Od samého začátku dítě rozechvívalo v mladém otci jakýsi hluboký, silný cit, který si sotva odvažoval připustit, a vycházel z temna v něm. Když slyšel dítě křičet, zmocňovala se ho hrůza kvůli ozvěně z neprozkoumaných končin v něm samém. Musí ty končiny v sobě, nebezpečné a hrozivé, poznat? Držel děcko v náručí a chodil sem a tam trýzněný křikem - tady křičelo jeho vlastní tělo a krev! Ten hlas, který vlastně vycházel z něho, z těch hlubin v něm, mu byl z duše protivný. Někdy v noci dítě plakalo a plakalo, noc tlačila a spánek také tížil. V polospánku natáhl ruku na dětský obličejík, aby dítě umlčel. Ale cosi mu ruku zadrželo:ten nelidský, nesnesitelný, nepolevující pláč ho zadržel. Byl tak neosobní, bez příčiny či cíle. A přece na něj přímo reagoval, jeho duše se ozývala. Naplňovalo ho to hrůzou, téměř šílenstvím.
Zvykl si na děťátko, už věděl, jak zvednout a podržet to malé tělíčko. Děcko mělo krásnou kulatou hlavičku, která ho vášnivě dojímala. Byl by bojoval do poslední kapky krve, aby tu nádhernou a dokonale kulatou hlavičku ubránil. Naučil se znát ty ručičky a drobná chodidla, podivné, nevidomé, zlatohnědé oči, ústa, která se otvírala pouze k pláči, k sání či k podivnému, bezzubému smíchu. Už dokonce skoro chápal ty klátící se nožičky, zpočátku spíš odporné. Uměly tak zvláštně kopat, měly svou hebkost.
Jednou večer znenadání uviděl toho drobného tvorečka, jak se nahý převaluje na matčině klíně, a udělalo se mu zle z toho, jak je to stvoření bezmocné, zranitelné a nepodstatné; ve světě tvrdých povrchů a proměnlivých výšek bylo zranitelné a nahé všude. A přesto se tvářilo docela blaženě. A přesto v jeho slepém, strašlivém pláči nebyla slepá, odvěká hrůza jeho zranitelné nahoty, hrůza z toho, že je tak naprosto odevzdané, bezmocné v každém ohledu. Čekal, až děsivý strach těchto dní přejde; věděl, že se blíží radost. Viděl krásné smetanově bílé a chladné ouško dítěte, tmavé vlásky vyčesané do bronzového lesku, podobného bronzovému prášku. A čekal, až se dítě stane jeho, až se na něj podívá a odpoví mu.
Žilo odděleně od něj, ale bylo to jeho dítě. Jeho tělo a krev se nad ním rozechvívaly. Když se na něj dívaly ty nově otevřené oči, chtěl, aby ho vnímaly, aby ho poznaly. Pak si připadal, že pro dítě skutečně existuje. Dítě ho poznalo a ten obličejík se na něj zvláštním způsobem zasmál. Přitiskl si děcko k hrudi, poplácával je a vítězně se smál. Zlatavě hnědé oči dítěte se postupně rozzářily a rozšířily při pohledu na temně prozářenou tvář mladíka. Dítě znalo matku lépe, chtělo ji víc. Ale to nejjasnější a nejdivočejší nadšení patřilo otci.
Dítě zesílilo, pohybovalo se pevně a volně, vydávalo zvuky podobné slovům. Už to byla malá holčička. Znala jeho silné ruce, radovala se z jeho pevného stisku, smála se a broukala, když si s ní hrál. A jeho srdce se vášnivým citem k dítěti žhavilo do ruda. Bylo jí teprve něco přes rok, když se narodilo druhé děťátko. Pak si Ursulu přivlastnil. Byla jeho první malou holčičkou. Soustředil na ni svou lásku. Druhé dítě mělo tmavomodré oči a světlou pleť: bylo víc do rodiny Brangwenů, jak říkali lidé. Vlásky mělo světlé. Ale zapomínali na Annino nepoddajné blonďaté rouno v dětství. Nově příchozí nazvali Gudrun.
Tentokrát se Anna cítila silnější a nebyla už tak nedočkavá. Nevadilo jí, že to není chlapeček. Stačilo, že má mléko a může dítě kojit: Jaká to byla rozkoš, když to malé živé stvoření sálo mléko jejího těla! Když děťátko zesílilo a dvě malé ručky chňapaly slepě, ale vášnivě po jejích prsech, když ta malá ústa slepě, ale s jistotou a vědomím životní důležitosti hledala ji, a jaký pocit svrchovaného míru, když se tělíčko uklidnilo, ústa a hrdlo sály, sály a sály, pily život z ní, aby vznikl život nový, téměř vzlykaly vášnivou radostí nad tím, že získávají vlastní existenci, malé ručky se vší silou držely, když se bradavka oddalovala, aby jim to nebylo upřeno. To Anně stačilo. Jako by přešla do jakéhosi vytržení mateřstvím, to bylo pro ni vším.
A otec měl tedy starší, odstavené dítě – zlatohnědé, udivené, živé oči malé Ursuly tu byly pro něj, který čekal za matkou, až ho bude potřeba. Matka pocítila palčivou žárlivost. Ale stále ještě ji pohlcovalo malinké děťátko. Bylo beze zbytku její, jeho potřeby se vázaly přímo na ni. Tak se Ursula stala dítětem otcova srdce. Byla jako kvítek a on slunce. Choval se trpělivě, měl energii a vymýšlel si pro ni věci. Naučil ji všelijakým legráckám, naplňoval jí život a nutil ji, aby žila naplno. Odpovídala mu svým víc než štědrým dětským smíchem a potěšenými výkřiky.
Když měli teď dvě malé děti, docházela k nim žena na výpomoc v domácnosti. Anna se plně věnovala péči o děti, nebyly pro ni příliš, ale nesnášela jakoukoli práci kromě péče o ně.
Když se Ursula začala batolit, bylo to zaujaté, zaměstnané dítě, které se vždycky umělo zabavit a nepotřebovalo mnoho pozornosti od jiných lidí. Večer kolem šesté Anna často vycházela přes uličku ke schůdkům přes plot, přenesla Ursulu na druhou stranu na louku a řekla: „Jdi tatínkovi naproti.“ Pak když Brangwen přicházel po úpatí prudkého kopce, uviděl před sebou na cestě drobný, kolébající se rozevlátý bod s tmavou hlavičkou, který, jakmile ho spatřil, dal se do prudkého běhu pohybem připomínajícím větrný mlýn: holčička mávala rukama a hnala se z prudkého kopce. Srdce mu poskočilo, běžel k ní, jak nejrychleji mohl, aby ji chytil, protože věděl, že upadne. Třepotala si to směrem k němu, její drobné končetiny vlály na všechny strany. A on byl rád, když ji chytil do náruče. Jednou upadla, když k němu letěla, viděl, jak náhle poskočila kupředu, jak běžela s rukama nad hlavou k němu; a když ji zvedl, tekla jí krev ze rtu. Nesnesl to pomyšlení, vždycky se mu chtělo plakat, dokonce i když zestárl a ona se mu odcizila. Hrozně tu malou Ursulu miloval! – srdce ho pro ni bolelo, když byl mladý a nedávno ženatý.
Když byla trochu starší, vídal ji, jak v červené zástěrce bezstarostně přelézá zábradlí schůdků, nebezpečně se přehoupne a skulí dolů, sama se zvedne a jako šipka mu letí naproti. Někdy se ráda nechala nést na ramenou, někdy s ním šla raději za ruku, někdy na okamžik objala jeho nohy a pak zase utíkala, zatímco on na ni křičel a volal, jako by sám byl také dítě. Byl to pořád ještě vysoký, hubený a neusazený dvaadvacetiletý kluk.
To on jí vyrobil kolébku, židličku, stoličku, vysokou dětskou židli. On ji vysazoval nahoru ke stolu a vyřezával jí panenku ze staré nohy od stolu, zatímco ona se na něj dívala a říkala: „Udělej jí oči, tati, udělej jí oči!“ A on jí nožíkem vyřezal oči.
