Duha – David Herbert Lawrence

KAPITOLA 15

Hořká extáze

V domě se rozpoutala bouře dělnosti. Ursula měla začít studovat až v říjnu. S neklamným pocitem odpovědnosti, jako by musela v tomto domě dojít výrazu,
zařizovala a znovu zařizovala, vybírala, vymýšlela.
Směla používat otcovo běžné nářadí, a tak zatloukala a spravovala. Matka se jí do toho nepletla a nechala ji pracovat. Brangwen se zajímal a dceři naprosto důvěřoval. Sám měl plné ruce práce, protože si zařizoval dílnu na zahradě. Konečně měla Ursula prozatím hotovo. Obývací pokoj byl velký a prázdný. Byl v něm pěkný wiltonský koberec, kterým se rodina tak pyšnila, velká pohovka a velká křesla s blysknavým kartounem, klavír, malá sádrová plastika, kterou vytvořil Brangwen, a skoro nic víc. Na to, aby v něm rodina opravdu žila, byl příliš velký a čišel prázdnotou. Přesto je těšilo vědomí, že tam je, velký a prázdný. Domov splýval s jídelnou. Tvrdá rákosová rohož na podlaze ji zesvětlovala a odrážela světlo v hloubi jejich srdcí; v okenním výklenku stálo široké, slunné sedátko, stůl byl tak solidní, že se jím nedalo strkat, a židle tak pevné, že je člověk mohl zvrhnout a nic se jim nestalo. Varhany, které vyrobil Brangwen, se zdály podivně malé, když stály u jedné stěny, příborník se příhodně zmenšil na normální rozměry. Tenhle pokoj skutečně rodina obývala.
Ursula měla vlastní ložnici. Byl to vlastně pokoj pro služku, malý a obyčejný. Z okna bylo přes zadní zahradu vidět podobné zahrádky, některé staré a velmi
pěkné, jiné poházené bednami, to u domů, kde v přízemí směrem do ulice na High Street byly obchody, nebo zahrádky u domů místoředitele či hlavního pokladníka, otočených směrem ke kapli.

Ursule stále ještě zbývalo šest týdnů, než půjde do školy. Během té doby si nervózně pročítala nějaké latinské texty a botaniku, občas pracovala na matematice.
Na vysokou školu ji přijali jako učitelku, aby získala další kvalifikaci. Ale protože už předtím složila zkoušku, která ji opravňovala ke vstupu na vysokou školu, mohla si zapsat běžné univerzitní přednášky. Na konci roku měla pak složit střední stupeň zkoušky z humanitních věd a pak studovat další dva roky na bakalářskou zkoušku. Byla tedy jiný případ než normální učitelka ze školy. Měla pracovat mezi těmi, kdo studovali soukromě kvůli čistému vzdělání, ne pro kvalifikaci do zaměstnání. Zařadila se mezi ty vybrané. Další tři roky měla tedy být znovu víceméně závislá na rodičích. Výuku ve škole měla zadarmo. Školné a jiné poplatky za ni platila vláda, navíc měla pár liber ročně stipendia. Z toho si mohla platit cesty vlakem a oblečení. Rodiče by ji tedy museli jen živit. Nechtěla, aby je stála moc peněz. Nebyli zase tak zámožní. Otec měl vydělávat pouze dvě stě ročně a značnou část matčina kapitálu utratili při koupi domu. Ale stejně měli pořád ještě dost na živobytí.

Gudrun jezdila na uměleckou školu v Nottinghamu. Věnovala se hlavně sochařství, pro něž měla nadání. Velice ráda modelovala z hlíny, vytvářela malé plastiky dětí či zvířat. Některé z nich už se dostaly na studentskou výstavu na Hradě a Gudrun se stala váženou osobou. Poměry na umělecké škole ji však dráždily a chtěla se dostat do Londýna. Na to však neměli dost peněz a rodiče by ji tak daleko ani nepustili.
Theresa už opustila střední školu. Byla to velká, robustní a neohrožená holka, kterou žádné vyšší cíle nezajímaly. Chtěla zůstat doma. Ostatní děti, kromě nejmladšího, chodily ještě do školy. Od začátku školního roku měly všechny přejít na gymnázium ve Willey Green. Ursula se nemohla dočkat, až si v Beldoveru udělá známosti. Nadšení však brzy pominulo. Přijala pozvání na čaj k faráři, k lékárníkovi, k dalšímu lékárníkovi, do rodiny doktora, místoředitele – pak už znala prakticky všechny. Nedokázala lidi brát příliš vážně, třebaže tou dobou si to přála.
Toulala se po okolí, pěšky i na kole. Směrem k lesu, mezi Mansfieldem, Southwellem a Worksopem jí to připadalo moc krásné. Ale brousila tam jen pro zábavu.
Její hlavní objevy měly začít až ve škole.

