Na začátku manželství, než se narodila Ursula, jezdila Anna s manželem na návštěvu k příteli její matky, baronu Skrebenskému. Když se dříve stýkal s Anninou matkou, jevil až všetečný zájem o Annu, protože byla čistokrevná Polka. Když bylo baronu Skrebenskému asi čtyřicet let, umřela mu žena a zanechala ho v zoufale bezútěšném stavu. Lydie ho navštívila a vzala Annu s sebou. Tehdy bylo dívce čtrnáct. Od té doby ho Anna neviděla. Pamatovala si ho jako malého, vznětlivého kněze, který plakal a povídal a děsil ji, zatímco její matka ho utěšovala v nesrozumitelné cizí řeči.
Malý baron Annu nikdy tak docela neuznával, protože nemluvila polsky. Přesto se kvůli Lenskému považoval v jistém smyslu za jejího poručníka a daroval jí nějaké staré těžké ruské šperky, ty nejméně cenné z pozůstalosti své ženy. Pak opět ze života Brangwenů zmizel, třebaže žil pouze nějakých padesát kilometrů od nich. O tři roky později se doslechli překvapivou novinku, že se oženil s mladou Angličankou z dobré rodiny. Všichni se tomu divili. Pak se objevil výtisk Historie briswellské farnosti od Rudolfa, barona Skrebenského, faráře z Briswellu. Byla to podivná kniha, nesouvislá, plná vyhrabaných zajímavostí. Nesla věnování: ‚Mé ženě, Millicent Maud Pearsové, v níž objímám velkomyslného ducha Anglie.‘ „Pokud neobjímá nic jiného než ducha Anglie,“ prohlásil Tom Brangwen, „není na tom asi moc dobře.“
Když však u něj vykonal se svou ženou formální návštěvu, zjistil, že nová baronka je drobné, potměšilé stvoření se smetanovou pletí, rudohnědými vlasy a ústy, z kterých člověk nespouštěl oči, protože se neustále roztahovala v nepochopitelném, podivném smíchu, jenž odhaloval její poněkud vystouplé zuby. Nebyla krásná, a přesto Tom Brangwen okamžitě podlehl jejímu kouzlu. Jako kotě se tulila k jeho přívětivosti, zatímco sama byla nepolapitelná a ironická zároveň, dávala tušit své ocelové drápky. Baron jí prokazoval zbožňující dvornost a pozornost. Ona jeho zbožňování přijímala téměř výsměšně, byť ji činilo šťastnou. Byl to zvláštní drobný tvor, měla hebce smetanovou, prchavou krásu fretky. Tom Brangwen nevěděl, na čem je, vydán jí na milost, a ona se smála, trochu zajíkavě, jako by měla chuť být krutá. Postaršího barona dovedla pěkně potrápit. Když mu po několika měsících porodila syna, baron Skrebenský se netajil svým štěstím. Postupně si v hrabství vytvořila kroužek známých. Pocházela z dobré rodiny, napůl z Benátek, a vychovali ji v Drážďanech. Malý farář-cizinec dosáhl společenského postavení, které téměř uspokojovalo jeho šílenou pýchu. Brangwenovy překvapilo pozvání, aby Anna a její mladý manžel navštívili faru v Briswellu. Skrebenští byli nyní totiž středně zámožní, protože Millicent Skrebenská měla nějaký vlastní příjem.
