DUHA – David Herbert Lawrence

KAPITOLA 6

Anna Victrix

Will Brangwen měl po svatbě několik týdnů dovolené, takže si s Annou mohli plně užít času líbánek o samotě ve svém domku.
A jak míjely dny, jemu připadalo, jako by nebesa spadla na zem a on s ní seděl v novém světě mezi troskami, pod nimiž skončili všichni ostatní, jako by přežili jen oni dva blažení a mohli teď po libosti vším plýtvat. Nejdřív se nemohl zbavit provinilého pocitu, že činí nepravost. Není venku nějaká povinnost, která ho volá, a on nejde?
V noci se nic nedělo, dveře byly zamčené a ze všech stran je obklopovala tma. Pak skutečně byli jedinými obyvateli na viditelné zemi, zbytek zmizel v potopě. A protože byli sami na světě, byli také sami sobě zákonem, mohli si užívat a rozhazovat a plýtvat jako nesvědomití bohové.

Avšak ráno, když kolem rachotily vozy, děti křičely v uličce, přicházeli podomní prodavači a vyvolávali, co mají na prodej, hodiny na kostelní věži odbíjely jedenáctou a oni ještě nevstali, ani na snídani, nutně pociťoval vinu, jako by snad překračoval zákon – styděl se za to, že ještě nevstal a nepracuje.
„A co bys měl dělat?“ zeptala se ho. „Co je tu za práci? Stejně budeš jenom lenošit.“

Ale i lenošení mělo jistou úctyhodnost. Člověk byl alespoň ve spojení se světem. Zatímco teď, když si nehnutě a klidně leží v posteli, a denní světlo se přitom dere roletami dovnitř, je od světa oddělen, uzavírá se před ním a mlčky ho popírá. A to Willa trápilo.
Ale bylo to sladší než sluneční svit a milé ležet a povídat si s Annou o všem možném. Rozčilovalo ho dokonce, že ty kostelní hodiny věčně vyzvánějí: jako by mezi jednotlivými hodinami nebyl žádný odstup, jenom zlatavý a nehybný okamžik, kdy Anna naprosto bezstarostně a šťastně konečky prstů obkreslovala jeho tvář a on se z toho těšil.
Ale připadalo mu to divné a nebyl na to zvyklý. Tak náhle musel setřást všechno to, co existovalo předtím. Jeden den žil jako svobodný mládenec v souladu se světem. Příštího dne byl s ní, tak vzdálen světu, jako by leželi zahrabáni ve tmě jako semínko. Náhle, jako když kaštan vypadne ze slupky, spadl obnažený a lesklý na měkkou, plodnou půdu a opustil tvrdou slupku světských vědomostí a zkušeností. Slyšel je ve vyvolávání podomních prodavačů, v rámusu vozů, křiku dětí. A všechno to bylo jako ta tvrdá, svlečená slupka, odhozené. Uvnitř, v hebkosti a tichu pokoje, zůstalo nahé jádro, které se chvělo v mlčenlivé činnosti, pohrouženo do vlastní skutečnosti. Jen tam daleko venku, na okraji, pokračoval hluk a zkáza.
Postupně začali procitat, hluk venku se stával skutečnějším. Rozuměli tomu volání zvenčí a odpověděli na ně. Počítali . A když napočítali dvanáct, pochopili, že ve světě venku je poledne, a pro ně také.

Najednou ji napadlo, že má hlad. Někde v dálce uslyšela slova: „Já umírám hlady.“ A přesto ležela dál bez hnutí, nevšímavě, v klidu a slova nebyla vyřčena. Následoval další čas.
A pak se zcela klidně, dokonce trochu překvapeně, octla v přítomnosti a říkala:
„Já umírám hlady.“
„Já taky,“ odpověděl, jako by to nemělo sebemenší důležitost. A znovu se ponořili do té teplé, zlatavé nehybnosti. A za oknem venku uplývaly bez povšimnutí další minuty.
Pak se náhle o něj opřela.
„Miláčku, umírám hlady,“ řekla.
Trochu ho bolelo, že se musí vzpamatovat.
„Vstaneme,“ řekl, ale nepohnul se.
A ona si o něj znovu opřela hlavu a dál leželi bez hnutí. Zpola vědomě uslyšel, jak hodiny odbily. 
„Tak vstaň, prosím,“ zamumlala konečně, „a dej mi něco k jídlu.“
„Ano,“ odpověděl a objal ji rukou, jak tam ležela tváří na něm. 
„Tak mě nech vstát,“ odpověděl.
Nadzvedla hlavu a pustila ho. Maličko se odsunul, vylezl z postele a bral si šaty. Natáhla k němu ruku.
„Jsi tak pěkný,“ řekla a on se na chviličku vrátil.
Pak si natáhl nějaké oblečení a zmizel z pokoje. Ona ležela v tom bledém, jasnějším klidu a míru.

Jako duch naslouchala zvukům, které dělal dole, jako by už nepatřila hmotnému světu.
Bylo půl druhé. Obhlédl tichou kuchyň, od včerejšího večera nedotčenou, zšeřelou, protože byla zatažená roleta. Spěšně ji vytáhl, aby lidé věděli, že už nejsou v posteli. Nakonec je doma, tak co na tom záleží. Spěšně narovnal dřevo na rošt a zapálil oheň. V duchu se radoval, jako dobrodruh na neznámém ostrově.
Oheň zaplál, postavil konvici s vodou. Cítil se tak šťastný! Jak tiše a stranou lidí stál dům! Na světě teď byli jen on a ona.
Ale když odsunul západku na dveřích a polooblečený vyhlédl ven, připadal si jako zloděj a provinilý. Svět tam nakonec byl. A on si nahoře připadal v takovém bezpečí, jako by domek byl Archou při Potopě a všichni ostatní se utopili. Svět tam byl a nachýlil se k odpoledni. Dopoledne zmizelo, uplynulo, dne už ubývalo. Kam se podělo to jasné, svěží ráno? Obviňovalo ho. Dopoledne je pryč a on si je proležel se zataženými roletami, nechal je minout bez povšimnutí.
Na talířku, kterým byl přikryt džbánek s mlékem, ležely dvě větvičky jasmínovce. Přemýšlel, kdo tu asi byl a nechal toto znamení. Sebral džbánek a spěšně zavřel dveře. Nechť si den a denní světlo zůstanou venku, projdou nepovšimnuty. Je mu to jedno. O jeden den víc, nebo méně, co mu na tom sejde? Může si upadnout v zapomnění nepoužitý, jestli se mu chce, tenhle jeden běh denního světla.

„Někdo přišel a dveře byly zamčené,“ řekl, když vyšel nahoru s podnosem. Dal jí dvě snítky jasmínovce. Zasmála se, posadila se v posteli a jako dítě si vplétala květy do živůtku noční košile. Hnědé vlasy jí nepoddajně trčely od hlavy jako svatozář kolem jemně projasněné tváře. Tmavýma očima dychtivě sledovala podnos s jídlem.
„To je dobrota!“ vykřikla a nosem nasála vůni v chladném vzduchu. „To jsem ráda, žes toho udělal hodně.“ Dychtivě se natáhla po svém talíři – „Pojď zpátky do postele, honem, je zima.“ Prudce si třela ruce o sebe.
Odložil si to málo oblečení, co měl, a posadil se do postele vedle ní.
„Vypadáš s tou hřívou a s tím nosem, co čenichá jídlo, jako lev,“ řekl.
Zvonivě se rozesmála a s chutí se pustila do snídaně.

Dopoledne zapadlo neviděno, odpoledne už také neochvějně ubývalo a on to tak nechal. Jeden pochod denního světla prošel bez povšimnutí! Bylo v tom cosi nemužného, neposlušného. Nemohl se s tou skutečností tak docela smířit. Měl pocit, že by měl vstávat, rychle vyjít ven do světla a pracovat nebo se unavit v odpoledním vzduchu a zachytit, co mu ze dne zbývalo. Ale nešel. Když už, tak ať to stojí za to! Jestli přišel o tenhle den svého života, tak o něj přišel. Vzdal to. Nebude počítat ztráty. Ona si s tím nedělá sebemenší starost. Tak proč by si ji měl dělat on? Měl by v bezstarostnosti a nezávislosti pokulhávat za ní? Ona vynikala v lhostejnosti. Chtěl být jako ona.

 Brala své povinnosti zlehka. Když polila polštář čajem, bezstarostně to utřela kapesníkem a převrátila polštář na druhou stranu. On by se cítil provinile. Ona ne. A jeho to těšilo. Velice ho těšilo, když viděl, jak jí na těchhle věcech nezáleží.
Když dojedli, rychle si otřela ústa kapesníkem, spokojená a šťastná, lehla si zase na polštář a prsty mu projížděla ty krátké, podivné vlasy podobné kožešině.
Začal se snášet večer, světlo už skomíralo, jako by se odlévalo. Přitiskl svou tvář k její.
„Nemám rád, když se šeří,“ řekl.
„Já to mám moc ráda,“ odpověděla.
Skryl si u ní tvář, bylo u ní teplo a tlukot jejího srdce mu připadal jako sluneční světlo. Byla skutečnější než skutečný den – čišela z ní vyrovnanost a životadárnost. Skryl si u ní tvář, zatímco padal soumrak a ona ležela s široce otevřenýma, nevidoucíma temnýma očima, jako by se nespoutaně vydala na cestu tím nevyhraněným prostorem. 

Když se obracel k tepu jejího srdce, bylo pro něj všechno velice nehybné a teplé a velice blízké jako v poledním zenitu. Měl radost, že poznal to teplé, plné poledne. Cosi v něm uzrálo a zmizel pocit zodpovědnosti, část výčitek svědomí.
Vstali, když už byla tma. Spěšně si spletla vlasy do uzlu a v okamžení se oblékla. Pak sešli dolů, přisedli si k ohni a mlčky seděli, jen občas řekli pár slov.
Měl přijít otec. Odnesla nádobí, rychle poklidila pokoj, vzala na sebe jinou podobu a opět se posadila. On přemýšlel o své dřevořezbě Evy. S chutí si v hlavě postavičku představoval, zdržoval se u každého tahu, u každé linky. S jakou chutí to právě teď činil! Až se zase vrátí ke svému dřevorytu Stvoření, dokončí Evu, aby byla něžná a jiskrná. Zatím s ní nebyl spokojen. Pán by se jí měl zabývat v tichém zaujetí Stvoření a Adam by měl být strnulý jako ve snu o nesmrtelnosti a Eva by měla nabývat tvaru s třpytnou matností, jako by vystupovala ze stínu, jako by Pán musel o ni zápasit se Svou duší, a přesto by z ní mělo cosi vyzařovat.
„Na co myslíš?“ zeptala se ho.
Přišlo mu zatěžko jí to vysvětlit. V duši měl bojácný pocit, když se snažil něco takového sdělit.
„Myslel jsem na to, že má Eva je příliš tvrdá a životná.“
„Proč?“
„Nevím. Měla by být víc – “ gestem naznačil nekonečnou něhu.
Nastalo ticho s troškou radosti. Víc už jí říci nemohl. Proč jí nemohl povědět víc? Pocítila bolest bezútěšného smutku. Ale nic to nebylo. Šla k němu.

Otec přišel a našel je oba s projasněnou tváří, jako když se rozvije květina. Moc rád s nimi poseděl. Tam, kde voní láska, musí ji ucítit každý příchozí.
Oba byli velice vnímaví a živí, prozáření tím druhým světem, žasli nad tím, že existuje ještě někdo jiný.
Ale protože měl Will Brangwen smysl pro řád a konvenci, přece jenom mu dělalo poněkud starost, že tu naprosto zmizel zavedený řád věcí. Člověk by měl ráno vstát, umýt se a chovat se jako slušná společenská bytost. Místo toho ti dva zůstali v posteli až do setmění a pak teprve vstali, ona si ani neumyla obličej a seděla tam a povídala si s otcem zcela bez ostychu, jasná jako kopretina, když setřese rosu.
 
Jindy vstala v deset hodin, a zcela bezstarostně se ve tři nebo v půl páté opět odebrala do postele, ještě za světla ho svlékla donaha, s nesmírnou chutí a dokonalostí, naprosto nevšímavá k jeho výčitkám svědomí.
Nechal ji, aby si s ním dělala, co chce, a zářil zvláštní rozkoší. Mohla s ním nakládat po libosti. V jejích rukou se ochotně měnil. A padly jeho výčitky svědomí, jeho zásady, jeho pravidla, drobnosti, o nichž byl přesvědčen, rozprášila je jako vynikající hráč kuželek. Žasl nad tím a těšilo ho, když je viděl rozprášené.
Stál, zíral a zubil se úžasem nad tím, že kameny, na nichž je vepsán jeho Zákon, se hroutí, narážejí do sebe a řítí se z kopce dolů, navždy ztracené. Skutečně je pravda to, co se říká, že muž se nenarodí, dokud se neožení. Jaká změna!

Obhlížel slupku světa: domy, továrny, tramvaje; lidi spěchající sem a tam, práci, která pokračuje, a to vše na tom odhozeném povrchu.
Zemětřesení to všechno rozbilo zevnitř. Bylo to, jako by se povrch světa úplně oddělil: Ilkeston, ulice, kostel, lidé, práce, každodenní pravidla, všechno nedotčené, a přesto odložené do oblasti neskutečna, zůstal zde jen obnažený vnitřek, skutečnost: vlastní bytost, city a vášně, touhy, víry a aspirace, které se náhle zpřítomnily, odhalily, to stálé dno, spojené v jednu skálu s ženou, kterou člověk miluje. Mátlo ho to. Věci nejsou tím, čím se zdají! Když byl dítě, myslel si, že žena je ženou jen na základě svých sukní a spodniček. A nyní vidí, že celý svět je možno zbavit oděvu, ten oděv tu může ležet odložený a člověk pak stojí v novém světě, na nové zemi, nahý v novém, nahém vesmíru. Bylo to až příliš úžasné a zázračné.

