KAPITOLA 10
Kruh se rozšiřuje
Pro Ursulu bylo velkým břemenem, že je z dětí nejstarší. Ve svých jedenácti letech musela vodit do školy Gudrun, Theresu i Catherine. Chlapec William, kterému neřekli jinak než Billy, aby si ho nikdo nepletl s otcem, bylo milé, poněkud křehké tříleté dítě, takže ten zatím zůstával doma. Narodila se další
holčička jménem Cassandra.
Nějakou dobu chodily děti do malé církevní školy blízko Blat. Byla to jediná možnost v blízkém okolí, a protože byly děti ještě tak malé, paní Brangwenové připadalo nejlepší posílat je tam, i když vesničtí kluci obdařili Ursulu přezdívkou „Ursulína“, Gudrun říkali „Gudrunda“ a Theresu nepojmenovali jinak než „Terka“.
Gudrun a Ursula si rozuměly. Druhorozená dcera, s tím dlouhým ospalým tělem a nekonečným řetězcem představ, nechtěla mít nic společného s realitou. Ursula naopak žila v realitě. Takže Gudrun nechávala všechny tyto záležitosti sestře a bezděčně jí důvěřovala. Ursula cítila k sestře silnou něhu.
Nemělo cenu snažit se Gudrun přimět k odpovědnosti. Plula světem jako ryba v moři, naprosto spokojená v prostředí vlastní jinakosti a vlastního bytí. Jiná existence jí nedělala starost. Pouze věřila v Ursulu a spoléhala se na ni.
Nejstarší dítě velice trpělo odpovědností za ty mladší. Zvláště Theresa, otužilá a neohrožená holčička, měla sklon k válčení.
„Ursulo, Billy Pillins mě tahal za vlasy.“
„A co jsi mu řekla?“
„Nic jsem mu neřekla.“
Pak se tedy Brangwenova děvčata octla s Pillinsovými na válečné stezce.
„Opovaž se ještě jednou mě tahat za vlasy, Billy Pillinsi,“ varovala ho Theresa, když šla se svými sestrami, a věnovala pihovatému zrzkovi povýšený pohled.
„A proč ne?“ oponoval jí Billy Pillins.
„Protože si to nedovolíš,“ řekla Theresa.
„Jen pojď sem, ty Terko jedna, a uvidíš, jestli jo, nebo ne.“ A Terka k němu nakráčela a v tu chvíli ji Billy Pillins zatahal za ty černé, hadí lokny.
Vztekle se na něj vrhla. A hned se přiřítily Ursula s Gudrun i malá Katie a do boje se ovšem vložili i ostatní Phillipsové, Clem a Walter i Eddie Anthony.
Pak došlo k potyčce. Brangwenova děvčata byla statná a silnější než mnozí hoši. Nebýt zástěrek a dlouhých vlasů, byly by si dívky odnášely snadná vítězství.
Avšak takhle odcházely domů s vykrákanými vlasy a potrhanými zástěrkami. Phillipsovým klukům činilo velké potěšení trhat zástěrky Brangwenových dívek.
Následovalo rozhořčení. Paní Brangwenová si to nenechala líbit, to tedy ne. Probudila se v ní veškerá její vrozená důstojnost a odstup. Pak přišel ke slovu farář ve škole. „Je to smutné, když se cossethayští chlapci nedokážou k dívkám chovat víc jako gentlemani. Co je to za kluka, když se pustí do děvčete a kope je a bije a potrhá mu zástěrku? Takový chlapec si zasluhuje přísného trestu a musím říct, že je to zbabělec – atd. atd.“
A v srdcích těch kluků coby zpráskaných psů tím vzbouzel zášť, zatímco Brangwenovy dívky, zvlášť Theresa, se cítily ctnostné – a svár pokračoval. Docházelo ovšem také k obdobím nebývalé soudržnosti, kdy se Ursula stala miláčkem Clema Phillipse, Gudrun patřila Walterovi a Theresa Billymu, dokonce i maličká Katie musela být láskou Eddiho Anthonyho. Spojenecké svazky se utužily. V každý možný okamžik se malá parta Brangwenových a Phillipsových někam hnala.
A přece ani Ursula, ani Gudrun nemohly mít ke klukům Phillipsovým skutečně důvěrný vztah. Bylo to pro ně cosi neskutečného, toto spojenectví a tyhle milenecké páry.
A paní Brangwenová opět zasáhla.
„Ursulo, já si nepřeju, aby ses toulala s klukama, to ti povídám. Nech toho – a ostatní toho nechají taky.“
Ursula nesnášela, že neustále představuje všechny Brangwenovy děti. Nikdy nemohla být sama sebou, ne, vždycky Ursula-Gudrun-Theresa-Catherine –, později jí dokonce přidělili i Billyho. Navíc nestála ani o Phillipsovy. Měla jiný vkus než oni.
Avšak brangwenovsko-pillinsovská koalice vzala snadno za své kvůli nespravedlivé povýšenosti Brangwenů. Brangwenovi byli bohatí. Měli volný přístup na farmu Na Blatech. Učitelé ve škole se k dívkám chovali skoro uctivě, farář s nimi mluvil jako se sobě rovnými. Brangwenovy dívky si leccos dovolily, pohazovaly vzpurně hlavou.
„Jsi snad něco lepšího, Ursulíno Brangwenová, ty ošklivko?!“ vztekal se Clem Phillips celý rudý ve tváři.
„Rozhodně jsem lepší než ty, tomu věř,“ opáčila Ursula.
„To ty si myslíš – s takovým ksichtem – ošklivko, Brangwenko,“ začal se posmívat ve snaze získat proti ní i ostatní. Tak nastalo opět období nevraživosti.
To jejich posmívání nesnášela! Postupně k Phillipsům ochladla. Ursula oplývala hrdostí. Všechny Brangwenovy dívky měly v sobě zvláštní slepou důstojnost, dokonce jakousi aristokratičnost vystupování. V důsledku kombinace rodových vlastností a výchovy jako by se řítily životem bez ohledu na to, že existují i pro jiné lidi. Od samého začátku Ursulu nikdy nenapadlo, že by o ní jiní lidé mohli mít nízké mínění. Myslela si, že všichni, kdo ji znají, musejí vědět, že je někdo, a tak ji také brát. Domnívala se, že na světě jsou samí lidé jako ona. Silně trpěla, když byla přinucena pomyslet si o někom něco špatného,
a nikdy tomu člověku neodpustila.