Anna si oblékla nejlepší šaty, rozpomněla se na své nejlepší způsoby ze střední školy a vydali se na cestu. Will, se zarudlou, rozzářenou tváří, s dlouhými končetinami a malou hlavou, jako nějaký rozčepýřený pták, vypadal jako vždycky. Malá baronka se usmívala a ukazovala zuby. Měla v sobě opravdové kouzlo, jakýsi radostný chlad, lišácky se smála. Anna si jí okamžitě vážila a měla se před ní na pozoru, instinktivně ji přitahovala a fascinovala podivná, jakoby dětská jistota baronky, ale zároveň v ní nebudila důvěru. Malý baron měl nyní už úplně bílé vlasy a byl velmi nedůtklivý. Měl vysušenou a vrásčitou tvář, ale přesto zůstával ohnivý, nepokořený. Jak seděl a povídal, Anna se dívala na jeho štíhlé tělo, a začervenala se. Ctila jeho mužství, štíhlost v jeho věku, jeho poučenou ohnivost, jeho schopnost bystře, ale rozvážně reagovat. Měl takový odstup, byl tak čistě objektivní. Žena existovala mimo něj. Nemohlo dojít k žádnému zmatení. A proto byl schopen té přesné, rozvážné reakce. Existoval sám o sobě a byl zajímavý; ve své hutné vnitřní bytosti, věkem osekané na samu podstatu a přímost téměř smrtící a krutou, si byl přesto neúhybně jistý v činech, tak zřetelně jistý, že ji přitahoval. Sledovala jeho chladnou, tvrdou, samostatnou ohnivost a fascinovala ji. Měla by raději tohle než rozptýlenou žhavost svého manžela, než jeho slepé, žhavé mládí?
Jako by dýchala vysokohorský ostrý vzduch, jako by právě vyšla z nějaké dusné místnosti. Tihle podivní Skrebenští jí ukazovali jiný, volnější živel, v němž byl každý člověk oddělený od toho druhého. Nebyl snad tohle její přirozený živel? Neměla pocit, že ten těsný brangwenovský život ji dusí? Mezitím si malá baronka s neutuchajícími jiskřičkami v těch velkých, lesklých světlehnědých očích pohrávala s Willem Brangwenem. Nebyl dost rychlý na to, aby zpozoroval všechny její pohyby. Přesto ji sledoval nehnutě, neměnícíma se, rozzářenýma očima. Představovala pro něj podivné stvoření. Avšak neměla nad ním žádnou moc. Zrudla, cosi ji podráždilo. Ale přesto znovu a znovu pohlížela do toho jeho temného, živoucího obličeje, zvláštně, jako by jím opovrhovala. Opovrhovala jeho nekritickou, neironickou povahou, to nebylo nic pro ni. A přesto ji to zlobilo, jako by žárlila. Sledoval ji s uctivým zájmem, jako by se díval, jak si hraje lasice. Ale jeho samého se to netýkalo. Byl jiného druhu. Ona představovala jiskřivé, sžírající plameny, on rudý oheň vytrvale žhnoucí. Nemohla z něj nic vyzískat. Docílila, že zrudl, protože naznačila sžíravě jemnou třídní nadřazenost. Začervenal se, ale pořád ještě nenamítal. Byl příliš jiný.
Na chvíli přišel její synek s chůvou. Bylo to hbité, drobné dítě, jemně vnímavé a chladně přelétavé ve svých zájmech. Willa Brangwena hoch okamžitě přezíral, jako by sem nepatřil. Chvíli postál u Anny, vzal ji na vědomí, a pak už byl pryč, hbitý, vnímavý, neklidný, s pomíjivým zájmem o všechno. Otec ho zbožňoval a mluvil s ním polsky. Prapodivně působila ta škrobená aristokratičnost vztahu otce k dítěti, ten odstup v jejich vztahu, klasické otcovství na jedné straně, synovské podřízení na straně druhé. Hráli si spolu, různým stupněm velice samostatní, dvě jinaké bytosti, jež se lišily spíše v postavení než ve vztahu. A baronka se neustále usmívala a ukazovala ty poněkud vystouplé zuby, neustále záhadně přitažlivá a okouzlující.
