Vítejte mezi neslyšícími. Jejich svět lze přirovnat k prostředí pod vodní hladinou – je ochuzené o čistý zvuk, ale přesto bohaté a pestré.
Čeština je pro neslyšící od narození stejně cizí jako třeba angličtina, obojí nikdy neslyšeli, jejich mateřštinou je jazyk znakový,“ říká Leoš Mačák, ředitel chráněných pracovišť Tichý svět. Sám je slyšící a znakový jazyk se učil postupně. Neslyšící samozřejmě většinou rozumí psanému slovu státu, kde žijí, ale porozumění bývá omezené. „Představme si právnické texty. Těm nerozumí snad nikdo. Já tedy rozhodně ne, a to jsem slyšící a s češtinou problém nemám,“ přibližuje vnímání českého jazyka neslyšícími Leoš Mačák.
Co je naopak podobné pro světy slyšících i neslyšících, je známá prstová abeceda, shodují se i některé znaky jako třeba spát, letadlo, auto, ok, telefon, peníze apod., které se předvádějí podobně jako v běžné gestikulaci. Leckoho může napadnout, že znakový jazyk je totožný po celém světě, ale opak je pravdou. Je to dáno mimo jiné tím, že různé státy potřebují vyjádřit jiné potřeby, situace. „Znakové jazyky se mohou podobat gramatikou, ale jinak jsou více či méně odlišné. Vznikaly přirozeně a nezávisle na mluvených jazycích té které země,“ potvrzuje pan Mačák. Ovšem existuje i univerzální jazyk: „Pro mezinárodní setkání neslyšících na nejvyšší úrovni se používá mezinárodní znakový systém, což je uměle vytvořený komunikační prostředek.
Něco jako esperanto,“ vysvětluje ředitel chráněných pracovišť.
Podle jeho slov neexistují vyložená omezení neslyšících. Samozřejmě jsou některá zaměstnání, která pro ně nejsou vhodná – jako třeba telefonní operátor -, ale většinou lze vše řešit. Nejčastější mýlka vzniká při názvosloví. Například hojně užívaný pojem »hluchoněmý« je zastaralý a nevyjadřuje daný stav. Neslyšící jej dokonce mohou považovat za urážku. Že někdo neslyší, totiž neznamená, že je němý. Většina neslyšících má hlasivky zcela v pořádku, jen nad nimi nemá sluchovou kontrolu. Také záleží na tom, zda se bez sluchu narodili, nebo o něj přišli časem. Podobně je tomu s označením systému dorozumívání. Tady nehovoříme o znakové řeči, ale o jazyce. Neslyšícím též není upřena žádná zábava. Hrají se divadelní představení ve znakovém jazyce, tlumočí se dokonce koncerty vážné hudby: „Zde se jedná o umělecké tlumočení, které je ovšem nesmírně náročné na přípravu, ne každý si na něj troufne. Zprostředkovává se nejen text, ale také nálada, rytmus…“ říká Leoš Mačák. Neslyšící mohou i tancovat, vnímají totiž vibrace. Je to podobné, jako když si třeba dáte ruku na reprobednu…
A jak řeší například potlesk? Třepotají rukama nad hlavou, čím víc, tím větší úspěch. Výstřel ze startovní pistole zase nahrazuje světelný signál. Podle slov pana Mačáka je též fascinující komunikace neslyšících: Jsou přímí a jdou rovnou k věci, odpadá zbytečná »omáčka«.
—
Každá země má vlastní znakový jazyk
M. Odvárková
Rytmus života
Přidejte odpověď