Tak tohle je manželství! Na ničem dřívějším už nezáleží. Člověk vstává ve čtyři odpoledne, kolem šesté si dá polévku a uprostřed noci si vaří karamely.
Ona byla přizpůsobivější než on a rychleji se nasytila, a tudíž byla dříve připravena znovu se s chutí vrátit do vnějšího světa. Chystala se uspořádat čajový dýchánek. Pocítil zklamání. Chtěl pokračovat tak jako dosud. Chtěl skoncovat s vnějším světem, prohlásit ho za odepsaný. Choval úzkostnou hlubokou touhu a strach o to, aby s ním zůstala v tom bezčasovém vesmíru dokonalých údů a nesmrtelných ňader a potvrdila tak, že vnější řád skončil. Vztekal se a trápilo ho to. Bál se, že ztratí vše, k čemu tak nedávno přišel: jako ten mladík v pohádce, který byl králem jeden den v roce, a po zbytek dní jen ubohý pasáček; nebo jako Popelka na bále. Trucoval. Strach ho zmáhal, trápil se, nenáviděl její povrchní očekávání a radost. Nezahazuje snad ona tu jedinou skutečnost, výměnou za vše, co je povrchní a bezcenné? Neodkládá snad lehkomyslně korunu, aby se stala umělou postavou, která si pozve jiné umělé ženy na čaj? A přitom mohla s ním být dokonalá a také udržovat jeho v dokonalosti, v krajině intimního spojení. Teď on musí být sesazen, jeho radost zničena, musí se smířit s vulgární, povrchní smrtí vnější existence.

Mučil svou duši, jak byl nesvůj a bál se. Ale ona se s vervou pustila do domácích prací, odstrkujíc ho, když odstavovala nábytek, aby mohla zamést. On stál a mrzutě čekal opodál. Chtěl ji zpátky. Hrůza a touha, aby zůstala s ním, a hanba z toho, jak je na ní závislý, ho doháněly k hněvu. Začal ztrácet hlavu. Začal tohle na ní nenávidět. Strachem z jejího odchodu zahnán do stavu bezmocnosti, téměř slabomyslnosti, chodil po domě jako stín.

A ona s vykasanými sukněmi poletovala kolem při práci, zcela do ní pohroužená.
„Vytřepej kobereček, když už se tu musíš plést,“ nařídila mu.
A on šel otráveně vyklepat kobereček. Bezstarostně si ho nevšímala. Vrátil se a zdržoval se blízko ní.
„Nemůžeš něco dělat?“ zeptala se ho netrpělivě jako dítěte. „Nemůžeš si vyřezávat?“
„Kde to mám dělat?“ zeptal se ochraptělý bolestí.
„Kde chceš.“
To ho ještě víc popudilo.
„Nebo jdi na procházku,“ pokračovala. „Zajdi na Blata. Ale nechoď tu jako duch.“
Odtáhl se v nenávisti. Odešel si číst. Nikdy neměl v duši tak zbitý a nehotový pocit.
A brzy už u ní byl zas. To, že se u ní stále zdržoval, že chtěl být s ní, ta jeho nečinnost, to, jak měl svěšené ruce, ji rozčilovalo k nesnesení. Slepě a ničivě ho napadla, začal šílet, celý temný a nabitý vztekem. Zvedly se v něm temné bouře, oči mu černě a zle plály, v zmarnění duše se stal ďáblem.

Následovaly dva černé a hrůzné dny, kdy stála v utrpení proti němu a on se cítil, jako by se octl v černém, děsivém podsvětí a zápěstí se mu vražednicky chvěla. A ona mu odporovala. Připadal jí jako cosi temného, téměř zlého, jak za ní pořád chodil, visel na ní, zatěžoval ji. Dala by nevím co, aby se vzdálil.
„Potřebuješ nějakou práci,“ řekla. „Nemůžeš něco dělat?“
Jeho duše tím ještě víc potemněla. Jeho stav teď byl nezměnitelný, temnota v jeho duši naprostá. Všechno zmizelo: zůstal neměnně uzavřen do své napjaté, černé vůle. Teď už ji nevnímal. Neexistovala. Jeho temná, vášnivá duše se stáhla do sebe a nyní, připevněná a obtočená kolem nenávistného středu, existovala svou vlastní silou. Ve tváři se mu objevila podivně ošklivá bledost, bezvýraznost. Třásla se před ním strachy. Bála se ho. Jeho vůle jako by ji tlačila.
Utíkala před ním. Šla se podívat na Blata, vstoupila znovu pod ochranu rodičovské lásky. On zůstával v domku U tisu, černý a zaťatý, s mrtvou myslí. Nebyl schopen pokračovat ve vyřezávání. Pracoval jednotvárně na zahradě, slepě jako krtek.
Jak šla domů a stoupala do svahu, pohlédla na modravé, nezřetelné městečko na kopci, v srdci jí cosi povolilo a začala po něm toužit. Nechtěla s ním už zápasit. Chtěla lásku – ano, lásku. Nohy se jí rozběhly rychleji. Chtěla se k němu rychle vrátit. Srdce se jí stáhlo touhou po něm.
Dával do pořádku zahradu, zarovnával okraj trávníku, dláždil cestičku kameny. Byl to dobrý, schopný pracant.
„Moc hezky jsi to udělal,“ řekla, když se opatrně blížila po cestičce.
Ale on si jí nevšímal, neslyšel ji. Mozek mu ztuhl a zmrtvěl.
„Moc pěkně jsi to upravil,“ zopakovala už žadonivě.
On se na ni podíval tím neměnným, bezvýrazným obličejem a nevidomýma očima, které ji děsily a dodávaly jí pocit omámenosti a slepoty. Pak se odvrátil.
Viděla, jak jeho štíhlá, sehnutá postava tápe po cestě. Pocítila odpor. Odešla dovnitř.
Když si odkládala v ložnici klobouk, zjistila, že hořce pláče, s tou dávnou mučivou dětskou bezútěšností. Seděla bez hnutí a plakala dál. Nechtěla, aby to věděl. Bála se jeho tvrdých, zlých pohybů, trochu ztuhle sklopené hlavy, jako by na něco krutě číhal. Jako by zraňoval její citlivou ženskost, její lůno a těšilo ho, že ji mučí.
Vešel do domu. Zvuk jeho kroků v těžkých botách jí naháněl hrůzu: tvrdý, krutý a zlovolný zvuk. Bála se, že přijde nahoru. Ale ne. Úzkostně čekala. Vyšel ven.
Náhle si slzy osušila. Musí připravit večeři. Sešla dolů a prostřela na stůl. Když bylo jídlo hotové, zavolala ho.
„Přichystala jsem večeři, Wille, přijdeš?“
Sama slyšela slzy ve svém hlase a znovu se rozplakala. Neodpověděl, ale pokračoval v práci. Pár minut nervózně čekala. Přepadl ji strach, zachvátila ji panická hrůza, jako dítě; a nemohla jít zpátky domů k otci; držela ji tu moc muže, který si ji vzal.
Zašla dovnitř, aby neviděl její slzy. Posadila se ke stolu. Brzy vešel do předsíně. Jak slyšela jeho pohyby, rvalo jí to uši. Jak hrozným způsobem našlapoval, jitřivě, krutě! Jak ty zvuky nenáviděla! Jak ji nenáviděl! A jeho nenávist dopadala na ni jako rány! Znovu se jí do očí draly slzy.
Vešel dovnitř, tvář měl bez výrazu a neživou, neměnnou, umíněnou. Posadil se k jídlu, s hlavou ošklivě skloněnou. Ruce měl červené od studené vody, za nehty proužky hlíny. Jedl.
Právě tu nic nevidící necitlivost vůči ní nemohla snést, jako by na ní ulpívalo cosi ošklivého. Jeho inteligence se obrátila do sebe. Jak nepřirozené se zdálo sedět tu s tvorem obráceným do sebe, jako by se proti člověku usadilo cosi negativního. Nic k němu nemohlo proniknout – dokázal jen vstřebávat do sebe.
Slzy se jí kutálely po tváři. Cosi ho vyplašilo a vzhlédl k ní těma nenávistnýma, tvrdýma, rozhodnýma očima jako oči dravce.
„Proč pláčeš?“ zeptal se skřípavý hlas.
Cukla sebou až v lůně. Nemohla přestat plakat.
„Proč pláčeš?“ ozvala se táž otázka, stejným tónem. A znovu jí odpovědělo ticho, jen popotahovala, jak plakala.
V očích mu blýsklo jakoby zlovolným přáním. Ona se stáhla do sebe a zaslepila. Připadala si jako pták, kterého někdo bije. Přepadla ji malátnost bezmoci.
Byla z jiného těsta než on, neměla proti němu obranu.
Tváří v tvář něčemu takovému byla pouze zranitelná, jemu napospas.
Odešel ven, posedlý zlým duchem. Mučil ho a ničil a rval se s ním v jeho nitru. A jak Will dál pracoval v houstnoucím šeru, opustil ho. Najednou pochopil, že jí ublížil. Předtím ji viděl jen jako vítězku. Jeho srdce náhle začalo pukat soucitem k ní. Znovu ožil v mukách soucitu. Nemohl snést pomyšlení na její slzy. Chtěl jít k ní a nabídnout jí krev svého srdce. Chtěl jí dát vše, svůj život, až do posledního zbytečku, všechno jí odevzdat. 

Vyšla večerka a nastávala noc. Anna nerozsvítila lampu. Srdce mu hořelo bolestí a smutkem. Třásl se, když šel k ní.
A konečně šel, váhaje, obtížen velkou obětí. Tvrdost ho opustila, tělo se zjitřilo, mírně se chvělo. Ruku měl zvláštně citlivou, když zavíral dveře, jako by se scvrkávala. Téměř s něhou zastrčil západku.
V kuchyni se komíhala pouze zář ohně, Annu neviděl. Chvěl se hrůzou, jestli neodešla – nevěděl kam. Snažil se hrůzu zaplašit, prošel do obývacího pokoje až k úpatí schodů.
„Anno,“ zavolal.
Nic se neozvalo. Vyšel do schodů v hrůze před prázdným domem – před strašlivou prázdnotou, která mu vháněla do srdce šílenství. Otevřel dveře ložnice a srdcem mu probleskla jistota, že tam není, že je sám.
Ale uviděl ji na posteli, ležela nehnutě, sotva viditelná, zády k němu. Šel k ní a položil jí ruku na rameno, velice jemně a váhavě, s velkou bázní jí nabízel sebe. Nepohnula se. Čekal. Ruka, kterou se dotkl jejího ramene, ho rozbolela, jako by ho Anna posílala pryč. Stál tam leptaný bolestí.
„Anno,“ opakoval.
Ale pořád se nehýbala, jako nějaké stočené zvířátko, které neví o světě. Srdce mu tlouklo v návalu bolesti. Pak podle chvění pod rukou poznal, že pláče, drží se, jak může, aby o tom nevěděl. Čekal. Napětí pokračovalo – možná nepláče – pak náhle vzlykla. Srdce mu zaplálo láskou a utrpením pro ni.
Opatrně si klekl na postel, aby se jí nedotkl zablácenými botami, vzal Annu do náruče, aby ji utišil. Vzlyky se v ní nastřádaly, vzlykala teď hořce. Ale ne k němu. Ještě byla od něj daleko.
Přitiskl si ji k hrudi, zatímco ona vzlykala vzdálená od něj, a celé jeho tělo se chvělo k ní.
„Neplač – neplač,“ říkal s dávnou prostotou. Nyní měl srdce klidné a zjihlé jakousi nevinností lásky.
Ona stále ještě vzlykala, nevšímala si ho, nevnímala, že ji objímá. Rty mu vyschly.
„Neplač, lásko moje,“ řekl znovu roztržitě. V hrudi mu srdce planulo bolestí jako pochodeň. Nemohl snést bezútěšnost jejího pláče. Byl by ji chtěl utišit svou krví. Poslouchal odbíjení hodin na kostele, jako by se ho přímo dotýkalo, a napjatě čekal, až pomine. Znovu se rozhostilo ticho.
„Lásko moje,“ říkal jí a sehnul se, aby se ústy dotkl její mokré tváře. Tělo se mu třáslo, jak ji držel v náruči.
Miloval ji tak, že měl pocit, že mu musí puknout srdce a žíly a zaplavit ji jeho horkou, léčivou krví. Věděl, že jeho krev ji vyléčí a uzdraví.
Uklidňovala se. Děkoval Bohu za tu milost, že se konečně utišuje. V hlavě měl takový divný, planoucí pocit. Stále ji v chvějivém objetí tiskl k sobě. Cítil, jakou sílu má v krvi, a jak ji ta síla obklopuje.

Konečně se k němu přivinula. Jeho údy, jeho tělo vzplanuly a hořely plamenem. Lnula k jeho tělu. Kéž by ho políbila! Sehnul se k ní ústy. A její ústa, hebká a vlhká, ho přijala. Měl pocit, že mu popraskají žíly mučivou vděčností, srdce mu přetékalo vděkem, mohl by se takhle vylévat k ní navěky.
Když se vzpamatovali, byl už velmi temný večer. Uběhly dvě hodiny. Leželi bez hnutí, v teple, slabí, jako znovuzrození spolu. A zavládlo ticho skoro jako nenarozeného. Pouze jeho srdce plakalo po té bolesti štěstím. Nechápal to, poddal se, ustoupil. Nebylo co chápat. Šlo jen o to přijmout a podvolit se a chvějivě se oddat zázraku naplnění.
Když se nazítří probudili, venku ležel sníh. Divil se, co znamená ta zvláštní bledost ve vzduchu a nezvyklý říz. Na trávě i na okenním parapetu ležel sníh, zatěžoval černé, střapaté větve tisů, vyhladil hroby na hřbitově.
Museli zůstat doma. Byl tomu rád, protože pak se jich ve stinném tichu nemohlo nic dotknout, neexistoval svět a čas.

Sníh vydržel pár dní. V neděli šli do kostela. Na zahradě zanechali řádku stop, otisk jeho ruky zůstal na zídce, jak přes ni přeskočil, prošlapali se sněhem přes hřbitov. Tři dny tak zůstali nedotknutelní v dokonalé lásce.
V kostele se sešlo velice málo lidí a ona byla ráda. Chození do kostela jí bylo poněkud lhostejné. Nikdy nezpochybňovala žádnou víru a ze zvyku pravidelně chodila na ranní bohoslužbu. Ale přestala sem chodit s očekáváním. Dnes, v nezvykle zasněženém prostředí, po takovém láskyplném naplnění, měla opět pocit očekávání a radosti. Stále se ještě nacházela v tom věčném světě.

