Zůstal na vozíku, když na něj spadla nájezdová rampa z podvalníku, na kterém se převáží tanky. Páteř mu přerušila míchu. „Už nikdy nebudu hrát fotbal,“ myslel si tehdy Zdeněk Macháček z Tasovic na Znojemsku. Dnes z invalidního vozíku fotbalisty trénuje a když se nedaří, otřásá se kabina v základech.
Právě fotbal, který hrál od malička, mu v těžké chvíli pomohl. Hendikep ze zranění před patnácti lety mu na síle neubírá. „Jsem maximalista, ve všem. Potřebuji mít mužstvo vždycky dobře připravené.
Jsem náročný k sobě i druhým,“ přiznává pobaveně. Znají ho sportovci v rodných Dobšicích, ale především v Tasovicích, kde teď bydlí s rodinou. Tamnímu klubu Sokola pomáhá také s organizací tréninků na umělé trávě a spravuje webové stránky. „Dva roky po úrazu mě oslovili kluci z fotbalového klubu v Jevišovicích, že by potřebovali funkcionáře.
Pořád víc mě to ale táhlo k trénování, později jsem ho převzal po svém předchůdci. Kluci tam hráli krajský přebor, dávali tomu hodně. Mívali víc ctižádosti, dnes se hráči moc nechtějí dál posouvat,“ krčí rameny pětačtyřicetiletý Macháček. Výjimečný trenér nevynechá ani brigádu na hřišti a neváhá vzít do ruky lopatu. „Oddřou to hlavně ostatní. Přece jen nejsem schopen házet osm hodin lopatou. Brigády ale zorganizuji,“ směje se.
V začátcích hrál osm let za FC Znojmo, pak se vyučil automechanikem, fotbal hrál i na vojně. „Později jsem vedl sportovní četu u armády a stal jsem se vojákem z povolání,“ dodává. Právě tam se mu také stal osudný úraz.
Rád rybaří a volný čas tráví s manželkou a dospělou dcerou. Má také ocenění Sportovní osobnost okresu Znojmo 2014. Díky fotbalu se vrací do jiného světa. „Je to dobrá parta kamarádů, kteří se za mě postaví,“ oceňuje Zdeněk Macháček.
Fotogalerie na www.rovnost.cz
DAGMAR SEDLÁČKOVÁ
Brněnský deník
Přidejte odpověď