Začal školní rok. Každý den jezdila vlakem do města. Začalo ji pohlcovat klášterní ticho a klid školy. Nejdříve nebyla zklamaná. Velká kamenná univerzitní budova v tiché ulici, lemovaná trávníkem a lípami, vypadala tak mírumilovně – připadalo jí to odlehlé, jako magický svět. Architektura školy nestála za mnoho, jak věděla od otce. Nicméně se lišila od všech ostatních budov. Její dost pěkná, hravá gotická podoba byla ve špinavém průmyslovém městě skoro stylová. Ursule se líbila hlavní síň s velkou kamennou římsou nad krbem a gotickými oblouky podpírajícími balkon nahoře. Jistě, oblouky byly ošklivé, krb z tesaného kamene podobného lepence a s erbovní výzdobou vypadal rovnou proti stojanu na kola a radiátoru dost pošetile, nástěnka na protější zdi s třepotajícími se papíry jako by potírala veškerý dojem útočiště a tajemna. Nicméně jakkoli beztvará se mohla budova zdát, stála tu jako památka na ty úžasné, klášterní počátky vzdělání. Ursulina duše okamžitě odlétla do středověku, kdy bylo vzdělání v rukou božích mnichů, kteří je předávali ve stínu víry. V tomto duchu vstupovala do budovy. Neútulnost a všednost přednáškových síní a šaten ji nejdřív zraňovala. Proč to nebylo všechno krásné? Nemohla však otevřeně vyjádřit svůj kritický postoj. Nacházela se na svaté půdě.

Přála si, aby byli všichni studenti prodchnuti vyšším, čistým duchem, přála si, aby říkali pouze skutečné, ryzí věci, přála si, aby jejich tváře byly pokojné a prodchnuté světlem jako tváře jeptišek a mnichů. Však běda – dívky tlachaly, hihňaly se, byly nervózní, naparáděné, naondulované, muži jí připadali úzkoprsí a neotesaní.
Nicméně ji bavilo přijít po chodbě s knihami v ruce, strčit do létacích prosklených dveří a vejít do velké síně, kde se měla uskutečnit první přednáška. Okna byla velká a vysoká, čekaly tu spousty hnědých studentských lavic, za stupínkem se černala velká hladká tabule. Ursula si sedla k oknu, dost dozadu. Když se podívala dolů, viděla, jak žloutnou lípy, ztichlou, podzimně slunečnou ulicí tiše procházel obchodnický poslíček. Svět se odtud zdál velmi vzdálený.

