Kapitola 12
Hanba
Ursule zbýval už jen jeden rok ve škole. Studovala na přijímací zkoušky na univerzitu. Byla to úmorná práce, neboť když se necítila šťastná, vytrácelo se jí myšlení. U studia ji jakžtakž držela pouze tvrdošíjnost a vědomí nezvratného osudu. Věděla, že brzy se bude chtít stát člověkem odpovědným za sebe sama, a bála se, že jí v tom někdo bude bránit.
Její všeobsáhlá vůle po naprosté společenské nezávislosti, nezávislosti na jakékoli osobní autoritě ji nutila vytrvat u práce, byť ji nezajímala. Neboť věděla, že vždycky má ještě výkupné – své ženství. Stále byla ženou a to, co nemohla získat jako lidská bytost, bližní ostatních lidí, měla získat, protože byla žena, odlišná od muže. Ve svém ženství cítila tajné bohatství, zálohu, stále měla za co si svobodu koupit. Avšak pokud šlo o toto poslední útočiště, chovala se zatím zdrženlivě. Nejdříve musí zkusit to ostatní. Měla by vyzkoušet tajemný svět muže, svět každodenní práce a povinnosti, existenci pracujícího člena společnosti. Naplňoval ji tak trochu závistí. Tento svět muže také chtěla dobýt.
Tak pilně pracovala a nevzdávala se. Některé předměty měla ráda – angličtinu, latinu, francouzštinu, matematiku a historii. Jakmile se naučila francouzsky
a latinsky číst, syntax ji už nudila. A nejúnavnější bylo podrobné studium anglické literatury. Proč by si člověk měl pamatovat, co četl? Na matematice ji cosi fascinovalo – ta chladná absolutnost - ale praktická stránka ji otravovala. Někteří lidé v historii ji zajímali a přemítala o nich, ale role politiků ji doháněla k hněvu a ministry nenáviděla. Jenom zřídkakdy měla ze studia pocit, že cosi získává a obohacuje se; třeba jednou odpoledne, když četla Jak se vám líbí; nebo když tak procítila latinskou pasáž, že poznala, jak v římském těle pulsovala krev – získala pocit, že zná Římany z přímého styku.
Bavily ji rozmary anglické gramatiky, protože s potěšením poznávala živý pohyb slov a vět; a v matematice ji lákal už pouhý pohled na číslice v algebře. Byla v tu dobu tak přecitlivělá a tak zmatená, že její tvář nabyla podivného, udiveného a napůl vystrašeného vzhledu, jako by si nebyla jista, že na ni v tu chvíli nedopadne jakási rána z neznáma. Nezměrnou vášeň v ní rozdmýchávaly nesoustavné úlomky znalostí. Když se třeba dozvěděla, že v těch droboučkých hnědých pupenech na podzim jsou svinuté
maličké a úplné květy léta vzdáleného devět měsíců, a svinuté tam čekají, projel jí záchvěv triumfu a lásky.
„Nemůžu umřít, dokud jsou tu stromy,“ říkala si vášnivě a bombasticky, když v úctě stála před velkým jasanem.
Spíš lidé kolem ní jí připadali jako přímá hrozba. Její život v tu dobu neměl tvar, chvěl se, v zásadě se stahoval před veškerým dotekem. Dávala cosi jiným lidem, ale nikdy nebyla sama sebou, protože neměla žádné vlastní já. Nebála se, ani se nestyděla před stromy, ptáky a oblohou. Ale zahanbeně se vyhýbala lidem, s pocitem, že není jako oni neměnná a výrazná, ale je pouze vrtkavým, neurčitým uzlíčkem citů bez tvaru a bytí.
Gudrun jí v té době poskytovala velkou útěchu a ochranu. Mladší sestra byla jako mrštné, neotesané zvířátko, které nedůvěřovalo všemu, co se k němu chtělo přiblížit, a nestálo o malicherné tajnůstkářství a žárlivé vztahy mezi školačkami. Nechtěla mít nic společného se zkrocenými šelmami, protože věřila, že jsou to všechno jen nezkrocené šelmy s ohavným, nedůvěryhodným návykem krotkosti.
To byla velká opora pro Ursulu, která nevýslovně trpěla, když se domnívala, že ji nějaký člověk nemá rád, a to i přesto, že tím člověkem třeba sama opovrhovala.
Jak mohl někdo nemít rád ji, Ursulu Brangwenovou? Ta otázka ji děsila a nenalézala na ni odpověď. V Gudrunině přirozené, pyšné lhostejnosti nacházela útočiště.
Zjistilo se, že Gudrun má talent na kreslení. Tím se vyřešil problém dívčiny lhostejnosti ke studiu. Říkalo se o ní: „Umí báječně kreslit.“
Ursula náhle zjistila, že ona a její třídní učitelka, slečna Ingerová, se zvláštním způsobem vzájemně vnímají. Slečna Ingerová byla dost hezká osmadvacetiletá žena, působící nebojácným dojmem, jasný typ moderní dívky, jejíž nezávislost prozrazuje smutek. Byla chytrá a zkušená ve své práci, přesná, rychlá a velitelská.
Ursule vždycky působilo radost její jasné a rozhodné, a přece půvabné vzezření. Hlavu nosila vysoko vztyčenou, mírně zakloněnou, a Ursule připadalo, že v tom, jak si ovíjela hebké hnědé vlasy kolem hlavy, bylo cosi aristokratického. Nosila čisté, přitažlivé, dobře padnoucí halenky a pěkně ušitou sukni. Všechno na ní bylo tak úhledné, prozrazovalo to dobrého, čirého ducha, takže sedět na její hodině byla radost. Hlas měla stejně tak znělý a jasný, nekolísavě jemně modulovaný. Měla modré, jasné a pyšné oči, člověk z ní měl pocit energického, úzkostlivě upraveného
člověka s nepoddajnou duší. A přesto na ní bylo cosi nekonečně dojímavého, ta opuštěná, pyšně sevřená ústa prozrazovala velký smutek.
