Duha – David Herbert Lawrence

KAPITOLA 14

Kruh se rozšiřuje

Maggiina rodina žila ve velkém zahradnickém domku, napůl farmě za Belcote Hall. Stará tvrz byla příliš vlhká, aby v ní mohli Schofieldovi žít, proto se stali správci, hajnými a farmáři v jednom. Otec byl hajným a staral se o dobytek, nejstarší syn pěstoval na rozlehlých zahradách tvrze zeleninu na trh, druhý syn byl farmář a zahradník. Stejně jako v Cossethay, i zde rodina čítala mnoho členů.
Ursula pobývala v Belcote velice ráda, Maggiini bratři s ní zacházeli jako s dámou. Byli to pohlední muži. Nejstaršímu bylo šestadvacet a bavila ho zahrada.
Nepříliš vysoký, ale silný a dobře stavěný, měl hnědé, zářivé a upřímné oči, hezky řezaný opálený obličej s plavým knírem, který si popotahoval, když mluvil s Ursulou.
Dívku vzrušovalo, že se jí tihle muži věnují, když přijde blíž. Oči se jim rozzářily a rozechvěly, nejstarší Anthony si kvůli ní neustále kroutil knír. Věděla, že si s nimi může skoro dělat, co chce, když se zasměje a popovídá. Velice se jim líbily její myšlenky, sledovali ji, když s důrazem mluvila o politice nebo ekonomii. A když mluvila, vnímala, jak zlatohnědé oči Anthonyho blýskají jako oči satyra. Nenaslouchal jejím slovům, ale jí. Choval se jako potěšený faun, když si s ním šla prohlédnout jeho skleníky, podívat se na pěkné zelené rostliny, na růžové primulky pokyvující hlavičkami mezi listy, na oslnivě fialové, červené a bílé cinerárie. Na všechno se vyptávala a on jí odpovídal přesně a dopodrobna, zvláštně pedantickým způsobem, který jí připadal legrační. A přesto se o jeho práci opravdu zajímala. Tvář měl nezvykle prozářenou světlem připomínajícím odlesk v očích kozy uvázané u brány farmy.
Šla s ním do teplého sklepa, kde ve tmě už vyrážely malé žluté paličky reveně. Přiblížil lucernu k tmavé zemi. Uviděla lesklou paličku reveně deroucí se vzhůru na tlustém rudém stonku, vyrážející jako plamen z měkké půdy. Anthony se obrátil tváří k ní, světlo se mu třpytilo v očích a na zubech, když se smál, jako by jemně, melodicky ržál. Slušelo mu to. A ona zaznamenala v uších nový zvuk, jemně melodický, ržavý smích Anthonyho, jehož knír měl konce nakroucené vzhůru a jehož oči se leskly chladným, neustálým smíchem. V jeho pohybech jako by bylo cosi vítězného, nemohla se zbavit pocitu, že sama se čemusi podřizuje, cosi přijímá. A přece byl tak pokorný, měl tak laskavý hlas. Nastavil jí ruku, aby mohla přelézt přes zídku, a ona šlápla na tu pevnou živou ruku, která se zachvěla, ale pevně vydržela její váhu.
Vnímala ho, jako by se octla v hypnóze. Za normálního stavu s ním neměla nic společného. Ale to, s jakou lehkostí a nenápadností vstupoval do domu, kouzlo jeho chladně žhnoucího světla, když se na ni podíval, působily jako očarování. V jeho očích, stejně jako ve světlešedých očích kozy jako by se zachytilo cosi z toho rovnoměrného, tvrdého planutí měsíčního svitu, který neměl nic společného s dnem. Zpozorněla, ale její mysl jako by vyhasla. Vnímala pouze smysly, všechny její smysly ožily.

Pak ho viděla v neděli oblečeného do svátečního, když se snažil na ni zapůsobit – a vypadal směšně. Neustále měla dojem, jako by se kvůli Anthonymu dopouštěla nevěry k Maggii. Chudák Maggie zůstala stranou, jakoby zrazena. Maggie a Anthony na sebe instinktivně nevražili. Ursula se musela vrátit k přítelkyni a prokázat jí svou náklonnost a politovat ji. Maggie na to reagovala poněkud chladně. Pak Anthonyho s jeho kozími pohyby a chladným, zářivým humorem vystřídala poezie, knihy a učení.