Anna si uvědomila, jak odlišný mohl být její vlastní život, jak jinak mohla žít. Její duše se zachvěla, stal se z ní jakoby jiný člověk. Její důvěrný vztah k manželovi pominul, ta zvláštní brangwenovská důvěrnost, tak hřejivá, tak těsná, tak dusivá, kdy člověk jako by neustále byl ve styku s tou druhou osobou, jako pokrevní příbuzný, se zrušila. Odmítla ho, ten těsný vztah ke svému mladému manželovi. On a ona nebyli jedna bytost. Jeho žhavost neměla neustále zaplavovat její mysl a její individualitu, až by v té žhavosti s ním splynula, až by neměla své vlastní, oddělené já. Chtěla svůj vlastní život. Jako by ji ovíjel a zaplavoval svým bytím, svým žhnoucím životem, až nevěděla, zda je sama sebou, nebo zda je jiným tvorem, spojeným s ním ve světě těsného a důvěrného svazku krve, který se nad ní uzavíral a vylučoval ji ze všeho toho rozumového venku. Chtěla své vlastní, původní, jasně uvažující já, samostatné, oddělené od něj, aktivní, a ne pohlcené, aktivní za sebe samu, já, které by bralo a dávalo, ale nikdy nebylo pohlceno. Zatímco on si přál tu pohlcenost s ní, které ona stále ještě odolávala. Ale zčásti proti ní byla bezmocná. Příliš dlouho žila předtím v lásce Toma Brangwena.
Od Skrebenských jeli k milované katedrále Willa Brangwena v Lincolnu, protože stála nedaleko. Slíbil jí, že spolu navštíví jednu po druhé všechny katedrály v Anglii. Začali s lincolnskou, protože tu znal dobře. Jak se blížila chvíle odjezdu, byl celý rozrušený. Co ho tak proměnilo? Skoro se zlobila, když odjížděla od Skrebenských. Ale on si nyní vystačil sám. Jeho hruď jako by se celá otevřela a s napětím sledovala, až se objeví skvělý chrám tyčící se nad městem. Jeho duše běžela napřed. Když v dálce uviděl tmavomodrý obrys katedrály, ostražitě se rýsující proti nebi, srdce mu poskočilo. Bylo to znamení na nebi, byl to Duch vznášející se jako holubice, jako orel nad zemí. Otočil k ní svou rozzářenou tvář a ústa se mu roztáhla v extatickém úsměvu. „Už je ji vidět,“ řekl.
Ten tón ji podráždil. Mluví o ní jako o ženě. Je to přece věc! Proč ho katedrála, velká budova, zastaralá věc minulosti, tolik vzrušuje? Je jak u vytržení. Vyburcovalo ji to k pohotovosti. Vystoupali do prudkého kopce, on dychtivý jako poutník přicházející ke svatostánku. Když se blížili tomu místu, kde stojí na jedné straně hrad a na druhé katedrála, z jeho žil jako by vytryskly ohnivé květy, byl uchvácen. Prošli bránou a octli se před rozsáhlým západním průčelím v celé jeho šíři a zdobnosti. „Je to falešné průčelí,“ řekl s pohledem upřeným na zlatavý kámen a dvojici věží, ale přesto je miloval. Unesen octl se před vchodem, na pokraji nezjeveného. Vzhlédl k nádhernému členění kamene. Chystal se vstoupit dovnitř, do bezchybného lůna. Otevřel dveře a objevilo se před ním nádherné příšeří s pilíři, v němž se jeho duše zachvěla a pozvedla ze svého hnízda. Jeho duše se povznesla a stoupala vzhůru do toho velkolepého chrámu. Jeho tělo stálo bez hnutí, pohlceno výškou katedrály. Ji také přemohl úžas a posvátná úcta. Šla za ním. Zde bylo příšeří samotnou podstatou života, barevné přítmí zárodkem všeho světla a dne. Zde nastával první rozbřesk, sem dopadaly poslední paprsky zapadajícího slunce a odvěká tma, z níž vykvétal a v níž opět zanikal den života, rozeznívala se mírem a hlubokým odvěkým tichem. Mimo čas, vždycky nadčasový! Mezi východem a západem, mezi rozbřeskem a soumrakem ležel kostel jako sémě v tichu, temné před klíčením, ztišené po smrti. Katedrála pojímající zrození i smrt, předjímající veškerý hluk a pohyb života, zůstávala ztišená jako velké, uzavřené semínko, jehož květem bude zářivý, nepředstavitelný život, jehož začátek a konec však obsáhnou kruh ticha. Zklenuté duhou, to barevné příšeří snášelo hudbu na ticho, světlo na tmu, plodnost na smrt jako semínko přidává list po listu a ticho na kořen a květ, přičemž v jednotlivých částech rostliny se skrývá veškeré tajemství – smrt, z níž vypadlo, život, do něhož spadlo, nesmrtelnost, kterou v sobě skrývá, a smrt, k níž opět dospěje.