Zde, v té ohromné ševelící lastuře, jež neustále šeptem vzpomínala na zašlá staletí, čas vymizel a bezčasné ticho prostupovala ozvěna vědění. Naslouchala, radostně, téměř u vytržení si čmárala poznámky, ani na okamžik nezpochybňovala to, co slyšela. Přednášející představoval hlásnou troubu, kněze. Stál tam v černém taláru na stupínku a jako by odděloval některá vlákna z ševelící změti vědění, jež naplňovalo celou školu, a splétal je dohromady, až vznikla přednáška.
Nejdříve se kritických připomínek zdržela. Nechtěla profesory posuzovat jako obyčejné muže, kteří jedí slaninu, a než se odeberou do školy, obují si boty. Byli to kněží vědění odění do černých talárů, navždy sloužící v dalekém, ztišeném chrámu. Byli to zasvěcenci třímající v ruce počátek i konec toho tajemna. Přednášky ji zvláštně rozradostňovaly. Byla pro ni radost poslouchat teorii vzdělání, už jen toulat se různými oddíly vědění, sledovat, kam spěje, jak žije a existuje, ji naplňovalo pocitem svobody a potěšení. Jak šťastnou ji činil Racine! Nevěděla proč, avšak jak se odvíjely ohromné verše dramatu, tak stejnoměrně, tak přesně, pocítila vzrušení, jako by se octla v jeho dějišti. V latině studovala Livia a Horatia. Zvláštně důvěrný, klevetivý tón hodiny latiny se k Horatiovi hodil. Přesto ji nikdy zvlášť nezajímal, ani Livius. Jak učebna klevetila, naprosto se z ní vytratila přísnost. Ursula se všemi silami snažila udržet své dřívější pojetí římského ducha. Postupně jí však latina připadala pouze jako povídání a cosi umělého, otázka způsobů a upovídanosti. Hrůzu měla z hodin matematiky. Přednášející mluvil velice rychle, srdce jí vzrušeně tlouklo a jako by napínala všechny nervy. A když studovala sama, snažila se ze všech sil nějak tu látku zvládnout.

Pak přišla krásná, klidná odpoledne v botanické laboratoři. Chodilo tam jen málo studentů. S velkou chutí sedávala na vysoké stoličce u stolku, v ruce dužinu stonku, břitvu a jiný materiál, opatrně umisťovala vzorky na sklíčka, pečlivě zaostřovala mikroskop, pak se radostně odvracela, aby si zaznamenala své poznatky, a pokud byl vzorek dobrý, s chutí kreslila do sešitu. Brzy si ve škole našla přítelkyni, dívku, která dříve žila ve Florencii a nosila nádhernou fialovou či vzorkovanou šálu přehozenou přes jednoduché tmavé šaty. Jmenovala se Dorothy Russellová a byla to dcera advokáta z jihu. Dorothy bydlela u neprovdané tety v Nottinghamu a volný čas trávila tvrdou prací pro Společenský a politický svaz žen. Působila tiše a zaujatě, tvář měla světlou jako slonovina, tmavé vlasy prostě sčesané přes uši. Ursula ji měla velice ráda, ale také se jí bála. Připadala jí stará a nelítostná k sobě samé. Přesto jí bylo teprve dvaadvacet. Ursula se nemohla zbavit pocitu, že je to osudové
stvoření, jako Cassandra.

Přátelství těch dvou dívek bylo blízké a vážné. Dorothy na všem pracovala s touž vášní, nikdy se nešetřila. Nejblíž si byly v hodinách botaniky, protože Dorothy neuměla kreslit. Ursula vytvářela krásné a úžasné náčrtky řezů pod mikroskopem a Dorothy za ní chodila, aby se naučila kreslit. Tak uběhl první rok v nádherném odloučení a studijní činnosti. Studium pro Ursulu představovalo námahu podobnou boji, přesto však v mírumilovné odlehlosti. Ráno jezdila do Nottinghamu s Gudrun. Sestry působily nápadně, kamkoli přišly – štíhlé a silné, dychtivé a nesmírně citlivé. Gudrun byla krásnější, měla v sobě jakousi ospalou, napůl malátnou dívčí poddajnost, a přece byla v nitru vyrovnaná a pevná. Nosila měkké, jednoduché šaty a klobouky, které působily nedbalým půvabem. Ursula se oblékala mnohem pečlivěji, ale vždycky se cítila trochu nesvá a hluboce obdivovala někoho jiného a stylizovala se do jeho podoby, takže výsledkem byla beznadějná nesourodost. Jakmile se oblékala pro nějaký praktický účel, vždycky vypadala dobře. Když v zimě nosila tvídový kabát a sukni, s malou černou kožešinovou čepicí nasazenou na dychtivé, rozechvělé tváři, jako by se pohybovala po ulici v napjatém očekávání, s nekonečně citlivou vnímavostí.