Velice ráda se parádila, tak jí třeba uvázal kousek bavlnky kolem ucha a na něj zavěsil modrý korálek jako náušnici. Náušnice se střídaly – jindy byl korálek červený, zlatý či ho vystřídala malá perlička. A když přicházel večer domů a viděl, jak pyšně a vážně drží hlavu vzhůru, povšiml si jí a zeptal se: „Tak ty máš dneska na sobě ty nejlepší zlaté náušnice s perličkou?“ „Ano.“ „Nejspíš jsi byla na návštěvě u královny?“ „Ano, byla.“ „No a copak povídala?“ „Řekla – řekla – ‚Ne aby sis umazala ty pěkné bílé šatičky!‘“
Dával jí nejlepší kousky ze svého talíře, podával jí je do rudých vlhkých úst. Nebo jí z marmelády nakreslil ptáčka na krajíček chleba s máslem, který pak s nesmírnou chutí snědla. Když bylo po večeři umyto nádobí, hospodyně odešla a nechala rodinu o samotě, Brangwen obvykle pomáhal s koupáním dětí. Dlouze si s holčičkou povídal, když mu seděla na klíně a rozepínal jí šatičky. A jako by mluvil o velice vážných věcech, hluboce morálních. Pak najednou přestala poslouchat, protože uviděla skleněnou kuličku, která se zakutálela do kouta. Vysmekla se mu a nijak nespěchala s návratem. „Vrať se sem,“ řekl a čekal. Ona se v duchu zabývala něčím svým a nevšímala si ho. „No tak pojď,“ opakoval už trochu rozkazovačně. Vzrušeně se zasmála, ale předstírala dál, že je něčím zaujatá. „Slyšíš mě, slečno?“ Otočila se s letmým, radostným smíchem. Vrhl se k ní a vyzvedl ji do vzduchu. „Kdopak to nepřišel, když jsem ho volal, co?!“ říkal a lechtal ji svýma silnýma rukama. A ona se od srdce smála. Milovala ho za to, že ji přiměl svou silou a rozhodností. Byl všemocný, jako silná pevnost tyčící se mimo její dohled. Když dali děti spát, někdy s Annou seděli a povídali si – nesouvisle, oba nečinní. Četl velmi málo. Vše, co si chtěl přečíst, se pro něj stávalo palčivou realitou, další scénou vně jeho okna; zatímco Anna prolistovala knihu, aby věděla, jak to dopadlo, a stačilo jí to. Proto často seděli spolu a nesouvisle si povídali. Co se mezi nimi skutečně odehrávalo, nemohli vyjádřit slovy. Jejich slova byla pouze náhodnými událostmi v obapolném mlčení. Když si povídali, jen tak klábosili. Šití ji nelákalo. Uměla krásně sedět a přemítat, vděčně, jako by měla rozsvícené srdce. Někdy se k němu se smíchem otočila, aby mu pověděla o nějaké maličkosti, která se jí přihodila během dne. Pak se zasmál, chvilku mluvili, a opět mezi ně padlo to životadárné, fyzické ticho.
Byla hubená, ale plná života a měla zdravou barvu. Byla naprosto spokojená s nicneděláním, stačilo jí sedět s tou zvláštní, lenivou důstojností, tak bezstarostně, až se zdála královská, tak naprosto lhostejná, tak sebevědomá. Pouto mezi nimi bylo nevyjádřitelné, ale velmi silné. Kvůli tomu si od nich všichni ostatní drželi odstup.
Pokud jí paměť sahala, jeho tvář se nikdy neměnila, pouze se stávala vášnivější. Byla narudlá a temná ve svém odcizeném výrazu, jako by nepatřila člověku, a měla v sobě silný, zaujatý jas. Někdy, když se setkal s jejím pohledem, žlutavý záblesk z jeho očí způsobil, že se jí zatmělo před očima, jako by jí projel elektrický výboj, a on se nato podivně pousmál. Její oči se mdle otočily a pak zavřely, jako by byla zhypnotizovaná. A oba upadli do téže mocné temnoty. Měl v sobě cosi z mladého černého kocoura, jako by zaujatě a nepozorovaně číhal, a přece se postupně vnutil, kradmo a neodolatelně se jí zmocnil. Neoslovoval přímo ji, ale cosi v ní, co ve tmě jejího podvědomí citlivě reagovalo. Tak spolu prožívali vášeň v elektrizující temnotě, jež vyplňovala pozadí každého obyčejného dne a nevznikala za světla. Za světla jako by spal a nebyl při vědomí. Jen ona ho znala, když ho tma osvobodila a očima zářícíma jako zlato pak ve tmě viděl svůj záměr a touhy. Pak se i ona octla pod vlivem kouzla a odpovídala na jeho drsné, pronikavé volání jemným vzepětím své duše; tma procitla a jiskřila a ježila se neznámým, nepřekonatelným vemlouváním.
Nyní se už navzájem znali; ona splývala s dnem, denním světlem, on byl stínem; ponechán stranou, ale ve tmě mocný nepřekonatelnou smyslností. Naučila se nemít z něj strach a nechovat k němu nenávist, ale naplňovat se jím, oddat se jeho černé, smyslné moci, která zůstávala po celý den skryta. A to zvláštní koulení očima, jako by upadala do transu mimo své každodenní vědomí, se u ní stalo zvykem, když jí něco hrozilo či se stavělo proti ní v jejím vědomém životě. Takže za světla zůstávali každý zvlášť a v husté tmě byli svoji. On snášel její autoritu za dne, konečně ji nenapadal. A ona ve vší té tmě patřila jemu, tomu těsnému, vemlouvavě a hypnoticky těsnému vztahu.
Veškerá jeho denní činnost, všechen jeho život na veřejnosti byl jakýmsi spánkem. Ona chtěla být svobodná, patřit dni. A on se utíkal k práci, aby den nějak obešel. Po večeři ještě odcházel do dílny a truhlařil nebo vyřezával. Restauroval vyspravovanou a zchátralou kazatelnu.
Ale bylo mu velice milé, když blízko sebe měl dítě, když si hrálo u jeho nohou. Holčička představovala ten kousek světla, který mu skutečně patřil, který si pohrával uvnitř jeho temnoty. Nechával dveře dílny na západku. A když nějakým šestým smyslem vycítil přítomnost někoho dalšího, věděl, že přichází, byl spokojený a klidný. Když s ní byl sám, nechtěl si jí všímat, mluvit s ní. Chtěl žít, aniž musel myslet, s vědomím její kmitavé přítomnosti. Vždycky byl potichu. Dítě strčilo do dveří a uvidělo ho pracovat u lampy s vyhrnutými rukávy. Šaty na něm nedbale visely, jako pouhý obal. Tělo uvnitř bylo nabité vlastní, pružnou silou, jakoby odděleně. Už od malinka si Ursula pamatovala jeho předloktí s jemnými černými chlupy a hbitou pružností, když pracoval u hoblice rychlými, nepostřehnutelnými pohyby, vždy obklopen jakýmsi tichem. Chvíli otálela ve dveřích dílny a čekala, až si jí všimne. Otočil se a křivky jeho černého obočí se mírně pozvedly. „Ahoj, Brebentilko!“ A zavřel za ní dveře. Dítě bylo šťastné v dílně, která voněla sladkým dřevem a ozýval se v ní hoblík či kladivo nebo pila, a přesto byla prosycená tichostí pracovníka. Ursula si horlivě a soustředěně hrála mezi hoblinami a malými odřezky dřeva. Nikdy se ho nedotýkala: jeho chodidla a nohy byly nablízku, ale ona nepřišla blíž.
Ráda za ním vybíhala, když večer odcházel do kostela. Pokud tam měl být sám, přehoupl ji přes zídku a bral ji s sebou. A když se za nimi zavřely dveře kostela, byla opět unesená, jim dvěma teď patřil ten velký, bledý, prázdný prostor. Sledovala ho, když rozsvěcel svíčky u varhan, počkala, než začal cvičit melodie, a pak s rozšířenýma očima pobíhala sem a tam jako kotě hrající si samo ve tmě. Provazy zvonů ve věži byly volně zavěšené a splétaly se na podlaze. Ursule se líbily jejich červenobílé a modrobílé úchytky, ale nedosáhla na ně.