Právě poté, co Skrebenský odjel, vzniklo mezi učitelkou a dívkou to podivné uvědomění, ta nevyslovená důvěrnost, jež někdy spojí dva lidi, kteří se vlastně
ani neznají. Předtím byly vždycky dobré přítelkyně, v tom nerozlišeném prostředí třídy, ale vždy šlo o profesionální vztah učitelky a žákyně. Teď však nastalo cosi jiného. Když byly spolu v místnosti, jedna druhou si uvědomovaly, téměř do té míry, že vylučovaly vše ostatní. Winifred Ingerová měla vřelé potěšení z hodin, kterých se účastnila Ursula, a ta cítila, že celý její život začíná, když slečna Ingerová vejde do místnosti. Pak, když ta milovaná, nevtíravě důvěrná učitelka byla přítomna, dívka seděla, jako by na ni proudily paprsky nějakého obohacujícího slunce, jehož omamující žár se jí vléval přímo do žil.
Když byla slečna Ingerová nablízku, dívka se ocitala na vrcholu blaha, ale vždycky dychtila dál. Když šla Ursula domů, snila o učitelce, spřádala nekonečné sny o věcech, které by jí mohla dát, jak by to mohla udělat, aby ji starší žena zbožňovala. Slečna Ingerová vystudovala humanitní vědy v Newnhamu. Byla to dcera kněze, z dobré rodiny. Ale Ursula na ní především obdivovala krásné, vzpřímené, sportovní držení těla a její nezkrotně pyšnou povahu. Byla pyšná a svobodná jako muž, a přece nádherná jako žena.
Dívce žhnulo srdce v hrudi, když se ráno vydávala na cestu do školy. Její srdce dychtilo, nohy ji ochotně nesly k milované bytosti. Slečna Ingerová – jak rovná a krásná má záda, jak silné boky, jak klidné a volné údy! Ursula neustále toužila zvědět, zda slečně Ingerové na ní také záleží. Zatím mezi nimi neproblesklo žádné znamení. A přece ji slečna Ingerová jistě také milovala, měla ji ráda, oblíbila si ji víc než ostatní žákyně ve třídě. Avšak Ursula si nebyla úplně jistá. Možná, že slečně Ingerové je naprosto lhostejná. A přece, s planoucím srdcem Ursula cítila, že kdyby s ní mohla promluvit, kdyby se jí mohla dotknout, dozvěděla by se to.
Přišla letní polovina roku a s ní hodina plavání. Slečna Ingerová měla plavání vést. Tehdy se Ursula rozechvěla a omámila ji vášeň. Její naděje se brzy měly uskutečnit. Uvidí slečnu Ingerovou v koupacím úboru. Ten den nadešel. Voda ve velkém bazénu se třpytila bledě smaragdovou zelení jako nádherná barevná hmota, ohraničená jakoby bělavým mramorem. Shora sem dopadalo měkké světlo a velká zelená hmota čisté vody se pod ním pohnula, jak do ní kdosi skočil ze strany. Ursula si s chvěním, sotva schopná se ovládat, stáhla oblečení, navlékla si přiléhavé plavky a otevřela dveře kabinky. Dvě dívky už byly ve vodě. Učitelka se zatím neobjevila. Ursula čekala.
Otevřely se dveře. Vyšla slečna Ingerová, oblečená do rezavě červené tuniky jako řecká dívka, obepnuté v pase, a s červeným hedvábným šátkem na hlavě. Byla nádherná! Měla tak bílá, silná a pyšná kolena, tělo pevné jako Diana. Neokázale popošla ke straně bazénu a ledabylým pohybem se vrhla do vody. Ursula chvíli pozorovala ta hladká, silná ramena a volné paže, jak plavou. Pak také skočila do vody.
Ach, nyní plavala ve stejné vodě se svou drahou učitelkou! Dívka rozkošnicky pohybovala končetinami a plavala si sama, s chutí, a přece s neuspokojenou touhou. Chtěla se té druhé dotknout, cítit ji.
„Kdo tam bude dřív, Ursulo?!“ ozval se krásně modulovaný hlas. Ursula sebou vyděšeně cukla. Otočila se a uviděla přívětivý, upřímný obličej učitelky, jak se na ni dívá. Všimla si jí! Ursula se zasmála tím svým krásným, polekaným smíchem a začala plavat. Učitelka byla kousek před ní a plavala uvolněnými tempy. Ursula viděla její mírně zakloněnou hlavu, jak se jí voda mihotá na ramenou, jak silné nohy neznatelně kopou. A plavala oslepena vášní. Jak krásné, pevné, chladné tělo! A ty nádherné pevné ruce a nohy! Kdyby je mohla sevřít, obejmout, přitisknout si je mezi svá malá ňadra! Kdyby tak neopovrhovala vlastním hubeným, neznatelným zlomkem těla, kdyby byla také smělá a schopná. Plavala dychtivě dál, nechtěla vyhrát, pouze chtěla být poblíž své učitelky, závodit s ní v plavání. Přiblížili se druhému konci bazénu, kde byla hloubka.
Slečna Ingerová se dotkla zábradlí, otočila se a chytila Ursulu v pase ve vodě a na okamžik ji u sebe podržela. Těla dvou žen se dotkla, pozvedla na okamžik proti sobě a pak se zase oddělila. „Vyhrála jsem,“ řekla slečna Ingerová se smíchem.