Na konci prvního roku Ursula složila střední stupeň zkoušky z humanitních věd a její dychtění jako by se zarazilo. Povolila, odpočívala. Zatímco se před zkouškou dostala do nervózního a vznětlivého stavu a jakéhosi povznesení, jež jí pomohlo kritické období překonat, nyní upadla do rozechvělé pasivity a popustila uzdu vůli.
Rodina jela na měsíc do Scarborough. Gudrun s otcem tam měli práci na letní škole ručních prací, Ursula musela být často s dětmi. Pokud to šlo, chodila se projít sama. Stála a dívala se na lesknoucí se moře. Připadalo jí tak krásné, že v nitru pocítila žhavé slzy. Z toho dalekého, předalekého prostoru se k ní pomalu blížila vášnivá, nenarozená touha. Je tolik úsvitů, které ještě nenastaly! Připadalo jí, jako by se z kraje moře všechny ty budoucí úsvity k ní upínaly, celá její nenarozená duše plakala pro budoucí úsvity. Jak tam seděla a dívala se na měkké moře s tím krásným, hbitým třpytem, vydral se jí z hrudi vzlyk, až se náhle musela kousnout do rtu a začaly se jí hrnout slzy z očí. A v samém vzlyku se smála. Proč pláče? Nechtěla plakat. Bylo to tak krásné, že se smála. Bylo to tak krásné, že plakala.
Se strachem se rozhlédla kolem, doufala, že ji nikdo v tom stavu neuvidí.
Pak jednou bylo moře rozbouřené. Dívala se, jak se voda žene na pobřeží, sledovala velkou vlnu, která se bez povšimnutí valila, aby se na skalisku roztříštila
v pěnu a zahalila vše nádhernou bílou krásou a pak se zase odvalila a zanechala skalisko černé a prázdné. Kdyby se tak vlna osvobodila, poté co se roztříštila do bělosti! Někdy se Ursula loudala po přístavu, sledovala dosněda opálené námořníky, kteří v těsných modrých svetrech odpočívali na přístavní hrázi a smáli se na ni drzýma, sdělnýma očima. Vznikl mezi nimi jakýsi vztah. Nikdy s nimi neměla promluvit či se o nich dozvědět něco víc. Nicméně když procházela kolem a oni se opírali o hráz, vznikalo mezi nimi cosi dychtivého a radostného i bolestného. Nejraději měla toho mladého, jemuž světlé, solí ztužené vlasy padaly do modrých očí. Připadal jí tak nový a svěží a slaný, jakoby z jiného světa.

Ze Scarborough jela ke strýci Tomovi. Winifred měla malé miminko, které se narodilo koncem léta. Odcizila se Ursule. Mezi oběma ženami vznikl nepopsatelný odstup. Z Toma Brangwena se stal pozorný otec a velice domácký manžel. V jeho domáckosti však bylo cosi falešného, Ursula ho už vůbec neměla ráda. Jako by teď vyšla na povrch jakási ošklivá a vulgární část jeho povahy a přenesla ho do sentimentální polohy. Ten materialistický bezvěrec jako by náhle byl samý lidský cit, stal se z něj vřelý a pozorný hostitel, velkodušný manžel a vzorný občan. Chytře dokázal všude vzbuzovat obdiv a oklamat tím i svou ženu. Nemilovala ho. Žila s ním ve stavu spokojeného sebeklamu, zařídila se podle něj. Ursule se nakonec ulevilo, když jela domů. Měla před sebou ještě dva poklidné roky. Na dva roky měla jistou budoucnost. Vrátila se do školy, aby se připravila na závěrečné zkoušky.

