KAPITOLA 5
Svatba na Blatech
Na svatbu se udělal krásný slunečný den, sice blátivo, ale jasno. Měli tři drožky a dva velké zavřené kočáry. Všichni se vzrušeně tísnili v obývacím pokoji.
Anna byla ještě nahoře. Její otec se neustále posilňoval brandy. V černém kabátě a šedých kalhotách mu to slušelo. Hlas měl silný, ale ustaraný. Jeho žena sešla dolů v tmavošedých hedvábných šatech s krajkou a troškou páví modři na čepci. Její drobné tělo vypadalo velice jistě a rozhodně. Brangwen byl vděčný, že ji tam má a že mu bude mezi všemi těmi lidmi oporou.
A už přijely kočáry. Nottinghamská paní Brangwenová v hedvábném brokátu stojí ve dveřích a rozhoduje, kdo pojede s kým. Nastane velký rozruch. Hlavní dveře se otvírají a svatebčané kráčejí po zahradní cestičce, zatímco ti, kdo ještě čekají, vyhlížejí oknem a malá skupinka u brány se strká a natahuje. Jak legračně vypadají ti nastrojení lidé v zimním sluníčku!
Odjeli – a teď další! Začíná tu být víc místa. Anna přichází dolů a stydlivě se červená, že si ji v bílém hedvábí a závoji budou prohlížet. Tchyně ji posoudí nestranným pohledem, popotáhne za bílou vlečku, srovná záhyby závoje, aby ukázala své postavení.
Od okna se ozývají hlasité výkřiky, že ženichův kočár právě projel kolem.
„Kde máš klobouk, otče, a rukavice?“ vykřikne nevěsta a dupne bílým střevíčkem, oči za závojem jí blýskají. Otec hledá – vlasy má rozcuchané. Odjeli už všichni kromě nevěsty a jejího otce. Je připraven – celý brunátný a sklíčený. Tilly se chvěje v malé předsíňce, aby jim otevřela dveře. Služka obhlédne Annu kolem dokola, a ta se zeptá:
„Vypadám dobře?“
Je připravena. Zvedne hlavu a vypadá jako královna. Prudce pokyne otci:
„Pojď sem!“
On jde. Ona mu lehce položí ruku na paži a s kyticí jako na přehlídce kráčí nadmíru půvabně, jen trochu ji rozčiluje, že otec je tak rudý ve tváři, pomalu si to nese kolem rozčilené Tilly a pak po cestičce. U brány se ozvou ochraptělé výkřiky a celá ta vznosná, nadýchaná bělost se pomalu ukládá do drožky.
Jak vystupuje nahoru, otec si všimne štíhlého kotníčku a chodidla – dětského chodidla. Srdce se mu skoro zastaví něhou. Ale ona je celá pryč z toho, jaký je na ni krásný pohled. Cestou překypuje radostí, protože je to všechno taková krása. Teď starostlivě pohlédla na svou velice bohatou, kaskádovitou kytici: bílé růže a konvalinky, tuberózy a netík.
Otec seděl zmatený vší tou nezvyklostí, srdce měl tak přeplněné, že mu připadalo tuhé, a na nic nemohl myslet.
Kostel už byl vánočně vyzdobený, potemnělý chvojím, s bílými květinami chladný jako sníh. Nepřítomně kráčel k oltáři. Jak je to dlouho, co se sám ženil?
Nevěděl jistě, proč tam vlastně přišel. Dotíral na něj pocit, že má cosi dělat. Uviděl čepec své ženy a pomyslel si, proč tam s ním není ona.
Stáli před oltářem. Upřeně hleděl nahoru k východnímu oknu, které silně zářilo jakousi modrofialovou barvou: zářivá tmavá modř, trochu červené a drobné žluté květiny uvězněné ve spárech stínu, v té pavoučí síti hořelo jako živé.
„Kdo odevzdává tuto ženu do manželství s tímto mužem?“ Cítil, jak se ho někdo dotkl. Trhl sebou. Slova mu doznívala v paměti, ale mizela.
„Já,“ řekl rychle.
Anna sklonila hlavu a usmála se pod závojem. Jak je směšný!