Kdysi, když chodila na střední školu a měla v úmyslu stát se dámou, chtěla naplňovat jakýsi tajemný ideál a vždycky naslouchala kázání a snažila se vzít si z něj ponaučení. Farář ji nabádal, aby byla ctnostná, tak a zase onak. Odcházela s pocitem, že jejím nejvyšším cílem je tyto podněty naplňovat. Ale to rychle pominulo. Po krátkém čase už se o ctnost moc nesnažila. Její duše cosi hledala, ale nebylo to pouze to, aby činila dobro a snažila se ze všech sil. Ne, chtěla cosi jiného: cosi, co nebyla předem daná povinnost. Všechno se zdálo být pouhou záležitostí společenské povinnosti, a nikdy jí samé.
Mluvili o její duši, ale tak nějak se jim ji nikdy nepodařilo zburcovat nebo zasáhnout. Prozatím v tom její duše vůbec nebyla.
Byť tedy chovala jistou náklonnost k faráři, panu Loverseedovi, a měla jakýsi ochranitelský vztah ke cossethayskému kostelu, chtějíc ho vždycky bránit a pomáhat mu, v jejím životě to znamenalo málo.

Nicméně si byla vědoma jakéhosi neuspokojení. Když její muž zapáleně přemýšlel o kostelech, pociťovala nevraživost vůči honosnosti kostela, nenáviděla ho za to, že v ní nic nenaplňuje. Církev jí přikazovala, aby žila ctnostně; dobrá, vždyť se tomu nechtěla nijak bránit. Církev mluvila o její duši, o blahu lidstva, jako by spása její duše spočívala v tom, že bude konat jisté činy vedoucí k blahu lidstva. Tak dobře – ať to tak je.
Avšak když seděla v kostele, na její tváři se objevoval jistý smutek a dojímavá krása. Tohle že si přišla poslechnout? Jak může tím, že udělá tohle a nebude dělat ono, spasit svou duši? Nehádala se o to. Ale smutek v její tváři ji prozrazoval. Od církve si žádala cosi jiného.
Ale kdo je, aby to tvrdila? A co dělá s těmi neuspokojenými tužbami? Zastyděla se. Nevšímala si jich a nechávala je co možná nejvíc stranou, ty hluboké touhy. Vyvolávaly v ní hněv. Chtěla být jako jiní lidé, slušně spokojená.

On ji rozčiloval víc než kdy. Kostel pro něj měl nepřekonatelnou přitažlivost. A té části bohoslužby, která představovala kostel pro ni, nevěnoval o nic víc pozornosti, než kdyby vedle ní seděl anděl či bájné zvíře. Prostě si kázání či smyslu bohoslužby vůbec nevšímal. Cosi tupého, temného, hutného a mocného v něm ji tak hluboce dráždilo, že o tom ani nemohla mluvit. Církevní doktrína jako taková pro něj nic neznamenala. „A odpusť nám naše viny, jakož i my odpouštíme našim viníkům“ – to mu prostě nic neříkalo. Mohly to být pouhé neartikulované zvuky a výsledek by byl týž. Nepřál si srozumitelnost a sdělnost v těchto věcech. A když byl v kostele, byly mu lhostejné vlastní viny, jakož i viny bližního. Tyhle starosti nechme na všední dny. Zapomínal na svůj každodenní život. To patřilo všedním dnům. A pokud šlo o blaho lidstva, prostě si neuvědomoval, že něco takového existuje – kromě ve všední dny, kdy byl celkem dobromyslný. Od kostela chtěl temný, bezejmenný cit, skrývající se ve všech velkých záhadách vášně.
Jeho duše byla temná, nelidská, lidstvo jí bylo úplně lhostejné. Tak to chápala ona. A v příšeří a tajemném prostoru kostela jeho duše ožívala a osvobozovala se jako cosi podivného, abstraktně nezemského.
V takových chvílích v kostele se jí odcizoval, a když myslel na svou duši, jako by se osvobozoval od ní, od Anny. Svým způsobem mu záviděla tu temnou svobodu a jásot duše, jakousi podivnou bytost v něm. Fascinovala ji. Jindy ji nenáviděla. A ještě jindy jím pohrdala a chtěla to v něm zničit.

To zasněžené ráno seděl vedle ní s tajemně projasněnou tváří, nevnímaje ji, a ona měla najednou pocit, že tu lásku k ní, která v něm vzklíčila, odvádí do neznámých a tajemných míst. Seděl tam v temném vytržení, s napůl rozradostněným obličejem a díval se na malé okno s olovnatým sklem. Viděla rubínově zbarvené sklo, se stínem od hromádky sněhu u úpatí a známou žlutou postavou beránka držícího korouhev, nyní trochu potemnělou, ale v šerém interiéru podivně světélkující a výraznou.
Vždycky se jí to červenožluté okno líbilo. Beránek s velice hloupým a vyjeveným výrazem zvedal přední kopýtko, v jehož rozštěpu nejistě spočívala vlaječka
s červeným křížem. Beránek byl bledě žluté barvy se zelenavými stíny. Od dětství se jí tenhle tvor líbil, měla ho ráda stejně jako malá huňatá jehňátka na zelených nožkách, která si děti každoročně nosily domů z trhu. Vždycky se jí takové hračky líbily a ve stejné, pobavené a dětinské oblibě měla i tohoto kostelního beránka. A přesto si před ním připadala nesvá. Nikdy jistě nevěděla, jestli tenhle beránek s vlaječkou nechce být něčím víc, než se zdá. Tak mu důvěřovala jen napůl, do jejího vztahu k němu se mísila také nechuť.
Nyní v ní Will svým zvláštně staženým obočím a náznakem extatického napětí ve tváři vzbuzoval nepříjemný pocit, že komunikuje s tím tvorem. Zmocnil se jí chladný údiv – její duši to mátlo. Sedí tam bez hnutí, mimo čas, s náznakem projasněného napětí na tváři. Co to dělá? Jaké spojení probíhá mezi ním a tím beránkem na skle?
Náhle pro ni dominantně zazářil, ten beránek s vlaječkou. Dosáhla náhle silného mystického prožitku, zmocnila se jí síla tradice, přenesla se do jiného světa. A ona to nesnesla, vzpírala se tomu.
V okamžiku to byl opět jen ten hloupoučký beránek na skle. A vzedmula se v ní temná, divoká nenávist k manželovi. Co to provádí, když tam tak sedí a září, unesen, zduchovnělý?

Prudce sebou zavrtěla, strčila do něj, když předstírala, že chce zvednout spadlou rukavici, šátrala mu mezi botami.
Přišel k sobě, poněkud zmateně, odhalený. Každý kromě ní by ho politoval. Ona ho chtěla roztrhnout. Nevěděl, co se děje, co udělal.
Když pak doma seděli u oběda, ohromovala ho její chladná zášť. 
„Proč nikdy neposloucháš kázání?“ zeptala se ho a vřela v ní nevraživost a uraženost.
„Poslouchám,“ odpověděl.
„Neposloucháš – neslyšíš ani jedno slovo.“
Stáhl se do sebe, aby se kochal vlastním prožitkem. Bylo v něm cosi nezemského, jako by měl někde v podsvětí útočiště. Dívka nesnášela, když s ním musela být doma v tomto jeho stavu.
Po obědě se odebral do obývacího pokoje. Přistoupil ke knihovničce a vytáhl knihy, které si chtěl prohlížet. Knihy, kterým ona věnovala sotva letmý pohled. Seděl a soustředěně se věnoval knize o iluminacích ve starých misálech a pak knize o kostelních malbách: italských, anglických, francouzských a německých.
V šestnácti letech objevil římsko-katolické knihkupectví, kde takové knihy získával.
Soustředěně obracel listy, nepřemýšlel. Byl jako člověk, který má oči na hrudi, řekla o něm později.
Přišla se také podívat na ty věci. Napůl ji fascinovaly. Nevěděla, co si má myslet, zajímalo ji to a vzbuzovalo to v ní nevraživost.
Když narazila na obrázky Piety, vybuchla.
„Je to ohavné,“ vykřikla.
„Co?“ zeptal se překvapeně a nechápavě.
„Ta těla s otevřenými ranami, vystavená, aby je lidé uctívali.“
„Víš, znamená to Svátost, Boží tělo,“ řekl pomalu. 
„Neříkej!“ křičela. „Tak to je ještě horší. Já si nepřeju vidět, jak máš v hrudníku díru, ani polykat tvý mrtvý tělo, i kdybys mi to nabízel. Nevidíš, jak je to hrozné?“
„To nejsem přece já, ale Kristus.“
„No a co kdybys to byl ty?! Je to hrůza, že se tak vyžíváš ve vlastním mrtvém těle a myslíš na to, jak je polykáš ve svátosti oltářní.“
„Musíš to brát jako symbol.“
„Ten symbol tkví v tom, že tvé lidské tělo nechají probodat a zabít, aby je pak mohli uctívat – co jiného?“
Odmlčeli se. V duchu se začal zlobit a odtahovat.
„A já si myslím, že ten beránek v kostele,“ pokračovala, „je to nejlegračnější v celé farnosti –“
Výsměšně se rozesmála.
„Třeba ano, pro ty, co v něm nic nevidí,“ řekl. „Víš, je to symbol Krista, Jeho nevinnosti a oběti.“
„Ať to znamená, co chce, je to jehně!“ řekla. „A na to mám jehňata moc ráda, abych je brala, jako že musejí něco znamenat. A ta vánoční vlaječka –“
Znovu si pohrdlivě odfrkla.
„To proto, že tomu vůbec nerozumíš,“ ozval se příkře a tvrdě. „Směj se tomu, čemu rozumíš, a ne tomu, čemu nerozumíš.“
„Čemu nerozumím?“
„Co věci znamenají.“
„A co to znamená?“
Nechtělo se mu odpovídat. Připadalo mu to obtížné. „No, co to znamená?“ naléhala.
„Znamená to vítězné zmrtvýchvstání.“
Zmateně zaváhala, přepadl ji strach. Co je to všechno? Jako by se před ní prostíralo cosi temného a mocného. Není to snad nakonec zázračné?
Ale ne – odmítla to.
„Cokoli se to snaží předstírat, je to nakonec hloupoučké směšné jehně s vánoční vlaječkou na kopýtku – a jestli to má znamenat něco jiného, musí to vypadat jinak.“
Silně ho vydráždila. Zčásti se styděl za to, že takové věci miluje; svou vášeň skrýval. Na pár okamžiků nenáviděl toho beránka a mystické obrazy Svátosti prudkou, popelavou nenávistí. Jeho oheň uhasl, ona na něj chrstla studenou vodu. Celá ta věc byla nechutná, ústa měl plná popela. Vyšel ven chladný mrtvolným hněvem a nechal ji samotnou. Nenáviděl ji. Šel bílým sněhem, nad hlavou olověnou oblohu.
A ona znovu plakala, v hořké obdobě předešlého zármutku. Ale u srdce jí bylo lehčeji – mnohem lehčeji.

Byla naprosto ochotna se s ním smířit, když přišel zase domů. Tvářil se zarputile a nevrle, ale hněv se zmírnil. Cosi v něm zlomila. A nakonec rád z duše vyhostil všechny ty symboly a nechal ji, aby se s ním mazlila. Měl moc rád, když si mu položila hlavu do klína, aniž si o to řekl či to chtěl, miloval ji, když ho objala a odvážně laskala, a on ji ne. Cítil opět ve svých údech sílu krve.
A ona milovala ten upřený, vzdálený pohled v jeho očích, když na ní spočinuly: upřeně, a přesto daleko, ne u ní. Chtěla, aby přistoupily k jejím, aby ji poznaly. A ony ne. Zůstaly nehybné, daleko, pyšné, naivní a nelidské jako oči sokola.
A tak se s ním mazlila, laskala ho a vzrušovala, až po ní dychtil a byl připraven, ale nebyla v tom něha. Přiblížil se k ní divoce a zprudka, jako když zaútočí sokol, a vzal si ji. Mystik v něm se vytratil, ona se stala jeho cílem a účelem, jeho kořistí. A byla unesena a on byl spokojen, nebo
ales­poň ukojen.
Pak mu to okamžitě začala vracet. Ona také dokázala být sokolem. Když jako prosebnice napodobovala tu ubohou čejku běžící k němu, byla to součást hry.
Když se on, uspokojen, odvrátil od ní s pyšným nahrbením těla a napůl opovržlivě skloněnou hlavou, popíraje tak její existenci, poté, co si vzal, co chtěl, a získal u ní uspokojení, její duše se vzbouřila, její perutě se proměnily v ocel a ona na něj zaútočila. Když seděl na svém bidýlku a rozhlížel se pyšně kolem, s tou zjevnou a nespoutanou pýchou, vrhla se na něj a divošsky ho shodila z toho jeho posedu, vyprovokovala ho z té ješitné mužské důstojnosti, vyštvala ho z té ničím nerušené pýchy, až zuřil vzteky, světlehnědé oči mu hořely zuřivostí a nyní ji uviděly, jako hněvivé plameny ji nasvítily a poznaly v ní nepřítele.
Byla nepřítelem. Když na ni číhal, sledovala ho. A když udeřil, bránila se. Zlobil se, protože mu ledabyle odstrčila nářadí, a ono zrezivělo.
„Tak je tu nenechávej válet,“ řekla.
„Budu je nechávat, kde budu chtít,“ křičel.
„Pak já je budu vyhazovat, kam budu chtít.“
Z očí jim sršely blesky, jemu lomcoval vztek rukama, její duše se divoce radovala z vítězství. Velice dobře se k sobě hodili. Vždycky se dokázali utkat.

Pustila se do šití. Hned poté, co sklidila nádobí po svačině a on v duchu znovu zuřil. Bezmezně nenáviděl ten drásavý zvuk, když jedním pohybem roztrhla kalikovou látku, jako by jí to dělalo radost. A chod šicího stroje ho postupně doháněl k šílenství.
„Nemůžeš přestat s tím randálem?“ křičel. „Nemůžeš to dělat ve dne?“
Nevraživě zprudka vzhlédla od práce.
„Ne, nemůžu, mám jiné věci na práci. Krom toho šiju ráda a ty mi v tom nezabráníš.“
Načež se vrátila k látce a rovnala, špendlila, stehovala a jeho nervy pulsovaly vzteky, když spustila šicí stroj a ten se rytmicky zastavoval a bzučel.
Ale ji to moc bavilo, měla pocit vítěze a šťastně sledovala, jak míhající se jehla extaticky tančí po okraji látky a neodolatelně po ní kreslí svým živým bodcem. Stroj jenom vrněl. Podle své vůle jej zastavila, její prsty pracovaly šikovně, hbitě a mistrovsky.

