Přes dvacet let je primářem na neonatologickém oddělení českobudějovické nemocnice, kde se starají o novorozence. Na konci roku pětašedesátiletý primář Milan Hanzl končí. „Současná péče o nedonošence se nedá srovnávat s tou v době husákových dětí. Dnes se staráme o novorozence už od ukončeného 22. týdne,“ říká lékař.
Jak velkou roli hraje věk matky u nedonošených dětí?
Zvyšující se věk vede především k nárůstu rizika těhotenských patologií – vysokého tlaku, těhotenské cukrovky a dalších poruch zdraví maminky, které velmi často vedou nuceně k ukončení těhotenství před termínem. Řada žen ve vyšším věku také podstupuje umělé oplodnění a metody asistované reprodukce bývají mnohdy spojeny s vícečetným těhotenstvím. Ta vedou desetkrát až jedenáctkrát častěji k předčasnému porodu, což je další zdroj dětí s nízkou porodní hmotností.
Dokážete si s tím poradit?
Ať jde o zvládání těhotenských patologií, nebo asistovanou reprodukci, jdeme díky zvyšující se porodnické péči dopředu. Trend nárůstu dětí s nízkou porodní hmotností, který kulminoval asi tak před pěti lety, se obrátil a počet nedonošených anebo dětí s nízkou porodní hmotností nám klesá.
Skutečně klesá?
Všichni pořád opakují jako mantru, že stoupá. Když budeme poslouchat neinformovaného politika v televizi, který řekne, že nedonošenců je čím dál víc a tím stoupá počet postižených dětí, a proto musíme dát peníze na nějaké sociální služby (nic proti sociálním službám, naopak), je to lež jako věž. Ve vyspělých zemích zachraňování předčasně narozených nevede ke kumulaci postižených v populaci. To je zavádějící. Ze statistik v mezinárodních databázích, kde jsme zapojeni, je vidět opak.
Jak máte využitou stanici resuscitační a intenzivní péče pro nejmenší pacienty?
Vytíženost kolísá. Někdy je zcela zaplněna a pak nám v přijímání maminek, u kterých hrozí předčasný porod, vypomáhají jiná perinatologická centra.
Kolik novorozenců se tu ročně vystřídá?
Novorozenců s extrémně nízkou porodní váhou pod tisíc gramů máme ročně kolem třiceti, někdy i více. Dětí, které při narození váží pod 1 500 gramů včetně výše zmíněných a vinou těžké či extrémní nezralosti jsou bezprostředně ohrožené na životě, je zhruba stovka ročně.
Čím jsou nejvíce ohroženy?
Dominují poruchy dýchání, různé oběhové komplikace, problémy s výživou. A protože jejich imunitní systém je skutečně v plenkách, nedovedou se bránit při setkání s infekcí. Navíc část infekcí si přenesou před porodem a během porodu od maminky. Proto u nás panuje přísný režim.
Můžete porovnat, kolik nedonošenců se rodilo v době vašich začátků na neonatologii a dnes?
Teď se ročně narodí necelých osm procent nedonošenců ze 120 tisíc novorozeňat v zemi. V době éry Husákových dětí přicházelo na svět ročně 200 tisíc dětí. Ale dnešní statistiky nelze srovnávat s těmi před 30 až 40 lety, tehdy mimina s porodní váhou pod tisíc gramů nemohla dostat péči odpovídající dnešním standardům a i centralizace maminek s hrozícím předčasným porodem prakticky neexistovala, což limitovalo péči o ženy.
Od kolikátého týdne se dnes staráte o nedonošence?
Na neonatologii se staráme o novorozence od ukončeného 22. týdne těhotenství. U těchto extrémně nezralých dětí však o míře poskytované péče spolurozhodují i rodiče.
Bavíte se s rodiči o rizicích?
Ano. Neříkáme jim statistiky, protože je to velmi individuální. Nedávno jsem četl článek svého předchůdce profesora Miloše Velemínského. Stará se jako praktický lékař v Třeboni o děti z 23.týdne a jsou na tom bezvadně, ale má taky jiné z 34. týdne a ty bezvadné třeba nejsou. Uzavírá to slovy – a potom suďte. Čili my pracujeme s velkou mírou nejistoty. Dneska se moderní neonatologie spíš sune k tomu, že mimina i kolem hranice životaschopnosti si zasluhují dostat šanci.
Lékaři se přou o to, kdy očkovat nedonošené děti. Spor si rozetnou sami. A co ostatní?
Je poctivé říct, že ani dnes všechny maličké pacienty zachránit neumíme, medicína to prostě není schopná zvládnout. Nebo se nám je podaří zachránit, ale budou přes veškerou péči postižení. Je to velmi složitá etická, medicínská i právní otázka.
Máte v týmu i psychologa?
Ano, bez toho se neobejdeme. Máme krizové interventy, máme psychology znalé našeho prostředí. Péče o rodinu a o maminku je na těchto pracovištích jednou z priorit. U extrémně nezralých dětí existuje nezanedbatelné vývojové riziko, což se rodičům přirozeně stále honí hlavou. Je třeba je udržet v klidu, vysvětlit jim, že pro dítě mohou mnohé udělat. To není klišé, ale skutečnost. Prostě bojovat spolu s dítětem od začátku a stát se členem ošetřovatelského týmu, to je dneska moderní neonatologie.
Nedonošené děti leží ve vyhřívaném inkubátoru. Jak jim mohou rodiče pomoci?