Během Ursulina pobytu v Belcote napadl sníh.
„Půjdeme ven?“ ptala se Maggie.
Ztratila trochu ze své vůdčí jistoty a mluvila nyní nerozhodně, jako by si držela od přítelkyně odstup. Vzaly si klíč od brány a toulaly se po parku. Octly se v bílém světě, na němž se tyčily temné stromy a jejich houšť pod oblohou zjasněnou mrazem. Dívky přešly kolem tvrze, která tu stála se zavřenými okenicemi a v tichosti, jejich stopy poznamenaly sníh na příjezdové cestě. V parku dost daleko od nich přenášel nějaký muž po sněhu náruč sena. Byla to malá, temná postavička, jako nevědomě se pohybující zvířátko. Došly k zurčícímu, chladnému potoku, jehož břehy pokryly malé čepice sněhu a jenž temně plynul mezi nimi. Uviděly červenku, která k nim vzhlédla lesklýma očima a pak se mihla červeně a šedě a zmizela v živém plotu, pak přihlížely půtce nějakých modřinek. A potok zatím s pochechtáváním chladně plynul.

Dívky přešly po zasněžené trávě k rybníkům přikrytým tenkou vrstvou ledu. Téměř vodorovně s hladinou se nad nimi nakláněl velký strom se silným kmenem porostlým břečťanem. Ursula s chutí vyšplhala na kmen a posadila se do sytě zeleného břečťanu s šedavými bobulemi. Některé jeho listy připomínaly vztyčené kopí s čepičkou sněhu. Pod nimi prosvítal další sníh. Maggie vytáhla knihu, posadila se na kmen o něco níž a začala číst Coleridgeovu Christabel. Ursula poslouchala jen na půl ucha. Nesmírně ji to všechno vzrušovalo. Pak uviděla Anthonyho přicházet po sněhu tím sebevědomým, mírně pompézním krokem. Na pozadí sněhu se rýsovala jeho snědá, ostrá tvář, smál
se, jako by byl mírně nervózní.
„Ahoj!“ zavolala na něj.
V odpověď rychlým, trhavým pohybem zvedl hlavu.
„Ahoj!“ řekl.
„Sedíš tam jako nějaký pták.“
A Ursula se zvonivě zasmála. Reagovala na tu zvláštní zvučnost jeho pronikavého hlasu. Nemyslela na Anthonyho, avšak žila jakoby ve spojení s ním, v jeho světě. Jednou večer ho potkala, když se vracela alejí, a šli nějakou dobu bok po boku.
„Připadá mi to tu tak nádherné!“ vykřikla.
„Opravdu? Jsem rád, že se ti tu líbí,“ odpověděl.
„Miluju to tady. Co víc by člověk mohl chtít, než žít na tak krásném místě a pěstovat něco na zahradě? Je to jako rajská zahrada.“
„Vážně?“ pousmál se.
„Ano – tedy není to špatné –“ řekl nejistě.
V očích mu silně plála ta bledá záře, bez ustání se na ni díval, sledoval ji jako nějaké zvířátko. Cosi v její duši poskočilo. Věděla, že jí navrhne, aby tu byla jako on.
„Chtěla bys tu se mnou zůstat?“ zeptal se opatrně.
Zarazila se, protože dostala strach a silně vnímala náznak nabídky k sňatku.
Došli k bráně.
„Jak to myslíš?“ zeptala se. „Nejsi tu přece sám.“
„Mohli bychom se vzít,“ odpověděl tím zvláštním, chladně planoucím tónem, který měnil sluneční světlo ve svit měsíce. Všechny hmotné věci jako by se proměnily.
Téměř s hrůzou si uvědomila, že tu nabídku přijme. Natáhl ruku k bráně před nimi. Stála bez hnutí. Jeho tělo bylo pevné, snědé a neměnné. Jako by se jí zmocnila jakási pohana.
„Nemohla bych si tě vzít,“ odpověděla nechtěně.