Někdy si pro ni přišla matka. Holčičku to zlobilo. Nesnášela matčinu povrchní autoritu. Chtěla si prosadit nezávislost. On jí však občas také způsobil krutý šok. Nechal ji hrát si v kostele – převracela podnožky, prohrabovala se zpěvníky a polštářky jako včela mezi květinami, zatímco duněly varhany. Takhle to šlo několik týdnů. Pak se uklízečka rozzuřila do takové míry, že si troufla na Brangwena a obořila se na něj jako harpyje. Svěsil hlavu, ale chtělo se mu té čarodějnici zlámat vaz. Místo toho se vrátil domů celý rudý vzteky a vrhl se na Ursulu. „Ty opice nenechává, proč musíš i ten kostel obrátit vzhůru nohama?“ Hlas měl drsný jako šelma, byl k dítěti slepý. Holčička před ním couvla v dětské úzkosti a děsu. Proč z něho jde takový děs? Matka se obrátila a svým klidným, téměř nedotčeným způsobem se zeptala: „Co provedla?“ „Co provedla? Už se v kostele nesmí ani ukázat, protože tam všechno roztahá a zasviní a zničí.“ Anna obrátila oči v sloup a sklopila víčka. „A copak zničila?“ Nevěděl. „Před chvilkou na mě přiletěla paní Wilkinsonová,“ vykřikl, „s celým seznamem toho, co udělala.“ Ursula se stáhla opovržením a zlostí nad tím, že ani nevyslovil její jméno. „Pošli paní Wilkinsonovou sem za mnou, aby mi řekla, co provedla,“ řekla Anna. „Od toho jsem tu já.“ „Tebe ani tolik nenaštvalo to, co dítě provedlo,“ pokračovala matka, „ale nesneseš, jak s tebou ta stará ženská mluví. Jenomže nemáš odvahu jí to vrátit, když na tebe vyjede, tak si ten svůj vztek vylíváš tady.“ Upadl v mlčení. Ursula věděla, že udělal chybu. Ve vnějším, pozemském světě udělal chybu. Dítě už zažilo chladný pocit z neosobního světa. Holčička věděla, že tam má pravdu matka. Ale přesto její srdce volalo po otci, aby on měl pravdu v tom svém temném, smyslovém podsvětí. Ale on se zlobil a opět si šel po svých ve tmě a tupém mlčení.
Dítě běhalo kolem zaujaté životem, tiché, vždycky se zabavilo. Holčička si nevšímala věcí či změn a proměn. Jednoho dne našla na trávě sedmikrásky, jindy zase byla louka posetá opadanými jabloňovými květy a ona v tom kvítí radostně běhala. Jindy zas ptáci začali klovat do třešní a otec jí je házel ze stromu dolů a padaly všude kolem ní. Pak byly louky plné sena. Nepamatovala si, co bylo či co bude, věci venku tam prostě byly každý den. Vždycky se cítila sama sebou, svět venku považovala za nepodstatný. I matka pro ni byla nepodstatná: stav, který náhodou trval. Pouze otec zaujímal v jejím dětském vědomí stálejší postavení. Když se vracel, nejasně si vzpomínala, že odešel, když odcházel, nejasně věděla, že musí počkat na jeho návrat. Zatímco její matka, když se vrátila zvenku, prostě pouze znovu byla přítomna, Ursula si to nespojovala s nějakým předchozím odchodem. Návrat či odchod otce byla jediná událost, kterou si dítě pamatovalo. Když přišel, něco v ní procitlo, nějaká touha. Poznala, když se necítil ve své kůži nebo ho něco podráždilo či byl unaven: pak se také cítila nesvá, neměla stání.
Když byl doma, dítě mělo pocit plnosti a tepla, cítilo se bohaté jako tvor na sluníčku. Když byl pryč, chovala se nepřítomně, zapomínala. Dokonce i když ji plísnil, častěji si uvědomovala spíš jeho než sebe. On byl její síla a její větší já.
Ursule byly tři roky, když se narodila další holčička. Pak byly sestřičky, Gudrun a Ursula, hodně spolu. Gudrun byla tiché dítě, které si celé hodiny hrálo samo, pohrouženo do své představivosti. Měla hnědé vlásky, světlou pleť, byla zvláštně mírná, skoro pasivní. A přece když se pro něco rozhodla, měla nezdolnou vůli. Od začátku se nechala Ursulou vést. A přesto byla samostatná, takže vidět ty dvě, jak si hrají, byl zvláštní zážitek. Byly jako dvě malá zvířátka, která si spolu hrají, ale ve skutečnosti si jedno druhého moc nevšímají. Gudrun byla matčiným oblíbeným dítětem – až na to, že Anna vždycky žila svým nejnovějším děťátkem.
Břemeno tolika životů visících na něm mladíka unavovalo. Měl práci v kanceláři, k níž se nutil pouze silou vůle; dále měl svou neplodnou vášeň pro kostel; měl tři malé děti. A v tu dobu nebyl úplně zdravý. Byl tak zničený a podrážděný, že doma jim připadal spíš na obtíž. Pak ho posílaly do dílny nebo do kostela. Mezi ním a malou Ursulou se rozvinulo zvláštní spojenectví. Pořád jeden o druhém věděli. Cítil, že holčička je vždycky na jeho straně. Ale vědomě tomu nepřikládal důležitost. Vždycky mu stranila. Bral to jako samozřejmost. A přece jeho život stál na ní, dokonce i když byla ještě malá, na její podpoře a jejím souhlasu.
Anna se dál nacházela v závratném transu mateřství, neustále měla co dělat, často byla také zničená, ale nikdy nevyšla z fascinace mateřstvím. Jako by existovala ve své závratné plodnosti a jako by na ni svítilo slunce tropů. Měla červené tváře, oči zahleděné do vlastní plodnosti, hnědé vlasy jí volně padaly přes uši. Vyzařovala z ní žírnost. Netrápila ji žádná odpovědnost, žádný smysl pro povinnost. Vnější, veřejný život pro ni ve skutečnosti nic neznamenal.
Zatímco on byl v šestadvaceti otcem čtyř dětí, s manželkou, která žila jako ty nejošlehanější lilie na lukách, nechával se tlačit a vláčet tíhou odpovědnosti. Právě tehdy se malá Ursula snažila být s ním. Byla s ním už jako čtyřletá, když ho něco podráždilo a křičel a vnášel do domácnosti nelad. Trpěla jeho křikem, ale tak nějak to nebyl vlastně on. Chtěla, aby to měli za sebou, chtěla obnovit svůj normální vztah s ním. Když byl nepříjemný, holčička reagovala na volání jakési potřeby v něm a reagovala slepě. Její srdce šlo bez ustání láskyplně za ním, jako by s ní byl svázán jakýmsi poutem a láskou, která se nemohla uvolnit. Ale přesto měla holčička nejasný dětský pocit vlastní malosti a nepřiměřenosti, osudový pocit bezcennosti. Nemohla nic udělat, nestačila na to. Nemohla být pro něj důležitá. Toto vědomí ji od samého počátku umrtvovalo.
Přesto se stále zaměřovala na něj jako rozkmitaná střelka kompasu. Veškerý její život vedlo její vědomí otce, její bdělost směrem k jeho bytosti. A postavila se proti matce. Otec byl úsvitem, v němž procitalo její vědomí. Nebýt jeho, mohla se chovat jako ostatní děti – Gudrun, Theresa a Catherine, být zajedno s květinami, hmyzem a hračkami, neexistovat mimo konkrétní předmět svého zájmu. Ale otec se k ní příliš přiblížil. Uchopení jeho rukou a síla jeho hrudi ji téměř bolestně burcovaly z přechodného nevědomí dětství. S rozšířenýma očima, nevidoucí, byla bdělá, ještě než se naučila dívat. Příliš brzy procitla. Volání k ní přišlo příliš brzy, když byla malé děcko a otec ji tiskl ke své hrudi, její srdce žijící ve spánku přimělo k bdění úsilí jeho většího srdce, to, jak ji tiskl ke svému tělu kvůli lásce a naplnění, s neodolatelnou silou magnetu. Nejasně a mlhavě se pak drala ke svému bytí její reakce.
Děti nosily hrubší oblečení, protože žily na venkově. Jako malá capkala Ursula v malých dřeváčkách, přes tlusté červené šatičky měla modrou zástěrku a červený šál nosila překřížený na hrudi a zavázaný vzadu. Tak vybíhala s otcem do zahrady. Doma vstávali brzy. On v šest ráno už ryl na zahradě, do práce odcházel v půl deváté. A Ursula byla obvykle na zahradě s ním, třebaže ne nablízku.