Když tam tak seděl za ní, nehybný bezmocným vztekem, jeho rozechvění pouze přecházelo v její energii. Pracovala dál. Nakonec šel vzteklý spát a ležel ztuhle, kus od ní. A ona se k němu otočila zády. Ráno pak spolu nemluvili, vyslovovali pouhé chladné zdvořilosti.
A když přišel večer domů, cosi v něm povolilo a už zase hořel láskou k ní, připraven pocítit, že neměl pravdu, a když čekal, že ona pocítí totéž, našel ji sedět u šicího stroje, všude se válely odstřižky látky, a dokonce ani nepostavila na čaj.
Polekaně vyskočila a předstírala starost.
„To už je tak pozdě?“ vykřikla.
Ale jemu tvář ztuhla zlostí. Prošel do obývacího pokoje, pak se vrátil a vyšel znovu z domu. Polekala se. Velice rychle začala připravovat svačinu.
Se zasmušilým srdcem se ubíral po cestě do Ilkestonu. Když se octl v tomto stavu, nikdy nemyslel. Jako by na dveřích jeho mysli zaskočila západka a jako vězně ho tam uzavřela. Dal si pivo. Co bude dělat? Nechtěl nikoho vidět.
Odjede do rodného Nottinghamu. Došel na nádraží a nastoupil do vlaku. Když přijeli do Nottinghamu, stále neměl kam jít. Bylo však příjemnější chodit po známých ulicích. S šíleneckým neklidem chodil sem a tam, jako by se zbláznil. Pak vstoupil do knihkupectví a našel tam knihu o bamberské katedrále. To byl objev! To je něco pro něj! Zašel do klidné restaurace, aby si knihu prohlédl. Když si prohlížel obrázek za obrázkem, blaženě se rozzářil. Konečně něco našel v těch dřevořezbách, jeho duše dosáhla velkého uspokojení. Nevyšel ven, aby hledal, a přesto našel! Zachvátila ho vášeň naplnění. To jsou ty nejkrásnější dřevořezby a sochy, jaké kdy viděl. Svíral knihu v ruce, jako by ho měla kamsi vést. Svět kolem něj byl pouhým vymezeným prostorem, místností. Ale on se odpoutal. Setrvával pohledem na krásných sochách žen. Když se znovu a znovu díval na ty koruny, pletence vlasů, ženské tváře, krystalizoval kolem něj báječný, krásně provedený svět. Ještě víc se mu líbil nesrozumitelný německý text. Měl raději věci, které nemohl chápat mozkem. Miloval neobjevené a neobjevitelné.
Soustředěně si obrázky prohlížel. A ty sochy byly dřevěné, věděl, že „Holz“ znamená dřevo. Dřevěné sochy jako stvořené pro jeho duši! Byl navýsost obšťastněn.
Jak neobjevený je ještě svět, jak se odhaluje před jeho duší! Jak krásný a vzrušující je jeho život, všechno má po ruce! Nepřivlastňuje si snad skrze bamberskou katedrálu svět? Radoval se ze své síly, která zvítězila, ze života a pravdy a pojímal do sebe to obrovské bohatství, které zdědil.
Ale byl pomalu čas vrátit se domů. Musí na vlak. Celou tu dobu cítil stejnoměrnou bolest na dně duše.

Bylo deset hodin, když stoupal do kopce v Cossethay a nesl si brožovanou knihu o bamberské katedrále. Zatím nepomyslel na Annu, ne s určitostí. Temný prst, tlačící na bolest v duši, ho bezděčně ovládal.
Anna se provinile polekala, když odešel z domu. Pospíšila si s přípravou večeře, protože doufala, že se vrátí. Opekla topinky a všechno nachystala. Ale on nešel. Plakala znepokojením a zklamáním. Proč odešel? Proč se stále o něco svářejí? Miluje ho – opravdu –, tak proč k ní nemůže být hodnější, milejší? Nešťastně čekala, pak se zatvrdila. Pustila ho z hlavy. Rozhořčeně si říkala, jaké má právo plést se jí do šití? Jí se do života nikdo plést nebude. Nestačí si snad sama a není on navíc?
Přesto se zachvěla strachem. Co kdyby ji opustil? Seděla a vymýšlela si různé obavy a trápení, až se dala sebelítostí do pláče. Nevěděla, co by dělala, kdyby ji opustil, nebo se proti ní zatvrdil. Takové pomyšlení ji mrazilo, nahánělo jí bezútěšný, krušný pocit. A zůstala proti němu – cizinci, vetřelci, bytosti, která si chtěla osobovat autoritu –, nadále obrněná.  Věděla, že jí nelze pohnout, nelze ji změnit, nebála se o vlastní bytost. Bála se jen všeho, co nebyla ona sama. Dotíral na ni, dorážel a vkrádal se do ní v podobě jejího muže, ten obrovský, rezonující, cizí svět, kterým nebyla ona sama. A měl tolik zbraní, mohl udeřit z tolika stran!

Když vcházel do dveří, srdce mu zaplálo soucitem a něhou, vypadala tak ztraceně a opuštěně a mladě. V bázni vzhlédla. A s překvapením uviděla, že září, má jasné a krásné pohyby, jako by byl projasněn. Projel jí bolestný strach a hanba za sebe samu.
Oba čekali, že začne ten druhý.
„Chceš něco jíst?“ zeptala se ho.
„Vezmu si to sám,“ odpověděl, protože nechtěl, aby mu posloužila. Ale ona jídlo přinesla. A jeho potěšilo, že to pro něj udělala. Opět byl tím rozzářeným pánem.
„Jel jsem do Nottinghamu,“ řekl mírně.
„K matce?“ zeptala se s opovržením v hlase.
„Ne – nejel jsem domů.“
„Koho jsi teda navštívil?“
„Nikoho jsem nenavštívil.“
„Tak proč jsi jezdil do Nottinghamu?“
„Jel jsem tam, protože jsem chtěl.“
Už se začínal zlobit, že se mu zase vzpouzí, když on nemá v sobě žádnou zlobu, a naopak září.
„A koho jsi teda viděl?“
„Nikoho jsem neviděl.“
„Nikoho?“
„Ne – koho bych měl vidět?“
„Neviděl jsi nikoho, koho znáš?“
„Ne, neviděl,“ odpověděl podrážděně.
Uvěřila mu a zchladla.
„Koupil jsem si knihu,“ řekl a podal jí tu knihu, která ho smířila.
Zběžně si prohlížela obrázky. Krása – ty čisté ženy se splývavými rouchy. Srdce jí ochladlo. Co pro něj znamenají?
Seděl a čekal na ni. Sklonila se nad knihou.
„Že jsou pěkné?“ zeptal se jí vzrušeným a radostným hlasem. Rozproudila se jí krev, ale hlavu nezvedla.
„Ano,“ odpověděla. Nechtěně ji přitahoval. Byl zvláštní, přitažlivý, měl nad ní jakousi moc.
Přistoupil k ní a jemně se jí dotkl. Srdce se jí rozbušilo divokou a nespoutaně bouřlivou vášní. Ale zatím odolávala. Vždycky to byl krok do neznáma, a ona se zuby nehty držela toho, co znala v sobě. Ale nechala se unést vzedmutými city.
Milovali se opět až do extáze, vášnivě a plně.
„Není to snad nádhernější než kdy jindy?“ ptala se ho rozzářená jako čerstvě rozvitá květina, se slzami místo rosy.
Přitiskl ji k sobě ještě víc. Měl zvláštně nepřítomný výraz.
„Vždycky je to ještě nádhernější,“ tvrdila důrazně, radostným dětským hlasem, protože si vzpomněla na svůj strach, jenž ji ještě tak docela neopustil.

Tak to šlo tedy neustále: vášnivá láska se střídala se střety mezi nimi. Jeden den to vypadalo, jako by se vše roztříštilo, celý život zkazil, zničil, poplenil a zpustošil. Příští den bylo zase všechno nádherné, prostě nádherné. Jeden den si říkala, že zešílí z pouhé jeho přítomnosti, odpuzovalo ji, když slyšela, jak pije. Příští den milovala způsob, kterým přecházel po podlaze, radovala se z toho, byl sluncem, měsícem i hvězdami v jednom. Nakonec ji však znepokojoval nedostatek stability. Když se navrátily ty dokonalé hodiny, v srdci si dosud pamatovala, že zase pominou. Cítila se nesvá.
Jistotu, jistotu, vnitřní jistotu a víru ve stálost lásky, to chtěla. A toho se jí nedostávalo. Věděla také, že ji nemá ani on.
Nicméně to byl báječný svět, většinou ji pohlcovala jeho báječnost. I její velké smutky jí připadaly báječné.
Dokázala být velice šťastná. A chtěla být šťastná. Pak ho mohla zabít, vyhostit. 

Mnoho dní čekala na chvíli, kdy odejde do práce. Pak se proud jejího života, který on jakoby přehrazoval, uvolnil a ona byla svobodná, plná radosti. Všechno ji těšilo. Vzala kobereček a šla ho vyprášit na zahradu.
Na polích ležely zbytky sněhu, vzduch byl lehký. Slyšela kachny povykovat na rybníčku, viděla je, jak vyrážejí a plují napříč, jako by se vydávaly na vpád do světa. Dívala se na chundelaté koně, z nichž jeden měl nakrátko ostříhané břicho, takže vypadal, jako by měl kabát a dlouhé punčochy z hnědé kožešiny, jak se v zimním ránu líbají u hřbitovní zdi. Všechno ji těšilo, když byl pryč, když zmizel ten izolační činitel, ta překážka, svět se stával jejím, byla s ním ve spojení.

Radostně pracovala. Nic ji netěšilo víc než věšet prádlo v silném větru, který vyrážel zpoza obliny kopce, rval jí mokré kusy oděvů z rukou a s plácáním zmítal látkou. Smála se, zápasila s ním a pomalu ji začínal zlobit. Ale milovala ty dny o samotě.
Pak přišel večer domů a ona svraštila obočí kvůli tomu nekonečnému vzájemnému zápasu. Když se objevil ve dveřích, cosi v jejím srdci se obrnilo. Smích a energie dne ji opustily. Jako by ztuhla. Bojovali neznámý boj, nevědomky. Stále ještě byli do sebe zamilovaní, vášeň nezmizela. 

Přišla neděle, kdy na ni působil podivným kouzlem. Napůl to milovala. Začínala se mu trochu podobat. Ve všední dny obloha i pole odrážely světlo, kostelík jako by propovídal s domky celé ráno. Avšak v neděli, kdy zůstával Will doma, jako by se na zemi usadilo temné, silné příšeří, kostel jako by se naplnil stíny, vyrostl, stal se jejím vesmírem a plála v něm modř a rubínová červeň, obklopilo ji slovo bohoslužby. A když se otevřely dveře a ona vyšla ven do světa, byl to nově stvořený svět, vstoupila do vzkříšení světa a srdce jí tlouklo při vzpomínce na to temno a utrpení.
Jestliže, a stávalo se to často, šli v neděli na Blata na návštěvu, znovu si přisvojovala jiný, odlehčenější svět, který nikdy nepoznal příšeří a olovnaté sklo a extázi kostelního zpěvu. Na manžela mohla zapomenout, byla opět s otcem, který byl tak svěží a svobodný, samé denní světlo. Její manžel, se svým silným citem a temnotou, byl zapomenut. Přijala svého otce. Ovšem jakmile šla zase domů s mladíkem, zkusmo mu položila ruku na paži, trošku zahanbená, tou rukou ho prosila, aby jí to odpadlictví neměl za zlé. Ale on vypadal neproniknutelně. Jako by se zaslepil a vůbec tam s ní nebyl. Tehdy se bála. Chtěla ho. Když ji nevnímal, téměř šílela strachy. Připadala si tak zranitelná, tak odhalená. Její manžel pro ni byl stále tím neznámem, kterému se vzdávala. Jako květina, která byla svedena do rozkvětu, a teď nemůže zpět. Měl její nahotu ve své moci. A kdo to byl, čím byl? Čímsi slepým, temnou, nevnímavou silou. Chtěla si udržet sebe samu.
Pak ho k sobě opět přitáhla a na okamžik dosáhla uspokojení. Ale jak čas pokračoval, začala si stále více uvědomovat, že on se nemění, že je vůči ní čímsi temným a cizím. Myslela si, že je pouhým světelným odrazem jí samé. Jak míjely týdny a měsíce, uvědomovala si, že je jejím temným protikladem, že stojí proti sobě, ne že se doplňují.
Neměnil se, zůstával odděleně sám sebou, a od ní jako by očekával, že se stane jeho součástí, prodloužením jeho vůle. Cítila, že se snaží získat nad ní moc, aniž by ji poznal. Co chtěl? To se ji bude snažit přimět silou? A co chtěla ona sama? Odpovídala si, že chce být šťastná, přirozená jako sluneční světlo a živý den. A na dně své duše cítila, že on chce, aby byla temná, nepřirozená. Někdy, když měla pocit, že ji zakrývá a dusí jako temnota, odvracela se od něj téměř v hrůze a udeřila. Zranila ho do krve, a on se stal zlým. Nyní si šli každý po svém zachmuření a potřísněni krví, s pocitem, že svět je daleko od nich a neschopen jim pomoci. Do chvíle, kdy se začala cítit unavena.

Po určité době zlhostejněla, neměl s ní nic společného. On byl vždycky hotov vybuchnout vražedně proti ní. Její duše se pozvedla a opustila ho, Anna si šla svou cestou. Nicméně se přes svou vnější blaženost, kvůli níž jeho duše černala odporem, chvěla, jako by krvácela.
A znovu a znovu mezi nimi vytryskávaly paprsky čisté lásky, byla pro něj jako květina ve slunci, tak krásná a zářivá, tak nesmírně drahá, že to sotva mohl vydržet. Pak jako by jeho duše měla šestero blažených křídel, stál zaujat chválou, s pocitem záře od Všemohoucího, která jím tepala jako puls, stál ve vznosném plameni chvály a předával puls Stvoření.
A znovu a znovu se jí jevil jako strašlivý plamen síly. Někdy, když stál ve dveřích s tváří prozářenou, připadal jí jako Zvěstování a srdce jí rychle bilo.
Pak tohle všechno přešlo. Miloval ji pro její dětinskost a proto, že je mu tak cizí, pro zázrak její duše, která se lišila od jeho a která ho nutila k opravdovosti místo falše. A ona ho milovala pro to, jak leda­byle sedí v křesle, nebo jak vchází do dveří s tváří otevřenou a dychtivou. Milovala jeho zvučný, dychtivý hlas a ten prvek neznáma v něm, jeho dokonalou prostotu.