On se opět pousmál tím svým ržavým smíchem, tentokrát velmi smutně a trpce, a odsunul závoru brány. Přesto ještě neotevřel. Chvíli oba stáli a dívali se na ohnivý západ slunce, který se chvěl mezi fialovými větvičkami stromů. Viděla, jak mu ten snědý, tvrdý a ostře řezaný obličej plane zlostí a ponížením. Byl jako zvíře, které pozná, že je podrobeno. Jí srdce planulo tím, jak ho vnímala, tou fantastickou nabídkou a smutkem, neutěšitelným pocitem osamělosti. Její duše si připadala jako malé dítě plačící v noci. On neměl žádnou duši. A proč ji má ona? On byl přece čistší. Otočila se od něj a uviděla, jak obloha na východě zvláštně zrůžověla a nad potemnělým, modravým sněhem vyšel krásný žlutý měsíc. Byla to nádhera! On to neviděl. Byl toho součástí. Ale ona to viděla, a přitom byla toho součástí. To, že to viděla, vytvářelo mezi nimi velký předěl.
Mlčky pokračovali po cestě dál, každý za svým osudem. Stromy byly tmavší a tmavší, sníh se stal jen jakýmsi šerem v neskutečném světě. A den jako stín přešel v jemně osvětlený, zasněžený večer, zatímco ona k němu bezcílně mluvila, aby si udržela odstup, ale aby byl blízko ní, a on kráčel ztěžka. Tiše jí otevřel zahradní branku a ona vešla do svých vlastních radostí a jeho nechala před brankou.

Ještě když unikala či se snažila uniknout od toho bolestného pocitu, přišla za ní nazítří Maggie a řekla:
„Neměla bys Anthonyho svádět, Ursulo, když ho nechceš. To od tebe není pěkné.“
„Ale Maggie, já jsem ho nikdy nesváděla,“ vykřikla Ursula s bolestí a s pocitem, jako by opravdu provedla cosi podlého.
Měla však Anthonyho ráda. Celý svůj život se opakovaně vracela ke vzpomínce na něj a na jeho nabídku. Nemohla však zůstat na místě, musela putovat po zemi, zatímco on byl osamocený tvor žijící ukájením smyslů. Nemohla neputovat. Věděla, že Anthony nemusí. Ona však musí nakonec jít dál a dál a hledat ten cíl, k němuž už se podle svého vědomí přiblížila. Snášela druhý a poslední rok ve škole sv. Filipa. Odškrtávala si uplynulé měsíce – nejdřív říjen, pak listopad, prosinec, leden. Pečlivě vždycky odečetla ještě měsíc z toho zbytku na letní prázdniny. Měla představu, že se pohybuje v kruhu a zbývá už jen jistá výseč. Pak bude na svobodě jako pták vypuštěný do vzduchu, pták, který se naučil do jisté míry létat.

Měla před sebou vysokou školu – to byl její prostor, zatím neznámý, nedohledný. Až se dostane na vysokou školu, zpřetrhá veškerá pouta života, který dosud poznala. Neboť její otec se také měl stěhovat – všichni se chystali opustit Cossethay.
Brangwen se jako vždy o své postavení moc nestaral. Věděl, že pro něj osobně práce v krajkářském návrhářství moc neznamená, pouze si tím vydělával na živobytí.
Nevěděl však, co pro něj znamená hodně. Protože žil nablízku Anny Brangwenové, mysl měl vždycky zahlcenou tělesným žárem, pohyboval se od instinktu k instinktu, Vlastně pořád jen tápal. Když mu kdosi navrhl, že by si mohl zažádat o jedno z míst instruktorů ručních prací, která se chystal zavést nottinghamský školský výbor, měl pocit, jako by se před ním otevřel prostor, do něhož by se mohl uchýlit z této žhavé, potemnělé ohrady. Sebedůvěřivě, s nadějí poslal přihlášku. Choval jakousi víru v nadpřirozený osud. Z nevyhnutelné únavy z každodenní práce mu poněkud ztuhly určité svaly a mírně zmrtvěl ošlehaný, vnímavý obličej. Nyní měl možnost úniku.
Překypoval novými možnostmi a jeho žena souhlasila. Nyní byla ochotná podstoupit změnu. Ji také už Cossethay unavovalo. Domek byl pro dospívající děti moc malý.