Jednoho roku kolem Velikonoc mu pomáhala sázet brambory. Bylo to vůbec poprvé, co mu pomáhala. Ta událost jí zůstala v paměti jako obraz mezi nejranějšími vzpomínkami. Vyšli ven brzy po rozednění. Foukal studený vítr. Staré kalhoty měl zastrčené do vysokých bot, neměl kabát ani vestu, rukávy košile mu povívaly ve větru, tvář měl zarudlou a napjatou, jako by spal. Při práci neslyšel, neviděl. Dlouhý, hubený muž, vypadající stále jako hoch, s tenkým černým knírkem nad tlustými rty, s jemnými vlasy vlajícími do čela, pracoval na poli v šedém ranním světle sám. Jeho osamělost táhla dítě jako kouzlo.
Vítr vanoucí nad tmavozelenými lukami studil. Ursula vyběhla za ním a dívala se, jak zarazil sázecí kolík na jednu stranu připravené půdy, přešel na druhou a zarazil tam druhý, přičemž napnul šňůru mezi nimi a naznačil tak rovnou řádku na hroudách mezi nimi. Pak se s ostrým chroustáním lesklý rýč blížil k ní a vyrýval do čerstvé hlíny zářez. Zarazil rýč do země a narovnal se. „Chceš mi pomoct?“ zeptal se. Podívala se na něj zpod svého vlněného čepečku. „No,“ pokračoval, „můžeš mi pomoct zasázet nějaké brambory. Podívej – takhle – těmi klíčky nahoru – asi takhle daleko od sebe, vidíš.“ Sehnul se a rychle a jistě kladl naklíčené brambory do měkké brázdy, kde každá zvlášť žalostně spočívaly na těžké, studené hlíně. Podal jí malý košíček brambor a odkráčel na druhý konec řádky. Viděla ho, jak se ohýbá a postupuje směrem k ní. Rozrušilo ji to a také nebyla zvyklá. Položila do řádky jeden brambor, pak ho posunula, aby tam dobře držel. Některé klíčky byly ulámané a ona se bála. Ze samé odpovědnosti sotva dýchala, jako by ji někdo omotával provázkem. Na šňůrku pod navršenou hlínou mohla pohlédnout jen se strachem. Otec postupoval, ohýbal se, přibližoval se. Přemáhala ji odpovědnost. Rychle kladla brambory do studené hlíny. Přiblížil se. „Ne tak blízko sebe,“ namítl, ohnul se nad jejími brambory, některé vyndal a ostatní přerovnal. Stála vedle něj s bolestně vystrašenou bezmocností dětství. Jako by nic neviděl, a přitom pracoval s takovou sebejistotou. Chtěla to taky tak dělat, ale nemohla. Stála vedle a přihlížela, její modrá zástěrka se třepotala ve větru, červené vlněné cípy šálu se s nárazy větru nadouvaly. Pak šel neúnavně zase podle řádky zpět a přikrýval brambory těmi ostrými kusy hlíny, které vyryl. Nevšímal si jí, pouze pracoval dál. Žil v jiném světě než ona. Stála v tom jeho světě bezmocně ztracená. On pokračoval v práci. Věděla, že mu nemůže pomoci. Tak trochu opuštěná, konečně se obrátila a běžela zahradou pryč od něj, jak nejrychleji mohla, aby na něj a jeho práci zapomněla. Chyběla mu její přítomnost, její tvářička v červeném vlněném čepečku, její třepotající se modrá zástěrka. Běžela k místu, kde mezi trávou a kameny vyvěral malý pramínek. Tam to milovala. Když se vrátil, řekl jí: „Moc jsi mi nepomohla.“ Holčička se na něj němě podívala. I tak měla srdce ztěžklé vlastním zklamáním, ústa němá a žalostná. Ale on si toho nevšiml a šel si po svých. A ona si hrála dál, protože byla tak zklamaná, musela si hrát. Děsila se práce, protože ji nedokázala dělat tak jako on. Byla si vědoma velkého rozdílu mezi nimi. Věděla, že nemá žádnou moc. Schopnost dospělých uváženě pracovat byla pro ni záhadou. On její práci, práci citlivého dítěte ničivě rozbíjel. Matka byla shovívavá a bezstarostná. Děti si hrály podle svého celý den. Ursula se chovala bezmyšlenkovitě – proč by si měla věci pamatovat? Když uviděla, že na druhém konci zahrady rozkvetl keř, a chtěla ta zelenorůžová poupátka na hraní jako chléb se sýrem k svačině, šla si pro ně. Pak najednou, třeba nazítří, jí málem duše vyskočila z těla, když se na ni otec s křikem osopil: „Kdo mi to tam zase podupal všechna semínka?! Vím, žes to byla ty, zlobilko! To musíš chodit rovnou přes mé záhony? To je ti podobné – na nic se neohlížíš, jdeš rovně za tím svým hamižným nosem.“
V tom jeho zaujatém světě jím otřáslo, když uviděl drobné stopy křižující celou jeho práci. Dítě ale bylo nekonečně otřesenější. Její zranitelná malá dušička se octla v cárech a podupaná. Proč tam byly ty stopy? Nechtěla je přece udělat! Stála jako omráčená bolestí, hanbou a neskutečností. Její duše, její vědomí jako by odumíraly. Uzavřela se, nevnímala, stalo se z ní malé zatvrzelé stvoření, jehož duše se zatvrdila a odmítala reagovat. Pocit vlastní neskutečnosti ji zatvrdil, jako by zmrzla. Už ji to nezajímalo. A pohled na její tvář, uzavřenou a povýšenou lhostejností, s níž prosazovala sama sebe, ho rozzuřil. Chtěl ji zlomit. „Já z tebe tu tvrdohlavost vytluču,“ řekl přes zaťaté zuby a pozvedl ruku. Dítě se ani nepohnulo. Výraz lhostejnosti, naprosté lhostejnosti, jako by neexistovalo nic kromě ní samé, se nezměnil. A přece kdesi hluboko uvnitř její duší otřásaly vzlyky. A když odešel, vplížila se pod pohovku v obývacím pokoji a ležela tam bez hnutí s tichým, skrytým dětským trápením. Když zase vylezla ven, asi tak po hodině, šla si poněkud chladně hrát. Vůlí se nutila zapomenout. Oddělila svou dětskou duši od paměti, aby ta bolest a urážka nebyly skutečné. Prosazovala sebe samu. Nyní pro ni nebylo na světě nic kromě ní samé. Velice brzy tak začala věřit ve vnější zlovolnost, která se stavěla proti ní. A ve velice raném věku zjistila, že i její zbožňovaný otec je součástí té zlovolnosti. Ve velice raném věku se naučila zatvrdit svou duši v odporu a odmítání všeho mimo ni, zatvrdit se kolem své bytosti.
Nikdy nelitovala toho, co provedla, nikdy neodpustila těm, kdo ji z toho vinili. Kdyby jí byl řekl: „Ursulo, proč jsi pošlapala můj pracně upravený záhon?“, to by ji bylo ťalo do živého a byla by pro něj udělala cokoli. Ale stále ji mučila neskutečnost vnějších věcí. Země je tu přece od toho, aby se po ní chodilo. Proč se musí vyhýbat určitému kousku jenom proto, že se mu říká záhon? Je to země k chození. Alespoň takto instinktivně usuzovala. A když byl na ni zlý, zatvrdila se, přeťala veškeré spojení, žila ve svém odděleném světě vlastní nezkrotné vůle.
Když povyrostla, bylo jí pět, šest, sedm, pouto mezi ní a otcem ještě zesílilo. Ale stále bylo tak napjaté, že hrozilo prasknutím. Opakovaně utíkala k vlastní nezkrotné vůli a uchylovala se do svého odděleného světa. Z toho trpce skřípal zuby, neboť ji stále ještě chtěl. Ale ona se dokázala zatvrdit ve světě vlastního, neproniknutelného já.