Zde v kostele se spojovala minulost i budoucnost ve všeobsáhlé jednotě. Brangwen došel svého naplnění. Vyšel z otvoru lůna, rozevřel jeho veřeje a pokračoval k světlu. Skrze denní světlo a každodennost získával jednu vědomost za druhou, zkušenost za zkušeností, a nezapomínal přitom na temno lůna, měl vidinu temna po smrti. A mezitím otevřel dveře katedrály a vešel do příšeří obou druhů temna, do tajemna toho dvojího ticha, kde východ slunce splýval se západem a začátek s koncem. Zde kámen vyrážel z rovné země vzhůru v mnohosti a mnohotvárnosti touhy, pryč od obzoru země, skrze soumrak a stmívání a celou škálu touhy, skrze kličky, odmítání, až k extázi, doteku, ke spojení a naplnění, sevření, těsnému objetí, k znehybnění, dokonalému, zemdlenému naplnění, k nadčasové extázi. Tam zůstala jeho duše, na špici oblouku, zaklenuta v nadčasové extázi, naplněna. Bylo v tom vše. Až do chvíle, než přišel k sobě ve světě dole. Pak se znovu sebral, uchvácen, a veškeré proudění v jeho těle se napjalo a vzneslo se do výšky v té tmě nad ním, k plodnosti a jedinečnému tajemství, k doteku, sevření, naplnění a vyvrcholení věčnosti, k vrcholu oblouku.
Ona se také cítila unesena, ale spíše umlčena než v harmonickém souladu s tím prostředím. Milovala je jako svět, který nebyl tak zcela její, ošklivila si Willovo uchvácení a extáze. Jeho vášeň projevující se v katedrále ji zpočátku naplnila úctou, ale pak ji rozzlobila. Nakonec venku je obloha a tady uvnitř, v téhle tajemné polonoci se jeho duše povznáší spolu s pilíři k výšinám, ale ne ke hvězdám a krystalicky průzračnému temnému prostoru, ale aby se spojila a uzavřela s odpovídajícím impulsem vztyčeného kamene v příšeří a tajemnu pod klenbou. To vzdálené zaklenutí a spojení oblouků, vzepětí a vybíhání kamene, které nesou ohromnou střechu nad jejich hlavami, ji naplňovalo posvátnou hrůzou a umlčovalo ji. Ale přesto – přesto nezapomínala, že volná obloha není žádná modrá klenba, žádná temná kopule ověšená mnoha blikajícími lampičkami, ale prostor, kde hvězdy krouží svobodně a svoboda nad nimi je ještě větší.
Ji také katedrála vzrušovala. Ale nikdy by nesvolila ke spojení všeho toho vzpínajícího se kamene v ohromnou střechu, pod níž je zavřena a nad níž není už nic, nic, je to ta poslední hranice. Jeho duši se něco takového líbilo: zde, zde je to všechno v úplnosti a věčné: pohyb, spojení, extáze a žádná iluze času, uplývání noci a dne, ale pouze dokonale proporční prostor a pohyb, které se zaklesávají do sebe a obnovují a vášeň tryská svou cestou ve velkých vlnách k oltáři, místu obnovované extáze. Její duše se také nechala unášet k oltáři, k prahu Věčnosti v úctě a strachu a radosti. Ale vždycky se cestou zarazila, nedůvěřovala vyvrcholení oltáře. Nemínila se nechat nadnášet vzedmutím vášně a nakonec být vyvržena na stupních k oltáři jako na pobřeží neznámých končin. Byla v tom velká radost a opravdovost. Ale i v tom omámeném vytržení v katedrále si osobovala jiné právo. Oltář byl pustý, jeho světla pohaslá. Bůh v tom keři už neplál. Ležela tam pouze mrtvá hmota. Ona si osobovala právo na svobodu nad sebou, výš než byla klenba katedrály. Vždycky měla pocit uvěznění v uzavřeném prostoru.