Během tohoto roku se však ze školy kouzlo začalo vytrácet. Profesoři přestali být těmi kněžími zasvěcenými do hlubokých tajemství života a vědění. Nakonec to byli pouze obchodníci prodávající zboží, na které si natolik zvykli, že už je nevnímali. Co jiného znamenala hodina latiny než jakýsi obchod s kuriozitami, kde si je člověk kupuje, navíc většinou nudné, a poučí se o jejich tržní ceně. Ty latinské kuriozity ji nudily stejně jako jejich čínská či japonská obdoba v antikvě. Už jen slovo „antikva“ jí umrtvovalo duši.
Studia jako by pro ni náhle postrádala živost, a nevěděla proč. Ale všechno jí to náhle připadalo falešné – falešné gotické oblouky, falešný klid, falešná latinskost, předstíraná důstojnost Francie, předstíraná naivita Chaucera. Přišlo jí to jako obchod s použitým zbožím, kde si člověk kupuje výbavu ke zkoušce. Ve srovnání s továrnami ve městě to bylo cosi úplně vedlejšího. Postupně došla k poznání, že to není žádný klášter, žádná klauzura čistého vědění. Bylo to jakési učiliště, kde člověka měli vybavit k vydělávání peněz. Vysoká škola byla vlastně taková malá, ucouraná laboratoř pro továrnu. Opět se dostavilo to kruté a ošklivé zklamání, táž temnota a hořká zasmušilost, které už nikdy neunikne, vědomí všudypřítomné spodní vrstvy ošklivosti. Když přicházela odpoledne do školy, trávníky se bělaly sedmikráskami, na slunci se svěže zelenaly lípy – jak trpěla, když viděla tu hlubokou, bílou pěnu květů sedmikrásek! Neboť věděla, že uvnitř školy musí vstoupit do té falešné dílny. Nebylo to nic jiného než nepůvodní sklad, falešné skladiště s jediným cílem hmotného zisku a s nulovou produktivitou. Předstíralo, že existuje pro svatou ctnost vědění. Pro svatou ctnost vědění se však stalo slouhou boha materiálního úspěchu. Zmocnila se jí jakási netečnost. Pouze mechanicky, ze zvyku studovala dál. Ale bylo to téměř beznadějné. Sotva dokázala něčemu věnovat pozornost. Na odpolední přednášce anglosaštiny seděla a dívala se dolů z okna, nevnímala ani slovo o Beowulfovi či cokoli jiného. Podél plotu dole vedl prosluněný šedý chodník.

Nějaká žena v růžových šatech a s červeným slunečníkem přešla přes ulici, vedle ní jako světelná tečka běžel malý bílý pes. Žena s červeným slunečníkem s mírným pohupováním přešla přes ulici, následována malým stínem. Ursula se na ni dívala jako očarovaná. Žena s červeným slunečníkem a kmitajícím teriérem zmizela – a kam? Kam?
V jakém světě skutečnosti kráčela ta žena v růžových šatech? V jakém skladišti mrtvé neskutečnosti byla zavřená ona sama? K čemu je tohle místo, tahle škola? K čemu je anglosaština, když se ji člověk učí jen proto, aby mohl odpovídat na otázky u zkoušky, aby měl později větší komerční hodnotu? Už měla dost téhle dlouhodobé bohoslužby v komerčním svatostánku. Ale co jiného zbývá? Je tohle život, jen tohle? Všechno spělo k tomu, aby se vyráběly všední věci, které by zahltily materiální život. Náhle zavrhla i francouzštinu. Rozhodla se složit zkoušky z botaniky. Jedině studium botaniky jí připadalo živé. Okouzlovaly ji zvláštní zákony rostlinného světa. Zde postřehla cosi, co fungovalo naprosto nezávisle na cílech světa lidí.
Škola byla neplodná, laciná, chrám přestavěný pro vulgární, malicherný obchod. Přišla sem přece proto, aby slyšela ozvěnu vědění a ta ji vedla zpět k prameni tajemství! A profesoři v talárech zatím nabízeli komerční zboží, které bylo možno zužitkovat u zkoušky. Navíc to bylo cosi konfekčního, co nemělo hodnotu peněz, které údajně oplátkou nabízelo, což všichni věděli. Kromě času stráveného v botanické laboratoři, kde se pro ni stále ještě třpytilo tajemství, měla ve škole teď neustále pocit, že se snižuje k jakémusi obchodu s podvodnými žvásty.