Ale přesto ani jeden z nich nebyl docela spokojen. Měl takový pocit, že si ho neváží. Vážila si ho pouze ve vztahu k sobě. To, co byl mimo vztah k ní, ji nezajímalo. Bylo jí lhostejné, co představuje sám o sobě. Pravda, on sám nevěděl, co představuje. Ale ať to bylo cokoli, ona si toho nijak nevážila.
Nevážila si jeho práce návrháře krajek, ani jeho samého jako živitele. To, že chodil denně do kanceláře a celý den pracoval, mu u ní nezajišťovalo žádnou úctu ani ohledy, to věděl. Spíše jím pro to pohrdala. A on ji za to téměř miloval, třebaže nejdřív se ho to dotklo.
A ještě horší bylo, že brzy začala bojovat s jeho nejhlubšími city. Příliš jí nezáleželo na tom, co si on myslí o životě, o společnosti, o lidstvu: jeho pravda byla nedůležitá. To ho opět dráždilo. Ona si o těchhle věcech myslela své, a tím ho převyšovala. Ale nakonec začal její smýšlení přijímat, objevoval je, jako by na ně přišel sám. V tom tedy ta největší potíž nespočívala. Hluboký kořen jeho nevraživosti vězel v tom, že se vysmívala jeho duši. Nedokázal dobře formulovat své myšlenky, byl hloupý. Ale na některých věcech vášnivě lpěl. Miloval církev, a pokud se Anna snažila vykořenit z něj jeho víru, oba se brzy rozzuřili doběla.
Věří snad tomu, že v Káni galilejské se voda proměnila ve víno? Postavila mu to jako historický fakt: tolik dešťové vody spadne – jen podívej – může se z ní stát hroznová šťáva, víno? Na okamžik se na to díval očima jasného rozumu a odpověděl ne. Jeho jasná mysl na okamžik tu myšlenku odmítla. Ale hned vzápětí celá jeho duše křičela šílenou, zárodečnou nenávistí proti tomu, jak sám sebe potupil. Pro něj to byla pravda. Opět v okamžení zdusil mysl, krev se vzbouřila. Ve své krvi a v kostech chtěl, aby se to stalo – svatba, voda přinesená v soudku proměněná v červené víno a Kristus říká své matce: „Co to ode mne žádáš? Ještě nepřišla má hodina.“
A pak: „Matka řekla služebníkům: ,Udělejte, cokoli vám nařídí.‘“
Brangwen to miloval, cítil to v kostech a v krvi. A přece ho nutila, aby tu víru opustil. Nenáviděla jeho slepá pouta.
Mohla se snad obyčejná voda náhle a nepřirozeně změnit ve víno, odloučit se od své podstaty a libovolně vzít na sebe jinou podstatu? Ne, věděl, že to není možné.
Stalo se z ní opět to rozechvělé, nevraživé a nenávistné dítě, které chtělo ničit. On přestal mluvit a naslouchat. Jeho vlastní bytí ho usvědčovalo ze lži. Věděl, že to tak je: víno je víno, voda je voda, navždycky. Voda se neproměnila ve víno. Zázrak nebyl skutečný. Připadalo mu, že ho Anna ničí. Vyšel ven, temný a zničený, duše mu krvácela. A zakusil, jak chutná smrt. Neboť jeho život tvořily tyto nezpochybňované pojmy.
Ona, opět opuštěná, jako když byla dítě, odešla a vzlykala. Bylo jí to jedno, nezáleželo jí na tom, jestli se voda změnila ve víno, či ne. Ale věděla, že zvítězila. A zmocnila se jí šedivá bezútěšnost.


Nějakou dobu byli šedivě nešťastní. Pak se život začal vracet. Will neústupně přemýšlel. Znovu vzpomněl na tu kapitolu z Evangelia podle Jana. Pocítil silnou svíravou bolest. ‚Ty jsi však uchoval to nejlepší víno až pro tuto chvíli.‘ Mladíkovo srdce reagovalo touhou, triumfem, třebaže vědomí, že to není pravda, ho sžíralo v srdci jako lasička. Co bylo silnější – bolest popření, či touha po potvrzení? Byl tvrdohlavý a zachoval se podle své touhy.
Ale už netvrdil, že zázraky jsou pravdivé.
No dobrá, tak to není pravda, voda se neproměnila ve víno. Ale dokud bude žít, v duši to bude brát tak, že voda se ve víno proměnila. 
„Nepřemýšlím o tom, jestli se proměnila ve víno, nebo ne,“ řekl, „beru to tak, jak to je.“
„A jak to je?“ zeptala se rychle, s nadějí.
„Je to prostě Bible,“ řekl.
Ta odpověď ji rozzuřila a opovrhovala jím. Ona se nesnažila zpochybňovat Bibli. Ale on ji doháněl k tomu, aby jím opovrhovala.
A přesto jemu na Bibli, na psaném slově tolik nezáleželo. Třebaže jí nedokázal dát uspokojivou odpověď, věděla, že on má cosi skutečného. Nebyl dogmatik.
Bral si z Písma to, co pro něj bylo cenné, a obohatil tím svou duši. Mysl nechal spát.
A ona se nelítostně postavila proti němu, protože mysl nechával spát. To, co bylo lidské, patřilo k lidství, nechtěl pěstovat. Záleželo mu pouze na něm samém. Nebyl žádný křesťan. Kristus prosazoval především bratrství mezi lidmi.
Téměř proti své přirozenosti lpěla na uctívání lidských vědomostí. Tělo člověka musí zemřít, ale jeho vědomosti jsou nesmrtelné. To byla jakási její víra, zcela temná a nevyslovená. Věřila ve všemohoucnost lidské mysli.
On naopak, slepý jako krtek, lidskou mysl prostě opomíjel a hnal se za vlastními touhami temné duše, veden vlastním nosem, který mu dělal cestičku. Často měla pocit, že se snad zadusí. A sváděla s ním boj.
Pak on, protože věděl, že je slepý, a děsil se té slepoty, vztekle zase útočil na ni. Choval se pošetile. Utvrzoval se ve svých právech, osoboval si dávné postavení pána domu.
„Máš právo dělat, co chci já! Uvidíš, kdo je tu pánem!“ křičel.
„Blázne!“ odpovídala. „Blázne! Znám svého otce, a ten by si mohl tucet takových, jako jsi ty, nacpat do fajfky a zatlačit je špičkou prstu.“
On sám věděl, že je blázen, a to vědomí ho drásalo. Přesto se dál snažil kormidlovat loď jejich společného života. Prosazoval své postavení kapitána. Ale ji kapitán s lodí nudily. Chtěl se důležitě tyčit jako pán jednoho z těch nesčetných domácích plavidel, která vytvářejí flotilu společnosti.
Jí to připadalo jako směšné loďstvo tvořené neckami, které do sebe neplodně strkají. Vůbec v toto loďstvo nevěřila. Posmívala se mu coby pánu domu, pánu jejich společného života. A on se chmuřil hanbou a vzteky. S hanbou si uvědomoval, že její otec byl vždycky mužem, aniž si osoboval nějakou autoritu.
Dostal se na špatnou kolej a připadalo mu těžké tu výpravu vzdát. Všechno v něm vřelo a styděl se. Pak se vzdal. Vzdal se myšlenky pána domu.
Něco nicméně chtěl, chtěl nějak ovládat. Znovu a znovu, vždycky poté, co upadl do malichernosti a ostudnosti, se zvedal a tvrdošíjný duchem, silný ve schopnosti začít znovu, se mužsky ješitně vydával naplňovat skrytou vášeň své duše.
Začalo to dobře, ale vždycky to skončilo válkou mezi nimi, která je oba doháněla téměř k nepříčetnosti. On říkal, že si ho neváží. Ona se tomu tvrzení opovržlivě smála. Podle ní stačilo, že ho miluje.
„A čeho si mám vážit?“ ptala se.
Ale on vždycky odpověděl špatně. A třebaže si namáhala hlavu, nemohla na to přijít.
„Proč nepokračuješ v té dřevořezbě?“ zeptala se. „Proč nedokončíš Adama a Evu?“
Ale jí na Adamovi a Evě nezáleželo, a on už na ně nikdy nesáhl. Posmívala se Evě a říkala: „Je jako loutka. Proč je tak malá? Adama jsi udělal tak velkého jako Boha, a Evu jako panenku.“
„Je to drzost říkat, že Žena byla stvořena z Mužova těla,“ pokračovala, „když se každý muž narodí z ženy. Ta drzost, co v sobě mají muži, taková zpupnost!“
Když se jednoho dne snažil pracovat na reliéfu, a nedařilo se mu to, tak se rozvzteklil, že pocítil sžíravou nevolnost v břiše, rozštípal desku a přiložil
ji do ohně. Anna to nevěděla. Poté chodil několik dní velmi tiše a zaraženě.
„Kde je ta deska s Adamem a Evou?“ zeptala se.
„Spálená.“
Podívala se na něj.
„Ale co tvoje dřevořezba?“
„Spálil jsem ji.“
„Kdy?“
Nevěřila mu.
„V pátek večer.“
„Když jsem byla na Blatech?“
„Ano.“
Už neřekla ani slovo.

Pak, když odešel do práce, proplakala celý den a velice si očistila duši. Z popela této poslední bolesti pak vyšlehl nový, křehký plamen lásky.
Najednou ji napadlo, že bude mít dítě. V duši pocítila velké rozechvění zázraku a očekávání. Chtěla dítě. Ne že by tolik milovala miminka, i když mláďata
ji dojímala, ale chtěla rodit děti. A v srdci prahla po tom, aby se s manželem spojila v dítěti.
Chtěla syna. Měla pocit, že syn by byl vším. Chtěla to svému muži říci. Ale byla to taková choulostivá, důvěrná věc a on byl právě nyní tak tvrdý a necitlivý.
Tak se šla zase vyplakat. Přišla o krásnou příležitost, poupě jednoho z krásných okamžiků jejího života sežehl mráz. Obtížena chvějivým tajemstvím, chtěla
se Willa dotknout, velice jemně, a uvidět jeho tvář, temnou a citlivou, jak přijme její zprávu. Čekala a čekala, až začne být hodný a klidný. Ale byl neustále nerudný a zlý.