To dohánělo k šílenství mnoho přízemních lidí. Celý život se Brangwenovi setkávali s lidmi, kteří se je snažili stáhnout dolů, aby i oni byli nízcí. Matka kupodivu předvídala, co se stane, a byla neustále připravena svým dětem poskytnout změnu prostředí.
Když bylo Ursule dvanáct let a obecní škola a společnost úzkoprsých a nepřejících vesnických dětí na ni začala neblaze doléhat, Anna ji spolu s Gudrun poslala do gymnázia v Nottinghamu. Ursula to chápala jako vysvobození. Vášnivě toužila uniknout z ponižujícího životního prostředí, od těch malicherných závistí, rozmíšek a hanebností. Mučilo ji, že Phillipsové jsou chudší a níže postavení než ona, že si nízce cosi vyhrazují, čehosi nečestně využívají.
Chtěla být se sobě rovnými – ale ne tak, že by se sama snížila. Opravdu chtěla, aby Clem Phillips jí byl roven. Ale nějakým podivným, trapným řízením osudu vždycky, když byl s ní, pociťovala jakési napětí v hlavě. Chtěla najít nějaké řešení, chtěla uniknout.
Pak zjistila, že únik je snadný. Člověk prostě z takového prostředí odejde. Odejde na gymnázium a opustí tu malou školu, ty vyprahlé učitele, Phillipsovy, jež se snažila milovat, ale oni jí k tomu nedali příležitost, a tudíž jim nemohla odpustit. Měla instinktivní strach z malicherných lidí, stejně jako se srna bojí psa. Protože byla slepá, nedokázala si spočítat či odhadnout lidi. Nutně došla k názoru, že každý je jako ona.
Měřila všechny podle vlastní rodiny – podle otce a matky, babičky a strýců. Její milovaný otec se choval tak dokonale prostě, a přece měl silnou, temnou duši vězící jako kořen v nevýslovných hlubinách, které ji fascinovaly i děsily. Matka, tak zvláštně oproštěná od peněz, konvence a strachu, naprosto lhostejná
ke světu, stála sama o sobě. Babička pocházela z takové dálky a obsáhla ze svého středu tak široký obzor – lidé museli splňovat tato měřítka, než se mohli stát Ursulinými lidmi.
Už jako dvanáctiletá dívka tedy s radostí protrhla těsná pouta Cossethay, kde žili pouze omezení lidé. Tam venku se nabízel nedozírný prostor a spousta skutečných, hrdých lidí, které bude milovat.
Do školy jezdila vlakem, a musela tedy odcházet z domu ve tři čtvrtě na osm, vracela se pak až v půl šesté večer. Těšilo ji to, protože jejich domek byl malý a přelidněný. Neustále to tam vřelo pohybem, z něhož nebylo úniku. Nesnášela, když to měla pořád všechno na starosti.
Děti byly zdravé a neposedné, matce záleželo jen na jejich fyzické pohodě.
Když někdy později uviděla Rubensův obraz se spoustou nahých malých dětí a dozvěděla se, že se jmenuje „Plodnost“, otřásla se a to slovo se jí stalo odporným.
Jako dítě poznala, co je to žít mezi spoustou dětí, v žáru a chaosu plodnosti. Jako dítě se postavila proti matce, toužila po duchovnosti a majestátu.
Když bylo špatné počasí, doma nastal blázinec. Děti běhaly sem a tam, cákaly v loužích pod zkrušenými tisy, po mokrých dlaždicích kuchyně a hospodyně nadávala a plísnila je; pohovka se dětmi jen hemžila, kopaly do klavíru v obývacím pokoji, až se rozezníval jako úl, děti se válely po předložce před krbem a s nohama ve vzduchu se tahaly o nějakou knížku, až ji roztrhly vedví, děti, čertovské a všudypřítomné, se kradly nahoru, aby se podívaly, kde je Ursula, šeptaly si u dveří ložnic, lomcovaly klikou. „Ursulo! Ursulo!“ volaly tajuplně na dívku, která se tam zamkla, aby si mohla číst. Bylo to beznadějné. Zamčené
dveře jen vyprovokovaly jejich smysl pro tajemno, musela jim otevřít, aby je to přestalo lákat. A děti se na ni vrhaly se svými udivenými, vzrušenými otázkami.
Matka mezi tím vším jen kvetla.
„Radši když zlobí, než aby byly nemocné,“ říkala.
Ale dospívající dívky naopak velice trpěly. Ursula se octla v období, kdy pohádky Andersena a bratří Grimmů nahradí Královské idyly a romantické milostné příběhy.
Tak Elaine krásná, Elaine líbezná,
bělostná víc než liliový květ
v komnatě věže s oknem na východ
posvátný střeží Lancelotův štít.
To milovala! Opírala se o parapet okna v ložnici, černé hrubé vlasy měla rozpuštěné na ramenou a s unešeným výrazem dlouze hleděla na hřbitov a kostelík, který se měnil v hrad s cimbuřím, odkud měl právě vyjet Lancelot, zamávat jí, až pojede kolem a jeho šarlatový plášť se mihne za tmavými tisy na pozadí otevřeného kraje. Zatímco ona, osamělá dívka vysoko nahoře ve věži bude leštit ten hrozivý štít a tkát na něj pokrývku s tím heslem věrnosti a bude čekat a čekat, vzdálená tam nahoře.
Načež se ozvalo tiché šoupání nohou na schodech, ostrý šepot za dveřmi a vrznutí západky na dveřích – pak Billy vzrušeně zašeptal:
„Je zamčeno – je zamčeno.“
Následovalo klepání, kopání dětských kolenou do dveří a naléhavé dětské hlásky:
„Ursulo – Ursulko? Ursulo! Jsi tam, Ursulko?“
Bez odpovědi.
„Ursulo! No tak, Ursulko?“ teď už křičely. Přesto se neozvala.
„Mami, ona se neozývá,“ volaly děti dolů. „Je mrtvá.“
„Jděte pryč – nejsem mrtvá. Co mi chcete?“ ozval se rozzlobený dívčin hlas.
„Otevři nám, Ursulko,“ ozvaly se žadonivě. Bylo po všem. Musela jim otevřít. Slyšela, jak dole v kuchyni skřípe kbelík o kameny, jak tam hospodyně myje podlahu. A děti se kradly do ložnice a ptaly se jí:
„Co jsi dělala? Proč ses tady zamkla?“
Pak objevila klíč od farního domku a sedávala tam se svými knihami v ústraní na nějakých pytlích. Tam začal další sen.