Anně bylo už skoro čtyřicet let, a začínala se tudíž probouzet z mateřského spánku, její energie začínala plynout ven. Rámus všech těch dospívajících dětí ji burcoval z netečnosti. Také se musí snažit dát životu nějakou podobu. Byla teď naprosto ochotna se s celým svým potomstvem přestěhovat. Nastal čas je přesadit, neboť porodila poslední dítě a to teď bude vyrůstat. A tak tím svým uvolněným, neotřelým způsobem probírala s manželem plány a co je potřeba zařídit, vlastně jí bylo lhostejné, jak k té změně dojde, když už měla přijít –, i kdyby se nedostavila v této podobě, nastala by v jiné. V domě nastal kvas. Ursulu to nesmírně vzrušovalo. Konečně bude její otec ve společnosti něco znamenat. Dosud byl jen jistou položkou, bez určité podoby či postavení. Nyní se měl stát instruktorem výtvarné výchovy a ručních prací pro Nottinghamské hrabství. To bylo skutečné postavení. Bude svým způsobem odborník. Však to byl neobyčejný člověk. Ursula měla pocit, že konečně všichni nacházejí pevnou půdu pod nohama. Otec se konečně domohl uznání. Kdo jiný,
koho zná, by dokázal vlastníma rukama vytvořit věci, které vyráběl její otec? Měla pocit, že to zaměstnání musí dostat.

Přestěhují se. Opustí ten domek v Cossethay, kterému všichni odrostli. Odejdou z Cossethay, kde se narodily všechny děti a kde všechny podléhaly stejným
pravidlům. Neboť lidé, kteří je znali jako děti spolu s ostatními hochy a dívkami, by nikdy nepochopili, proč by měli Brangwenovi vyrůstat jinak. „Ursulínu“ brali jako jednu ze svých a v rodné vesnici měla své místo jako v rodině. Bylo to silné pouto. Nyní však, když dorůstala k něčemu víc, než by Cossethay připustilo či chápalo, pouto mezi ní a jejími kamarády ji začalo tísnit.
„Ahoj, Ursulo, jak se máš?“ ptali se jí, když se potkali.
A na ní bylo, aby známým hlasem vyjádřila známou odpověď. Cosi v ní muselo reagovat na lidi, kteří ji znali, a přináležet k nim. Avšak cosi jiného se tomu krutě vzpíralo. Co byla pravda před deseti lety, teď už neplatilo. A cosi jiného, čím byla
a musela být, oni neviděli, ani nepřipouštěli. Nicméně oni vycítili to cosi, co je přesahovalo, a urazili se. Říkali o ní, že je pyšná a namyšlená, že neví, co by. Říkali, že si nemusí na nic hrát, že ji stejně znají. Znali ji přece od narození. Říkali o ní to a zase ono. A ona se styděla, protože si připadala jiná než lidé, mezi nimiž žila. Bolelo ji, že už se s nimi necítí dobře. A přece – člověk se může rozletět až tam, kam mu stačí síly. Cossethay jí nyní stálo v cestě a ona chtěla odejít, aby mohla svobodně dolétnout tam, kam až může. Přála si odejít, aby se mohla bez obav napřímit. Když se tedy dozvěděla, že otec místo získal a že se rodina bude stěhovat, měla pocit, že by samou radostí skákala a pěla radostné ódy. Ta stará, tísnící skořápka Cossethay měla být odvržena a ona měla odtančit do modrého vzduchu. Chtělo se jí tančit a zpívat. Snila o novém místě, kde se bude kamarádit se vznešenými, citlivými a kultivovanými lidmi, kde bude žít s ušlechtilými lidmi a dosáhne svobodného cítění. Snila o bohaté, hrdé a nekomplikované přítelkyni, která nikdy nepoznala pana Harbyho či někoho podobného, ani nikdy neměla v hlase stopy opovržení a strachu ze závislého postavení jako Maggie.

Oddala se všemu, co na Cossethay milovala, s vášní, protože je měla opustit. Toulala se po oblíbených místech. Šla natrhat sněženky na místo, kde divoce rostly. Byl večer a luka se tajemně halila do šera. Když přišla do lesa, zjistila, že v dolině nedávno porazili dub. Pod lískovými keři se hojně třpytily bledé krůpěje květin a mezi ostrými, zlatavými třískami poházenými kolem nerušeně vyrážely ze sněhu šedozelené lístky sněženek, skloněné kvítky nevěnovaly svému okolí pozornost.