Na okamžik jako by se vše zastavilo. Ursule tlouklo srdce tak silně, že jen pevně svírala tyč a nemohla se pohnout. Tvář s rozšířenýma očima, jakoby rozvitá a planoucí, se otočila k učitelce jako ke slunci. „Sbohem,“ řekla slečna Ingerová a odplavala k ostatním žákyním, aby se jim věnovala.
Ursula si připadala jako omámená. Stále ještě cítila dotek učitelčina těla na svém. Zbytek hodiny plavání uběhl jako v transu. Když se ozval signál k opuštění bazénu, slečna Ingerová přešla k Ursule. Její rezavě červená tenká tunika se na ni lepila, celé tělo nabylo určitých tvarů, dívce připadalo pevné a nádherné.„To byl hezký závod, Ursulo, co říkáš?“ otázala se slečna Ingerová.
Dívce se pouze znovu odhalila a rozzářila tvář smíchem. Nyní tedy došlo k tichému vyznání lásky. Ale nějakou dobu trvalo, než záležitost pokročila. Ursula dál čekala, zapálena blažeností.
Pak jednoho dne, když byla sama, přistoupila k ní učitelka, dotkla se její tváře prsty a trochu zajíkavě jí navrhla: „Chtěla bys ke mně přijít v sobotu na svačinu, Ursulo?“ Dívka zčervenala vděčností. „Zajedeme si na chatičku na řece Soar, ano? Někdy tam trávím víkendy.
Ursula byla celá unesená. Nemohla vydržet do soboty, myšlenky jí plály jako oheň. Kdyby už tak byla sobota, kdyby byla sobota! Pak přišla a ona se vydala na cestu. Slečna Ingerová na ni čekala v Sawley a pěšky šly asi pět kilometrů k chatě. Byl vlahý, podmračený den. Chata byla malá, se dvěma místnostmi a stála na prudkém břehu. Uvnitř bylo všechno skvělé. V soukromí si dívky připravily svačinu a pak si povídaly. Ursula musela být doma až kolem desáté večer.
Jakýmsi kouzlem hovor směřoval k lásce. Slečna Ingerová pověděla Ursule o přítelkyni, která zemřela při porodu, a co si vytrpěla; pak jí vyprávěla o nějaké
prostitutce a jejích zkušenostech s muži. Jak si tak povídaly na malé verandě chatičky, snesl se večer a trochu sprchlo.
„Je opravdu dusno,“ řekla slečna Ingerová. Sledovaly, jak v dálce spěchá vlak, jehož světla bledla v přetrvávajícím soumraku.
„Asi přijde bouřka,“ řekla Ursula. Napětí ve vzduchu pokračovalo, padla tma a s ní stíny.
„Asi se půjdu vykoupat,“ řekla slečna Ingerová z černočerné tmy.
„Teď večer?“ podivila se Ursula.
„Večer je to nejlepší. Půjdeš taky?“
„Ano, ráda.“
„Je to naprosto bezpečné – tady je soukromý pozemek. Radši bychom se měly svléknout v chatičce, abychom nezmokly cestou, a pak seběhnout k vodě.“ Stydlivě, toporně šla Ursula do chatičky a začala se svlékat. Lampa měla stažený knot, Ursula stála ve stínu. U jiné židle se svlékala Winifred Ingerová. Brzy se nahá, nezřetelná postava starší dívky přiblížila k mladší.
„Jsi hotova?“ zeptala se.
„Ještě chviličku.“
Ursula sotva mluvila. Druhá nahá žena stála poblíž, mlčky. Ursula byla připravena.
Vyšly ven do tmy a na kůži ucítily měkký večerní vzduch.
„Nevidím na cestu,“ namítla Ursula.
„Je tady,“ ozval se hlas a kolébavá, bledá postava se octla vedle ní, ruka se chopila její paže. Starší dívka držela mladší blízko u svého těla, jak šly dolů, a když byly u vody, objala ji a políbila. Zvedla ji v náruči a zblízka tiše řekla: „Odnesu tě do vody.“
Ursula spočívala nehybně v náruči své učitelky, čelem opřená o tu milovanou hruď, jež ji doháněla k šílenství.
„Strčím tě do vody,“ řekla Winifred. Avšak Ursula obepnula své tělo kolem učitelky. Po chvíli se najednou snesl na jejich zapálené, horké končetiny příjemný déšť. Náhlá, ledově studená sprška na ně padala velkou vahou. Vystavily se jí s potěšením. Ursula chytala praménky vody na ňadra a ruce. Ochladilo ji to a někde v nitru se v ní vzmáhalo hluboké, bezedné ticho, jako by ji zahalovala bezedná tma.
Žár přešel, zchladila se, jako by se probudila. Utíkala dovnitř jako chladné, neexistující cosi a chtěla uniknout pryč. Chtěla světlo, přítomnost jiných lidí, vnější spojení s lidstvem. A především se chtěla ztratit v přírodě.
Rozloučila se s učitelkou a vracela se domů. Ráda se octla na nádraží s davem sobotních cestujících, ráda seděla v osvětleném, přeplněném železničním voze.
Pouze se nechtěla setkat s nikým známým. Nechtěla mluvit. V samotě se cítila bezpečná. Všechen ten pohyb a vření světel a lidí byl pouhý okraj, břehy velké vnitřní tmy a prázdna. Velice si přála být na tom vroucím, zčásti osvětleném břehu,
neboť se v ní rozhostil prázdný temný prostor. Slečna Ingerová se na nějakou dobu ztratila; stala se pouhým temným prázdnem a Ursula si připadala svobodná jako stín kráčející v podsvětí zmaru a zapomnění. Ursula s jakousi nehybnou, neživotnou radostí přijala to, že její učitelka zmizela, vymizela z ní samé.