Byla jedinou dcerou starého lorda a nadána kouzelnými schopnostmi. Pohroužen do ticha ubíhal den za dnem a ona jako duch bloudila ztišeným starobylým sídlem, či pobíhala sem a tam po spících terasách.
Zde ji přepadl nevýslovný zármutek – že má černé vlasy. Musí přece mít plavé vlasy a bílou pleť. Její černá hříva ji poněkud roztrpčovala.
Nevadí, až vyroste, obarví si je, nebo je bude vystavovat slunci, až jí zesvětlejí. Prozatím nosila krásný bílý čepec z pravé benátské krajky.
Tiše pobíhala po terasách, kde se blysknavé ještěrky vyhřívaly na slunci a ani se nepohnuly, když na ně dopadl její stín. V naprostém tichu slyšela zvonivé zurčení studánky a cítila vůni růží, ověšených bohatými, nehnutými květy. Tak se nechala unášet a unášet na toužebných nohách krásy, kolem vody a labutí do ušlechtilého parku, kde pod mohutným dubem ležela s kopýtky u sebe laň posetá skvrnami s kolouškem ozářeným sluncem tulícím se k ní. Navíc tahle laň patřila k jejím známým. Povídala si s ní, protože Ursula byla kouzelnice, říkala jí příběhy, jako by promlouval sluneční svit.
Pak jednoho dne, jak byla nedbalá a nevšímavá, nechala dveře farního domku odemčené. Děti se dostaly dovnitř, Katie se řízla do prstu a vyváděla, Billy tloukl jemnými dlátky, až na nich nadělal zuby a způsobil velkou škodu. Nastal náramný rámus.
Matka se ale brzy přestala zlobit. Ursula znovu místnost zamkla a měla za to, že je po všem. Pak ale přišel domů otec s poškozenými dlátky a zachmuřeným čelem.
„Kdo ksakru otevřel ty dveře?“ křičel zlostně.
„Dveře otevřela Ursula,“ odpověděla matka. Měl v ruce prachovku. Otočil se a prudce třepl hadrem dívku přes tvář. Štíplo to a děvče bylo na chvíli jako přimražené. Pak zůstala bez hnutí, tvář zastřenou a tvrdošíjnou. Ale v srdci cítila oheň. Aniž chtěla, vyrazily jí slzy, aniž chtěla, vnikly do očí. Aniž chtěla, zkrabatila tvář, udělala zvláštní posunek, jako by polykala, a slzy se už kutálely po tváři. Odešla pryč v neutěšeném stavu. Ale její horoucí srdce se divoce bránilo.
Viděl, jak odchází, a naplnila ho radostná bolest, pocit triumfu a snadné moci, který okamžitě vystřídala prudká lítost.
„To snad opravdu nebylo nutné – udeřit to děvče do tváře,“ řekla matka chladně.
„Plesknutí prachovkou jí neublíží,“ odpověděl.
„Ale poníží.“
Celé dny, dokonce týdny pálilo Ursulu z té urážky srdce. Připadala si tak krutě zraněná. To otec neví, jak je zranitelná, jak se nemá kam schovat a kam couvnout? Právě on to dobře ví. A tohle udělal schválně. Chtěl ji zranit na nejcitlivějším místě, chtěl ji zahanbit, zmrzačit urážkou.
Hodně se toulala sama, měla vášeň pro všechen pohyb, činorodost. Milovala potůčky. Kdekoli našla drobnou bystřinku, byla šťastná. Jako by ji takový potůček přiměl pohybovat se a zpívat v jeho duchu. Dokázala prosedět celé hodiny u potoka nebo říčky na kořenech olší a sledovat, jak voda hbitě tančí přes kameny nebo se točí mezi úlomky ze spadlé větve. Někdy se tu mihly drobné rybičky a jako halucinace zmizely, ještě než stačily zhmotnět, někdy po břehu vody poskakovali konipasi, někdy se sem jiní malí ptáčci přišli napít. Zahlédla dokonce modře se mihnout ledňáčka – z toho měla velkou radost. Ledňáček byl klíčem ke kouzelnému světu – byl svědectvím čarovného řádu.
Ale musela opustit spletitou iluzi o životě – iluzi otce, jehož život byl odyseou ve vnějším světě; iluzi babičky a skutečností tak nejasných a vzdálených, že se stávaly mystickými symboly – venkovských dívek s věnečky z modrých květin ve vlasech, sáněk a kruté zimy; mladého dědečka s tmavým vousem, jeho sňatku, války a smrti; pak množství iluzí týkajících se jí samé – jak je opravdovou polskou princeznou, jak je v Anglii jen zakletá, ve skutečnosti není žádná Ursula Brangwenová; pak fatu morganu své četby – tu pestrobarevnou iluzi svého života musela tedy opustit a postoupit do gymnázia v Nottinghamu.
Styděla se a trpěla. Jednak si okusovala nehty a na konečcích prstů si to krutě uvědomovala jako hanbu a odhalení. Tato hanba ji pronásledovala až neúměrně.
Celé hodiny se mučila a vymýšlela si, že by si třeba nechala na rukou rukavice; nebo by třeba prohlásila, že má opařené ruce; nebo by si třeba jako zapomněla rukavice sundat.
Až přijde na střední školu, má totiž nabýt vlastního postavení. Tam je každá dívka dámou. Tam se bude pohybovat mezi svobodnými duchy, svými spolužačkami, a sobě rovnými a všechny malichernosti půjdou stranou. Kdyby jen si nekousala nehty! Kdyby jen neměla tenhle zlozvyk! Tolik toužila po dokonalosti – chtěla žít vznešený a šlechetný život bez poskvrny či vady.
Jak ji zarmoutilo, že ji otec uvedl tak ledabyle. Byl stručný jako vždy, jako nějaký kluk, který vyřizuje vzkaz, a šaty jako by mu nepadly a vypadaly všedně.
Zatímco Ursula by ráda viděla roucha a vstupní ceremoniál k tomuto svému novému postavení.
Vytvořila si novou iluzi – iluzi školy. Ředitelka, slečna Greyová, měla ve vystupování jistý stříbřitý půvab učitelky. Škola byla vlastně umístěna ve šlechtickém sídle. Tmavé stinné trávníky ji oddělovaly od temné, krásné aleje. Ale její místnosti byly prostorné a pěkné a ze zadní části domu měla výhled přes trávníky a skupinky keřů, přes stromy a travnatý svah arboreta na město, které svými střechami a kupolemi a svými stíny vyplňovalo kotlinu.