Ursula s láskou některé utrhla, bylo to jako extáze. Zlatavé třísky zářily žlutě jako slunce, sněženky v příšeří vypadaly jako první večerní hvězdy. A ona,
sama mezi nimi, šílela štěstím, že se vydala do toho třpytivého soumraku, k těm důvěrně známým drobným kytičkám a záplavě třísek v příšeří pod nohama podobné
slunečním paprskům. Posadila se na pokácený strom a na chvíli se v duchu vzdálila.
Když se vracela domů, vyšla z nafialovělého přítmí stromů na otevřenou cestu, kde se ve vyjetých kolejích leskly jako drahokamy dlouhé louže, země kolem ní potemněla a obloha nad hlavou zářila jako šperk. Všechno to bylo úžasné! Skoro příliš. Chtělo se jí běžet a zpívat a křičet, jak to bylo nespoutané a dojemné, ale nemohla běžet a zpívat a křičet tak, aby vykřičela ty city hluboko zasuté v srdci, takže šla tiše a téměř zesmutněla z osamění.

O Velikonocích opět jela na pár dní na návštěvu k Maggii. Chovala se však nesměle a vyhýbavě. Viděla Anthonyho a připadal jí tak sugestivní, v jeho očích jako by zářilo prosebné světlo, připadal jí krásný. Podívala se na něj a pak se podívala znovu, aby ho viděla skutečného. Ale její vlastní já se nacházelo jinde. Jako by měla ještě nějakou jinou bytost. Uchýlila se k jaru a rozvíjejícím se poupátkům. U zdi rostla velká hrušeň, celá obalená myriádami droboučkých šedozelených poupat. Stála před ní a samou radostí se nemohla pohnout, někde hluboko v srdci si cosi uvědomila. Za oblakem té bledé, šedavé zeleně se skrývalo takové množství květů, tolik toho mělo vzniknout, tolik slunce z toho mělo plynout!
Tak míjely týdny jako v transu, těhotné očekáváním. Hruška v Cossethay na konci domku náhle vykvetla, jako když se vlna rozprskne v pěnu. Pak na rovinkách pod stromy a keři vykvetly ladoňky modré jako voda a hubené, stále jich přibývalo, až z toho byla azurová záplava, a světlezelené listí zářilo, s pronikavým zpěvem přiletěli ptáci. Pak záplava rychle opadla a zmizela a přišlo léto.
Tentokrát žádná dovolená u moře – dovolenou měli strávit stěhováním z Cossethay.
Měli se usadit blízko Willey Green, které bylo důležité pro Brangwena. Willey Green byla stará, klidná vesnice na okraji zalidněného hornického okrsku.
Se svými bizarními starými domky lenivě usazenými ve slunných zahrádkách sloužila jako jakési útočiště či parčík pro rostoucí hornické městečko Beldover, jako příjemná procházka pro horníky v neděli ráno, než otevřely hospody.
Ve Willey Green stálo gymnázium, kde Brangwen učil dva dny v týdnu a kde probíhaly vzdělávací experimenty. Ursula chtěla bydlet na vzdálenějším konci Willey Green, směrem na Southwell a Sherwoodský les. Tam jí to připadalo krásné a romantické. Ale do světa znamenalo do světa. Will Brangwen se musel zmodernizovat. Za manželčiny peníze koupili dost velký cihlový dům v nové čtvrti Beldoveru. Byla to vila, kterou postavila vdova po zesnulém řediteli dolu, a stála v klidné nové postranní uličce blízko velkého kostela. Ursulu to poněkud rozesmutnilo. Místo aby dosáhli váženého postavení, přišli do nového předměstí domků z červených cihel v začouzeném maloměstě. Paní Brangwenová se naopak cítila šťastná. Místnosti byly úžasně velké – krásná jídelna, obývací pokoj a kuchyně, kromě velice příjemné pracovny dole.