Ráno se však láska obnovila a planula. Ursula vzpomínala na předchozí den a chtěla víc, stále víc. Chtěla být se svou učitelkou. Veškeré odloučení od učitelky jako by omezovalo její žití. Proč by k ní nemohla jet dnes? Proč musí zavrženě bloumat po Cossethay, zatímco její učitelka je jinde? Posadila se a napsala horoucí, vášnivý milostný dopis – nemohla si pomoci. Ty dvě ženy se velice sblížily. Jejich životy jako by náhle splynuly v jeden nerozlučný. Ursula chodila k Winifred do jejího podnájmu a jedině v době strávené tam opravdu žila.
Winifred zbožňovala vodu – plavání a veslování. Byla členkou všelijakých sportovních klubů. Dívky strávily mnohé příjemné odpoledne v loďce na řece a vždycky veslovala Winifred. Winifred jako by se těšila, že má Ursulu na starost, dávala dívce dárky, naplňovala a obohacovala její život.
Během těch několika měsíců sblížení s učitelkou se Ursula rychle vyvíjela. Winifred byla vzdělaná i v přírodních vědách. Znala mnoho chytrých lidí.
Chtěla dovést Ursulu ke svému způsobu myšlení. Chopily se například náboženství a zbavily je dogmat a nánosu falše. Winifred všechno polidšťovala. Ursula postupně došla k názoru, že veškeré náboženství, které zná, je pouze jakousi rouškou lidského snažení. Podstatné bylo to snažení – rouška sama pak téměř pouhou záležitostí národního vkusu či potřeby.
Řekové měli nahého Apollona, křesťané Krista v bílém rouše, buddhisté královského prince, Egypťané svého Osirise. Náboženství je tedy zároveň místní i všeobecné.
Křesťanství je jednou z místních variant. Místní náboženství se však zatím nepřizpůsobila náboženství všeobecnému. Dvě hybné síly náboženství jsou strach a láska. Hybná síla strachu je stejně tak velká jako hybná síla lásky. Jako způsob úniku před strachem přijalo křesťanství ukřižování: „Učiňte mi to nejhorší, abych se už nemusel obávat nejhoršího.“
Avšak zdrojem strachu nemuselo být nutně pouze zlo a předmětem lásky nebylo nutně pouze dobro. Ze strachu pramení posvátná úcta a výrazem této úcty je pokora obsažená ve ztotožnění; láska nakonec zvítězí a vítězství je radost z tohoto ztotožnění. Tak si povídala o náboženství a postupně porozuměla různým spisům. Ve filosofii došla k závěru, že kritériem veškeré pravdy a veškerého dobra je lidská touha. Pravda neleží někde mimo lidské hranice, nýbrž je jedním z výplodů lidského myšlení a cítění. Vlastně není čeho se bát. Hybná síla strachu v náboženství je nízká a je třeba ji přenechat dávnověkým uctívačům moci, uctívání Molocha. My v našich osvícených duších nevzýváme moc. Moc degenerovala na otázku peněz a napoleonskou hloupost.
Ursule však nezbývalo než snít o Molochovi. Její bůh nebyl mírný a jemný, nebyl to ani beránek, ani holubice. Byl to lev a orel. Ne proto, že lev a orel mají moc, ale protože jsou pyšní a silní; jsou sami sebou, nejsou to poddajní svěřenci nějakého pastevce nebo miláčkové nějaké ženy či oběti kteréhosi kněze. K smrti už ji unavovali mírní a poddajní beránci a jednotvárné holubičky. Pokud by si beránek mohl lehnout vedle lva, byla by to pro beránka velká čest, a mocné lví srdce by přitom neutrpělo žádné umenšení. Milovala důstojnost a sebeovládání lvů.
Nechápala, jak by beránci mohli milovat. Beránci mohli být pouze milováni. Mohli se pouze bát a třaslavě se podvolit strachu, stát se obětí; nebo se modlit a stát se milovanými. V obou případech to znamenalo poddajnost. Běsnící, ničiví milenci, kteří hledají okamžik, kdy strach je nejsilnější a triumf největší, přičemž triumf není větší než strach, to nejsou žádní beránci či holubičky. Protahovala si vlastní údy jako lev či divoký kůň, její srdce šlo neochvějně za svými tužbami. Nechť tisíckrát zajde smrtí, bude to přesto lví srdce, až vstane ze smrti, pak se Ursula stane ještě smělejším, jistějším lvem a bude vědět, že je jiná než ten velký, zmítající se svět, který není ona sama, a že do něj nepatří.
Winifred Ingerová se také zajímala o ženské hnutí. „Muži už nejsou k ničemu – ztratili schopnost něco učinit,“ řekla. „Kolem všeho nadělají povyk a mluví, ale ve skutečnosti jsou prázdní. Všechno si uzpůsobují dávné, neživé představě. Láska je pro ně mrtvá představa. Nepřistoupí k člověku a nemilují ho, přistupují k představě a říkají: ‚Ty jsi má představa‘, aby mohli objímat sami sebe. Jako bych já byla představou nějakého muže! Jako bych existovala, protože nějaký muž má o mně představu! Jako bych se měla nechat od něj zradit, propůjčit mu své tělo jakožto nástroj jeho představy, stát se pouhým aparátem jeho mrtvé teorie. Ale na to, aby byli schopni jednat, na to mají příliš mnoho problémů; jsou všichni impotentní, nedokážou si ženu vzít. Pokaždé přistupují k vlastní představě a tu si berou. Jsou jako hadi, kteří se snaží požrat sami sebe, protože mají hlad.“
Přítelkyně seznámila Ursulu s různými ženami a muži, vzdělanými, nespokojenými lidmi, kteří se sice pohybovali v samolibé provinční společnosti, jako by byli tak krotcí, jak naznačovalo jejich vnější chování, ale v duchu běsnili a šíleli.