Brangwen zíral na hořící modré okno za oltářem a nepřítomně a s bolestí přemítal, jestli někdy zestárne, jestli se kdy bude cítit na správném místě a usazený.
Je u Anniny svatby. A jaké má právo cítit se zodpovědný jako otec? Byl stále tak nejistý a nevyrovnaný, jako když se ženil sám. Jeho žena a on! S mučivou bolestí si uvědomil, jak byli oba nejistí. Teď je mu pětačtyřicet! Za pět let mu bude padesát. Pak šedesát – pak sedmdesát – a pak bude konec.
Bože na nebi – a člověk je pořád tak neusazený!
Jak člověk stárne – jak získává sebedůvěru? Kéž by se cítil starší! Jaký je tu rozdíl, pokud jde o pocit vyspělosti a završenosti, mezi ním teď a na vlastní svatbě? Cítil se jako drobná, vzpřímená postavička na pláni, obklopená nedozírnou, burácející oblohou: on a jeho žena, dvě malé vzpřímené postavy kráčející přes tu pláň, zatímco nebesa se chvějí a burácejí kolem nich. Kdy člověk dochází konce? Žádný konec, žádné zakončení, jen ten burácející ohromný prostor. Copak člověk nikdy nezestárne, nikdy neumře? V tom je řešení. Podivně, mučivě se zaradoval. Půjde s ženou dál, on a ona jako dvě děti tábořící na pláních. Co jiného je jisté než nekonečná obloha? Ale ta je tak jistá, tak nedozírná.
A ta královská modř před ním stále hořela a planula a pohrávala si v pavučině tmy, nekonečně bohatá a nádherná. Jak bohatý a nádherný je jeho život, rudý, hořící, planoucí a pohrávající si v tmavých spletích jeho těla: a jeho žena, jak září a temně plane ve vlastních spletích. A je to stále tak nedokončené a nevytvarované!
Zaduněly varhany. Celá společnost odcházela do sakristie. Tam byla kniha plná čmáranic a kaněk – a mladá dívka si marnivě odhrnula závoj a okatě vystavila ruku se svatebním prstenem; pyšná na to, jak marnivou podívanou poskytuje, se podepsala: „Anna Tereza Lenská.“
„Anna Tereza Lenská“ – ten marnivý a nezávislý žabec! Ženich, štíhlý v černém fraku a šedých kalhotách, důležitý jako mladý kocour, vážně napsal: „William Brangwen.“
To už bylo lepší.
„Pojď se podepsat, otče,“ vykřikla ta panovačná drzá žába.
„Thomas Brangwen – nešika,“ řekl si, jak se podepisoval.
Pak jeho bratr, velký chlapík s nažloutlou tváří a černými licousy napsal:
„Alfréd Brangwen.“
„A který Brangwen ještě?“ zeptal se Tom Brangwen, který se styděl za přebujelý výskyt rodinného jména.
Když se zase octli venku na sluníčku a uviděl, jak se matně třpytí ojíněná vysoká tráva u náhrobků, jak se za vyzvánění zvonů červeně blyští bobule cesmíny a černají tisy s nehybnými střapatými větvemi, všechno mu připadalo jako vidina.
Svatebčané přešli přes hřbitov ke zdi, po schůdkách vystoupali na druhou stranu a sešli dolů. A ta bílá marnivá pávice nevěsta se nahoře zarazila a podávala dolů ruku ženichovi, aby jí pomohl! Ta marnivost jejích bílých, štíhlých, ladně kráčejících nožek a oblouku šíje. A ta královská arogance, s níž jako by je všechny – rodiče a svatebčany – pominula, když šla se svým mladým manželem.
V domku mohutně plápolal oheň v krbech, na stole stály tucty skleniček a ze stropu visela cesmína a jmelí. Svatebčané se nahrnuli dovnitř a Tom Brangwen, který začínal propadat hýření, naléval. Všichni se museli napít. Zvonění zvonů rozdrnčelo okenní tabulky.
„Pozvedněte sklenky,“ hlaholil Tom Brangwen z obývacího pokoje, „a připijme na tento nový domov, ať si ho užijí!“
„Ať si ho užijí ve dne i v noci,“ zvolal dodatkem Frank Brangwen.