Vnitřní zařízení bylo obdivuhodné. Vdova se tu usadila v luxusu. Narodila se v Beldoveru a mínila tu vládnout téměř jako královna. Koupelna byla bílostříbrná, schody dubové, římsy nad krby z masivního dubu, podpírané mohutnými sloupky.
Čišela z toho „solidnost a pevnost“. Avšak Ursula nesnášela tu robustní, nabubřelou prosperitu, kterou bylo všude vidět. Otec jí musel slíbit, že přitesá ty nafouklé dubové krbové římsy do roviny. Ta nabubřelá důležitost jí připadala nechutná. Otec sám byl vysoký a klátivý – co měl co společného s tou „pevnou a solidní“ důležitostí? Odkoupili také značnou část vdovina nábytku. Byl běžný, ale vkusný – velký koberec, velký kulatý stůl, pohovka s lesklým bavlněným potahem s růžemi a ptáky. Bylo tam skutečně velice slunno a hezky, dům měl velká okna a vyhlídku až na druhou stranu nehlubokého údolí. Nakonec měli se zařadit mezi beldoverskou elitu, jak prohlásil jeden jejich známý. Měli představovat kulturu. A protože společensky důležitější už byli pouze doktoři, ředitelé dolů a lékárníci, budou tu s jejich krásnou madonou od Della Robbii, s půvabnými reliéfy od Donatella či reprodukcemi Botticelliho zářit. A až Beldover uvidí ty velké fotografie Jara, Afrodity a Narození Krista v jídelně, kde běžně přijímali hosty, vyrazí mu to dech.

A nakonec je lepší být princeznou v Beldoveru než nýmandem někde na vesnici.
Nastaly velké přípravy na stěhování celé Brangwenovy rodiny, čítající nyní deset lidí. Nejdříve bylo třeba nachystat dům v Beldoveru a zabalit věci z domku
v Cossethay. Jakmile přijde konec školního roku, začne se stěhovat Ursula opustila školu koncem července, kdy začaly letní prázdniny. Venku bylo jasné, slunečné dopoledne a do třídy ten poslední den vnikla svoboda. Jako by se zdi školy měly roztavit. Už teď se zdály přízračné a neskutečné. Školáci i učitelé se měli brzy octnout venku, každý si půjde dál svou cestou. Mříže se bortily, trest vypršel, vězení už je zadržovalo jen jako dočasný stín. Děti odnášely knihy a kalamáře, svinovaly mapy. Tváře všech zářily radostí a dobrou vůlí. Pilně se čistily a uklízely veškeré stopy tohoto posledního období vězení. Spěšně a dychtivě sčítala
Ursula v třídní knize odučené hodiny. Hrdě zapsala ty tisíce: tolika tisícům dětí dala hodinu. Vypadalo to úžasně. Vzrušené hodiny plynuly pomalu v napjatém očekávání. Pak to konečně měli za sebou. Naposled stála před dětmi, zatímco odříkávaly modlitbu a zpívaly chvalozpěv. Pak to skončilo.
„Sbohem, děti,“ oslovila je.
„Nezapomenu na vás a vy nesmíte zapomenout na mě.“
„Ne, paní učitelko!“ vykřikly děti sborem a s rozzářenou tváří.
Stála tam a usmívala se na ně, jak vycházely ven, cítila dojetí. Pak rozdala třídním pomocníkům šestipence za poslední čtvrtletí a oni také odešli. Skříně byly zamčené, tabule umyté, kalamáře a prachovky odnesené. Místo čišelo prázdnotou. Zvítězila nad ním. Zbyla z něj skořápka. Vybojovala tu dobrou bitvu a nebylo to tak úplně neradostné. Za cosi vděčila i tomu tvrdému, prázdnému místu, které tu stálo jako památník či trofej. Bojovala tu za velkou část svého života, něco vyhrála, něco prohrála. Cosi z této školy jí navždy bude patřit, něco z ní samé bude patřit škole. To si uvědomovala. A nyní přišlo loučení.
Učitelé se zdržovali ve sborovně a vzrušeně si vyprávěli, kam jedou: na ostrov Man, do Llandudna, do Yarmouthu. Sdíleli dychtivost, pociťovali vzájemná pouta, jako posádka opouštějící loď. Pak přišla řada na pana Harbyho, aby pronesl pár slov k Ursule. Vypadal hezky, spánky měl šedostříbrné, obočí černé, působil jako solidní muž, kterého nic nevyvede z míry.