Velice rád plaval a za teplého počasí ji bral na jedno klidné místo u kanálu nebo k velkému rybníku či nádrži se vykoupat. Když si šel zaplavat, bral ji na záda a ona se ho pevně držela, cítila jeho silný pohyb pod sebou, tak silný, jako by měl podpírat celý svět. Pak ji učil plavat. Když ji vyprovokoval, ničeho se nebála. A on měl zvláštní chuť ji trochu vylekat, aby viděl, co udělá. Zeptal se jí, jestli by si mu vlezla na záda, kdyby chtěl skočit do vody z mostu nad kanálem. A jí to nevadilo. Rád cítil na sobě nahé dítě, které se ho pevně drželo za ramena. Docházelo ke zvláštnímu zápasu jejich dvou vůlí. Vylezl na zábradlí mostu. Voda byla hluboko dole. Ale holčička měla stejně umíněnou vůli jako on. Držela se ho jako klíště. Skočil a letěli dolů. Náraz vody, jak se ponořili, způsobil v dětském těle až jakési bezvědomí. Ale nepustila se. A když opět vyplavali a vrátili se na břeh, a když se vedle sebe posadili na trávě, smál se a říkal, že to bylo pěkné. A temně rozšířené oči dítěte na něj hleděly zkoumavě, temně, udivené z toho šoku, a přece s odstupem a neproniknutelné, tak se zasmál a téměř přitom vzlykl. Za chvíli se už zase bezpečně držela jeho zad a on plaval na hloubce. Odmalinka přivykla jeho nahotě a nahotě matky. Pevně k sobě lnuli a vynahrazovali si ten podivný náraz, který je udeřil. A ještě jindy s ní zase skákal z mostu, odvážně, skoro ďábelsky. Až nakonec jednou, když skočil, přepadla mu na hlavu a skoro mu zlámala vaz, takže dopadli do vody v klubku a pár okamžiků bojovali o život. Zachránil ji a seděli pak na břehu a třásli se. Ale oči měl plné černoty smrti, jako by smrt ťala mezi jejich dva životy a oddělila je. A přesto se od sebe neodpoutali. Probíhal mezi nimi ten zvláštní škádlivě důvěrný vztah. Když přijela pouť, chtěla jít na houpačky. Vzal ji, stál v lodičkové houpačce, držel se tyčí a začal vylétávat výš a výš, až nebezpečně vysoko. Dítě se pevně drželo sedátka. „Chceš letět ještě výš?“ ptal se jí a ona se zasmála ústy a oči měla rozšířené. Letěli vzduchem. „Ano,“ odpověděla s pocitem, že se promění v páru, ztratí veškerou pevnou oporu a rozpustí se. Lodička vyletěla prudce nahoru, pak padala dolů jako kámen a zase se závratně vyhoupla nahoru. „Ještě výš?“ zavolal a podíval se na ni přes rameno. Ve tváři měl zlo a krásu. Zasmála se bílými rty. Rozhoupal lodičku do velkého půlkruhu, až sebou cukla a zhoupla se ve vodorovné poloze. Holčička se dál pevně držela, bledá, s očima upřenýma na něj. Lidé dole začali volat. Cuknutí nahoře je oba téměř vyhodilo ven. Rozhoupal houpačku, jak mohl – a říkal si o kritiku. Posadil se a nechal lodičku, aby se už dohoupala. Když vystoupili, lidé z davu na něj křičeli, že by se měl stydět. Smál se. Dítě se ho pevně drželo za ruku, bledé a němé. Za chvíli se holčička prudce pozvracela. Dal jí limonádu a ona se trochu napila. „Neříkej mámě, že ti bylo špatně,“ vyzval ji. O to ji ani nemusel žádat. Když přišla domů, zalezla si pod pohovku jako nemocné zvířátko a trvalo dlouho, než zase vylezla ven. Avšak Anna se o té eskapádě dozvěděla, vášnivě se rozzlobila a opovrhovala jím. Jeho zlatohnědé oči jiskřily, na tváři měl podivný, krutý úsměšek. A jak se na něj holčička dívala, poprvé v životě ji přepadlo rozčarování, cosi chladného a osamocujícího. Šla k matce. Její duše vůči němu zmrtvěla. Bylo jí z toho zle. Přesto zase zapomněla a dál ho milovala, ale stále chladněji. V tu dobu, kdy mu bylo asi osmadvacet, se choval podivně, nezkrotně, smyslně. Dosáhl jisté moci nad Annou, nad každým, s kým přišel do styku.
Po dlouhém období nevraživosti s ním Anna konečně uzavřela jakousi dohodu. Měla nyní čtyři děti, samé holčičky. Sedm let žila pohlcena ženstvím a mateřstvím. Léta žil vedle ní a nikdy vlastně nejednal proti jejímu právu. Pak postupně jako by se v něm začalo prosazovat nové já. Stále ještě žil mlčenlivě a zvlášť. Ale celou dobu cítila, jak se k ní přibližuje, jako by jí jeho hruď a tělo hrozily. Postupně se zbavil pocitu odpovědnosti. Bude dělat, co ho těší, a víc nic.
Začal chodit za zábavou. O sobotách jezdil do Nottinghamu, vždycky sám, na fotbal a pak do music-hallu a jakoby připraven, neustále pozoroval. Pití mu nikdy nepřirostlo k srdci. Ale těma tvrdýma zlatohnědýma očima, tak dychtivě vnímajícíma černými zřítelnicemi pozoroval všechny lidi, vše, co se dělo, a čekal. Jednoho večera v Empire seděl vedle dvou dívek. Vnímal tu vedle sebe. Byla poněkud drobnější, obyčejná, měla svěží pleť a horní ret, který jako by se odlepoval od jejích zubů, takže když si nedávala pozor, měla mírně pootevřená ústa a její rty se rozvíraly v jakési slepé prosbě. Silně vnímala muže vedle sebe a její tělo sedělo velice nehybně. Tvář sledovala jeviště. Ruce složila do klína, jako by nevěděla, co s nimi. Zažehl v něm paprsek: měl by si s ní začít? Měl by s ní začít žít ten druhý, nepřiznaný život své touhy? Proč ne? Vždycky byl tak slušný. Kromě vlastní ženy s nikým nic neměl. A proč, když je každá žena jiná? Proč, když žije jen jednou? Chtěl ten druhý život. Jeho vlastní život byl nicotný, nestačil mu. Její otevřená ústa odhalující malé, nepravidelné bílé zuby, se mu líbila. Byla otevřená a připravená, tak přístupná. Proč by do nich neměl vstoupit a užít si, co v nich je? Štíhlá paže, která tak tiše a bez hnutí spočívala v klíně, byla tak hezká. Vypadá malá, skoro by ji mohl vzít do rukou. , a je hezká. Její dětskost ho velice vzrušovala. V jeho rukou bude bezmocná. „To bylo zatím nejlepší číslo,“ řekl jí, a jak tleskal, naklonil se k ní. Cítil se silný a neotřesitelný, nachystaný proti celému světu. Jeho duše byla dychtivá a bdělá, třpytila se jakýmsi pobavením. Měl pocit celistvosti. Byl sám sebou, absolutní, zbytek světa se jevil jako předmět, který má přispět k jeho bytosti. Dívka sebou cukla, otočila se, v očích jí zazářilo skoro bolestné pousmání a silně se začervenala. „Ano, bylo,“ řekla naprosto bezděčně a stáhla rty přes své poněkud vystouplé zuby. Pak seděla a dívala se přímo před sebe, aniž něco viděla, vědoma si pouze toho, jak jí hoří tváře. Pocítil příjemné šimrání. Jeho žíly a nervy k ní zpozorněly, byla tak mladá a rozechvělá. „Dneska není program tak dobrý jako minulý týden,“ poznamenal. A opět k němu pootočila tvář a její jasné, prozářené oči jako mělčina, se ještě víc prosvětlily a chvěly v odpověď, bála se. „Opravdu? Já jsem minule nemohla přijít.