„Hrome, ať si ho užijí,“ vykřikl ďábelský Alfréd Brangwen.
„Dolijte si skleničky a ještě jednou,“ volal Tom Brangwen.
„Na nový domov, ať si ho užijí!“
V odpověď zazněly další výkřiky svatebčanů.
„Požehnejme jejich loži!“ křikl Frank Brangwen.
Zazněla vlna souhlasné odpovědi.
„Den co den, jen si to užijte,“ křikl ďábelský Alfréd Brangwen a to už muži silně hlaholili a žena řekla: „Tak snad už dost!“
Začalo to být trochu rozverné.
Pak společnost odjela kočáry plnou rychlostí zpět na Blata, kde čekala slavnostní hostina, která trvala hodinu a půl. Nevěsta s ženichem seděli v čele stolu, oba s velice upjatým a projasněným výrazem, mlčky, zatímco společnost u stolu řádila.
Brangwenovi muži si lili brandy do čaje a začínali být nezvladatelní. Ďábelský Alfréd měl třpytné, nepřítomné oči a podivně divoce se smál a ukazoval přitom všechny zuby. Jeho žena ho podmračeně sledovala a vyjížděla po něm hlavou jako had. Bylo mu to jedno. Frank Brangwen, ten řezník, brunátný a hezký, hlaholil ozvěnou ke svým dvěma bratrům. Tom Brangwen se svými solidními způsoby se konečně uvolnil.
Tito tři bratři ovládli celou společnost. Tom Brangwen chtěl pronést řeč. Poprvé v životě se měl vyjádřit více slovy.
„Manželství,“ začal a v očích se mu objevily jiskřičky. Přesto však mluvil vážně, neboť měl hluboce vážné úmysly a zároveň ho to nesmírně bavilo.
„Manželství,“
zopakoval pomalým, výrazným způsobem, jakým mluvili Brangwenové, „je to, k čemu jsme stvořeni.“
„Jen ať si mluví,“ řekl Alfréd Brangwen pomalu a nevyzpytatelně, „ať si mluví.“ Alfrédova žena vrhla na manžela podrážděný pohled.
„Muž,“ pokračoval Tom Brangwen, „je rád, že je muž: k jakému účelu by byl stvořen jako muž, pokud by tomu neměl být rád?“
„To je pravda,“ ozval se růžovoučký Frank.
„A rovněž tak,“ pokračoval Tom Brangwen, „žena je ráda ženou: alespoň si to myslíme –“
„Jen se nesnažte –“ zvolala žena jednoho farmáře.
„Na to můžeš vzít jed, že si budou pořád něco myslet,“ dodala Frankova žena.
„No a,“ pokračoval Tom Brangwen, „aby muž byl mužem, je zapotřebí ženy –“
„To ano,“ řekla nějaká žena pochmurně.
„A aby žena byla ženou, je zapotřebí muže –“ pokračoval Tom Brangwen.
„Jen se o to hlašte, mužský,“ zazněl ženský hlas.
„A proto žijeme v manželství,“ dodal Tom Brangwen.
„Zadrž, zadrž,“ vložil se do toho Alfréd Brangwen. „Jinak nás uženeš.“
A v mrtvém tichu se dolévaly sklenky. Nevěsta a ženich, dvě děti, seděli s rozhodným, zářivým výrazem nepřítomně v čele stolu.
„V nebi neexistuje manželství,“ pokračoval Tom Brangwen, „ale na zemi máme manželství.“
„V tom je mezi nebem a zemí rozdíl,“ posměšně komentoval Alfréd Brangwen.
„Alfréde,“ ozval se Tom Brangwen, „nech si svoje poznámky na potom, a pak ti za ně poděkujeme. – Na zemi toho jinak moc není, kromě manželství. Můžete si mluvit o vydělávání peněz nebo zachraňování duší. Můžete si třeba svou duši sedmkrát zachránit a můžete mít zlatý důl, ale vaše duše není spokojená,
hlodá to v ní a hlodá, po něčem prahne. V nebi není manželství. Ale na zemi je, jinak by se nebe muselo propadnout a nemělo by žádné meze.“
„Tak tady pozor,“ ozvala se Frankova žena.