Tak se Ursula usadila na kopci vědění a shlížela na kouř a zmatek a výrobní, soustředěnou činorodost města. Byla šťastná. Tady nahoře na gymnáziu jí i vzduch připadal čistší, z dosahu továrního kouře. Chtěla se učit latinu, řečtinu, francouzštinu a matematiku. Když poprvé psala řecká písmena, chvěla se jako uchazeč o vstup do řehole.
Octla se na dalším svahu kopce, na jehož vrchol ještě nevystoupila. V jejím nitru vždycky sídlila ta úžasná dychtivost šplhat nahoru a uvidět, co je dál.
Latinské sloveso bylo pro ni panenskou půdou – cítila v něm novou vůni, cosi znamenalo, byť zatím nevěděla co. Ale dávala si to dohromady – bylo to důležité.
Měla radost, když psala do sešitu na francouzštinu:
„J’ai donné le pain a mon petit frère.“
V tom všem jako by jejímu srdci troubila polnice, zvuk, naplňující ji energií a zvoucí ji na krásná místa. Nikdy nezapomněla na svou hnědou Longmanovu první francouzskou gramatiku, ani na „Via Latina“ s červenými okraji, či malou šedou knížku algebry. Navždy v nich zůstalo kouzlo.
Učila se rychle, měla inteligentní a instinktivní přístup, ale ne „důkladnost“. Pokud něco nepochopila instinktivně, nemohla se to naučit. A pak zuřivě opovrhovala hodinami, krutě pohrdala učiteli a učitelkami, uchýlila se k nespoutané živočišné aroganci, která ji činila odpornou.
Je svobodným, neporazitelným živočichem, prohlašovala ve chvílích vzpoury – neplatil pro ni žádný zákon ani pravidlo. Existovala jen pro sebe samu. Pak následoval dlouhý zápas se všemi, v němž nakonec podlehla, když ovšem vyčerpala svůj odpor až do konce, a pak si mohla žalem oči vyplakat. A konečně poté v tom očištěném, vymytém a netělesném stavu pochopila to, co předtím nemohla, a šla si dál svou cestou smutnější a moudřejší.
Ursula a Gudrun chodily do školy spolu. Gudrun byla stydlivé, tiché, nespolečenské stvoření, taková nudlička, která se skrývala před povšimnutím nebo se propletla kolem a už znovu mizela do svého světa. Jako by se instinktivně vyhýbala veškerému styku a šla si soustředěně svou cestou, za svými nedomyšlenými fantaziemi, které neměly nic společného s nikým jiným.
Nebyla vůbec chytrá. Domnívala se, že Ursula vydá chytrostí za dvě. Ursula tomu rozuměla, tak proč by se ona, Gudrun, měla namáhat? Mladší sestra žila svůj svědomitý, odpovědný život za pomoci Ursuly, jakoby v zastoupení. Sama byla lhostejná a šla si za svým jako divoké zvíře, se zvířecí nezodpovědností.
Když zjistila, že patří mezi nejhorší žákyně ve třídě, líně se tomu smála a spokojeně si říkala, že už se jí nic nemůže stát. Nevadila jí otcova zlost, ani matčino občasné ponižování.
„Proč ti to gymnázium v Nottinghamu platím?“ ptal se rozhořčený otec.
„Tati, ty přece víš, že nemusíš,“ odpověděla nonšalantně. „Ráda zůstanu doma.“
Ona byla doma šťastná, Ursula ne. Zatímco v cizím prostředí Gudrun pozbývala vůle a snažila se o nenápadnost, doma se jí dýchalo volně jako zvířeti ve vlastním doupěti. Kdežto Ursula byla v cizím prostředí pozorná a dychtivá, ale doma neochotná, nesvá, nechtěla či nemohla být sama sebou.
Nicméně neděle zůstávala nejlepším dnem pro obě. Ursula se na ni vášnivě těšila, na ten pocit věčného bezpečí, který jí poskytovala. Přes týden ji mučily různé obavy, neboť cítila síly, které ji nechtěly uznávat. Vždycky měla v sobě strach a nechuť k autoritě. Měla pocit, že si vždycky bude moci dělat, co bude chtít, pokud se jí podaří vyhnout boji s Autoritou a jejími silami. Ale pokud by se vzdala, byla by ztracena, zničena. Neustále ji cosi ohrožovalo.
Tento zvláštní pocit neustále hrozící krutosti a ošklivosti, jež byly připraveny se jí zmocnit, tento pocit nepřející síly davu, který na ni číhá, protože je výjimečná, hluboce ovlivňovaly její život. Ať byla kdekoli – ve škole, mezi přítelkyněmi, na ulici, ve vlaku, instinktivně se snižovala, umenšovala, předstírala, že je méně než je, ze samého strachu, že by nějaké obyčejné, průměrné Já mělo vidět její skrývanou osobnost, že by se na ni vrhlo a napadlo ji se zvířeckou záští.
Ve škole se jí celkem nemohlo nic stát. Věděla, jak se tam má chovat a kolik ze sebe si nechat pro sebe. Svobodná však byla jen v neděli. Už ve čtrnácti letech začala pociťovat vzrůstající zášť proti své osobě doma. Věděla, že tam působí rozvratně. Ale přesto se v neděli cítila svobodná, a mohla být sama sebou bez obav a zlých tušení. I v té nejbouřlivější podobě byla neděle požehnáním. Ursula se do ní probouzela s pocitem nesmírné úlevy. Divila se, proč je jí tak lehko u srdce. Pak si vzpomněla, že je neděle. Jako by se kolem ní rozprostřela radost, pocit velké svobody. Na čtyřiadvacet hodin se rušil či vymazal celý ostatní svět.
Milovala ten chaos domácnosti. Když děti spaly do sedmi hodin, bylo to spíš štěstí. Obvykle jste už brzy po šesté mohli zaslechnout nějaké zacvrlikání a pak začalo vzrušené švitoření ohlašující začátek nového dne, ozvalo se dupání rychlých nožek a už byly děti na nohou a všude, pobíhaly v košilkách, nohy růžovoučké a vlasy blysknavé a lesknoucí se čistotou po koupeli v sobotu večer, duše vzrušené čistotou těla.