Rodiče mohou být s dítětem v bezprostředním kontaktu u inkubátoru, i když je třeba na dýchacím přístroji. Můžou na ně mluvit, i takhle malé velmi dobře rozlišuje dotyky personálu a vlastní maminky. Podněty můžou být zvukové, zrakové. Navíc i děti, které jsou připojené na dýchací přístroj, se dnes nebojíme vyndat, dát je maminkám za košili a umožnit jim blahodárný kontakt kůže na kůži.
Takže i maličké děti jsou při optimální péči odolnější, než jste předpokládali?
Dnes i s nedonošenými dětmi zacházíme trochu jinak než dřív, kdy jsme prakticky všechny hned napojovali na přístroje. Ukázalo se, že malinké děti toho umějí po narození víc, než jsme si mysleli. I ty, které mají méně než kilo, jsou schopné po porodu z 80 až 90 procent vlastního dýchání. Věřilo se, že nemají sací a polykací reflexy, ale ukazuje se, že je nemusíme dlouho držet na kapačkách a mohou být od prvních hodin živeny čerstvým mateřským mlékem.
Kolik vážilo nejlehčí dítě, o které jste se starali?
Za necelých 23 let, co jsem tu primářem, jsme se starali o několik dětí, které měly po narození pod 500 gramů. Nejmenší vážilo 380 gramů, mělo však nějaké postižení. Ale já nemám rád tyto váhové rekordy, kvůli tomu tu nejsme. Pro nás je nejdůležitější zaměřit se na rezervu ve zlepšování péče o děti na hranici životaschopnosti od 23. do 25. týdne. S těmi se ještě musíme naučit lépe zacházet. Když to zvládneme, bude mít i v této nejrizikovější skupině minimum dětí, na kterých je vidět nějaké postižení. Nesmíme také zapomínat, že naše oddělení pečuje i o všechny novorozence se závažnými onemocněními. U nich také existuje riziko trvalých následků a jejich prevence je nedílnou součástí naší péče.
Co si pod tím mám představit?
Systém ve většině vyspělých zemí je nastaven tak, že pro nás péče nekončí, když jdou domů. Vezměme si příklad Českých Budějovic, kde propouštíme děti, které jsou naprosto stabilizované. Maminky s nimi umějí zacházet, lidově řečeno, není co léčit. Nedonošené děti pouštíme domů s váhou 1,90 kilogramu a pak je sledujeme v ambulantní péči. Korigujeme péči o ně, dohlížíme na rehabilitaci, řešíme odchylky zdravotního stavu spojené s nedonošeností, jako například optimální výživu nebo chudokrevnost. A když dospějí do dvou let korigovaného věku (u předčasně narozených miminek lékaři pracují s datem, kdy se měla narodit, ne kdy se narodila – pozn. red.), detailně zhodnotíme s ostatními odborníky na základě mezinárodně platných standardů jejich vývoj. Teprve v tomto věku můžeme mluvit o tom, zda dítě má, nebo nemá nějaké postižení.
A jak jsou na tom?
Stejně jako jiné předčasně narozené děti ve vyspělém světě. Už mnoho let je jediným kritériem naší péče, jestli mají ve dvou letech, případně později, nějaké postižení kvůli problémům v těhotenství či po porodu. Jejich sledování se však zvolna posunuje dál, jestli mají nějaké potíže v předškolním, školním věku s učením, pozorností a podobně. A tam má klíčovou roli vývojová péče, do které už za pobytu u nás zapojujeme rodiče.
Baví se s vámi rodiče i poté, co jejich děti péči přestanou potřebovat?
Někteří ano, jiné už nikdy nevidíme, přestože čas od času děláme Dny nedonošených. Není také vzácné, že se přímo na oddělení objeví rodiče s dvanácti nebo patnáctiletým klukem, holkou. Některé si budeme pamatovat do smrti. A když jdu městem, naučil jsem se raději zdravit téměř všechny maminky s kočárky. Občas jich pár potkám na náměstí u stánku s punčem a oni mě najednou mezi sebe začlení. To vždycky potěší.
Boj o život nedonošeného dítěte lékaři nevzdávají. Sám jste poslední týdny ve funkci primáře. Není vám líto, že opouštíte dobře fungující tým?
Odchod jsem měl naplánovaný už dva tři roky. Řekl jsem si, že v 65 letech je dobré jako jinde ve světě přejít do pozice emeritního a využít znalostí a kreativity mladých. Budu dělat jen na část úvazku výuku a v ambulanci a také pracuji na Jihočeské univerzitě.
Netrpěla vaše rodina tím, že trávíte většinu času v nemocnici?
Mám výhodu, že bydlím přes ulici od nemocnice. Neztrácím čas dojížděním, navíc je to praktické, když v práci něco hořelo. Myslím si, že kontakt s rodinou byl vždy perfektní, když to manželka se mnou vydržela. Je taky zdravotnice, zubní instrumentářka, a začínala svou praxi v nemocnici. Zdravotnictví si vybraly i obě dcery, starší je zubařka a mladší fyzioterapeutka. U vnoučat to zatím jasné není.
———————–
Milan Hanzl – Neonatolog
Je primářem neonatologického oddělení v českobudějovické nemocnici, které zajišťuje vysoce specializovanou péči o novorozence pro celý Jihočeský kraj a část Vysočiny. Vystudoval 2. lékařskou fakultu Univerzity Karlovy v Praze. Po promoci v roce 1979 nastoupil na dětské oddělení v jindřichohradecké nemocnici, po šesti letech přešel na neonatologické oddělení do Českých Budějovic. V roce 1997 se stal jeho primářem. Provoz oddělení je úzce provázán s porodnickou částí gynekologicko-porodnického oddělení, se kterou tvoří akreditované Perinatologické centrum intenzivní péče.
Přidejte odpověď