Poupě se bez důvěry scvrklo, cosi ji zmrazilo. Šla na Blata.
Když se na ni otec podíval a prohlédl ji jedním pohledem, zeptal se: „Copak se zase děje?“
Dotekem své lásky spustil slzy.
„Nic,“ řekla.
„Nevychází vám to?“ zeptal se.
„Je tak tvrdohlavý,“ zachvěla se; ale její duše byla také tvrdošíjná.
„To jo, a znám ještě někoho jiného, kdo je zrovna takový,“ přisvědčil otec.
„Přece si nebudete pořád takhle ztrpčovat život kvůli nicotnostem.“ 
„On nemá trpký život,“ namítla.
„Vsadím svou hlavu, že když nic jiného, dovedeš mu život pěkně ztrpčovat. Tohle jsi vždycky uměla moc dobře, děvenko.“
„Já nedělám nic, abych mu ztrpčovala život,“ opáčila.
„Kdepak, kdepak! Ty jsi sladká jako bonbonek.“
Pousmála se.
„Nesmíš si myslet, že mu chci něco ztrpčovat,“ vykřikla. „To nechci.“
„Tomu docela dobře věříme,“ opáčil Brangwen. „Ale ty se taky nesnažíš, aby jásal radostí jako ptáček.“
Přišla matka a všichni se usadili k svačině a povídali si o všedních věcech.
„Nezapomínej, dítě,“ řekla jí matka, „že na tebe nečeká všechno tak, že jenom natáhneš ruku a vezmeš si, co chceš. Mezi dvěma lidmi je důležitá láska, a to nejsi ani ty, ani on. To je cosi třetího, co musíte vytvořit. Nesmíš čekat, že bude stále po tvém.“
„Ha – to taky nedělám. Kdyby ano, brzy bych se se zlou potázala. Kdybych vztáhla ruku, abych si něco vzala, brzy bych ji měla ukousnutou, to vám povím.“
„Pak musíš dávat pozor, kam tu ruku strkáš,“ namítl otec.
Annu dost rozzlobilo, že berou tragédii jejího novomanželského života s takovou vyrovnaností.
„Miluješ toho muže,“ řekl otec a nešťastně svraštil čelo. „To je to nejdůležitější.“
„Miluju ho, tím víc by se měl stydět,“ vykřikla. „Chci mu říct – už čtyři dny mu chci říct –“ hlas se jí začal třást, do očí jí vstoupily slzy. Rodiče ji mlčky sledovali. Nepokračovala.
„Co mu chceš říct?“ zeptal se otec.
„Že budeme mít dítě,“ vzlykla, „a on mě to nikdy nenechá říct, pokaždé,  když jsem za ním přišla, byl na mě hrozný, a já jsem mu to chtěla říct, chtěla. A on mě nenechal – je na mě krutý.“
Vzlykala, jako by jí mělo puknout srdce. Matka vstala a těšila ji, objala ji a přitiskla k sobě. Otec seděl s svraštělým čelem, bledší než jindy. Srdce mu ztvrdlo nenávistí k zeti.
Takže, když se Anna vyplakala a dostalo se jí soucitu, vypili pomalu čaj a celý kroužek se znovu uklidnil, myšlenka na příchod Willa Brangwena nebyla zrovna příjemná.
Poslali Tilly, aby hlídala, až půjde kolem z práce. Malá společnost u stolu zaslechla služčino pronikavé volání:
„Musíš jít dál, Wille. Je tady Anna.“
Po několika okamžicích mladík vstoupil.
„Zdržíš se tu?“ zeptal se tvrdým, hrubým hlasem.
Jak tam stál, vypadal jako ničivé ostří. Začala se zase třást k slzám.
„Posaď se přece,“ vyzval ho Tom Brangwen, „ať nám nevyneseš spaní.“
Will se posadil. Cítil ve vzduchu cosi podivného. Měl tmavé obočí, ale oči měly dychtivý, soustředěný, pronikavý pohled, jako by viděl pouze něco v dálce; to bylo na něm krásné a Annu to velmi zlobilo.
„Proč mě vždycky popírá?“ říkala si. „Proč je mu jedno, co já jsem?“
A Tom Brangwen si sedl proti mladíkovi, v modrých očích měl přívětivost.
„Jak dlouho se tu zdržíš?“ zeptal se mladý manžel své ženy.
„Ne moc dlouho,“ odpověděla.
„Nasvač se, hochu,“ řekl Tom Brangwen. „To jsi tak nedočkavý, abys už šel, sotva jsi dorazil?“
Povídali si o běžných věcech. Otevřenými dveřmi sem proudily šikmé paprsky slunce a osvětlovaly podlahu. Šedivá slepice rychle vstoupila na práh, cosi sezobla a světlo procházející jejím hřebínkem vytvářelo oriflamu, která povívala sem a tam, jak slepice šla, její šedé tělo vypadalo jako duch.
Anna ji sledovala a házela jí drobečky chleba a pocítila v sobě plamen dítěte. Jako by si vzpomněla znovu na ty zapomenuté, palčivé dávné věci.
„Kde jsem se narodila, mami?“ zeptala se.
„V Londýně.“
„A můj otec byl tmavovlasý?“
„Měl tmavohnědé vlasy a tmavé oči a červené tváře. Oplešatěl, když byl ještě dost mladý,“ odpověděla matka, jako by vyprávěla příběh, který si někdo dávno vymyslel.
„Byl fešák?“
„Ano – byl velký fešák. Nikdy jsem neviděla Angličana, který by vypadal jako on.“
„Proč?“
Matka naznačila rukama cosi rychlého a uplývavého – „byl v neustálém pohybu, měnil se, nevydržel na místě. Nebyl ani trochu usazený – pořád jako tekoucí bystřina.“
Mladíka náhle napadlo, že Anna je také jako tekoucí bystřina. Okamžitě byl do ní zase zamilovaný.
Toma Brangwena to děsilo. Do srdce se mu vždycky vkradl strach z neznáma, když slyšel své ženy mluvit o dávných mužích jako o cizích lidech, které
letmo potkaly a zase se s nimi rozloučily.
V místnosti se rozhostilo ticho, každé srdce zůstalo samo. Jako by každý žil zvlášť, s odděleným osudem. Proč by si měli, každý z nich, osobovat právo na toho druhého?
Když se v jarním soumraku objevil na obloze srpek měsíce, mladí odešli domů. Nahoře nad nimi se pnuly koruny stromů, na vrcholku kopce protínala stíny věž kostelíka, zemi pokrýval tmavomodrý stín.
Lehce mu položila ruku na paži, ze své velké dálky. A také z dálky on ten dotek ucítil. Šli dál ruku v ruce, podél protilehlých obzorů, dotýkajíce se přes ten soumrak. V tmavomodrém příšeří bylo slyšet drozdy.
„Myslím, že budeme mít dítě, Bille,“ řekla z té dálky.
Zachvěl se a stiskl jí prsty.
„Cože?“ zeptal se s tlukoucím srdcem. „Ty to nevíš jistě?“
„Vím,“ odpověděla.
Šli dál, aniž něco dodali, dál kráčeli podél těch protilehlých obzorů, ruku v ruce přes ten prostor mezi nimi, dva oddělení lidé. A on se chvěl, jako by do něj v silných poryvech narážel vítr z neviditelných míst. Bál se. Bál se pomyslet, že je sám. Neboť ona jako by došla naplnění, oddělila se a vystačila si ve své polovině světa. Nesnesl pomyšlení, že k ní nesmí. Proč by nemohl být navždy s ní spojen? To on jí dal to dítě. Pevně tiskl její ruku ve své. Nevěděla, co si myslí. Její srdce ozařovalo krásné a oslepující světlo z plodu v jejím lůně. Kráčela v gloriole a zvuk drozdů, vlaků v údolí, vzdálené, nezřetelné hluky města byly jejím Magnificat.
Ale on mlčky sváděl boj. Připadalo mu, jako by před ním vyrostla pevná stěna temnoty, která mu brání v pohybu, dusí ho a dohání k šílenství. Chtěl, aby Anna přišla k němu, aby ho učinila celistvým, stála před ním, aby se jeho oči nesetkávaly s tou nahou temnotou. Na ničem jiném mu nezáleželo, než aby přišla a učinila ho celistvým. Neboť ho zachvátil pocit vlastní omezenosti. Jako by náhle nebyl celý, jako by byl nestvořený, ve tmě, a on chtěl, aby k němu přišla a osvobodila ho, aby byl opět celý.
Avšak ona byla celistvá sama o sobě a on se styděl za svou bezmocnou potřebu jí. Jeho potřeba a hanba z té potřeby ho drtily jako šílenství.
Ale přesto byl klidný a hodný, v úctě k jejímu početí, a protože nosila jeho dítě.
A ona se cítila šťastná v záplavě slunečního světla. Milovala svého manžela jako někoho, kdo je nablízku, jako vděčnou podmínku. Ale v tuto chvíli byla její potřeba naplněna a nyní chtěla svého muže pouze držet za ruku v čistém pocitu štěstí, aniž myslela, pouze byla ráda.
Měl různé soubory reprodukcí a mezi nimi levný grafický list ze „Vstupu Blahoslavených do Ráje“ od Fra Angelica. Ten krásný, nevinný způsob, jímž se Blahoslavení drželi za ruce, když se blížili záři, ta přeskutečná andělská melodie jí vháněla do očí slzy štěstí. Ty květiny a světelné paprsky, spojení rukou, to vše
bylo příliš nevinné.

Den po dni zářil skrze bránu Ráje, den po dni vstupovala do té záře. Dítě v ní zářilo, až se ona sama stala paprskem slunce; a jak krásný byl sluneční svit, který se loudal a toulal venku, kde jehnědy na velkých lískových keřích na konci zahrady visely ve své otřesené, plovoucí aureole, kde z černých tisů vylétal pyl jako oheň, když se na větvích usadil nějaký pták! Jednoho dne se u úpatí živých plotů objevily ladoňky, pak se na lukách zatřpytily jako mana zlaté a pomíjivé petrklíče. Naplňovala ji sytá ospalost a samota. Jaké štěstí, jaká nádhera žít: poznat samu sebe, manžela, vášeň lásky a plození; a vědět, že všechno tohle žije a čeká a plane dál kolem ní, strašlivým očistným ohněm, jímž jednou prošla, aby se octla v tomto klidu a míru zlaté záře, kdy čeká dítě a je tak nevinná a zamilovaná do svého manžela a spolu s ním do všech těch andělů. Pozvedla hrdlo k vánku, který sem zafoukal přes pole, a ucítila, že se jí dotýká jako laskavé sestry, pila ho ve vůni petrklíčů a jabloňových květů.
A na všem tom štěstí černý stín, nedůvěřivý a divoký chodil jako šelma kolem a zase mizel, podoben vláknům babího léta ulpíval jí na očích, měla z něj strach.
Bála se, až přijde večer domů. A přece její strach nikdy nepromluvil, ten stín se na ni nikdy nevrhl. Will byl hodný, pokorný, držel se zpátky. Jemně se jí dotýkal rukama a ona je milovala. Ale přesto v ní tkvělo napětí ostré jako bolest, neboť v jeho hebkých, otupených rukou stále cítila tu temnotu a jiný svět.

Tiše jako zázrak přišlo léto, byla skoro stále sama. Celou tu dobu ji neopouštěla ta vleklá, krásná ospalost, růžičky na zahradě opadaly, lístky spláchl liják a léto přešlo v podzim, a dlouhý, neohraničený, zlatý den se začal zavírat. Na západě se honily červené mraky, a když padla noc, veškerá obloha se potáhla parami a letícími mraky a měsíc vysoko nad nimi zbělel a zamlžil se, noc byla bouřlivá. Náhle se měsíc zjevil v jasném okénku oblohy a shlížel z té výše dolů jako vězeň. A Anna nespala. Kolem manžela cítila jakési podivné, temné napětí.
Uvědomovala si, že se jí snaží vnutit svou vůli, cosi chtěl, jak tam ležel temný a napjatý. A její duše si povzdechla únavou.
Všechno bylo tak nejasné a krásné, a on ji chtěl vyburcovat do tvrdé, nepřátelské skutečnosti. Stáhla se v obraně. Pořád ještě nic neříkal. Ale cítila, jak na ni doléhá jeho moc, až vnímala ten tlak a vykřikla z toho vypětí. On ji nutil, nutil ji. A ona tolik chtěla radost a nejasnost a nevinnost svého těhotenství. Nechtěla jeho trpkou, sžíravou lásku, nechtěla, aby ji do ní vléval, a pak ji pálila. Proč jí to vnucuje? Proč, proč není spokojen, proč si nevystačí?
Mnohé hodiny proseděla u okna v ty dny, kdy ji nejvíc drtil černým tlakem své vůle, a dívala se, jak déšť dopadá na tisy. Nebyla smutná, pouze jako by zbledla touhou. Dítě pod srdcem ji neustále hřálo. A byla si jista. Ten tlak pocházel pouze zvenčí, její duše byla čistá.

Avšak přesto v srdci neustále nosila to napětí, úzkost. Necítila se v bezpečí, neustále byla čemusi vystavená, neustále na ni cosi útočilo. Toužila po plnosti míru a požehnanosti. Jaká těžká tužba to byla – tak těžká!
Tušila, že stále není spokojen, že se stále snaží něco si na ní vynutit. Jak si přála, aby u něj uspěla po svém! Byl tam, s tím se nedalo nic dělat. Žila
také v něm. A jak chtěla být s ním v míru. Milovala ho. Dávala mu čistou lásku. Se zvláštním, unešeným pohledem čekala, až přijde ten večer domů. Pak, když přišel, zvedla se s rukama plnýma lásky, jako plnýma květin, zářivá, nevinná. Tváří mu projela temná křeč. Jak se na něj dívala s prozářenou tváří připomínající květinu, s nevinnou láskou, jeho tvář potemněla a ztuhla, čelo se krutě zachmuřilo, uviděla bělmo jeho očí a on se odvrátil. Čekala, dotkla se ho rukama. Ale z jeho těla jí rukama projel trpce sžíravý otřes jeho vášně, který ji ničil v květu. Odtáhla se. Zvedla se a odešla od něj, aby si udržela samu sebe. A působilo jí to velkou bolest.
Pro něj to také bylo utrpení. Viděl tu třpytnou lásku v její tváři podobné květině a srdce mu zčernalo, protože tu lásku nechtěl. Tuhle ne – tu ne. Nechtěl nevinnost květiny. Byl nespokojen. Zlost a bouře nespokojenosti ho bez ustání mučily. Proč ho neuspokojovala? On ji uspokojil. Ona byla spokojená, v míru, nevinná za bránou svého vlastního ráje.
A on byl nespokojený, nenaplněný, zuřil v mukách, cosi mu chybělo. Na ní bylo, aby ho uspokojila: tak ať to udělá! Ať k němu nechodí s rukama plnýma nevinné lásky jako květina. Zahodil by je a zadupal. Chtěl zničit tu její nevinnou blaženost. Nemá snad právo na uspokojení od ní a nebouří mu v srdci touha a v duši černá muka nenaplnění? Nechť je naplněn, tak jako došla naplnění ona. On jí dal naplnění. Tak ať se zvedne a udělá, co po ní chce.

Byl k ní krutý. Ale celou dobu se styděl. A protože se styděl, byl tím krutější. Neboť se styděl, že nemůže dojít naplnění bez ní. A nemohl. A ona si ho
nevšímala. Byl spoután v mučivých temnotách.
Prosila ho, aby zase pracoval, aby vyřezával. Ale jeho duše byla příliš černá. Zničil desku s Adamem a Evou. Nemohl začít znovu, tím méně nyní, v tomto stavu.
Nemohla dojít konečného vysvobození, protože on se nedokázal osvobodit sám od sebe. V tom podivně beztvarém trápení musela dál toužit jako hřejivý, zářivý mrak přivátý doprostřed bouře. Ve své hřejivé mlhavosti se cítila tak bohatá, že její duše musela na něj křičet, protože on ji trápil a chtěl ji zničit.

Stále ještě měla okamžiky povznesení, Když seděla u okna ložnice a dívala se, jak bez ustání prší, duchem se toulala někde hodně daleko.
Seděla pyšně a se zvláštní radostí. Když nebylo s kým se radovat a neuspokojená duše potřebovala tančit a hrát si, pak člověk tančí před Neznámem.
Náhle si uvědomila, že právě to chce dělat. Přestože byla již v pokročilém těhotenství, tančila si sama v ložnici, pozvedala ruce a své tělo k Neviděnému Stvořiteli, který si ji vybral, jemuž náležela.
Tančila potají a její duše se blaženě vznášela, tnčila pyšná na své těhotné tělo.
Pak se tomu divila. Jako by se stáhla a bála se. Čemu se to vystavuje? Už to skoro chtěla říci manželovi. Ale netroufala si.
Celou dobu si vystačila sama. Líbil se jí příběh Davida, který tančil před Pánem a radostně se odhalil. Proč by se měl odhalit Michale, obyčejné ženě? Odhalil se Pánu.
„Ty jdeš proti mně s mečem, kopím a oštěpem, já však jdu proti tobě ve jménu Hospodina, kterého jsi potupil. Ještě dnes mi tě Hospodin vydá do rukou.“
Její srdce se rozeznívalo těmi slovy. Kráčela pyšně. A její boj splynul s bojem Hospodinovým, její manžel byl vydán.
V tu dobu na něj nemyslela. Kdo je, že se jí staví do cesty? Ne, nebyl dokonce ani Pelištejec, Goliáš. Byl jako Saul, který sám sebe prohlásil králem.
V srdci se pyšně smála. Kdo je, že se prohlašuje králem? 