Když se domov začal hemžit cupitajícími polonahými čistými dětmi, vstal jeden z rodičů, buď snášenlivá, nepříliš pořádkumilovná matka s hustými hnědými vlasy volně stočenými a sklouzávajícími přes jedno ucho, nebo příjemný a neuspěchaný otec s rozcuchanými vlasy a košilí nedopnutou u krku.
Pak dívky nahoře slyšely neustále: „No tak, Billy, co máš zase za lubem?“ otcovým silným, rezonujícím hlasem nebo matčino důstojné:
„Už jsem ti řekla, Cassie, že to nedovolím.“
Bylo úžasné, jak otcův hlas zvučel jako gong, aniž byl nějak rozčilený, jak matka dokázala mluvit jako královna při audienci, třebaže jí čouhala blůza ze sukně, vlasy neměla učesané a děti spouštěly hotové peklo.
Postupně se připravila snídaně a starší dívky sešly dolů do toho Babylonu, zatímco polonahé děti poletovaly sem a tam, podobné spodní půlce těla cherubínů, jak se vyjádřila Gudrun při pohledu na ty míhající se holé nožky a buclaté zadečky. Postupně ty malé pochytali, noční úbory konečně zmizely a nahradily je čisté nedělní košilky. Ale než se stačila nedělní košilka přetáhnout přes tu huňatou hlavičku, nahé tělíčko vystřelilo pryč, aby se mohlo chvíli vyvalovat na ovčí kožešině, která ležela v obývacím pokoji, zatímco matka šla za ním a ostře protestovala, v ruce košilku jako smyčku, otcův zvonový hlas duněl a nahé dítě povalující se na zádech ve vysoké kožešině radostně oznámilo:
„Já plavám v moři, mami.“
„Proč tě mám s košilkou honit?“ zeptala se matka. „Tak honem vstaň.“
„Já plavám v moři, mami,“ opakovala rozvalující se nahá postavička.
„Říká se plavu, ne plavám,“ namítla matka s tou zvláštní, lhostejnou důstojností. „Čekám na tebe s košilkou.“
Konečně byly všechny košilky navlečené a punčochy našly druhou do páru, knoflíčky zapnuté a sukýnky vzadu zavázané. Rodina tvrdošíjně a zbaběle nechávala stranou otázku podvazků.
„Kdepak máš podvazky, Cassie?“
„Nevím.“
„No tak se po nich podívej.“
Ale ani jeden ze starších Brangwenů nechtěl tuto situaci řešit. Když Cassie zalovila pod různými kusy nábytku a k nesmírnému zármutku všech si začernila všechnu tu nedělní čistotu, na podvazek se zapomnělo, protože bylo potřeba znovu umýt ten obličejík a ruce.
Později Ursulu rozčilovalo, když viděla, jak malá Cassie kráčí z nedělní školy do kostela s punčochou sesutou až ke kotníku a odhaleným ušmudlaným kolínkem.
„To je hanba!“ křičela Ursula u oběda. „Lidé si pomyslí, že jsme čuňata a že děti se nikdy nemyjí!“
„Je mi jedno, co si kdo myslí,“ řekla matka povzneseně. „Já dohlédnu na to, aby dítě bylo pořádně vykoupané, a když jsem spokojená já, má být spokojený každý. Punčocha jí musí padat, když nemá podvazek, a není to její chyba, že jsme ji tak nechali jít.“ Potíž s podvazky pokračovala s proměňující se silou, a dokud všechny děti nenosily dlouhé sukně nebo kalhoty, nezmizela.
V tento den patřičnosti chodili Brangwenovi do kostela po silnici, oklikou kolem plotu zahrady, než aby lezli přes zídku na hřbitov. Rodiče to nestanovili jako zákon. Děti samy byly strážci slušného chování o dni Páně a žárlivě hlídaly jedno druhé.
Postupně se zavedlo, že po návštěvě kostela v neděli se domácnost skutečně stala jakýmsi svatostánkem a mír zde dýchal jako vzácný pták, který přistál v pokoji. Uvnitř bylo povoleno pouze číst a povídat příběhy či jiné klidné zábavy jako kreslení. Veškerá hra venku měla probíhat, aniž by obtěžovala ostatní.
Pokud nastal hluk, ječení a křik, v otci a starších dětech se cosi vzepřelo a mladší se v obavě z vyhoštění nechali umírnit.
Děti samy dodržovaly svátek. Pokud si Ursula marnivě zazpívala:
Il était une bergère
Et ron-ron-ron petit patapon,
Theresa určitě vykřikla:
„To ale není písnička na neděli, Ursulko!“
„Co ty víš,“ odpověděla povýšeně Ursula. Nicméně zaváhala a písnička se vytratila, než mohla dospět ke konci.
Neboť i když si to neuvědomovala, neděle pro ni byla vzácná. Ocitala se ve zvláštním, neurčitém prostředí, kde se její duch mohl nerušeně toulat ve snách.
Kristův duch v bílém rouchu procházel mezi olivovníky.
Bylo to vidění, ne skutečnost. A ona sama se toho vidění účastnila. Jakýsi hlas v noci volal „Samueli, Samueli!“ Ale ne tuto noc, ne minulou noc, ale v neproniknutelné nedělní noci, v tichu dne Páně.
A byl tu Hřích, ten had, jenž obsahoval také moudrost. Byl tu Jidáš s penězi a polibkem.
Ale nebyl tu skutečný Hřích. Když Ursula dala Therese políček, byť to bylo v neděli, nebyl to věčný Hřích. Byl to přestupek. Když Billy vynechal nedělní školu, zlobil, byl ošklivý, ale ne Hříšník.
Hřích byl cosi absolutního a věčného – rozpustilost a zlobení byly dočasné a relativní. Když Billy podle místního vyjadřování nazval Cassii „hříšnicí“, všichni jím za to pohrdali. Když však se na Blata zatoulalo zplihlé štěně foxhounda, zlomyslně ho pokřtili „Hříšník“.
Brangwenovy děti nemínily uplatňovat své náboženství na vlastní bezprostřední činy. Chtěli mít pocit věčného a nesmrtelného, ne seznam pravidel pro každodenní chování. Byly to tudíž nevychované děti, tvrdohlavé a arogantní, třebaže měly v sobě velkodušnost. Navíc měly – což jejich obyčejní bližní nesnášeli – pyšný výraz, jenž se neshodoval s žárlivou představou demokratického křesťana. Byly tudíž vždycky něco mimořádného, mimo obyčejné lidi.