„Tak se musíme rozloučit se slečnou Brangwenovou a popřát jí hodně štěstí do budoucna. Doufám, že ji zase někdy uvidíme a dozvíme se, jak se má,“ řekl.
„To ano,“ koktala Ursula se smíchem a červenáním.
„Ano, přijdu se na vás podívat.“
Pak si uvědomila, že promluvila příliš osobně, a připadala si pošetile.
„Slečna Schofieldová nám poradila tyhle dvě knihy,“ pokračoval a položil na stůl dva svazky: „doufám, že se vám budou líbit.“
Ursula knihy velice stydlivě zvedla. Byla to knížka Swinburnových básní a sbírka Meredithových.
„Moc, moc se mi budou líbit,“ odpověděla.
„Moc vám děkuji – všem vám moc děkuji – je to tak –“
Zakoktala se a celá rudá začala dychtivě listovat v knížkách, předstírala, že se jimi kochá, ale ve skutečnosti neviděla nic.
Oči pana Harbyho jiskřily. On jediný se choval uvolněně, byl pánem situace. Těšilo ho dát Ursule dárek a pro jednou se choval laskavě i k ostatním učitelům.
Zpravidla to bylo velice obtížné, protože všichni nesli jeho nadvládu se stísněnou záští.
„Ano,“ řekl, „doufali jsme, že se vám bude líbit, co jsme vybrali –“
Chvíli jí věnoval ten podivný, vybízivý úsměv, pak se vrátil ke svému úřadování.
Ursula měla velice zmatený pocit. S láskou k sobě tiskla knížky. A měla pocit, že miluje všechny učitele, i pana Harbyho. Velice ji to mátlo.
Konečně byla venku. Vrhla jeden spěšný pohled na školní budovy přičaplé na asfaltovém dvoře v horkém, lesknoucím se slunci, jeden pohled známé ulici a obrátila se k tomu všemu zády. Cítila stísněnost v srdci. Odcházela pryč.
„Tak hodně štěstí,“ řekl poslední učitel, když si s ní potřásl rukou na konci ulice. „Budeme čekat, že se sem jednou vrátíte.“
Řekl to ironicky. Ona se zasmála a vzdálila se. Byla volná. Když seděla na sluníčku v horním patře tramvaje, rozhlížela se kolem sebe s úžasnou radostí.
Opustila něco, co pro ni hodně znamenalo. Už nebude chodit do školy a dělat tu navyklou práci. Jak podivné! Do radosti se vmísilo trochu bolesti, byl to však spíš strach než lítost. Chvěla se pýchou a radostí. Ty dvě knížky se jí moc líbily. Byly symbolem představujícím ovoce i trofeje dvou let, které už měla díkybohu za sebou.
„Ursule Brangwenové s přáním všeho nejlepšího do budoucna a na památku období stráveného na škole sv. Filipa,“ bylo tam napsáno úhledným, pečlivým rukopisem ředitele. Dovedla si představit, jak opatrně jeho ruka držela pero, ty tlusté prsty s chomáčky černých chlupů na hřbetech.
Podepsal se tam a také všichni učitelé. Líbilo se jí, že má podpisy všech. Měla pocit, že je všechny miluje. Byli to její spolupracovníci. Nesla si ze školy pýchu, kterou nikdy už nemohla ztratit. Vydobyla si své místo jako kolegyně a člověk, který se podílel na práci školy, ostatní učitelé se jí podepsali jako jedné z nich. Stala se jedním z pracujících lidí, přidala svou malou cihličku ke stavbě, kterou budoval člověk, kvalifikovala se jako spolubudovatel.

Pak přišel den stěhování. Ursula vstala časně, aby si zabalila zbývající věci. Přijely vozy, které jim zapůjčil strýc z Blat v období útlumu mezi senosečem
a žněmi. Jakmile byly všechny věci přivázané na vozech, Ursula nasedla na kolo a ujížděla do Beldoveru. Dům patřil jí. Vešla do čistě vydrhnutého ticha. Podlahu jídelny pokrývala silná rohož, byla tvrdá a měla krásnou, lesklou, čistou barvu sluncem vysušeného rákosí. Stěny byly světlešedé, dveře natřené tmavší šedí. Jak sem velkými okny proudilo slunce, Ursula všechno velice obdivovala.