Dívka se náhle dostala do podivného světa, jakoby chaosu, jakoby konce světa. Byla příliš mladá, aby to všechno mohla chápat. Přesto však jako by jí leccos bylo naočkováno skrze lásku k učitelce.
Přišly zkoušky a pak škola skončila. Nastaly dlouhé prázdniny. Winifred Ingerová odjela do Londýna. Ursula zůstala sama v Cossethay. Zmocnilo se jí strašlivé, téměř jedovaté zoufalství vyvržence. Nemělo cenu něco dělat nebo něčím být. S jinými lidmi neměla nic společného. Její osud spočíval v osamění a smrti. Neviděla pro sebe nikde nic než tento rozklad. I přes ten velký rozkladný útok však zůstala sama sebou. Hrůzným jádrem veškerého jejího utrpení bylo právě to, že vždy byla sama sebou. Tomu nemohla nikdy uniknout, nemohla se toho zbavit. Stále ještě lnula k Winifred Ingerové. Avšak jako by ji zachvacovala jakási nevolnost. Milovala svou učitelku, ale jako by se nad ní začal stahovat těžký, neprůchodný pocit mrtvosti ze styku s tou ženou. Někdy jí Winifred připadala ošklivá, těžká jako hlína. Její ženské boky se jí zdály velké a hutné, kotníky a paže příliš silné. Toužila po nějaké jemné kráse, místo toho těžkého ulpívání jakoby vlhké hlíny, která se na člověka lepí, protože nežije vlastním životem. Winifred stále Ursulu milovala. Měla vášeň pro jemný plamen dívky, nekonečně jí sloužila, byla by pro ni udělala cokoli. „Pojeď se mnou do Londýna,“ prosila dívku. „Uvidíš, jak to bude hezké – budeš dělat spoustu věcí, které se ti budou líbit.“
„Ne,“ zatvrzele a netečně odmítala Ursula. „Nechci jet do Londýna, chci být sama.“
Winifred věděla, co to znamená. Krásný a neuhasitelný plamen mladší dívky už se nechtěl mísit se zvráceným životem starší ženy. Winifred věděla, že to přijde. Ale byla příliš pyšná. Na dně její duše zela černá jáma zoufalství. Velice dobře věděla, že Ursula ji odvrhne. A to jí připadalo jako konec jejího života. Ale běsnit nemělo cenu. Moudře si schovala, co zbylo z Ursuliny lásky, odjela do Londýna a milovanou dívku nechala o samotě. Asi tak po čtrnácti dnech se v Ursuliných dopisech opět objevila něha a láska.
Strýček Tom ji pozval k sobě na návštěvu. Stal se ředitelem velkého nového dolu v Yorkshiru. Nechtěla by Winifred jet s ní? Neboť nyní Ursula pro Winifred spřádala sňatek. Chtěla, aby se vdala za strýce Toma. Winifred to věděla. Odpověděla, že přijede do Wiggistonu. Nechá osud, aby s ní nakládal po libosti, protože nezbývá nic jiného. Tom Brangwen také pochopil Ursulin záměr. On také dospěl na konec svých tužeb. Udělal vše, co udělat chtěl. A vše to skončilo v rozpolcené neživotnosti duše, kterou skrýval pod výsostně smířlivou dobrou náladou. Už mu nezáleželo na ničem na zemi – na muži či ženě ani na Bohu či lidstvu. Došel k trvalé nicotě. Vlastní tělo i duše mu byly lhostejné. Chtěl si pouze podržet nedotčený život. Přetrvávalo v něm jenom prosté, povrchní žití. Stále se ještě těšil dobrému zdraví. Žil. Proto se snažil naplnit každý okamžik. To bylo vždycky jeho krédo. Nebyla to instinktivní lehkost – dospěl k tomu nevyhnutelně svou povahou. Když se octl v absolutním soukromí vlastního života, dělal, co ho těšilo, bez zábran, bez jakékoli vyšší myšlenky. Nevěřil v dobro ani zlo. Každý okamžik byl jako zvláštní ostrůvek odloučený od času, prázdný a nepodmíněný v čase. Žil ve velkém novém domě z červených cihel, který stál mimo stejnorodou masu cihlových domků nazývanou Wiggiston.
Wiggiston tu stál teprve sedm let. Bývala to víska o jedenácti domcích na kraji vřesovitého, napůl zemědělského kraje. Pak tu našli velkou uhelnou sloj. Za rok vyrostl Wiggiston jako změť růžových řad úzkých, přízračných domků o pěti místnostech. Ulice vypadaly jako obrazy čiré ošklivosti; šedočerná makadamová silnice a asfaltové chodníky uzavíraly nevýrazný sled zdí, oken a dveří, byl to cihlový řetězec, který nikde nezačínal a nikde nekončil. Všechno se jevilo beztvaré a všechno se donekonečna opakovalo. Jen tu a tam se v okně domku objevila zelenina či nějaké potraviny na prodej. Uprostřed městečka byl velký, otevřený a beztvarý prostor či tržiště z černé udusané hlíny, které obklopovaly stejně nevýrazné příbytky, jenom cihly tu byly očouzené, domky měly malá obdélníková okna a dveře, které se donekonečna opakovaly, pouze v jednom rohu stála velká, nápadná hospoda a na jedné straně náměstí se krčila pošta s oknem z mléčného a tmavozeleného skla.
Městečko působilo bezútěšně jako troska. Horníci, kteří postávali v partách a ve skupinkách či se ploužili po asfaltových chodnících do práce, nevypadali ani jako živí lidé, ale jako přízraky. Strohost prázdných ulic, stejnorodá, beztvárná pustota toho všeho dávaly tušit spíš smrt než život. Nebylo tu žádné shromaždiště, žádný střed města, žádná hlavní tepna ani organické uskupení. Město tam leželo jako nové základy změti červených cihel, která se rychle šíří jako kožní nemoc.