„Pokračuj, Thomasi,“ vyzval ho jízlivě Alfréd.
„Pokud musíme jednou být anděly,“ pokračoval Tom Brangwen a domlouval teď celé společnosti, „a pokud se mezi anděly nerozlišují muži a ženy, pak mi připadá, že manželský pár vytváří jednoho anděla.“
„To dělá ta brandy,“ prohlásil otráveně Alfréd Brangwen.
„Protože,“ pokračoval Tom Brangwen a společnost naslouchala té hádance, „anděl nemůže být méně než lidská bytost. A pokud by to byla pouze duše člověka mínus člověk, pak by to bylo méně než lidská bytost.“
„To rozhodně,“ souhlasil Alfréd.
A všichni kolem stolu se rozesmáli. Ale Toma Brangwena nemohlo nic zastavit.
„Anděl musí být víc než lidská bytost,“ pokračoval. „Pak tedy tvrdím, že anděl je duše muže a ženy v jednom: o soudném dni povstanou spolu jako jeden anděl –“
„Ku chvále Boha,“ řekl Frank.
„Ku chvále Boha,“ opakoval Tom.
„A co ty ženy, co zůstanou na ocet?“ zeptal se posměšně Alfréd. Společnost začala pociťovat nepříjemné rozpaky.
„To nemůžu říct. Jak vůbec můžu vědět, jestli o soudném dni někdo bude navíc? To nechme být. Já jen říkám, že když se duše muže a duše ženy spojí – vznikne z toho anděl -“
„O duších toho moc nevím. Ale vím, že jeden a jedna někdy dávají dohromady tři,“ přidal se Frank. Ale smál se sám.
„Těla a duše, to je totéž,“ prohlásil Tom.
„A co tvoje paní, která byla vdaná, než jsi ji poznal?“ zeptal se Alfréd, jehož tato debata popudila.
„To já nevím. Pokud se ze mě stane anděl, bude to moje ženatá duše, a ne moje svobodná duše. Nebude to moje duše, jaká byla, když jsem byl kluk, protože tehdy jsem neměl duši, z které by vznikl anděl.“
„Navždycky si budu pamatovat,“ začala Frankova žena, „jak když náš Harold byl nemocnej, neviděl v zrcadle nic jinýho než anděla. ,Podívej, mami,‘ říkal mi, ‚na toho anděla!‘ ‚Žádnej anděl tam není, dušinko,‘ povídám mu, ale on si nedal říct. Dala jsem to zrcátko z nočního stolku pryč, ale nic se nezměnilo. Pořád říkal, že tam je. Na mou duši, to mě pořádně polekalo. Už jsem si říkala, že o něj přijdem.“
„Já si vzpomínám,“ řekl jiný muž, manžel Tomovy sestry, „jak mi matka jednou pořádně natloukla, když jsem říkal, že mám anděla v nose. Viděla mě, jak se šťourám v nose, a povídá: ‚Přestaň se šťourat v tom nose, proč to děláš?‘ ‚Mám tam anděla‘, odpověděl jsem a pak mi napráskala. Ale byl tam. Říkali jsme ‚anděl‘ tomu chmýří z bodláků, co lítá ve vzduchu. A nějak se mi to chmýří dostalo do nosu.“
„Je to až k nevíře, co si děti dokážou nastrkat do nosu,“ řekla Frankova žena. „Vzpomínám si na naši Hemmii, strčila si tam takový ten semeník zvonečku, říkají tomu ‚svíčka‘ a to byla mela! Viděla jsem ji, jak to má u nosu, ale ve snu mě nenapadlo, že bude tak přitroublá a strčí si to tam. Tehdá jí bylo už osm nebo tak ňák. Na mou duši, museli jsme vzít háček na háčkování a tahat to…“
Tomova inspirace se začala vytrácet. Zapomněl na to a brzy hlaholil a křičel s ostatními. Pod okna přišli koledníci a zpívali koledy. Pozvali je do domu, který už praskal ve švech. Měli dvoje housle a pikolu. V obývacím pokoji hráli koledy a celá společnost zpívala z plných plic. Jenom nevěsta a ženich seděli s rozzářenýma očima a podivně projasněnou tváří a skoro nezpívali nebo jen pohybovali rty.