“ Povšiml si její obyčejné mluvy. Udělalo mu to radost. Věděl, z jaké třídy pochází. Patrně pracuje v obchodním domě. Byl rád, že je to obyčejné děvče. Vzápětí jí povídal o minulém programu. Odpovídala nesouvisle a velice zmateně. Tváře jí hořely. Ale vždycky mu odpověděla. Dívka na druhé straně seděla vzdálená, okatě mlčela. Nevšímal si jí. Všechno, co říkal, patřilo jeho dívce, s těma projasněnýma mělkýma očima a s těmi šikovně otevřenými ústy. Hovor pokračoval dál, na její straně bez významu a náhodně, na jeho naprosto cíleně a účelově. Těšilo ho vytvářet ten hovor, bylo to příjemné jako nějaká hra, k níž je zapotřebí štěstí a dovednosti. Mluvil docela tiše a příjemně, ale cítil se velmi silný. Chvěla se rozrušením z toho neutuchajícího náporu jeho vřelosti a jistoty. Viděl, že představení pomalu končí. Nastražil smysly a zaměřil svou vůli. Pokusí se využít situace. Šel za ní a její nehezkou kamarádkou dolů po schodech na ulici. Pršelo. „Je ošklivo,“ začal. „Nešla byste si dát něco k pití – třeba šálek kávy – je ještě brzy.“ „Ne, myslím, že ne,“ odpověděla a vyhlížela do tmy „Byl bych rád, kdybyste šla,“ řekl, jako by se jí vydával všanc. Následovala kratičká pauza. „Že bychom šli do Rollins?“ zeptal se. „Ne – tam ne.“ „Tak ke Carsonovi?“ Mlčela. Druhá dívka nemínila odejít. Muž se stal středem jisté síly. „Půjde vaše kamarádka s námi?“ Následoval další okamžik mlčení, zatímco druhá dívka odhadovala situaci. „Ne, díky,“ odpověděla. „Slíbila jsem, že se ještě setkám s přítelkyní.“ „Možná tedy někdy jindy?“ navrhl. „Děkuju,“ odpověděla rozpačitě. „Dobrou noc,“ popřál jí. „Ještě se uvidíme,“ řekla jeho dívka přítelkyni. „Kde?“ zeptala se dívka. „Přece víš, Gertie,“ odpověděla ta jeho. „Tak dobře, Jennie.“ Kamarádka zmizela ve tmě. Uchýlil se s dívkou do čajovny. Stále si o něčem povídali. Vyslovoval věty s čirým, téměř hmatatelným potěšením, že se zaučuje. Nespouštěl z ní oči, vnímal ji, hodnotil ji, zkoumal ji, těšil se z ní. Viděl v ní zřetelnou přitažlivost; zvláštní křivka jejího obočí mu poskytovala silnou estetickou rozkoš. Později měl vidět její jasné, průzračné oči jako mělčina a poznat je. A zbývala ta otevřená, odhalená ústa, červená a přístupná. Ta si zatím schovával do zásoby. Celou dobu nespouštěl z dívky oči, s potěšením odhadoval a zvažoval její mladou hebkost. Bylo mu jedno, kým nebo čím dívka je, nevnímal ji jako někoho. Věnoval jí pozornost jakožto předmětu svých smyslů. „Půjdeme?“ zeptal se. Tiše se zvedla, jako by jednala bezmyšlenkovitě, čistě fyzicky. Jako by ji ovládal svou vůlí. Venku pořád ještě pršelo. „Pojďme se projít,“ navrhl. „Mně déšť nevadí, vám ano?“ „Ne, mně nevadí,“ řekla. Čile reagoval každým smyslem a svalem, a přesto byl naprosto sebejistý a pevný, jakoby prozářený nějakým světlem. Měl zvláštní pocit, jako by kráčel ve své vlastní tmě, a vůbec ne ve světě někoho jiného. Tvořil svět čistě sám pro sebe, neměl nic společného s žádným obecným povědomím. Vládly mu jen jeho smysly. Vše ostatní bylo vedlejší, nedůležité, ponechávalo ho samotného s tou dívkou, kterou chtěl vstřebat, jejíž vlastnosti chtěl vstřebat do svých smyslů. Byla mu lhostejná, až na to, že chtěl překonat její odpor, mít ji ve své moci, plně a vyčerpávajícím způsobem se z ní těšit. Zabočili do temných ulic. Držel jí deštník nad hlavou a vzal ji kolem ramenou. Kráčela, jako by si toho nebyla vědoma. Ale postupně si ji za chůze trochu přitáhl a přizpůsobil pohybu svého boku. Dobře se k němu hodila. Skutečně se jim spolu dobře šlo. Měl skvělý pocit vlastní mohutnosti. A rukou, kterou svíral její bok, cítil tu křivku a připadalo mu to jako nové stvoření, skutečnost, absolutno, existující hmatatelná krása absolutna. Bylo to jako hvězda. Vše v něm se pohroužilo do smyslné rozkoše této malé, pevné křivky jejího těla, na níž spočinula jeho ruka a jeho celá bytost. Odvedl ji do parku, kde byla téměř tma. Povšiml si zákoutí mezi dvěma zdmi, pod velkým převislým břečťanem. „Postůjme tady chvíli,“ navrhl. Odložil její deštník a šel za ní do rohu, pryč z deště. Nepotřeboval oči k vidění. Jediné, co chtěl, bylo poznat ji doteky. Připadala mu jako kus hmatatelné tmy. Našel ji ve tmě a sevřel ji v náruči a v rukou. Nevyzpytatelně mlčela. Nechtěl o ní nic vědět, chtěl ji pouze objevit. A přes oblečení se dotýkal absolutní krásy. „Sundej si ten klobouk,“ řekl jí. Tiše a poslušně si sundala klobouk a znovu se oddala jeho objetí. Líbila se mu na dotek a chtěl ji poznat blíž. Prsty jemně zkoumal její tvář a šíji. Jaká úžasná krása a rozkoš v té tmě! Často se prsty takhle dotýkal Anny na tváři a šíji. A co na tom! Jeden muž se dotýkal Anny, jiný se nyní dotýká téhle dívky. Jeho nové já se mu líbilo víc. Plně se oddal smyslovému poznání této ženy a každým okamžikem jako by se dotýkal absolutní krásy, něčeho mimo veškeré poznání. Rukama se jí pevně dotýkal a jeho objevy ho naplňovaly údivem a vzrůstající radostí, tak jemně, tak pátravě, tak něžně a toužebně ji ohledával, že i ona téměř omdlévala z absolutna toho smyslového poznání. V naprosté smyslové rozkoši pevně svírala kolena, stehna a bedra. Pro něj to byla krása navíc. Ale on trpělivě pracoval na tom, aby se uvolnila, celá jeho bytost znehybněla v úsměvu neviditelného potěšení, celé jeho tělo jiskřilo jemnou, ale mocnou silou. Takže ji nakonec políbil a ona se téměř nechala jeho zákeřným polibkem ošálit. Její otevřená ústa byla příliš bezbranná a nestřežená. To on věděl a první polibek byl velice jemný a hebký a tak uklidňující! A proto se její měkká, bezbranná ústa přestala bát, dokonce se osmělila a hledala jeho. A on jí odpovídal postupně, jeho měkký polibek se jemně, ale stále odhodlaněji nořil do ní, až už ho nemohla snést a začala povolovat. Povolovala, povolovala, jeho úsměv z neviditelné rozkoše byl čím dál napjatější, byl si jí jist. Nechal na ni dolehnout svou vůli plnou silou, aby podlehla. Ale pro ni to byl příliš prudký otřes. Náhlým pohybem hrůzy přerušila stav, v němž se oba nacházeli. „Ne – ne!“ Byl to strašlivý výkřik, který jako by vycházel z ní, ale nepatřil k ní. Jako by ta slova vykřikla nějaká mučivá hrůza. V tom zvuku se cosi chvělo, cosi mimo ni. Nervové napětí povolilo. „Co se děje?“ zeptal se jakoby klidně. „Copak je?“ Vrátila se k němu, ale chvěla se a tentokrát se měla na pozoru. Její výkřik ho potěšil. Ale věděl, že se zachoval příliš zbrkle. Nedal si pozor. Nějakou chvíli ji jenom držel. V jeho dokonale rozhodné vůli se objevila chyba. Chtěl vydržet, začít znovu, dojít až k bodu, kde se nechal strhnout, a pak to zvládnout opatrněji, úspěšně. Zatím vyhrávala. A bitvu ještě neměli za sebou. Ale probudil se v něm jiný hlas, který ho nabádal, aby ji nechal jít v opovržení. Chránil ji svým tělem, uklidňoval ji a hladil a líbal a opět se začal přibližovat. Sebral všechny síly. I když si ji nevezme, dokáže, že se ho přestane bát, zapudí její odpor. Líbal ji jemně, jemňounce, s nekonečnou něhou a celá jeho bytost jako by ji hladila. Pak, na samé hranici, když v kritickém bodě omdlévala, vyrazila opět ten zbitý, neartikulovaný, sténavý výkřik: „Ne – ach ne!