Jak trpce nesla Ursula své první seznámení s evangelickým učením. Zvláštně ji vzrušovalo, když vztahovala spásu na sebe samu. „Ježíš zemřel pro mě, On pro mě trpěl.“ Byla v tom pýcha a vzrušení, po nichž ovšem téměř okamžitě následoval pocit znechucení. Ježíš s dírami v rukou a nohou – připadalo jí to nechutné. Nehmotný Ježíš se stigmaty – to byla její představa. Ale Ježíš jako skutečný člověk, mluvící pomocí zubů a rtů a vyzývající člověka, aby si sáhl na Jeho rány, vyžívající se jako nějaký venkovan ve svých vředech, ji odpuzoval. Nevražila na ty, kteří trvali na lidské podstatě Krista. Pokud by byl pouhý člověk žijící obyčejný lidský život, pak by jí byl lhostejný.
Ale u kořene toho všeho byla žárlivost nízkých lidí, s níž trvali na lidské podstatě Krista. Bylo to nízké myšlení, které nepřipouštělo nic mimolidského, nic, co by toto myšlení přesahovalo. Špinavé, znesvěcující ruce evangelických kazatelů chtěly vtáhnout Ježíše do tohoto každodenního života, obléci Ježíše do kalhot a redingotu, přinutit Ho k nízké rovnosti postavení. Neomalená maloměstská duše se ptala: „Co by dělal Ježíš na mém místě?“
Proti tomu všemu se Brangwenovi měli na pozoru. Pokud se někdo v rodině nechal zlákat tímto nízkým smýšlením či si na něj nedal pozor, byla to matka. Ona nepřipouštěla nic mimolidského. Za celý svůj život nikdy nepřistoupila na Brangwenovu mystickou vášeň.
Ale Ursula stála na otcově straně. Když začala dospívat, ve třinácti čtrnácti letech, čím dál víc se stavěla proti matčině praktické nevšímavosti. Ursula cítila v matčině postoji cosi necitelného, téměř bezbožného. Záleželo snad Anně Brangwenové v těch letech někdy na Bohu či Ježíši nebo andělech? Představovala bezprostřední život v přítomnosti. Stále ještě rodila děti, byla zavalena drobnými činnostmi pro rodinu. A téměř instinktivně nesnášela manželovu otrockou službu církvi, jeho temnou, poddanou touhu zbožňovat neviděného Boha. Co záleží na nezjeveném Bohu, když má muž mladou rodinu, která potřebuje zaopatření?
Nechť se zabývá bezprostředními starostmi svého života, a ne aby se upínal k tomu výsostnému.
Ale Ursula naopak prahla po tom výsostném. Vždycky se vzpírala miminkům a domácímu zmatku. Pro ni Ježíš představoval jiný svět. Nevystavoval před ní své ruce na odiv a neříkal jí: „Podívej, Ursulo Brangwenová, tyhle rány jsem utržil pro tebe. A teď dělej, co se ti řekne.“
Pro ni byl Ježíš nádherně vzdálený, zářil kdesi v dáli jako bílý měsíc při západu slunce, srpek měsíce následující slunce a kynoucí nám, abychom vyšli z našeho úkrytu. Někdy se za zimního podvečera temné mraky v dálce zařezávaly do jasně žlutého pruhu západu slunce a připomínaly jí Kalvárii, jindy ji krvavě červený úplněk vycházející nad kopcem děsil vědomím, že Kristus je nyní mrtev a neživý ztěžka visí na kříži.
V neděli se ten svět představivosti uskutečňoval. Slyšela to dlouhé ticho, věděla, že dochází ke sňatku tmy a světla. V kostele zněl Hlas ozvěnou, která nepocházela z tohoto světa, jako by sám kostel byl lasturou, jež dosud promlouvá jazykem stvoření.
„Viděli synové božští, jak půvabné jsou dcery lidské, a brali si za ženy všechny, jichž se jim zachtělo.
Hospodin však řekl: ‚Můj duch se nebude člověkem věčně zaneprazdňovat. Vždyť je jen tělo. Ať je jeho dnů sto dvacet let. Za oněch dnů, kdy synové božští vcházeli k dcerám lidským a ty jim rodily, vznikaly na zemi zrůdy, ba ještě i potom. To jsou ti bohatýři dávnověku, mužové pověstní.“
Tohle rozněcovalo Ursulinu představivost jako volání z dáli. Nebyli by ji snad synové božští tehdy shledali půvabnou, nevzal by si snad jeden z těch božských synů také ji? Byl to sen, který ji děsil, neboť mu nerozuměla.
Kdo byli ti synové božští? Copak nebyl Ježíš jediný zplozený božský syn? Nebyl snad Adam jediný muž stvořený Bohem? A přece byli lidé, které nezplodil Adam. Kdo to byli a odkud přišli? Ti se přece také musejí odvozovat od Boha. Měl snad Bůh mnoho potomků, kromě Adama a kromě Ježíše, děti, jejichž původ děti Adama neznají? A možná tito synové božští, nepoznali vyhnání, nepoznali hanbu pádu.
Tihle přicházeli svobodně k dcerám lidským a viděli, že jsou půvabné, a brali si je za ženy, takže ženy počaly a rodily muže pověstné. To byl ten pravý osud. Pohybovala se v té zásadní době, kdy synové božští vcházeli k dcerám lidským.
Ani žádné srovnání mýtů nezničilo její vášeň z tohoto poznání. Jupiter se stal býkem, či mužem, aby mohl milovat smrtelnou ženu. A zplodil v ní obra, hrdinu.
Dobře, proč ne, v Řecku. Pokud šlo o ni, nebyla přece Řekyně. Ani Jupiter či Pan, ani žádný jiný z těch bohů, dokonce ani Bacchus či Apollo, nemohli přijít k ní. Avšak synové božští, kteří si brali dcery lidské, takoví by si měli vzít za ženu ji.
Pevně se chopila té naděje, toho cíle. Žila dvojí život – jeden, v němž skutečnosti každodenního života zahrnovaly vše, protože jich byl bezpočet, a druhý, v němž skutečnosti každodenního života vytlačila věčná pravda. Tak cele si přála, aby synové božští přišli k dcerám lidským, a věřila víc ve svou touhu a její naplnění než ve zjevné životní skutečnosti. Skutečnost, že muž je muž, ještě neznamenala, že pochází od Adama, nevylučovala, že je také jedním z těch nezaznamenaných, nevysvětlitelných synů božských. Zatím měla pocit zmatku, ale ne odmítnutí.