V sobotu odpoledne, když měla v ložnici zatopeno, opět si všechno svlékla a tančila, zvedala kolena a ruce v pomalém, rytmickém, radostném tanci. On byl doma a její pýcha tím ještě vzrostla. Bude tančit na znamení, že on není nic, zatančí neviditelnému Hospodinu. 
Uslyšela, jak jde nahoru po schodech, a cukla sebou. Stála ve světle ohně, nahá v stinném pozdním odpoledni a zaplétala si vlasy. Vyděsil se. Stál ve dveřích, zachmuřeně začal stahovat černé obočí.
„Co to děláš?“ zeptal se skřípavým hlasem. „Nastydneš se.“ A ona zvedla ruce a znovu tančila, aby ho popřela, světlo se jí odráželo na kolenou, když se pomalými, krásnými pohyby přesouvala na druhý konec místnosti a míjela světlo ohně. Stál stranou, ve stínu u dveří, ochromeně ji sledoval. A ona se pomalými, těžkými pohyby kolébala dozadu a dopředu jako zralý obilný klas, bledá v příšeří, podupávala před ohněm, svým tancem ho vymazávala, v jásavém triumfu tančila k Hospodinu.
Díval se na ni a duše v něm hořela. Otočil se stranou, nemohl se dívat, bolely ho oči. Její krásné údy se zvedaly a zvedaly, vlasy jí divoce vlály do stran a břicho, velké, podivné a děsivé, se pozvedalo k Hospodinu. Tvář měla uchvácenou a krásnou.
Jak ji sledoval, bolelo ho to, jako by byl přivázán ke kůlu. Měl pocit, že ho upalují zaživa. Ta cizost a síla jejího tance ho stravovala, spalovalo ho to, nechápal to, nerozuměl tomu. Čekal v zapomenutí. Pak se jeho oči proti ní zaslepily, už ji neviděl. A nevidoucím závojem mezi nimi na ni tím skřípavým hlasem zavolal:
„Proč to děláš?“
„Jdi pryč,“ řekla mu. „Nech mě tančit o samotě.“
„To není tanec,“ řekl drsně. „Proč to děláš?“
„Nedělám to pro tebe,“ odpověděla. „Jdi pryč.“
Její divné, pozvednuté břicho, zvětšené jeho dítětem! To nemá právo u toho být? Cítil, že jeho přítomnost cosi narušuje. Ale přece měl právo tam být! Šel si sednout na postel.
Přestala tančit a stoupla si před něj, znovu pozvedla štíhlé paže a kroutila si vlasy. Před ním ji vlastní nahota bolela.
„Ve své ložnici si můžu dělat, co chci!“ vykřikla. „Proč se mi do toho pleteš?“
Natáhla si župan a přidřepla si před ohněm. Trochu se uklidnil, když měla něco na sobě. Její vidina ho pak mučila po celý život, jak tehdy vypadala, podivná, povznesená bytost nemající s ním nic společného.

Po tomto dni jako by se zavřely dveře do jeho mysli. Neprostupně zachmuřil čelo. Oči přestaly vidět, ruce jako by se zastavily v pohybu. V nitru měl vůli stočenou jako zvíře, skrytou pod temnotami, ale ne­ustále mocnou a činnou.
Nejdřív jí to, že vedle ní je tak uzavřený, ani moc nevadilo. Ale pak to kouzlo začalo působit také na ni. Ta jeho temná, kvasící síla, síla tvora, jenž leží skryt a vynakládá svou vůli na zničení jiného, volně se pohybujícího tvora, jako tygr ležící ve stínu listoví neustále vnucuje pád a smrt lehkonohým tvorům, kteří ráno pijí u vody, začala na ni postupně působit. Třebaže ležel ve tmě a nehýbal se, věděla, že tam na ni číhá. Cítila, jak se jeho vůle na ni upíná a stahuje ji dolů, byť ležel mlčky a ve tmě.
Zjistila, že jí brání, když jde ven a když se vrací domů. Postupně si uvědomila, že ji táhne dolů, táhne ji vlastní lepivou těžkou vahou.
Postupně si uvědomila, že její život, její svoboda klesají pod tichým úchopem jeho fyzické vůle. Chtěl ji mít ve své moci. Chtěl ji polykat svým tempem, chtěl ji mít. Konečně si uvědomila, že se jí spánek stal vleklou bolestí, únavou a vyčerpáním, kvůli jeho vůli upnuté na ni, jak tam vedle ní v noci ležel.
To všechno si uvědomila a nastala chvilková přestávka v jejím rychlém běhu, chvilkové zaváhání v životě, kdy nevěděla, co dělat.
Pak se proti němu divoce vrhla a bojovala s ním. To jí nemůže dělat, je to zrůdné! Jakou hrůznou moc nad jejím tělem to chce mít? Proč ji chce stahovat dolů a zabíjet jejího ducha? Chce ji pouze kvůli tělu? A bude snad také vznášet nárok na její mrtvolu?
Jako by pro ni představoval nějakou rozlehlou, ohavnou temnotu.
„Co mi to děláš?“ křičela. „Je to hrozné, co mi provádíš! Strašlivě mi tlačíš na hlavu, nenecháš mě spát, nenecháš mě žít. Každým okamžikem mi děláš něco hrozného, co mě ničí. V tvé vůli je něco hrozného, něco temného a zvířeckého. Co ode mě chceš? Co mi chceš udělat?“
Veškerá krev v jeho těle zčernala a soustředila se v ní síla a sžíravost, když ji uslyšel. Zčernal a oslepl nenávistí k ní. Octl se v černočerném pekle a nemohl ven.
Nenáviděl ji za to, co řekla. Nedával jí snad všechno, nebyla mu vším? Ta hanba v něm rozpoutávala krutý oheň, ta hanba, že je mu vším, že nemá nic kromě ní. A ona ho ještě trápí tím, že nemůže uniknout! Oheň v žilách mu zčernal. Neboť ať se snažil, jak chtěl, nemohl uniknout. Byla mu vším, byla jeho život a zdroj. Závisel na ní. Kdyby mu ji někdo vzal, zhroutil by se jako dům bez nárožního kamene.
A ona ho nenáviděla za to, že na ní tak naprosto závisí. Připadal jí hrůzný. Chtěla ho odrazit, oddělit ho. Připadalo jí hrozné, že k ní tak lne, tak zblízka, jako leopard, který by na ni skočil a zaťal drápy.

Pohyboval se den ode dne v černotě vzteku, hanby a zmarnění. Jak se mučil, aby se od ní oprostil! Ale nemohl. Byla jako skála, na níž stál, a kolem dokola hluboká, vzdouvající se voda, a on neumí plavat. Musí se o ni opírat, musí na ní záviset.
Co má v životě, kromě ní? Nic. Zbytek je velká, vzdouvající se potopa. Hrůzu z noci vzdouvající se, všepohlcující potopy, kterou mu byla vidina života bez ní, nemohl snést. Zuby nehty se jí držel.
A ona ho odrážela. Kam se mohl obrátit jako plavec v temném moři, kterému smetou oporu zpod rukou? Chtěl ji opustit, chtěl být schopen opustit ji. Kvůli své duši, kvůli svému mužství musí být schopen ji opustit.
Ale pro co? Ona byla archou, zbytek světa byla potopa. Jedinou hmatatelnou a bezpečnou zárukou byla žena. Mohl by ji opustit jen pro jinou ženu. A kde je ta jiná žena, kdo je ta jiná žena? Krom toho, octl by se v témže stavu. Jiná žena by zase byla žena, byl by to stejný případ.
Proč je mu vším, proč musí žít pouze skrze ni, proč by se musel potopit, kdyby se od ní oddělil? Proč na ní musí tak šílenecky lpět, jako by mu šlo o život?
Jediný přímý způsob, jak ji opustit, bylo umřít. Jeho temná, bouřící duše to věděla, ale netoužil po smrti.
Proč ji nemohl opustit? Proč se nemohl vrhnout do skrytých vodních hlubin a žít, anebo umřít, jak to přijde? Nemohl, nemohl. Ale co kdyby odešel, našel si práci a bydlel znovu v podnájmu? Mohl by žít zase jako předtím. Ale věděl, že to tak není. Musí mít ženu. A kdyby měl ženu, musel by být od ní oproštěn. Bylo by to stejné postavení. Nemohl se totiž od ní oprostit.
Neboť jak může muž stát, pokud nemá něco jistého pod nohama? Může muž šlapat nepevnou vodu celý život a říkat tomu, že stojí? To se raději vzdát a utopit se okamžitě.
A co je mu tou oporou pod nohama, když ne žena? Je snad tedy jako ten starý námořník, který se nedokázal pohybovat jinak než na zádech druhé živé bytosti?
Je takový slaboch nebo mrzák či nějak vadný nebo mu něco chybí?
Byla to černá, šílená zahanbující muka, šílený strach, šílená touha a hrůzný dýchavičný vratný příboj hanby.
Čeho se bál? Proč se mu život bez Anny jevil jako strašlivý chaos, v němž do sebe vše naráželo v nesmyslné, temné, bezedné potopě? Proč, kdyby ho Anna opustila byť na jediný týden, by se šílenecky zuby nehty držel na samé hraně skutečnosti a jistojistě klouzal do potopy neskutečna, která ho měla pohltit?
Tohle hrůzné sklouzávání do neskutečna ho dohánělo k nepříčetnosti, jeho duše křičela strachy a mukou.

Ale ona ho přesto od sebe odrážela, odstrkovala pryč, vytrvale a nelítostně mu lámala prsty, aby se jí nemohl tak pevně držet. Chtěl, aby s ním měla slitování.
A někdy se na chvíli slitovala. Ale vždycky pak začala znovu, odstrčila ho pryč do hluboké vody, do šílené a mučivé nejistoty.
Připadala mu jako fúrie, která k němu nic necítí. Oči jí svítily chladnou nenávistí. Pak jako by jeho srdce už už umíralo strachem. Třeba ho strčí do té hlubiny.
Nechtěla už s ním spát. Říkala, že jí kazí spánek. Tím jen znovu rozbouřila jeho šílený strach a utrpení. Odehnala ho. Jako zastrašený, číhající ďábel se nechal odehnat a v duchu lstivě proti ní spřádal zlo. Ale ona ho odehnala. Ve chvílích nejsilnějšího utrpení mu připadala nepochopitelná, jako netvor, princip krutosti.

Byť její soucit chvílemi převládl, byla tvrdá a chladná jako kámen. Musí ho od sebe oddálit, musí spát sama. Ustlala mu v pokojíku.
A on tam ležel jako zbičovaný, jeho duše zbičovaná téměř k smrti, a přece nezměněná. Ležel v mučivé agónii, odražen zpět do neskutečna, jako muž vržený přes palubu do moře, aby plaval, dokud se nepotopí, protože se nemá čeho chytit, je tu pouze širé, zmítající se moře.
Nespal, kromě lehkého spánku, kdy se mysl potáhne tenkým závojem. Nebyl to spánek. Byl vzhůru, a nebyl vzhůru. Nedokázal být sám. Potřeboval mít možnost vzít ji do náruče. Nemohl snést ten prázdný prostor na svých prsou, kde bývala ona. Nemohl to snést. Připadalo mu, jako by zůstal viset ve vzduchu a držel tam pouze silou vůle. Kdyby povolil vůli, začal by padat nekonečným prostorem do bezedné jámy, padal by stále, bez vůle, bezmocný, neexistující, pouze upadající do zániku, padal by tak dlouho, až by třením shořel jako padající hvězda, a pak nic, nic, naprosté nic.

Ráno s popelavým a neskutečným výrazem vstal. A ona jako by ho měla zase ráda, jako by si ho trochu udobřovala.
„Já jsem spala dobře,“ řekla s mírně předstíranou veselostí. „A ty?“
„Šlo to,“ odpověděl.
Neřekl by jí to.
Tři nebo čtyři noci ležel sám ve svém bdělém spánku, jeho vůle nezměněna, stále v napětí, nehybný v jeho sevření. Pak, jako by ožila a svobodně ho opět mohla mít ráda, oklamaná jeho mlčením a zdánlivým souhlasem a také poháněna soucitem, přijala ho opět zpátky.
Každý večer přese všechnu hanbu čekal s utrpením na chvíli, kdy půjdou spát, zda ho nechá přede dveřmi. A každý večer, když mu s tou falešnou veselostí popřála dobrou noc, měl pocit, že ji snad musí zabít, nebo zabít sebe. Ale požádala ho o políbení tak žalostně, tak hezky. Tak ji políbil, i když v srdci cítil led.

A někdy odešel ven. Jednou seděl dlouhou dobu ve vchodu do kostela, než šel spát. Byla tma a foukal vítr. Seděl před kostelem a cítil tam jakési přístřeší,
jakési bezpečí. Ale ochladilo se a on musel jít spát.
Pak přišel večer, kdy ho objala a láskyplně políbila a řekla mu:
„Zůstaň dnes v noci, prosím, se mnou.“
A on zůstal bez námitek. Ale jeho vůle se nezměnila. Chtěl mít Annu k sobě připoutanou.
Takže mu brzy zase řekla, že potřebuje být sama.
„Já tě nechci posílat pryč. Chci spát s tebou. Ale nemůžu, ty mě nenecháš spát.“
Krev mu zčernala v žilách.
„Co tím chceš říct? Je to naprostá lež. Já že tě nenechám spát –“
„No nenecháš. Spím tak dobře, když spím sama. A nemůžu spát, když jsi tu ty. Něco mi provádíš, tlačíš mi na hlavu. A já musím spát, když budu brzy mít dítě.“
„Je to něco v tobě,“ odpověděl, „s tebou něco není v pořádku.“
Nesmírně hrůzné byly tyto noční zápasy, kdy celý svět už spal a oni dva byli sami, sami na světě a odpuzovali jeden druhého. Těžko se to dalo snést.
Šel a lehl si o samotě. A nakonec, po šedivém, zsinalém a děsivém období se uvolnil, něco v něm povolilo. Povolil, bylo mu jedno, co se s ním stane. Sám sobě, jí a všem ostatním se stal podivným a nezřetelným. Vše zaplavila mlhavost, jako když se člověk topí. A bylo nesmírně úlevné se utopit, byla to převeliká úleva.

Už nenaléhal, nenutil ji k ničemu. Už se jí nevnucoval. Povolil, uvolnil se, odpadl, a co se mělo stát, mělo se stát.
Přesto ji ještě chtěl, neustále, neustále ji chtěl. V duši měl bezútěšnost dítěte, byl tak bezmocný. Jako dítě na své matce na ní závisel svým žitím. Věděl to a také věděl, že si nemůže pomoci.
Přesto musel v sobě najít schopnost být sám. Musel být schopen lehnout si vedle prázdného prostoru a nechat to tak. Musel mít schopnost poddat se té potopě a podle možnosti se ponořit, nebo zůstat naživu. Neboť si konečně uvědomil své vlastní omezení a omezenost své moci. Musel se vzdát.
Byla mezi nimi jakási nehybnost, jakási sinalost. Alespoň půlku bitvy měli za sebou. Někdy během dne plakala, srdce měla ztěžklé. Ale dítě ji stále hřálo v lůně.
Stali se opět přáteli, novými, přemoženými přáteli. Opět spali spolu, velice tiše a odděleně, ne tak dohromady jako předtím. A chovala se k němu důvěrně jako na počátku. Ale on byl velice zamlklý a ne důvěrně blízký. V duši byl rád, ale zatím úplně neožil.