“ V žilách se mu rozhostila nesmírná rozkoš. Na chviličku se málem přestal ovládat a automaticky pokračoval. Ale přišla chvilka nečinnosti, chladného zaražení. Nevezme si ji. Přitáhl si ji k sobě a utěšoval ji a hladil. Ale ta čirá vášeň zmizela. Vzpamatovala se a uvědomila si, že si ji nehodlá vzít. A pak, v úplně posledním okamžiku, kdy se svými něžnůstkami opět přiblížil a jeho žhavá živoucí touha jí na rozdíl od chladné smyslové touhy opovrhovala, se od něj prudce odtrhla. „Ne,“ vykřikla, nyní s opravdovou nenávistí a udeřila ho přes tvář. „Nesahej na mě!“ Na chvíli se v něm zastavila krev. Pak se vrátil úsměv, klidný, krutý. „Copak, co se děje?“ zeptal se s mírnou ironií. „Nikdo ti přece neublíží.“ „Já vím, co chceš,“ řekla. „Já vím, co chci,“ řekl. „No a?“ „Jen abys věděl, že ode mě to nedostaneš.“ „Ne? Tak teda ne. Nemá cenu kvůli tomu křičet, že?“ „Ne, nemá,“ řekla dívka, poněkud vyvedená z míry jeho ironií. „Není třeba se kvůli tomu hádat. Můžeme si přesto dát polibek na dobrou noc, ne? Nebo si chceš vzít klobouk a deštník a odejít okamžitě?“ Mlčela. Sledoval její temnou postavu, jak stála na pokraji prosvítající tmy, a čekal. „Jestli se chceme loučit, tak mi pojď hezky říct dobrou noc,“ vyzval ji. Stále se ještě nepohnula. Napřáhl ruku a vtáhl ji znovu do tmy. „Tady je větší teplo,“ řekl, „je tu mnohem útulněji.“ Jeho vůle se jí stále ještě nevzdala. Okamžik nenávisti mu dodal energii. „Já už jdu,“ zamumlala, když ji sevřel rukou. „Podívej, jak dobře se ke mně hodíš,“ řekl, když si ji přitáhl až k sobě jako předtím. „Proč odsud chceš odejít?“ A postupně se ho znovu zmocnilo to opojení, vrátila se mu chuť. Ale ona se mu úplně nepoddala. „Jsi ženatý?“ zeptala se konečně. „No a co když jsem?“ opáčil. Neodpověděla. „Já se tě neptám, jestli jsi vdaná, nebo ne,“ řekl. „Moc dobře víš, že nejsem,“ odpověděla nazlobeně. Kdyby jen se mu mohla vytrhnout, kdyby mu dokázala odolat! Nakonec se proti němu obrnila. Unikla. Ale nenáviděla ho za to, že mu unikla, víc než za to, v jakém byla nebezpečí. To jí tak chladně opovrhuje? A stále ještě k němu mučivě lnula. „Uvidíme se příští sobotu?“ zeptal se, když se vraceli do města. Neodpověděla. „Pojďte se mnou do Empire – ty a Gertie,“ navrhl. „To bych tomu dala, kdybych si vyšla s ženatým mužem!“ „Pořád jsem přece muž, i když jsem ženatý, ne?“ „S ženatým mužem je to něco úplně jiného,“ vyslovila předem připravenou větu, která odhalila její zklamání. „Jak to?“ zeptal se. Ale ona mu to nechtěla prozradit. Přesto mu mlčky přislíbila, že přijde. Tak ji opustil. Nevěděl ani, jak se jmenuje. Sedl na vlak a odjel domů. Byl to poslední vlak, velmi se opozdil. Domů přišel až o půlnoci. Ale bylo mu to lhostejné. Neměl žádný opravdový vztah ke svému domovu, ne jako muž, jímž, jak věděl, se stal. Anna na něj čekala. Uviděla ten podivný, smířený pohled v jeho tváři, jakýsi neviditelný, téměř zlověstný úsměv, jako by se zbavil svých „dobrých“ pout. „Kdes byl?“ zeptala se udiveně a se zájmem. „V Empire.“ „S kým?“ „Sám. Vrátil jsem se s Tomem Cooperem.“ Podívala se na něj a přemýšlela, co asi dělal. Nezáleželo jí na tom, jestli lže, nebo ne. „Vypadáš hodně divně,“ namítla. A v těch slovech byl obdivný tón. S ním to nepohnulo. Pokud šlo o jeho pokorné, dobré já, tak toho se zbavil. Posadil se a vydatně se najedl. Nebyl unavený. Jí si zjevně vůbec nevšímal. Pro Annu to byl kritický okamžik. Držela se stranou a pozorovala ho. Mluvil k ní, ale s jakousi lhostejností, protože ji jen stěží vnímal. Takže ona už nad ním nemá moc?! To je obrat! Byl nicméně dost přitažlivý. Líbil se jí víc než ten normální němý, napůl sebeobětovaný, napůl podrobený muž, kterým obvykle býval. Rozkvétá snad do svého skutečného já?! Dráždilo ji to. Dobrá, nechť tedy vykvete! Líbil se jí ten obrat ve vývoji. Vrátil se jí jako neznámý člověk. Za okamžik se s tím smířila. Ale přesto pocítila jakýsi zlostný záchvěv, kterým trvala na jejich dávném, drahém, láskyplném vztahu, na dávných, navyklých důvěrnostech a své dávno ustavené nadřazenosti. Téměř se pozvedla, aby za ně bojovala. A když se na něj podívala a vzpomněla si na jeho otce, měla se na pozoru. Dobrá, pokud na něj už nemá vliv tím starým způsobem, vyrovná se mu novým. Vrátila se jí dávná vzpurná nevraživost. Prosím, ona se také pustí do dobrodružství. Změnil se jí hlas i způsoby, byla na tu hru připravena. Cosi jako by se v ní zlomilo. Velmi ráda uvítala toho cizince. Bývalý manžel už ji nudil. Na jeho neviditelný, krutý úsměv odpověděla skvělou výzvou. Čekal od ní, že bude bránit tu pevnost mravnosti. Tak to ne! To byla příliš nudná role. Přijala jeho výzvu s jakýmsi jasem, velice prozářená a svobodná, jako jeho protějšek. Podíval se na ni a v očích mu blýsklo. Ona také vyrazila do bitvy. Nastražil smysly a věnoval jí dychtivou pozornost. Smála se naprosto lhostejně a volně jako on. Přistoupil k ní. Ani ho neodmítla, ani na něj nereagovala. V jakémsi jasu, skvostně nevyzpytatelná se před ním smála. Také mohla hodit všechno přes palubu – lásku, důvěrnosti, odpovědnost. Co na tom záleží, že tenhle muž je otcem jejích čtyř dětí? Byl to smyslný muž hledající rozkoš, ona byla žena připravena vzít si svou, ale po svém. Když se může osvobodit muž, pak žena také. Na morálním světě lpěla stejně tak málo jako on. Na ničem z toho, co se událo předtím, jí nezáleželo. Z podnětu neznámého muže se také stala jinou ženou. Byl pro ni cizí, šel si za svým cílem. Dobrá. Chtěla vidět, co ten cizí muž udělá, čím je. Dívala se, jak se svléká, jako by to byl někdo cizí. A skutečně jí připadal neznámý. A ona ho hluboce a prudce vzrušila, ještě než se jí dotkl. To drobné stvoření v Nottinghamu vedlo pouze tady k tomu. V okamžiku opustili mravné postavení, každý z nich hledal pouze čirou a prostou rozkoš. Jeho žena mu připadala neznámá. Jako by on sám byl někdo úplně cizí, jako by ona pro něj byla nekonečně a zásadně cizí, jako druhá polovina světa, odvrácená strana měsíce. Čekala na jeho dotek, jako by to byl nájezdník, který vstoupil do jejího domu, nekonečně neznámý a žádoucí. A on ji začal objevovat. Tušil, jak ohromnou zásobu neznámých smyslných rozkoší v sobě má. S rozkošnickou vášní, kvůli níž prodléval na každé krásné nepatrnosti s jakýmsi šíleným uspokojením, se na ni díval. Vyšel úplně ze sebe a jeho smysly unášelo to, co v ní objevoval. Byl jako jiný muž, radující se z ní. Necítil něhu ani lásku, pouze k zbláznění silnou, smyslnou touhu objevovat a neukojitelnou, přemrštěnou rozkoš ze smyslných krás jejího těla. A ona měla v zásobě absolutní krásy, pohled na něž ho doháněl k šílenství. Takové hody před ním – a on měl pouze možnosti jednoho muže.