A znovu slyšela ten Hlas:
„Snáze projde velbloud uchem jehly, než aby bohatý vešel do Božího království.“
Učitelé v nedělní škole jí ovšem vysvětlili, že ucho jehly je taková branka pro pěší, kterou by se velký velbloud s hrby a nákladem těžko mohl protáhnout – nebo možná s velkým rizikem by se protáhl, kdyby to byl jen takový velbloudek. Neboť člověk nemohl bohatého tak docela vyloučit z Božího království.
Také ji těšilo, když se dozvěděla, že na Východě musí člověk použít hyperbolu, jinak ho nikdo neuslyší; protože člověk z Východu musí vidět věc nabobtnat tak, až vyplní celé nebe, nebo naopak věc scvrklou v nic, než to na něj učiní patřičný dojem. Okamžitě pocítila sympatie k tomuto východnímu myšlení.
A přesto měla slova dál význam, který zůstal nedotčen brankami či hyperbolami. Historický či místní nebo psychologický zájem o slova byl cosi jiného. Nevysvětlitelná hodnota rčení se tím nezměnila. Jaký je vztah mezi uchem jehly, bohatým a Božím královstvím? Které ucho jehly, který bohatý, které Boží království? Kdo ví? Znamená to Absolutní svět a v pojmech relativního světa ho lze vysvětlit jen napůl.
Ale musí člověk tu řeč chápat doslovně? Je její otec bohatý? Nedostane se tudíž do Božího království? Nebo je jen napůl bohatý? Nebo je dokonce skoro chudý?
V každém případě, pokud nerozdá vše chudým, zjistí, že dostat se do Božího království nebude nic lehkého. Ucho jehly mu bude příliš malé. Skoro si přála, aby byl chudý jak kostelní myš. Pokud bychom šli až na dřeň, je bohatý každý člověk, který není tak chudý jako ti nejchudší.
Trpěla výčitkami svědomí a v představách viděla otce, jak dává klavír a jejich dvě krávy a také peníze, co má v bance, místním nádeníkům, aby oni, Brangwenovi, byli tak chudí jako Wherryovi. A ona to nechtěla. Dráždilo ji to.
„No tak dobře,“ říkala si, „vzdáme se toho Božího království, a je to – alespoň toho, do kterého se vchází uchem jehly.“ A tím se problému zbavila. Nehodlala být tak chudá, ani za všechny moudrosti na světě – jako ti bídní, ubozí Wherryovi.
Uchýlila se tedy k nedoslovnému výkladu Písma. Její otec četl velice zřídkakdy, ale nasbíral mnoho knih s reprodukcemi a sedával a prohlížel si je, zvláštně zaujatý, jako dítě, ale přesto s vášní, která nebyla dětská. Miloval staré italské malíře, obzvláště Giotta a Fra Angelica a Filippa Lippiho. Ty úžasné obrazy mu učarovaly. Kolikrát se vracel k Rafaelově Disputě nebo k Poslednímu soudu od Fra Angelica či ke krásným, složitým zpodobněním Klanění králů a pokaždé dosáhl téhož postupného naplnění rozkoší. Mělo to co dělat se zavedením mystického architektonického pojetí, jehož jednotkou je lidská postava. Někdy musel přímo spěchat domů a uchýlit se k Poslednímu soudu Fra Angelica. Cesta mezi otevřenými hroby, navršená zem na obou stranách, úchvatná nebesa nad tím, rozjásaný pochod do Ráje na jedné straně a klopýtavý sestup do Pekla na druhé mu dávaly pocit završení a uspokojení. Bylo mu jedno, zda věří v ďábly či anděly. Celé to pojetí ho hluboce uspokojovalo a nechtěl nic víc.
Ursula, která byla na obrazy zvyklá už od dětství, se soustřeďovala na detaily. U Fra Angelica zbožňovala květiny a světlo a anděly, líbili se jí démoni a vychutnávala si peklo. Ale zpodobnění Boha uprostřed, obklopeného všemi těmi anděly nahoře, ji najednou nudilo. Postava toho Nejvyššího ji nudila a vzbuzovala zášť. Tohle že je vrchol a význam toho všeho, tahle nicotná postava v rouše? Andělé byli tak krásní a světlo tak nádherné. A jenom tady kvůli tomu, aby obklopovali takovou banalitu místo Boha!
Byla nespokojená, ale ještě ne dost znalá, aby mohla kritizovat. Zbývalo ještě tolik toho, nad čím žasnout.
Přišla zima a větve smrků zatížil sníh, zelené jehličí na zemi mělo sytou barvu. Na sněhu se objevila úžasně zřetelná hvězdicovitá rovná stopa bažanta; stopy poskakujícího králíka – dvě jamky vedle sebe vpředu, dvě za nimi; zajíc vyryl hlubší a šikmější otvory, a protože zadníma nohama dopadal snožmo, vznikala jedna větší jamka; kočka vyloupla menší prohlubně a ptáci vytvářeli krajkový vzor.
Postupně sílil pocit očekávání. Blížily se Vánoce. V otcově dílně po večerech hořela tajuplná svíčka a ozývaly se zastřené hlasy. Chlapci se učili staré mystérium o svatém Jiřím a Belzebubovi. Dvakrát týdně svítila lampa v kostele chóristům, kteří nacvičovali staré koledy, jež chtěl Brangwen slyšet. Sem chodily dívky. Všude se rozhostil pocit tajemna a vzrušení. Každý se na něco chystal.
Ten čas se přiblížil, děvčata zdobila kostel, prochladlými prsty vázala cesmínu a větve jedlí a tisů kolem pilířů, až v kostele zavládl nový duch, kámen se rozvil temným, sytě zeleným listovím, na obloucích vyrostla poupata a v zšeřelé, tajemné atmosféře vykvetly chladné květy. Ursula uvázala jmelí nad vchodem a na stěně mezi chórem a kostelní lodí a na větvičku tisu pověsila stříbrnou holubičku, až se snesl soumrak a v kostele to vypadalo jako v háji.
V kravíně si chlapci černili tváře na generální zkoušku; v chladírně na mléko visel mrtvý krocan s rozprostřenými tečkovanými křídly. Nastal čas pečení.
Očekávání ještě zesílilo. Na obloze vyšla hvězda a písně a koledy se ji chystaly uvítat. Hvězda na obloze byla znamením. Země by také měla dát znamení.