Otevřela okna a dveře, aby sem mohlo slunce. Malý trávník lemovaly barevné, rozzářené květiny. Prostíral se nad silnicí, naproti prázdné parcele, na níž
se mělo později stavět. Nikdo zatím nepřijel. Odloudala se tedy přes zadní zahradu až ke zdi. Zrovna odbíjelo osm zvonů kostela. Slyšela mnoho zvuků z města kolem.
Konečně za rohem vyjel vůz s nedůstojnou horou povědomého nábytku. Tom, její bratr, a Theresa kráčeli pěšky vedle vozu, pyšní na to, že ušli asi patnáct kilometrů z konečné tramvaje pěšky. Ursula nalévala pivo a muži žíznivě pili hned u dveří. Už přijížděl druhý vůz. Objevil se také otec na motocyklu. Klopýtavě nosili nábytek po schůdkách na malý trávník, kde ho stavěli na slunce, jak jim přišel pod ruku, což vypadalo velice podivně a bezútěšně. S Brangwenem se dobře pracovalo, byl veselý a nedělal problémy. Ursula moc ráda rozhodovala, kam se mají postavit těžké věci. S úzkostí sledovala obtížný výstup po schodech a procházení dveřmi. Když se složil všechen těžký nábytek, vozy se zase vydaly na cestu. Ursula s otcem pracovali dál a nosili dovnitř všechny lehčí věci, které zůstaly na trávníku, a ukládali je na místo. Přišla doba oběda. Pojedli chléb se sýrem v kuchyni.
„Docela dobře nám to jde,“ pochvaloval si vesele Brangwen.
Následovaly ještě další dva náklady. Celé odpoledne obtížně tahali nábytek nahoru. K páté hodině přijely poslední povozy, včetně paní Brangwenové a mladších dětí, které vezl Fred v bryčce. Gudrun s Margaretou šly pěšky z nádraží. Dorazila už celá rodina.
„Tak!“ oddechl si Brangwen, když vystoupila jeho žena: „Teď už jsme tu všichni.“
„Ano,“ přitakala mile jeho žena.
A ta stručnost, důvěrné mlčení mezi nimi dvěma, vytvořily domov v srdcích dětí, které postávaly kolem, protože se zatím v novém místě cítily podivně.
Všechno bylo vzhůru nohama, ale v kuchyni rozdělali oheň, položili předložku před krb, postavili konvici s vodou a kolem západu slunce začala paní Brangwenová připravovat první jídlo. Ursula a Gudrun dřely v ložnicích, kolem se míhaly svíčky. Pak se z kuchyně začala linout vůně šunky s vejcem a kávy a ve světle plynové lampy se pustili do narychlo uvařeného jídla. Rodina jako by se k sobě semkla, jako by tábořili někde v neznámém místě. Ursula cítila tíhu odpovědnosti, protože měla na starosti trošku starší děti. Ty úplně nejmenší se držely blízko matky.
Padla tma a děti šly ospalé, ale vzrušené spát. Trvalo dlouho, než utichly jejich hlásky. Zavládl pocit úžasného dobrodružství.
Ráno se všichni probudili brzy po svítání a děti volaly:
„Když jsem se probudil, nevěděl jsem, kde jsem!“
Ozývaly se neznámé zvuky města a opakované vyzvánění kostelních zvonů, o tolik pronikavější a naléhavější než zvonky v Cossethay. Dívali se z okna až za další nové červené domky k zalesněnému kopci na druhé straně údolí. Měli příjemný pocit prostoru a osvobození, prostoru, světla a vzduchu.
Avšak postupně se všichni pustili do práce. Byla to bezstarostná, nepořádná rodina. Ale když si jednou vzali do hlavy, že v domě bude pořádek, šlo jim to šťastně a rychle. Večer už měli zhruba všechno hotové. Nechtěli služku v domě, jenom pomocnici, která by chodila na noc domů. A zatím netoužili ani po té pomocnici. Chtěli si v novém domově dělat, co se jim zlíbí, bez cizího člověka mezi nimi.