Přímo za tím vším, na malém kopečku stál velký cihlový dům Toma Brangwena. Přední část domu vyhlížela na okraj města a nesmyslnou špínu skládek, záchodů a nepravidelných řad zadních stěn domků, které se všechny vzájemně podobaly špínou každodenních drobných prací. Ještě dál stál velký důl, který běžel ve dne v noci. A všude kolem pak se prostírala zelená krajina se dvěma klikatými říčkami, nepravidelně porostlá hlodášem a vřesem, v dálce pak tmavší lesy.
Celé městečko bylo prostě neskutečné. I teď, poté co zde strávil dva roky, nevěřil Tom Brangwen, že tu doopravdy je. Připomínalo mu tíživý sen, zhmotnění nějaké ošklivé, mrtvé a beztvaré nálady.
Na syrovém nádražíčku čekalo na Ursulu a Winifred auto a projížděly pak městem, které jim připadalo jako hrozné syrové počátky čehosi. Město jako by představovalo
věčný chaos, chaos pevně ustálený a neměnný. Ursulu fascinovala ta spousta mužů, které tam viděla – skupinky postávaly na ulicích, čtyři pět mužů kráčelo pohromadě, psi běželi za nimi nebo před nimi. Všichni byli slušně oblečení a většinou se tvářili pochmurně. Ten strašlivý, chmurný klid jejich vzezření ji fascinoval. Jako tvorové bez veškeré naděje, kteří ovšem dál žijí a vášnivě existují v nějaké naprosto neživé skořápce, bezcílně procházeli kolem s podivnou, osamělou důstojností. Jako by je obklopovala tvrdá, rohovitá lastura.
Vyplašená a šokovaná Ursula dojela do domu strýce Toma. Ještě byl v práci. Jeho dům byl prostě, ale dobře zařízen. Strýc nechal zbořit jednu příčku a z celé přední části domu vybudoval velkou knihovnu, jejíž jeden konec věnoval své vědě. Vznikla hezká místnost – napůl čítárna, napůl laboratoř, která však působila stejně tvrdě a strojově, přece zárodečně, jako ta ohavná abstrakce města za oknem, zelené louky a drsná krajina za ním a velký, matematicky přesný důl na druhé straně.
Uviděly Toma Brangwena, přicházel po klikaté příjezdové cestě. Byl nyní podsaditější, ale s buřinkou posazenou do čela vypadal mužně a hezky, kupodivu
jako každý jiný činorodý muž. Měl svěží barvu a těšil se dokonalému zdraví jako vždy. Šel poněkud zamyšleně. Winifred Ingerová se trochu lekla, když vešel do knihovny s kabátem těsně upnutým, s lysinou na temeni hlavy, ale ne lesklou, spíš vypadala jako cosi nahého, co je člověk zvyklý vídat zakryté, s lesklýma, beztvarýma tmavýma očima. Jako by stál ve stínu, jako by se nějak styděl. A sevření jeho ruky bylo tak měkké, a přece silné, že zamrazilo v srdci. Bála se ho, odpuzoval ji, a přesto čímsi přitahoval. Pohlédl na sportovní, zdánlivě nebojácnou tvář dívky a poznal v ní příbuznost s vlastní temnou zkažeností. Okamžitě věděl, že se jeden druhému podobají. Choval se zdvořile, skoro jako cizinec, a dost chladně. Stále se ještě smál tím zvláštním, živočišným způsobem, kdy náhle pokrčil široký nos a ukázal ostré zuby. Jemná krása jeho kůže a pleti, jakási téměř vosková vlastnost, skrývala jeho podivnou, odpudivou obtloustlost, ten sotva postřehnutelný pocit zahnívání
a sprostoty, která se projevovala v poněkud tlustých stehnech a bocích.
Winifred okamžitě poznala nesmělou, mírně servilní a mírně lišáckou úctu, kterou choval k Ursule a která dívku okamžitě naplnila pýchou a zmatkem.
„Je to městečko opravdu tak hrozné, jak vypadá?“ zeptala se Ursula s napětím v očích.
„Je právě takové, jak vypadá,“ odpověděl. „Nic neskrývá.“
„Proč jsou ti muži tak smutní?“
„Oni jsou smutní?“ opověděl.
„Připadají mi nevýslovně, nevýslovně smutní,“ řekla Ursula s vášní v hlase.
„Myslím, že ne. Prostě to berou jako samozřejmost.“
„Co berou jako samozřejmost?“
„Tohle – šachty a celé to tady.“
„Proč to nějak nezmění?“ vášnivě zaprotestovala.
„Domnívají se, že musejí změnit sebe, aby se hodili k šachtám a městu, než by měnili šachty a město, aby se ty hodily k nim. Je to snadnější,“ dodal.
„A ty s nimi souhlasíš!“ vybuchla neteř, neschopna to unést. „Myslíš jako oni – živé lidské bytosti je třeba vzít a přizpůsobit všemožným hrůzám. Snadno bychom se obešli bez šachet.“
Zasmál se nepřirozeně, cynicky. Ursula k němu opět pocítila vzpurnou nenávist. „Jejich život nejspíš není ve skutečnosti tak špatný,“ řekla Winifred Ingerová, povznesena nad zolovskou tragédii.
Otočil se zdvořile, s rezervovanou pozorností. „Ale ano, je dost špatný. Šachty jsou velmi hluboké a je v nich horko, někam teče voda. Muži často umírají na souchotiny. Ale vydělávají slušné peníze.“
„To je ale hrozné!“ řekla Winifred Ingerová.