Chytala se tedy maličkostí, které ji chránily, aby ji nesmetl příliv vášně, jehož značná hmota se stále dme k Nekonečnu, vlastní silou se vítězně dere vzhůru. Chtěla se dostat ven z tohoto předem daného dmoucího se pohybu vpřed, zvednout se z něj, jako se pták s mokrýma, schlíplýma nohama zvedá z moře, zvednout se, jako pták zvedá hruď a vytrhává své tělo z pulsujícího a kypícího moře, které jej nese kupředu k nechtěnému cíli; odtrhnout se jako pták na křídlech a ve volném, projasněném prostoru se vznést nad daný, tíží omezený pohyb jako oddělené smítko, jež visí v prostoru, letí sem a zase tam, vidí a reaguje dříve, než opět klesne, když si vybere či najde směr, kterým se nechá nést vpřed.
A měla pocit, že se musí něčeho chytit, jako by její křídla byla příliš slabá, aby ji rovnou zvedla z toho kypění. Povšimla si zlomyslných drobných tváří vytesaných v kameni a zaujatě před nimi zůstala stát. Ty potutelné tvářičky vyhlížely ze vznešenosti katedrály, jako by měly nadhled. Skutečný nadhled, tihle malí diblíci, kteří se pošklebovali iluzi člověka, že katedrála je cosi absolutního. Mrkali a tvářili se poťouchle, jako by naznačovali ty mnohé věci, které z grandiózního pojetí katedrály vypadly. Jakoby posměšně říkali: „Je toho tu sice hodně, ale hodně toho tu také nemají.“ Tyhle obličejíky měly samostatnou vůli, samostatné pohyby, samostatné vědomí, které nezávisely na vzedmutí a vzpínání toho vznešeného impulsu nahoru k oltáři, vzpíraly se tomu a smály se nad triumfem, jehož dosáhly, byť tak malé.
„Podívej!“ vykřikla Anna. „Podívej na ty tváře, jak jsou pozoruhodné! Podívej se na ni.“ Brangwen se podíval nerad. To se ozval hlas hada v jeho Ráji. Ukazovala na naducaný, zlomyslný a poťouchlý obličejík vytesaný do kamene. „Určitě ji znal, ten muž, který ji vytesal,“ řekla Anna. „Určitě to byla jeho žena.“ „Vždyť to vůbec není žena, je to muž,“ příkře namítl Brangwen. „Myslíš? – Ne! Tohle není muž. To není mužská tvář.“ V hlase měla jakýsi posměch. Zasmál se a šel dál. Ale ona s ním dál nepokračovala. Zastavila se u plastik. A on nemohl bez ní dál. Čekal celý netrpělivý, protože se nemohl hnout. Kazila mu jeho vášnivé spojení s katedrálou. Začal se chmuřit. „Podívej se sem!“ vykřikla znovu. „Tady je ta samá žena – podívej! – jenomže tentokrát se zlobí! Není to nádhera! Podívej, jak ji udělal ohavnou!“ S gustem se smála. „Musel ji nenávidět. Určitě to byl příjemný člověk. Podívej se na ni – je to ohromně povedené – přesná semetrika! Určitě ji tu takhle zvěčnil s chutí. Tím se jí přece pomstil, ne?“ „Je to mužská tvář, vůbec nepatří ženě – je to tvář mnicha – hladce oholeného,“ trval na svém. Pohrdlivě se zasmála. „Nesneseš pomyšlení, že by v katedrále zvěčnil svou ženu, viď?“ posmívala se mu a neuctivě se přitom smála. Smála se své vítězné zlomyslnosti. Osvobodila se od katedrály, dokonce zničila tu jeho vášeň. Byla tomu ráda. On se rozhořčeně zlobil. Ať se snažil, jak chtěl, nemohl si uchovat pocit zázračnosti katedrály. Vzala mu iluzi. To, co bylo pro něj absolutnem, v němž se skrývá nebe i země, se mu stalo tím, čím to bylo pro ni, úhlednou hromadou neživé hmoty – bylo to mrtvé. V ústech jako by cítil popel, duše se vztekala. Nenáviděl ji za to, že zničila další z jeho životně důležitých iluzí. Brzy bude dočista nahý, holý, nebude se mít vůbec o co opřít, nebude mít nic, v co by mohl věřit. A přece někde ve svém nitru reagoval s větší hloubkou na ten zlomyslný obličejík tvářící se poťouchle než předtím na dokonalé vzepětí katedrály. Nicméně v tomto okamžiku byla jeho duše ubohá a bez domova a nedokázal snést pomyšlení, že ho Anna vystrčila z jeho milované skutečnosti. Chtěl svou katedrálu; chtěl uspokojovat svou slepou vášeň. A už nemohl. Něco se mu postavilo do cesty.