Mohl s ní spát a nechat ji na pokoji. Dokázal být teď sám. Právě se naučil, co je to mít schopnost být sám. Bylo to správné a mírumilovné. Dala mu novou, hlubší svobodu. Svět se třeba mohl zmítat v nejistotě, ale on teď byl sám sebou. Nabyl vlastní existence. Podruhé se narodil, konečně se narodil sám sobě, z toho obrovského těla lidstva. Předtím existoval pouze za předpokladu vztahů s jinou bytostí. Nyní měl absolutní vlastní já – stejně jako relativní já.
Ale bylo to velice nemluvné, slabé a bezmocné já, lezoucí kojeňátko. Choval se velice tiše a svým způsobem poddajně. Konečně nabyl nezvratného já, svobodného, odděleného, nezávislého já.
Ulevilo se jí, získala od něj svobodu. Dala ho jeho vlastnímu já. Někdy plakala únavou a bezmocí. Ale byl to manžel. A ona jako by na to skrze dítě, které přicházelo, zapomínala. Dítě jako by ji zahřívalo a způsobovalo ospalost. Upadla do dlouhého snění, nezřetelná, vyhřátá, nechtěla se nechat vytrhnout ze svého mlhavého stavu. A také na něm spočívala.

Někdy k němu přicházela s světlem v očích, dojemná, tklivá, jako by si o něco říkala. Díval se na ni a nechápal to. Byla tak krásná, tak neskutečná, z jeho hrudi jako by k ní vycházely paprsky, jako zář. Byl tam pro ni, jen pro ni. A ona se ho držela za hruď a líbala ji a líbala, vkleče vedle něj. A on ležel a díval se na svou hruď, až mu připadalo, že jeho hruď není on sám, že ji tam nechal ležet. A přesto k němu patřila,
a jako by se projasnila a zkrásněla jejími polibky. Byl rád a cítil zvláštní, sálavou bolest.  Věděl, že něco chce, jeho srdce toužilo jí to dát. A když zvedla tvář, která byla zářivá a růžová jako malý obláček, jeho srdce se nad ní dojímalo a nyní ji zpovzdálí zbožňovalo. Měla v sobě cosi z květiny, co zbožňoval, jak stál vpovzdálí jako cizí člověk.

Týdny ubíhaly, čas se nachyloval, chovali se k sobě velice jemně a byli křehce šťastní. Ta naléhající, vášnivá, temná duše, ta silná nespokojenost v něm jako by se utišila a zkrotla, lev si lehl krotký jako jehňátko.
Ona ho skutečně velmi milovala a on čekal blízko ní. Byla pro něj tentokrát vzácná a vzdálená, jak čekala na své dítě. Její duši rozradostnila extáze přicházejícího dítěte. Nesmírně si přála chlapečka.
Ale vypadala tak mladě a křehce. Vždyť to byla ještě dívka. Když stála u ohně a myla se – a on se na ni díval, srdce mu překypovalo něhou k ní. Takové překrásné údy, její štíhlé, zakulacené paže jako honící se světélka a její nohy tak prosté a dětské, a přesto velmi pyšné. Stála na těch pyšných nohou a s nádhernou nedbalostí vyvažovala plné břicho a ty zbožnění­hodné oblinky, ňadra, nabývaly na důležitosti. A nad tím vším její tvář jako růžový rozzářený obláček.
Měla moc ráda, když se dotýkal té zralé zaoblenosti, aby se také potěšil tím chvěním a pohybem dítěte v ní. Bál se a mlčel, ale ona objala jeho šíji s pyšnou a bezostyšnou radostí.

Dostavily se bolesti – a jak křičela! Chtěla, aby zůstal u ní. A vždycky když dlouze vykřikla, podívala se na něj se slzami v očích a mezi vzlyky se smíchem říkala:
„Vlastně mi to nevadí.“
Bylo to dost zlé. Ale pro ni nikdy smrtelné. I ta prudká, drásavá bolest ji vzpružovala. Křičela a trpěla, ale celou dobu byla zvláštně živá a silná. Cítila se tak mocně naživu a v rukou tak mistrovské síly života, že v samém nitru cítila rozjařenost. Věděla, že vítězí, vždycky vyhrávala a s každým dalším náporem bolesti byla blíž vítězství.
On patrně trpěl víc než ona. Nebyl šokován či zděšen. 

Narodila se holčička. Když jí to oznámili a na vteřinku se jí na tváři rozhostilo mlčení, poznal, že je zklamaná. A v jeho srdci vzplanula velká, vášnivě žhavá zlost a protest.
V tu chvíli byl na dítě pyšný.
Ale když se jí ňadra nalila mlékem a děťátko sálo z prsu, zdálo se, že nadskakuje neskutečnou radostí.
„Saje ze mě, saje, má mě rádo – moc mu to chutná!“ křičela a vášnivě si oběma rukama přidržovala dítě u prsu.
A za pár okamžiků, když uvykla svému blahu, podívala se na mladíka rozzářenýma, nevidoucíma očima a řekla:
„Anna Victrix.“
Rozechvěle odešel a šel spát. Pro ni znamenaly bolesti rány a trýzeň vítěze, byla o to pyšnější.

Když se opět pozdravila, byla velmi šťastná. Pojmenovala děťátko Ursula. Anna i její manžel měli pocit, že musí mít jméno, které je osobně uspokojuje.
Dítě mělo snědou tvářičku a zvláštně ochmýřenou kůži, na hlavičce chomáče bronzových vlásků a žlutošedé oči, které se postupně měnily a později se staly zlatavě hnědými po otci. Tak ji nazvali Ursulou po svaté na obrázku.
Zpočátku se jevila jako poněkud křehounké děcko, ale brzy zesílila a bylo neposedná jako mladý úhoř. Každodenní zápas s její mladou silou Annu vyčerpával.
Zbožňovala a milovala dítě jako nějaké zvířátko a naplňovalo ji štěstím. Milovala svého manžela, líbala ho na oči a nos a ústa a velice ho vychvalovala, říkala, jak má krásné údy, fascinoval ji jeho fyzický zjev.

A vskutku byla Anna Victrix. Už se s ní nemohl utkávat v boji. Byl jako v pustině s ní sám. Když ho jednou nějaká záležitost odvedla do Londýna, divil se, když se vracel a pomyslel na ty nahé, skrývající se divochy, jak mohli vystavět a vytvořit velkou část Oxford Street nebo Piccadilly. Jak se stalo, že bezmocní divoši, prohánějící se s kopími kolem řeky a lovící ryby, založili tenhle skvělý Londýn, tu mocnou, masivní ošklivou nadstavbu světa člověka nad světem přírody! Děsilo ho to a nahánělo mu to posvátnou hrůzu. Člověk je strašlivý ve svém díle. Lidská díla jsou ještě hrůznější než člověk sám, téměř nestvůrná.

A přece, sám za sebe, za svou osobu měl Brangwen pocit, že celý svět člověka je vnější a vedlejší vzhledem k jeho skutečnému životu s Annou. Kdyby někdosmetl celou nestvůrnou nadstavbu dnešního světa, města, průmysl a civilizaci a zanechal pouze holou zem s živými rostlinami a tekoucími vodami, jemu by to nevadilo, pokud by zůstal celý on sám, měl Annu, dítě a tu novou, zvláštní jistotu v duši. Pak, pokud by byl nahý, našel by někde nějaké ošacení, zbudoval by přístřeší a přinesl jídlo pro svou ženu.
A co víc? Co víc by bylo zapotřebí? Velká většina činností, jimiž se zabývalo lidstvo, pro něj nic neznamenala. Svým založením v nich nehrál žádnou roli.
Pro co tedy žil? Pouze pro Annu a život sám? Co chtěl na této zemi? Pouze Annu a své děti a svůj život s těmi dětmi a s ní? Nic víc?

Provázel ho pocit něčeho víc, něčeho dál, co mu poskytovalo absolutní bytí. Jako by už teď existoval ve Věčnosti, ať Čas udělá cokoli. Co je venku? Vystavěný svět, v který nevěří? Co by jí měl přinášet zvenčí? Nic? Stačí to tak, jak to je? To, že přijal svou situaci, ještě stále provázelo utrpení. Nebyla s ním. A přece odděleně od ní sotva věřil sám v sebe, byť bylo s ním celé Nekonečno. Nechť celý svět sklouzne za hranici zapomnění, on bude stát sám. Ale jí si nebyl jist. A existoval také v ní, proto byl nejistý. Zmocnil se ho strach, téměř pocit viny, jako by někde selhal, když ji slyšel mluvit s děťátkem. Stála u okna s měsíčním dítětem v náruči a mluvila na ně zpěvavým mladým hlasem, který nikdy předtím neslyšel a který odezníval v jeho srdci jako cosi dožadujícího se z dálky, či jako hlas z jiného světa vyjadřující svůj požadavek na něj. Stál tam a poslouchal a srdce se mu dmulo, aby se pozvedlo a podvolilo. Pak se stáhl zpět a zůstal stranou. Nemohl se pohnout, něco odmítal dát, jako by nebyl schopen sebezapření. Musí být sám sebou. 

„Podívej na ty hloupoučké modřinky, sluníčko moje,“ broukala a zvedla děcko k oknu, za nímž zářila bílá zahrada a modřinky soupeřící na sněhu: „Podívej na ty hloupé modřinky, beruško, jak se perou ve sněhu! Podívej, ty ptáčku můj – jak tlučou do sněhu křidélky a třepou hlavičkami. Ty jsou ale zlobivé!
Podívej na ta žlutá peříčka na sněhu! Však jim budou chybět, viď, až jim bude později zima.
Musíme jim říct, aby přestaly, musíme jim říct ‚nechte toho‘, viď, ptáčku můj? Ty se nazlobí, nazlobí! Podívej!“ Její hlas náhle nabral na síle a prudkosti a ostře zaklepala na okno:
„Nechte toho,“ křičela, „nechte toho, vy malé zlobilky. Přestaňte!“ Zavolala ještě hlasitěji a víc zabušila na okno. Hlas měla břitký a rozkazovačný.
„Mějte rozum,“ volala.
„Tak, už jsou pryč. Kam asi letěly, ty hlupinky? Co si budou spolu říkat? Co si budou říkat, kuřátko moje? Zapomenou na to, viď, do­čista na to zapomenou, vykouří se jim to z těch hloupých hlaviček, zpod těch modrých čepiček.“
Po chvíli obrátila svou rozpálenou tvář k manželovi.
„Opravdu se perou, byly na sebe skutečně zlé!“ řekla hlasem rozdychtěným vzrušením a podivem, jako by patřila do ptačího světa, jako by se ztotožňovala s ptačím pokolením.
„Tak, perou se, modřinky, aby ne,“ řekl a byl rád, když se s tou svou tváří prozářenou odjinud otočila k němu. Přistoupil blíž a stál vedle ní a díval se ven na stopy na sněhu, kde se ptáci spolu potýkali, a na bíločerné obtížené větve tisů. Co to po něm žádala, co se ptala ta rozzářená tvář, jakou otázku to měl zodpovědět? Nevěděl. Ale jak tam stál, pocítil jakousi odpovědnost, jíž byl rád, ale zároveň se cítil nesvůj, jako by musel uhasit své vlastní světlo.
A stále ještě se nemohl pohnout.

Anna dítě velmi milovala. A přesto jako by nedošla naplnění. Měla neznatelný pocit očekávání, jako u pootevřených dveří. Byla v klidu a bezpečí Cossethay. Ale měla pocit, jako by v Cossethay vůbec nebyla. Namáhala oči, aby dohlédla kamsi za ně. A co viděla ze své hory Pisgy, které dosáhla? Slabě znatelný, lesknoucí se obzor ve velké dálce a oblouk duhy, dveře stínu s matně barevným naddveřním obloukem. Musí se snad odebrat tam?
Cosi nechápala, čehosi se jí nepodařilo dobrat. Existovalo cosi mimo její dosah. Ale proč se musí vydat na cestu? Stojí přece tak pevně na hoře Pisze.

V zimě, kdy vstávala s východem slunce a z oken vzadu viděla východ planoucí žlutě a oranžově nad zelenou, lesklou trávou, zatímco velká hrušeň uprostřed
tu stála tmavá a velkolepá jako idol a pod temnou hrušní se malá louže leskla v blysknavém, žlutém světle, říkala: „Je tady.“ A když pak večer západ slunce
náhle rudě zasvítil velkou mezerou v mracích, řekla opět: „Je pryč.“

Rozbřesk a západ slunce byly dva konce duhy, která překlenula den, a ona viděla naději, příslib. Proč by se měla snažit dostat někam dál?
A přece si neustále kladla otázky. Když slunce zapadalo v ohnivém zimním spěchu, stála před planoucím ukončením procesu, v němž nehrála plnohodnotnou roli,
a proto se stále musela tázat: „Co to děláš, že spouštíš tenhle ohromný světelný zmatek? Čím se to neustále zabýváš, že nás nenecháš na pokoji?“
Neobrátila se k manželovi, aby ji vedl. Byl od ní oddělen, byl s ní podle jejího odlišného pojetí jeho osoby. Mohla by pozvednout dítě, mohla by je hodit kupředu do té rudé záplavy a dítě by v ní mohlo kráčet mezi hořícími uhlíky a žhavým vroucím burácením, jako se procházeli tři světci s andělem v ohni.

Brzy si byla svým manželem jista. Znala jeho temnou tvář a rozsah jeho vášně. Znala jeho štíhlé silné tělo a říkala, že je její. Pak nebylo co jí odepřít.
Byla bohatou ženou užívající si svého bohatství.
A brzy opět otěhotněla. Což ji uspokojilo a její neklid zmizel. Zapomněla na to, jak sledovala slunce stoupající po obloze a postupující k západu jako skvostný cestovatel valící se vpřed. Zapomněla, že za jasné temné noci měsíc nahlížel oknem a kynul jí jako kouzelný signál lodi, dával jí znamení, aby ho následovala. Slunce a měsíc si šly svou cestou a nechávaly ji tu, míjely ji, tu bohatou ženu užívající si svého bohatství. Měla by také jít. Ale nemohla, když ji zvaly, protože nyní musí zůstat doma. S uspokojením upustila od dobrodružství v neznámu. Nosila a rodila děti.

Další dítě bylo na cestě a Anna upadla do mlhavé spokojenosti. Jestliže nebyla poutníkem do neznáma, jestliže už dorazila a jako bohatá žena se usadila ve svém zbudovaném domě, její dveře se přesto otvíraly pod obloukem duhy, její práh odrážel postup slunce a měsíce, těch skvělých cestovatelů, jejím domem
se rozléhala ozvěna toho putování.
Ona byla těmi dveřmi a prahem, ona sama. Skrze ni přicházela další duše, aby na ní spočinula jako na prahu a vyhlédla ven, stíníc si oči při rozhodování, kterou cestou se dát.

překlad a úprava: Nikola Bílá

nakladatelství MEISTERKOCH knihy ZDE