„Ano,“ přisvědčil vážně. Právě to vážné, solidní, ukázněné chování působilo, že si ho jako ředitele dolu tak vážili.
Přišla služka s dotazem, kde budou svačit.
„Posvačíme v altánku, paní Smithová,“ řekl.
Plavovlasá, pohledná mladá žena vyšla ven.
„Ona je vdaná a slouží?“ zeptala se Ursula.
„Je vdova. Její muž umřel na souchotiny, není to tak dávno.“ Brangwen se trochu pochmurně usmál. „Stonal v domě její matky, kde bydlelo dalších pět nebo šest lidí, a pomaloučku umíral. Ptal jsem se jí, jestli jí jeho smrt hodně trápí. ‚Víte,‘ povídá mi, ‚k posledku byl hrozně náladovej, v ničem mu člověk nemohl vyhovět, nic ho nepotěšilo, pořád mu něco vadilo a nikdy nevěděl, co by tak chtěl. Takže jistým způsobem to byla úleva, když bylo po všem – pro něj a pro všechny.‘ Byli spolu jen dva roky a ona má malého chlapečka. Ptal jsem se, jestli byla vůbec někdy šťastná. ‚Ale ano, pane, na začátku jsme se měli moc dobře, než onemocněl – ano, bylo nám moc dobře, jenže, víte, zvyknete si. Můj otec a dva bratři odešli stejně. Na to si zvyknete.‘“
„To je hrůza, zvyknout si na něco takového,“ otřásla se Winifred Ingerová.
„Ano,“ řekl stále ještě s úsměvem. „Ale oni tak žijí. Určitě se brzy vdá znovu. Jeden muž či jiný – tak moc na tom nezáleží. Všichni jsou to horníci.“
„Co tím chceš říct?“ zeptala se Ursula. „Že jsou všichni horníci?“
„S ženami je to jako s námi,“ odpověděl. „Měla za manžela Johna Smithe, nakládače. My jsme ho brali jako nakládače, on se považoval za nakládače a ona věděla, že mu záleží na té práci. Manželství a domov jsou jaksi vedlejší. Ženy to dobře vědí, a podle toho to taky berou. Jeden muž či druhý, zas tak na tom nezáleží. Záleží na šachtě. A kolem šachty vždycky bude spousta těchhle vedlejších záležitostí.“
Rozhlédl se po červené změti domků, po strohém, beztvarém zmatku Wiggistonu.
„Každý muž má tuhle vedlejší záležitost, má domov, ale každého muže vlastní šachta. Ženy dostanou jen to, co zbyde. Co zbyde z tohohle muže a co zbyde z tamtoho – tak moc na tom nezáleží. Všechno, na čem doopravdy záleží, si bere šachta.“
„A tak je to všude,“ vybuchla Winifred. „Buď úřad, nebo krám, nebo nějaká jiná obchodní záležitost muže pohltí a žena dostane jen ten kousek, co obchod nemůže strávit. Čím je muž doma? Bezvýznamnou hromádkou – zastavený stroj, stroj bez práce.“
„Vědí, že jsou zaprodaní,“ řekl Tom Brangwen. „V tom to je. Vědí, že se zaprodali práci. I kdyby žena sebevíc chtěla, nic na tom nezmění. Muž je zaprodaný své práci. A ženy si s tím nedělají starost. Vezmou si, co mohou – a jede se dál.“
„Tady asi nejsou moc vybíravé?“ zeptala se slečna Ingerová.
„Ne, kdepak. Paní Smithová má dvě sestry, které se právě znovu vdaly. Nijak zvlášť si nevybírají – a ani jim na tom tak nesejde. Táhnou za sebou to, co zbyde z šachet. Na to, aby byly příliš nemorální, nemají zase takový zájem – morální nemorální, vlastně se to všechno točí kolem jednoho – je to otázka hornického platu. Ten nejmorálnější vévoda v Anglii vydělává na těchhle šachtách dvě stě tisíc ročně. Ten se stará, aby morálka nepřišla k úhoně.“
Ursula seděla a v duši měla černo a hořko, když je slyšela povídat. I na tom, jak věci odsuzovali, jí připadalo cosi zvrhlého. Jako by jim to poskytovalo zvrhlé uspokojení. Šachta byla jako velká paní. Ursula vyhlédla z okna a viděla pyšný, démonický důl s těžebními koly třpytícími se na obloze a tu beztvarou špinavou masu města ležící stranou. Špinavá hromada vedlejších záležitostí! Šachta byla to hlavní, raison d’être všeho. Celé to bylo hrozné! Cosi na tom skutečně člověka fascinovalo – jak jsou lidská těla a životy otrocky podřízeny tomu symetrickému netvoru, dolu. Bylo v tom jakési extatické, zvrácené uspokojení. Na chvíli se jí z toho zatočila hlava. Pak se vzpamatovala a měla pocit velké osamělosti, v níž byla smutná, ale svobodná. Vzdálila se. Už se nebude zabývat tím velkým dolem, tím skvělým strojem, který si nás všechny zotročil. V duchu byla proti němu, nepřiznávala mu ani jeho moc. Stačilo na něj zapomenout, aby byl k ničemu, bezvýznamný. A ona věděla, že je bezvýznamný. Bylo však zapotřebí velkého, vášnivého úsilí vůle na její straně, aby při pohledu na důl nepřestala věřit, že je bezvýznamný.
