Ulice ve Žďáře nad Sázavou, v Havlíčkově Brodě a v Přibyslavi slouží jako cvičiště pro vodicí psy i pro nevidomé lidi
Žďár nad Sázavou – Schod, neozvučený přechod pro chodce, vysoký obrubník, anebo třeba reklamní stojan vystrčený do ulice. S tím vším, a ještě s řadou dalších záludností, které zdravý člověk nevnímá, se musí denně vypořádat nevidomí lidé.
V tom jim pomáhají speciálně vycvičení vodicí psi.
„Podle toho, co jsme mohli poznat, jsou města na Vysočině k nevidomým velmi přívětivá. Samozřejmě, všude se něco najde, například támhle je signalizační sloupek příliš daleko od přechodu. Ale to jsou jen drobnosti. Trénovali jsme i v Havlíčkově Brodě, tam to také bylo dobré. Trošku těžší to bylo v Přibyslavi, kde centrum není zrekonstruované,“ konstatovala Hana Jasenovcová z pražské nadace Mathilda, která se zabývá výcvikem vodicích psů pro nevidomé.
Ve středu nacvičovali lidé z nadace se psy a jejich pány pohyb v běžném provozu ve Žďáru. „S problémy si nevidomý musí poradit. Pes mu pomůže, najde okraj chodníku nebo místo pro přecházení,“ řekla Jasenovcová.
„Rami, vpravo, vpravo jdi,“ zavelela panička a fenka poslušně zabočila doprava. „Tak je šikovná,“ zazněla vzápětí pochvala doprovázená drobným pamlskem. „A kde jsou dveře, Rami, najdi dveře.“ Vzhledem k tomu, že v místě byly hned dvoje, pes přešel od jedněch ke druhým…
Výcvik vodicího psa stojí asi dvě stě padesát tisíc korun a za rok jich cvičitelé vytrénují až deset. Pes musí zvládnout čtyřiatřicet dovedností, přičemž nevidomému nahrazuje zrak a každodenně zachraňuje život.
„Nepotřebujeme bezbariérový přístup, nohy máme v pořádku. Potřebujeme spíše, aby například na chodnících nebylo mnoho reklamních tabulí. I když i z takových situací pes nevidomého člověka vyvede,“ poznamenala manažerka nadace Blanka Stará, která po Žďáře chodila s fenkou Ramonou.
„Nejtěžší je pro psa naučit se vnímat, že člověk, kterého vede, k němu patří. To se týká třeba překážek, kde by pes sám prošel, ale s člověkem se tam už nevejde. Proto je třeba trénovat v cizím prostředí, aby nevidomý i jeho pes uměli reagovat na všechny situace, které mohou nastat,“ řekla Stará.
Vysočina nevidomé i cvičitele nadchla. „Překvapilo nás, jak jsou tady přívětiví a ochotní lidé. Je to tady jako jiná planeta. V Praze je hrozný stres, všichni spěchají a jsou nervózní,“ vyjádřila se Hana Jasenovcová.
Soustředění na Vysočině, kam se pracovníci nadace s nevidomými a vodicími psy vrátí ještě v srpnu, tak představuje nácvik v relativně klidném a lehce zvládnutelném prostředí.
„Nejobtížnější je, když je pes vystavený velkému množství různých vjemů naráz. Když je kolem hodně lidí, ruch, zahrádky restaurací, reklamní cedule, a navíc do toho ještě prší nebo kolem jede houkající sanitka… Na soustředění se tak i nevidomí učí spoustu nových věcí, například právě poznat možnosti svého psa,“ doplnila Hana Jasenovcová.
LENKA MAŠOVÁ
Jihlavský deník
http://www.jihlavsky.denik.cz/
Přidejte odpověď