Večer byl v plném proudu a srdce rychle tloukla v očekávání, ruce byly plné připravených dárků. Došlo na chvějivě nadějná slova bohoslužby v kostele, minula noc a nastalo ráno, dárky se rozdávaly a přijímaly, v každém srdci se jako křídla zatřepetaly radost a mír, zahlaholily koledy, mír na celém světě byl na dosah, svár skončil, ruka tiskla ruku, všechna srdce zpívala.
Jak se sváteční den klonil k večeru a noci, zhořkl, stal se obyčejným volným dnem, bezbarvým a zatuchlým. Ráno bylo tak úžasné, ale odpoledne a večer extáze zhynula jako cosi poničeného mrazem, jako poupě vykvetlé ve falešném jaru. Běda, Vánoce se opět staly jen tou domácí hostinou, přehlídkou sladkostí a hraček!
Proč dospělí také nevyměnili svá každodenní srdce a neoddali se extázi? Kam se poděla extáze?
Brangwenovi po ní vášnivě toužili! Večer na Hod Boží vypadal otec nespokojeně, tvář temnou a neutěšenou, protože vášeň se vytratila, protože ten den se proměnil v den jako každý jiný a srdce neplanula. Matka se opět nepřítomně vytrácela, jako by celý svůj život byla vyhnankyní. Kam se podělo plamenné srdce radosti, teď když se příchod naplnil? Kam se poděla hvězda, radostné vytržení Tří králů, vzrušení z nové bytosti, jež otřásla zemí?
Ale přesto se to tak docela nevytratilo, byť to bylo slabé a nepřiměřené. Cyklus stvoření zahájil církevní rok. Po Vánocích extáze pomalu opadala a měnila se. Plynula neděle za nedělí a zanechávaly za sebou jemný pohyb, jemně odvíjenou proměnu srdce rodiny. Srdce, které překypovalo radostí, které uvidělo hvězdu a radovalo se z Kristova narození, omdlévalo z té přemíry světla, muselo nyní pocítit, jak to světlo pozvolna odchází, padá stín a tma. Dítě se vplížilo dovnitř, na zem padlo ticho a pak opět vše tonulo v tmě. Závoj chrámu se protrhl, každé srdce vypustilo duši a padlo mrtvé.
O Velkém pátku se děti pohybovaly tiše, rty poněkud bledé, cítily stín na srdci. Pak bledé a smrtonosně vonné vykvetly lilie vzkříšení a chladně zářily, než přišel Přímluvce.
Ale proč ta vzpomínka na rány a toho mrtvého? Kristus přece vstal z mrtvých s ranami na rukou i nohou zhojenými, zdravý a silný a spokojený? Přece na cestu kříže a hrob už zapomněl? Ale ne – vždycky se vzpomínalo na ty rány, vždycky na pach pohřebního roucha. V tomto cyklu bylo Vzkříšení vždycky nicotné ve srovnání s Křížem a smrtí.
Tak děti žily křesťanský rok, vyprávění o duši lidstva. Rok po roce v nich probíhalo to vnitřní, neznámé drama, jejich srdce se rodila a naplnila, trpěla na kříži, vypustila duši a opět se probudila k nespočetným dnům, neúnavná, alespoň s tímto rytmem věčnosti v neuspořádaném a bezvýznamném životě.
Ale toto drama se nyní stávalo mechanickou záležitostí: narození o Vánocích kvůli smrti na Velký pátek.
O Velikonoční neděli bylo to životní drama prakticky u konce. Jelikož Vzkříšení bylo neskutečné a překonané stínem smrti, Nanebevzetí už si skoro nikdo nepovšiml, to bylo pouhé potvrzení smrti.
V čem tedy byla ta naděje a naplnění? Nebo to vše bylo jen zbytečné posmrtí, nehmotné, netělesné posmrtí? Běda a běda vášni lidského srdce, která musí umírat tak dlouho předtím, než je mrtvé tělo!
Neboť z hrobu, po té vášni a zkoušce utrpením tělo vstávalo potrhané a chladné a bezbarvé. Neřekl snad Kristus „Marie!“, a když se k němu otočila s napřaženýma rukama, nedodal honem „Nedotýkej se mne, dosud jsem nevystoupil k Otci.“
A jak se tedy mohly ruce radovat a srdce těšit, když byly zapuzeny? Běda vzkříšení mrtvého těla! Běda rozkolísanému chvějivému zjevu Krista, který vstal z mrtvých. Běda Nanebevzetí, které je stínem ve smrti, konečným odchodem.
Běda, že to drama tak brzy pomine; že život skončí ve třiatřiceti; že celou polovinu roku je duše chladná a bez historie! Běda, že zmrtvýchvstalý Kristus nemá mezi námi místa! Běda, že vzpomínka na utrpení Zármutku a Smrti a Hrobu vítězí nad bledou skutečností Vzkříšení!
Ale proč? Proč nepovstanu s tělem zdravým a dokonalým, zářícím životní silou? Proč když Marie řekne: Rabboni, nesevřu ji v náruči a nepolíbím a nepřitisknu k sobě? Proč je to zmrtvýchvstalé tělo smrtící a ohavné svými ranami?
Vzkříšení přece znamená k životu, ne k smrti. Neuvidím ty, kteří povstali z hrobu, znovu chodit mezi lidmi s dokonalým tělem a duchem, zdravé a milující tělem, tělem plodící děti, konečně došlé k celistvosti dokonalé bez jizvy či vady, zdravé beze strachu z nemoci? Není toto období mužství a radosti a naplnění – po Vzkříšení? Kdo bude po zmrtvýchvstání zastíněn Smrtí a Křížem a kdo se bude bát mystického, dokonalého těla, jež patří nebi?
Nemohu tedy chodit po této zemi spokojen, povznesen od zármutku? Nemohu jíst s bratrem šťastně a s radostí líbat svou milovanou po svém vzkříšení, oslavit svůj sňatek těla hostinou, dychtivě si jít po své práci, v radosti svých bližních? Nemůže se mne snad nebe dočkat a žárlí na tuto zem, že mám tak spěchat,
nebo se loudat, ale bledý a bez doteku? Je tělo, jež bylo ukřižováno, davům na ulici jedem, nebo je pro ně silnou radostí a nadějí jako první květina vykvetlá ze země?
překlad a úprava: Nikola Bílá
nakladatelství MEISTERKOCH knihy ZDE
Přidejte odpověď