Ale strýc Tom a její učitelka zůstali mezi tou hordou, cynicky nadávali na ten nestvůrný stav, a přece na něm lpěli, jako muž, který nadává své milence,
ale přesto ji miluje. Věděla, že strýček Tom vnímá, co se tu děje. Ale také věděla, že přes veškerou kritiku a odsudky tu velkou mašinérii chce. Jediné šťastné chvíle jeho života, okamžiky čiré svobody byly ty, kdy této mašinérii sloužil. Tehdy a pouze tehdy – když se ho ta mašinérie zmocnila – se osvobozoval od nenávisti k sobě samému a dokázal jednat bez cynismu. Jeho skutečnou paní byla ta mašinérie a byla také skutečnou paní Winifred. Winifred také vzývala tu nečistou abstrakci, hmotné mechanismy. Právě tam, ve službě té mašinérii se osvobozovala od zatížení a ponížení lidským citem. Tam, v tom nestvůrném mechanismu, který pojímal veškerou hmotu, ať živou či neživou, v jeho službách, dosahovala svého naplnění a dokonalého spojení, své nesmrtelnosti.
V Ursulině srdci se zrodila nenávist. Kdyby mohla, z duše ráda by tu velkou mašinérii rozbila. Kdyby mohla zničit důl a vyřadit všechny wiggistonské muže z práce, udělala by to. Ať raději hladoví a vyhrabávají ze země kořínky, než aby sloužili tomu Molochu. Nenáviděla strýce Toma, nenáviděla Winifred Ingerovou.
Šli do zahradního altánku na svačinu. Bylo to příjemné místo mezi několika stromy na konci maličké zahrádky, na kraji pole. Strýček Tom a Winifred jako by si ji dobírali a uráželi ji. Měla mizernou, bezútěšnou náladu. Ale nechtěla se vzdát. Její chlad k Winifred už nikdy nepřestane. Věděla, že to mezi nimi skončilo. Pohyby učitelky jí nyní připadaly neohrabané a ošklivé, viděla její jílovité, nečinné, neoživlé tělo, které jí připomínalo prehistorické ještěry.
Jednoho dne se strýc Tom vrátil z horkého slunce zahřátý chůzí. Na hlavě a na čele mu vyrazil pot, ruku měl vlhkou a horkou, její stisk ji dusil. Také on měl v sobě cosi bahenního – výraznou vlhkost a nateklost a stejný, slatinný, znechucující účin močálů, kde život a rozklad splývají. Byl jí odporný, protože sama ve svém ohni byla tak suchá a jemná. Jako by mu samy její kosti nařizovaly, aby se k ní nepřibližoval.
Právě během těchto týdnů Ursula dospěla. Pobývala ve Wiggistonu už dva týdny a nesnášela ho. Všechno bylo jako šedý, suchý popel, studené, mrtvé a ošklivé.
Ale přesto tu zůstávala. Zůstávala také proto, aby se zbavila Winifred. Dívčina nenávist a pocit odpudivosti z učitelky a strýce jako by ty dva sbližovaly. Sblížili se jakoby proti ní. S těžkým a trpkým pocitem v duši Ursula poznala, že Winifred se stala milenkou strýce. Byla ráda. Kdysi je oba milovala a nyní se jich obou chtěla zbavit. Jejich močálovitá, hořkosladká zkaženost jí nezdravě čpěla v nose. Udělá cokoli, aby se dostala z toho hnilobného vzduchu. Opustí je oba navždy, navždy opustí jejich podivný, měkký, zkažený živel. Cokoli, jen aby unikla.
Jednou večer přišla Winifred celá rozpálená k Ursule do postele, objala dívku a přitiskla ji k sobě, přestože ta se jí vzpírala. Zeptala se: „Ursulko moje, mám se vdát za pana Brangwena – mám?“
Ta ulepená, těžká, mazlavá otázka na Ursulu nesnesitelně dolehla „Požádal tě o ruku?“ zeptala se se silným odporem.
„Ano, požádal,“ odpověděla Winifred. „Chceš, abych si ho vzala, Ursulo?“
„Ano,“ odpověděla Ursula.
Winifred ji objala ještě pevněji. „Věděla jsem, že ano, ty moje milá – a já si ho vezmu. Máš ho ráda, viď?“
„Měla jsem ho strašně ráda – už od dětských let.“
„Já vím – já vím. Chápu, co se ti na něm líbí. Je opravdový muž, má něco víc než ti ostatní.“
„Ano,“ řekla Ursula.
„Ale není jako ty, drahá – není tak hodný jako ty. Dokonce má v sobě něco, proti čemu by člověk mohl mít námitky – ta tlustá stehna.“
Ursula mlčela.
„Ale já si ho vezmu, miláčku – tak to bude nejlepší. A teď mi řekni, že mě miluješ.“
Vymámila z dívky jakési vyznání. Nicméně učitelka odešla s povzdechy, aby si u sebe v pokoji poplakala. Za dva dny pak Ursula Wiggiston opustila. Slečna Ingerová jela do Nottinghamu. S Tomem Brangwenem se zasnoubili a strýc se tím chlubil, jako by to bylo ujištění o jeho kvalitách. Zasnoubení Brangwena a Winifred Ingerové trvalo ještě asi půl roku, pak se vzali. Brangwen dosáhl věku, kdy chtěl děti. Ani manželství, ani domácí krb pro něj mnoho neznamenaly. Věděl, co dělá. Měl pocit vzrůstající nečinnosti, jako by si cosi v něm vybralo místo k odpočinku, kde by upadlo v netečnost a naprostou a hlubokou lhostejnost. Nechá se unášet tou mašinérií – jako manžel, otec, ředitel šachty – teplá hlína pozdvihovaná v opakující se každodennosti tou velkou mašinérií, od níž odvozuje svůj pohyb. Pokud šlo o Winifred, byla to vzdělaná žena a jemu podobná. Bude z ní dobrá společnice. Vyrovnala se mu.
překlad a úprava: Nikola Bílá
Přidejte odpověď