Odjeli domů oba proměnění. Ona získala novou úctu k tomu, co chtěl on, on měl pocit, že pro něj katedrály už nikdy nebudou tím, čím byly dříve. Předtím je považoval za absolutní. Nyní je viděl přikrčené pod oblohou, stále ještě s tím temným, tajemným světem uvnitř, ale světem ve vnějším světě, jako jakousi vedlejší podívanou, zatímco dříve pro něj znamenaly svět v rámci chaosu: realitu, řád a absolutno uvnitř nesmyslného zmatku. Dříve měl pocit, že kdyby jen mohl vstoupit těmi velkými dveřmi a pohlédnout příšeřím směrem ke vzdálenému, konečnému zázraku oltáře, pod okny visícími kolem jako tabulky z drahokamů vyzařujících svou vlastní slávu, dosáhl by uspokojení. Zde se to uspokojení, po němž toužil, blížilo – k tomu, k předpokoji velkého Neznáma, se sbíhala veškerá realita a zde byl oltář těmi mystickými dveřmi, jimiž všichni a všechno musí projít k věčnosti.
Ale nyní si nějak smutně a zklamaně uvědomoval, že ty dveře vlastně nejsou dveře. Byly příliš úzké, byly falešné. Vně katedrály byl mnohý vzletný duch, který by nikdy tím barevným příšeřím nemohl proniknout. Will ztratil své absolutno. Naslouchal drozdům v zahradách a slyšel notu, kterou katedrály do sebe nepojaly: cosi svobodného a bezstarostného a radostného. Cestou do práce přešel přes louku plnou žlutých pampelišek a žlutá koupel byla tak přepychová a zároveň osvěžující, že byl rád, že je od své stinné katedrály dál. Existoval život vně kostela. Bylo toho hodně, co kostel nemohl pojmout. Myslel na Boha a na celý modrý běh dne. To bylo něco ohromného a svobodného. Pomyslel na pozůstatky řeckého náboženství a připadalo mu, že chrám nikdy nebyl dokonalý chrám, dokud nebyl poničený a nesmísil se s větrem, oblohou a bylinami. Ale pořád ještě kostel miloval jako symbol. Sloužil mu pro to, co se snažil představovat, spíše než pro to, co skutečně představoval. Pořád ještě ho miloval.
Kostelík za jeho zahradní zídkou ho táhl k sobě, věnoval mu milující pozornost. Chtěl se o něj starat, uchovat ho. Bylo to pro něj cosi pradávného a posvátného. Staral se o kámen i dřevo, tu opravil varhany, tu zrestauroval kousek rozbitého reliéfu či opravil kostelní nábytek. Později se také stal regenschorim. Střed jeho života se posunul, stával se povrchnějším. Nepodařilo se mu dosáhnout takového stupně vyjadřování, nenašel ten pravý výraz. Musel se spokojit se starou formou. Ale jeho duch jako by potřeboval dotvořit.