Nějakou dobu žil s ní ve vášni smyslového objevování – byl to souboj: žádná láska, žádná slova, dokonce ani žádné polibky, pouze vnímání vrcholné krásy, absolutní skrze dotek, dohánějící ho k šílenství. Chtěl se jí dotýkat, objevovat ji, šíleně ji chtěl poznat. Ale nesměl spěchat, nebo by o všechno přišel. Měl si užívat jejích krás postupně, vždycky jednu. A ty mnohé krásy jejího těla, těch mnoho míst ho přivádělo k vytržení, kdy šílel nadšením a touhou mít sílu poznat víc. Neboť tam bylo vše. Za dne si říkal: „Dnes večer poznám tu malou jamku pod jejím kotníkem, kde se táhne modrá žilka.“ A pomyšlení na to a touha po tom spřádaly hustou tmu očekávání. Celý den jen čekal, až přijde noc, kdy se mohl oddat radosti z některé úžasné absolutní krásy v ní. Pomyšlení na její skryté zdroje, neobjevené krásy a extatická místa rozkoše v jejím těle, která pouze čekají, až on je objeví, ho téměř připravilo o rozum. Byl posedlý. Pokud tato potěšení pro sebe neobjeví a neseznámí se s nimi, mohla by se třeba ztratit navždy. Přál si, aby měl energii sta mužů, pomocí níž by si jí mohl užívat. Přál si být kocourem a olizovat ji drsným, chlípným jazykem. Chtěl se jí bezmezně oddávat, pohřbít se v jejím těle, nechat se jejím tělem pohltit.
A ona, sama za sebe, s podivným, nebezpečným leskem v očích přijímala jeho činy, jako by je čekala, a když byl klidný, provokovala ho k dalším, až někdy chtěl raději zemřít, protože se jí prostě nemohl nasytit, nemohl si jí užít dost. Děti se jim staly pouhými potomky, sami žili ve tmě a smrti vlastní činnosti smyslů. Někdy měl pocit, že zešílí pocitem Absolutní krásy, již v ní vnímal skrze své smysly. Bylo to pro něj příliš. A ve všem se skrývala táž, téměř zlověstná a hrozivá krása. V odhaleních jejího těla skrze styk s jeho tělem byla svrchovaná krása, již poznat se rovnalo téměř smrti, a přesto by pro toto poznání podstoupil nekonečná muka. Byl by obětoval cokoli, spíše než by přišel o své právo snad i na nárt její nohy a tu malou, zázračně bílou plošinku, z níž vybíhaly ty malé pahrbky prstů a uzavřené prohloubeninky mezi prsty. Měl pocit, že by raději zemřel, než o to přišel. Tím se tedy stala jejich láska – nespoutanou smyslností hraničící se smrtí. Neměli mezi sebou žádné vědomé důvěrnosti, žádnou něhu lásky. Byl to pouze chtíč a nekonečné, k zbláznění silné opojení smyslů, smrtelná vášeň.
Vždycky, po celý svůj život, se tajně bál Absolutní krásy. Vždycky mu připadala jako fetiš, něco, z čeho by vlastně měl mít strach. Neboť byla nemorální a nelidská. Uchýlil se tedy ke gotice, jež ve svých lomených obloucích vždycky vyjadřovala zlomenou touhu lidstva a unikala oblé absolutní kráse kulatého oblouku. Nyní však povolil a s nekonečnou nespoutaností smyslů se oddal uskutečňování této vrcholné, nemorální, Absolutní krásy v těle ženy. Připadalo mu, jako by v těle ženy vznikala, pod jeho dotekem, dokonce pod jeho pohledem tam byla. Ale když ani neviděl, ani se nedotýkal toho dokonalého místa, nebylo dokonalé, nebylo tam. A on je musel přivádět k existenci. Ale přesto ho to děsilo. Bylo to strašné a hrozivé, do určité míry nebezpečné, už ve chvíli, kdy se tomu oddával.
Byla to také čirá tma. Všechny hanebné záležitosti těla se mu odhalovaly s jakousi zlověstnou, tropickou krásou. Veškeré hanebné přirozené i nepřirozené akty rozkošnictví, jichž se účastnil s ženou dohromady, jež spolu vytvářeli, měly v sobě těžkou krásu a rozkoš. Co je to hanba? Je součástí krajní rozkoše. Je to ta součást rozkoše, jíž se člověk obvykle bojí. A proč se bojí? Vždyť ty tajemné, hanebné věci jsou strašně krásné.
Přijali hanbu a splynuli s ní v těch nejméně dovolených rozkoších. Vtělila se do nich. Bylo to poupě, jež rozkvétalo do krásy a nasyceného, zásadního potěšení. Jejich vnější život pokračoval víceméně stejně, ale vnitřní život se od základů změnil. Děti ztratily na důležitosti, rodiče pohlcovalo jejich vlastní žití. A Brangwen postupně začal pociťovat svobodu účastnit se také života venku. Jeho intimní život byl tak nespoutaně činorodý, že v něm osvobodil jiného muže. A tento nový muž se se zájmem obrátil k veřejnému životu, aby se podíval, jakou roli by v něm mohl hrát. To mu mělo poskytnout prostor pro novou činnost, pro niž byl nyní stvořený a volný. Chtěl být zajedno s veškerým cílevědomým lidstvem.
V tu dobu se právě dostalo do popředí veřejného zájmu vzdělání. Mluvilo se o nových švédských metodách, o výuce ručních prací a tak dále. Brangwena upřímně nadchla myšlenka ručních prací ve školách. Poprvé začal pociťovat skutečný zájem o veřejnou záležitost. Nakonec ze své hluboké smyslové činnosti vypěstoval skutečně cílevědomé já. Mluvilo se o večerních školách, o hodinách ručních prací. Chtěl v Cossethay založit výuku práce se dřevem, učit vesnické chlapce základům tesařství a truhlářství a dřevořezby, dva večery v týdnu. Najednou mu to připadalo nesmírně žádoucí. Placen byl velice málo – a když plat dostal, stejně vše utratil za dřevo a nářadí. Ale naplňovalo ho to štěstím a dychtivě žil v tomto novém veřejném duchu. Ve svých třiceti letech zahájil večerní výuku. To už měl pět dětí, poslední byl chlapec. Ale jestli chlapec, nebo děvče, na tom mu vlastně nezáleželo. Měl přirozenou pokrevní náklonnost ke svým dětem a měl je rád takové, jaké byly: kluci nebo děvčata. Jenom nejraději měl Ursulu. Tak nějak ona byla příčinou jeho nápadu s večerní školou.
Konečně ten domek s řadou tisů našel nějaké spojení s velkým lidským snažením. Získal tím novou sílu. Osmiletá Ursula silně vnímala to mocné kouzlo. Slyšela všechny ty hovory, viděla, jak se z farního úřadu stává dílna. Farní úřad byla vyšší, kamenná církevní budova, připomínající stodolu, která stála ve druhé Brangwenově zahradě přes uličku. Ursulu vždycky přitahovalo stáří domku a jakoby ztracená zastaralost.
Nyní sledovala všechny přípravy, seděla na kamenných schodech, které vedly od krytého vchodu do zahrady, a poslouchala, jak otec s farářem mluví, plánují a pracují. Pak přijel inspektor, velice podivný pán, a setrval s otcem v hovoru celý večer. Proběhla všechna jednání a zapsalo se dvanáct chlapců. Bylo to velice vzrušující. Avšak pro Ursulu mělo kouzlo vše, co její otec dělal. Ať třeba přišel z Ilkestonu s novinkami, ať šel o slunném letním večeru naproti do kostela hrát nebo něco opravovat, ať seděl o nedělích v bílé rochetě u varhan a vedl zpěv svým silným tenorem či byl v dílně s chlapci, vždycky pro ni byl středem kouzla a okouzlení, jeho hlas, ať rozkazovačný, radostný či lakonický, měl v sobě vždycky tón, který jí rozproudil krev a hypnotizoval ji. Jako by běžela ve stínu nějakého temného, mocného tajemství, jehož si nechtěla být vědoma, dokonce se neodvažovala přiznat jeho existenci, takovým kouzlem na ni působil a tak zatemňoval její mysl.
Přidejte odpověď