všech tří aktérů a situačním gagům šťastně balancuje mezi jemnou groteskou a seriózní výpovědí. A nechává na divácích, zda budou odvážné mladé muže litovat, fandit jim, nebo zda je budou pobuřovat. I to je možné. Česká povaha má sklony k měšťáctví.
V každém případě její dokument baví a zároveň nenásilně otvírá debatu na vytěsňované téma, které se týká i nás, zdravých. Neboť lidé, které trápí, žijí mezi námi.
JANA PODSKALSKÁ
http://www.prazsky.denik.cz/
Přidejte odpověď