Anna se nyní plně zaměstnávala dítětem, nechala manžela, aby si šel svou cestou. Byla nyní ochotna odložit veškeré výpravy do neznámých skutečností. Její hmatatelnou a bezprostřední budoucností bylo dítě. Pokud její duše nenašla výraz, pak její lůno ano.
Kostel, který sousedil s domkem, se Willovi stal důvěrně známým a drahým. Hleděl si ho, měl ho plně na starosti. Pokud nemohl najít žádnou novou činnost, stačilo mu ke štěstí pěstovat tuto dávnou, drahou formu náboženství. Znal ten malý obílený kostelík. V jeho stinném prostředí se znovu propadal do bytí. Rád se ponořil do jeho ticha, jako se kámen ponoří do vody. Přešel přes zahradu, po schůdkách přelezl zídku a vstoupil do ticha a míru kostela. Když za ním zapadly těžké dveře, jeho nohy rozeznívaly podlahu v uličce, jeho srdce se rozeznívalo něžnou vášní a mystickým klidem. Také se mírně styděl jako muž, který selhal, který sem utíká za svým naplněním. S láskou rozsvěcel svíčky u varhan a pak seděl sám v jejich matné záři a cvičil církevní písně a žalmy na bohoslužbu. Nabílené oblouky zdiva ustupovaly do tmy a zvuk varhan a pedálů odezníval v neměnné nehybnosti kostela – slabě, jakoby přízračně se tóny ozvaly ve věži a pak hudba opět vytryskla s plnou silou, vítězně. Přestal si dělat se svým životem starosti. Popustil svou vůli a nechal věci běžet svou cestou. To, co probíhalo mezi ním a jeho ženou, bylo ohromné, byť to třeba nebylo všechno. Skutečně nad ním zvítězila. Nechť tedy on čeká a snáší to. Ona, dítě a on sám tvořili jednotu. Varhany vyzpěvovaly jeho vyznání. Když tiskl klávesy varhan, jeho duše spočívala ve tmě.
Pro Annu bylo dítě dokonalou rozkoší a naplněním. Své touhy odložila, její duše se rozplývala nad dítětem. Bylo to dosti neduživé děcko, neměla to s péčí o ně snadné. Ale nikdy si ani na okamžik nepomyslela, že by mohlo umřít. Děťátko bylo neduživé, jí tedy příslušelo učinit je silným. Oddala se té námaze, dítě jí bylo vším. Celá její představivost se tím vyčerpávala. Byla matkou. Stačilo brát do ruky ty čerstvé droboučké končetiny, to nové tělíčko, slyšet ten nový hlásek, jak křičí do ticha. Veškerá její budoucnost jí zaznívala v pláči i vrnění dítěte. Když teď kojila své dítě, držela v náruči budoucí roky svého života. Vzklíčil v ní ten vášnivý pocit naplnění a budoucnosti a učinil ji živou a silnou. Veškerou budoucnost měla ve svých rukou, v rukou ženy.
Brangwen se zabýval kostelem, hrál na varhany, cvičil chóristy, učil v nedělní škole. Byl docela šťastný. Když o nedělích učil chlapce, pociťoval jakési dychtivé, dojímavé štěstí. Neustále se vzněcoval blízkostí jakéhosi tajemství, které zatím neprozkoumal. Doma sloužil své ženě a malému matriarchátu. Milovala ho, protože byl otcem jejích dětí. A neustále k němu cítila fyzickou lásku. Tak se přestal snažit být jí nadřazen duchem a ovládat ji, dokonce od ní ani nevyžadoval úctu ke svému vědomému či veřejnému životu. Žil prostě z její fyzické lásky k němu. Pomáhal s krmením dítěte a s domácími pracemi, nyní lhostejný vůči vlastní důstojnosti a důležitosti. Ovšem to, žese vzdal svých nároků, že žil v ústraní na úkor vlastního zájmu, z něj činilo neskutečného a nedůležitého člověka.
