NOVA
Jak se vlastně nevidomým v Česku žije a co by se podle některých dalo zlepšit? S konkrétními příběhy vás seznámíme v následující reportáži. Dvě mámy. Dvě pracující ženy. Tohle je Jana a Nikola. Obě mají společné také to, že ve svém životě nemůžou spoléhat na zrak, obě jsou nevidomé, zatímco Nikola se jako slepá narodila, Jana přišla úplně o svůj zrak až v dospělosti.
Jana,
——————–
Já mám vrozený zelený zákal a o zrak jsem úplně přišla kolem 26 let, já jsem vlastně se narodila nevidomá, ale v Motole se povedlo něco zachránit.
Linda Nguyenová, redaktorka
——————–
Zelenému zákalu se říká Tichý zloději zraku. Jana tak byla připravená, že jí o zrak připraví úplně. Šok, to prý pro ni nebyl a ani zásadní změna v běžném životě. Jana se k tomu všemu stará nejen o své dva syny, ale ještě má v pěstounské péči své dva synovce.
mluvčí 14,
——————–
Můj běžnej den je, že vstáváme s dětma v pět ráno, připravíme se, jedeme do školy Jaroslava Ježka, kam chodí oba moji kluci, protože mají vrozený šedej zákal, takže oba nosí brejličky, mají 12 dioptrií. Já v té samé škole pracuju sem tam jako takovej, řekneme poloviční asistent a pomáhám s dětma.
Linda Nguyenová, redaktorka
——————–
Její manžel Má také zrakovou vadu. K údivu všech ale fungují Jako běžná rodina, na které by člověk jen těžko poznal, že V ní něco chybí. Zrak.
Nikola,
——————–
Tady máš ještě kraťasy, ať je…
mluvčí 18,
——————–
A jaks to poznala, že jsou to jeho kraťasy?
mluvčí 14,
——————–
To osobně. No, já to tak mám, já poznám věci, horší jsou pak ty nový a musím se učit a zvykat si, ale většinou poznám, čí je co, žiju prostě asi normálně, nedokážu to úplně doslova popsat, protože pro vás je to něco jiného než pro mě, funguju asi běžně, když něco nevím, potřebuju něco, tak nemám problém se zeptat.
Linda Nguyenová, redaktorka
——————–
A tohle už je Nikola v této rodině … vůbec nevidí oba dva rodiče, Nikola s manželem vychovává jednu dceru a pracuje z domova na přepisování textů. Manžel pak pracuje na směny coby průvodce speciální výstavy. Že oba pracují, Nikola vnímá jako malý zázrak.
Nikola,
——————–
Jakmile člověk řekne, že je nevidomý, tak v tu chvíli jakoby ztrácí tu možnost v nějaký tý firmě nastoupit. Já jsem si i našla možnost pracovat ve firmě, kde bych zapisovala emaily do počítače. Ale jakmile jsem řekla tu kouzelnou větu, jsem nevidomá, tak najednou, aha, vy jste nevidomá, tak to, na to mě vlastně nevezmou..
Linda Nguyenová, redaktorka
——————–
Čtyřletá Valinka není nepřehlédnutelné dítě nejen díky své energii, ale také proto, protože má na noze připevněnou rolničku. To, aby o ní Nikola měla povědomí. Podle Nikoly je velký rozdíl, když se slepý člověk přepravuje v Praze a ve zbytku republiky. Kladno, do kterého se z hlavního města přestěhovala před několika lety, prý není nevidomým tak uzpůsobené. Tam lehčí můžou zrakově postižení žádat o kompenzační pomůcky, včetně vodícího psa. A teď dávejte pozor, co uslyšíte. Zatímco my chytíme sotva slovíčko, Nikola má takové tempo čtečky nastavené běžně.
Nikola,
——————–
Mám bílou hůl, mám stroj, na kterém píšu, když si něco potřebuju přečíst, v braillu mám vysílačku na MHD. To je vše. Nevyužívám jiné kompenzační pomůcky, prostě jsem se s tím naučila žít.
Linda Nguyenová, redaktorka
——————–
A co dalšího by lidem bez zraku nebo s jiným handicapem pomohlo? Možná budete překvapení, ale jste to právě vy.
Nikola,
——————–
Za mě Jsou to obchody, nákupy – to je docela jako problém, někdy nejsou ochotný komunikovat nebo tě viděj, ale nereagujou a já nevím, kde ta prodavačka je. Potom cestování někde do pryč, někam, kde jsem ještě nebyla, ale zase to už je o tom, že jsem se na tu cestu vydala, že, to asi systémově změnit je náročnější.
Linda Nguyenová, redaktorka
——————–
Proto je podle těchto žen důležité, aby společnost byla vstřícnější, ohleduplnější a vnímavější. A třeba se i na ulici nebo právě v obchodě lidé nebáli pomoct, a to i když si o pomoc v tu chvíli nikdo neřekne. Nevidomé také můžete podpořit i jinak, třeba přispěním do sbírky s názvem Bílá pastelka.
Přidejte odpověď