Odešli koledníci a přišli malí herci. Když rozehráli dávné mystérium o svatém Jiřím, v němž si každý z přítomných mužů jako kluk zahrál, a ozývalo se bubnování klackem do pánve, nastal rozruch, všichni mocně tleskali a křičeli.
„U boha, jednou jsem dostal pěknou ránu, když jsem hrál Belzebuba,“ povídá Tom Brangwen se slzami smíchu v očích. „Jako když naťuknete vejce, a v tu chvíli jsem byl bez sebe. Ale povím vám, že když jsem zase přišel k sobě, ještě jsem se svátým Jiřím dokázal zahrát ‚Starýho Johnnyho Rogera‘.“
Otřásal se smíchem. Znovu kdosi zaklepal na dveře. Všichni utichli.
„To je drožka,“ povídá někdo ode dveří.
„Pojďte dál,“ křikl Tom Brangwen a vešel zubící se muž, celý červený ve tváři.
„A vy dva se pěkně připravte a půjdete na lože,“ křičel Tom Brangwen. „Dejte si načas, ale jestli nebudete rychlí jako blesk, tak nikam nepojedete a budete spát každý zvlášť.“
Anna se tiše zvedla a šla se převléknout. Will už se chystal vyjít, ale Tilly sama přinesla klobouk a kabát a pomohla mu.
„Tak hodně štěstí, chlapče,“ křičel jeho otec.
„Kuj železo, dokud je žhavý,“ radil strýc Frank.
„Jenom pomaloučku, polehoučku,“ volala naopak teta, Frankova žena.
„Není nutný, abys to lámal přes koleno,“ řekl přiženěný strýc. „Nejsi býk.“
„Však on už si najde svou cestičku,“ podrážděně se ozval Tom Brangwen. „Nechte si svý rady pro sebe – je to jeho svatba, ne vaše.“
„Nepotřebuje vodit za ručičku,“ povídá jeho otec. „Jsou cesty, po kterých mužskýho musíte vést, a pak jsou cesty, kudy musí šilhavý jít s jedním okem zavřeným.
Ale tuhle cestu nemůže splést ani slepý, ani šilhavý nebo mrzák – a on není ani jedno z toho, zaplaťpámbu.“
„Jen si nebuďte tou cestou tak jistí,“ zvolala Frankova žena. „Najde se mnoho mužských, co ujdou do polovičky, a za boha pak nemůžou dál.“
„Ale, jakpak jsi na to přišla?“ povídá Alfréd.
„Některejm je to zrovna vidět na očích,“ opáčila Lizzie, jeho švagrová.
Mladík stál a chabě se usmíval, slyšel jen napůl. Měl napjatý a nepřítomný výraz. To, co povídali, i cokoli jiného, se ho téměř netýkalo.
Anna sešla dolů ve svých všedních šatech a s nepřítomným výrazem. Políbila všechny, Will si s každým potřásl rukou, políbil matku, která se dala do pláče, a celá společnost se vyhrnula ven k drožce.
Mladí novomanželé nastoupili, svatebčané vykřikovali poslední rady.
„Jeďte,“ zvolal Tom Brangwen.
Drožka vyjela. Viděli, jak se pod jasany zmenšuje její světlo. Pak se ztichlá společnost odebrala znovu dovnitř.
„Řekl jsem Emmě, ať rozdělá oheň v devět, a pak nechá dveře na západku. Je teprve půl desáté. Budou mít zatopeno ve třech místnostech, rozsvícené lampy a Emma nahřeje postel ohřívací láhví. Tak bych myslel, že jim nic nechybí. Řekla, že nechce služku,“ povídá Tom Brangwen. „Stavení není tak velké, pořád by ji měla u nosu. Emma udělá, co po ní budou chtít, a přitom budou sami.“
„Tak je to nejlepší,“ řekla Lizzie, „člověk je svobodnější.“
A mluvili pomalu dál. Brangwen se díval na hodinky.