Anna na něj nebyla na veřejnosti pyšná. Ale velice brzy se naučila být lhostejná k veřejnému životu vůbec. On se nechoval jako muž podle obecné představy: nepil ani nekouřil, ani si neosoboval důležitost. Ale byl to její muž a jeho lhostejnost k veškerým nárokům mužství ji v životě s ním povyšovaly. Fyzicky ho milovala a uspokojoval ji. Vlastně vždycky šel svou cestou a mimo hlavní proud. Nejdřív ji to dráždilo, vnější svět pro něj existoval tak málo. Nechápala ty jeho podivné, temné záchvaty zuřivosti a jeho oddanost kostelu. A přece jeho duše vášnivě po něčem prahla.
Dřel se, když čistil kamenné zdi, opravoval dřevěné součásti vybavení, restauroval varhany a snažil se, aby zpěv v kostele byl co nejdokonalejší. Jeho úkolem bylo udržovat bez poskvrnky kostelní hmotu i církevní rituál; mít naprosto ve svých rukou tu malou posvátnou budovu a naplnit formu bohoslužby. Na jeho tváři a v jeho zaujatých pohybech se zračila jakási projasněná úzkost a napětí. Byl jako milenec, který ví, že je zrazen, ale přesto miluje a jeho láska je tím úpornější. Kostel byl falešný, ale on mu sloužil o to pečlivěji. Během dne při práci v kanceláři jako by se vůbec neprojevoval. Neexistoval. Pracoval automaticky, dokud nebyl čas jít domů. Žhavou láskou miloval tmavovlasou malou Ursulu a čekal, až dítě nabude vědomí. Zatím si na dítě činila bezvýhradný nárok matka. Avšak jeho srdce čekalo ve tmě. Jeho hodina měla přijít.
Po nějakém čase se naučil Anně podřídit. Vnutila mu ducha svých zákonů, zatímco mu ponechala literu těch jeho. Bojovala s ďábly v něm. Velice trpěla jeho nevysvětlitelnými a nevypočitatelnými temnými záchvaty vzteku, kdy ho naplnila černota a černý vichr jako by smetal z povrchu zemského vše, co s ním mělo co do činění. Měla pocit, že ničí ji samu a vše kolem ní. Nejdříve s ním bojovala. V tomto stavu si večer klekal, aby se pomodlil. Dívala se na jeho přikrčenou postavu. „Proč klečíš a předstíráš, že se modlíš?“ ptala se ho nevraživě. „Myslíš si, že někdo, kdo je v takové zlostné náladě jako ty, se může modlit?“ Bez hnutí zůstal vkleče vedle postele. „Je to hrozné,“ pokračovala, „a taková přetvářka! Jaká slova předstíráš? A ke komu se jako modlíš?“ Pořád ještě vytrval nehnutě, vřel v něm zárodečný vztek, kdy jako by celá jeho přirozenost hrozila rozpadem. Jako by žil pod nějakým tlakem a občas na něj doléhaly tyto temné, chaotické záchvaty zloby, chuť ničit. Pak se s ním potýkala a jejich potyčky byly ošklivé, vražedné. Pak i vášeň mezi nimi vyzněla černě a strašně. Avšak postupně, když se naučila lépe ho milovat, zůstávala stranou, a když cítila, že na něj jde jeden z těch záchvatů, nevšímala si ho, úspěšně ho zanechala v jeho světě a sama zůstala ve svém. Vyřídil si svůj temný zápas sám se sebou, aby se k ní pak vrátil. Neboť nakonec zjistil, že zůstane v pekle, dokud se k ní nevrátí.
Postavil si dílnu, kde restauroval poničené předměty z kostela. Měl tedy hodně co na práci: žena, dítě, kostel, práce se dřevem a zaměstnání, to vše vyžadovalo čas. Kdyby tak jen neměl v sobě jakési omezení, jakousi temnotu před očima! Nakonec se musel podřídit vlastní nedostatečnosti, omezení své bytosti. Dokonce si musel přiznat svou temnou, prudkou povahu a počítat s ní. Ale protože ona na něj byla hodnější, i povaha se zklidnila.
Přidejte odpověď