„Pojďme jim zazpívat koledu,“ řekl. „Houslisty najdem v hospodě U kohouta a červenky.“
„Tak pojďme,“ souhlasil Frank.
Alfréd, švagr a jeden z Willových bratrů se zvedli a vyšli ven. Noc svítila hvězdami.
Sirius zářil jako signální světlo na úbočí kopce, majestátní a úžasný Orion o něco níž.
Tom šel se svým bratrem Alfrédem. Okované boty mužů zvonily o zem.
„Je krásná noc,“ řekl Tom.
„Ba,“ přisvědčil Alfréd.
„Je příjemný vyjít ven.“
„To jo.“
Bratři šli blízko sebe, krevní pouto mezi nimi bylo silné. Tom si vždycky připadal o mnoho mladší než Alfréd.
„Je to už dlouho, cos odešel z domu,“ řekl.
„Ba,“ přisvědčil Alfréd. „Myslel jsem si, že už jdu kapánek do let – ale ne. Stárnou jen ty věci, co máš, ty ne.“
„No a co stárne?“
„Většina lidí, s kterýma mám co do činění – co mají co do činění se mnou. Všichni se hroutí. Člověk musí jít dál sám, ať by to bylo k zatracení. Ani tam nejde nikdo s tebou.“
Tom Brangwen o tom zapřemítal.
„Možná ses nikdy nedal zkrotit,“ řekl.
„Ne, to teda ne,“ odvětil Alfréd pyšně.
A Tom ucítil, že jím starší bratr trochu opovrhuje. V duchu se odtáhl.
„Každý má svou vlastní cestu,“ opakoval umíněně. „Jen pes ji nemá. A ti, co nedovedou brát, co sami dávají, ti musejí jít sami, nebo si opatřit psa, kterej by šel za nimi.“
„Svedou to i bez psa,“ odpověděl bratr. A Tom Brangwen si opět připadal pokorný a bratr mu připadal větší. Ale prosím, ať si je. A jestli je lepší jít sám, tak ať, on sám o to nestál.
Přešli přes pole, kde se do nich pod hvězdami opřel silný vítr zpoza kopce. Přišli ke schůdkům přes plot a k boční stěně Annina domku. Světla byla zhasnutá, jen na roletách dolních místností a v ložnici nahoře prosvítaly plameny ohně.
„Radši bysme je měli nechat na pokoji,“ ozval se Alfréd Brangwen.
„Ne, ne,“ nesouhlasil Tom. „Zazpíváme jim koledu, naposledy.“
A za čtvrt hodiny poté se jedenáct mlčenlivých, poněkud podroušených mužů škrábalo přes zídku do zahrady k tisům, před okna, kde na roletách slabě zářilo světlo z krbu. Ozval se pronikavý zvuk, dvoje housle a pikola se rozezněly v mrazivém vzduchu.
„Jděte, jděte, pospěšte…“ směsice mužských hlasů se rozezpívala v nesladěném unisonu.
Anna sebou polekaně trhla, když uslyšela hudbu.
„To jsou jen koledníci,“ zašeptal Will.
Zůstala však napjatá, srdce jí poplašeně tlouklo, jako by je zachvátil podivný a silný strach. Pak se jeden přes druhý ozvaly mužské hlasy. Stále ještě napínala uši a poslouchala.
„To je táta,“ řekla tiše. Mlčeli a poslouchali.
„A můj otec,“ dodal.
Znovu klesla na lůžko, do jeho náruče. Přitiskl ji k sobě a líbal ji. Venku dál hlaholil chvalozpěv, všichni muži zpívali, jak nejlépe uměli, a očarováni houslemi a melodií, na vše ostatní zapomněli. Světlo ohně žhnulo tmou v pokoji. Anna slyšela, jak její otec s chutí zpívá.
„To je nápad,“ zašeptala.
A tiskli se k sobě ještě víc a víc, srdce jim bušila v těsné blízkosti. A přestože písnička ještě pokračovala, přestali ji vnímat.
překlad a úprava: Nikola Bílá
nakladatelství MEISTERKOCH knihy ZDE
Přidejte odpověď