Poslední rok ve škole prožívala s pocity vzteku a nepoddajnosti. Raději by si znovu vydělávala na živobytí. Dokonce i Brinsley Street s panem Harbym jí ve srovnání se školou připadali skutečnější. Ve srovnání s neplodnou degradací, kterou pociťovala zde, byla nenávist k ilkestonské škole nepodstatná. Ale do Brinsley Street se také nehodlala vrátit. Složí bakalářské zkoušky a na čas se stane učitelkou na nějakém gymnáziu. Viděla před sebou zkoušky a odchod. V ústech cítila hořkou pachuť deziluze. Dopadne další krok stejně? Stále uvidí před sebou ty zářivé dveře, a když se k nim přiblíží, zjistí, že jsou branou do dalšího ošklivého dvora, špinavého, činorodého, a přitom mrtvého? Vždycky před ní bude stát ten rozzářený hřeben kopce pod nebesy – a pak z vrcholku kopce uvidí jen další nečisté údolí plné beztvaré, nízké čino­rodosti? Nevadí! Každý vrcholek kopce byl trochu jiný, každé údolí nějak nové. Cossethay a její dětství s otcem; Blata a malá církevní škola poblíž, její babička a strýcové; střední škola v Nottinghamu a Anton Skrebenský; Anton Skrebenský a tanec v měsíčním svitu mezi ohni; pak doba, na niž nemohla pomyslet, aby se necítila zkřísnutá – Winifred Ingerová a těch pár měsíců, než začala učit; potom hrůzy Brinsley Street, poměrný klid a Maggie, Maggiin bratr, jehož vliv stále ještě cítila v žilách, když si ho představila; poté vysoká škola a Dorothy Russellová, která nyní pobývala ve Francii, pak další krok do světa!

Už teď to byla historie. V každé její fázi byla Ursula jiná, přesto vždycky zůstala Ursulou Brangwenovou. Ale co to znamenalo? Nevěděla, kým je. Nyní v ní převládalo odmítání, neochota. Znovu a znovu cítila v ústech tu pachuť deziluze, falše. Dokázala se pouze uzavřít a odmítat. Jako by se neustále něčemu vzpouzela.
Její pozitivní já bylo dosud temné a nezjevené, neschopno vyjít na povrch. Jako semínko zakopané v suchém popelu. Svět, v němž žila, byl jako kruh osvětlený lampou. Tato osvětlená plocha, prosvětlená tím nejúplnějším vědomím člověka, je celý svět, myslela si; zde se zjevuje vše a navždy. A přece si neustále v té tmě kolem uvědomovala světelné body jako oči divokých šelem, zářící, pronikavé, mizející. A její duše v záchvatu hrůzy uznávala pouze tu vnější tmu. Ten vnitřní kruh světla, v němž žila a v němž se pohybovala, kde uháněly vlaky a továrny chrlily výrobky a rostliny a živočichové fungovali ve světle vědy a vědění, jí náhle připadal jako ozářený prostor pod obloukovou lampou, kde si můry a děti hrají v bezpečí oslepujícího světla, aniž vnímají, že je nějaká tma, protože se samy zdržují ve světle. Zahlédla však mihnutí toho temného pohybu mimo dostřel, uviděla oči divoké šelmy planoucí z tmy a sledující marnivost táborového ohně a spáčů. Cítila tu podivnou, pošetilou marnivost tábora, který pravil „mimo naše světlo a náš řád už není nic,“ a neustále obracel své pohledy dovnitř k pohasínajícímu ohni
poučeného vědomí, jež obsahovalo slunce a hvězdy, Stvořitele, systém spravedlivosti a nevšímalo si té rozlehlé tmy, která se valila kolem, s nezřetelnými stíny číhajícími na kraji. Ano, a žádný člověk se do té tmy neodvážil hodit ani hořící větev. Neboť kdyby tak učinil, ostatní by ho trýznili až k smrti: 
„Ty blázne, asociále jeden, proč nás chceš strašit přízraky? Žádná tma není. Pohybujeme se, jsme a prožíváme své bytí ve světle, je nám dáno věčné světlo vědění, skrýváme v sobě a chápeme to nejvnitřnější jádro a látku vědění. Blázne a darebáku, jak se odvažuješ umenšovat nás tmou?“
Nicméně tma se valila kolem a v ní šedé stíny divokých šelem a také šedé stíny andělů, které světlo vydělilo, stejně tak jako vydělilo známější temné šelmy.
A někteří, když na okamžik tu tmu zahlédli, uviděli, jak se tma ježí chlupy hyeny a vlka; a jiní, kteří se vzdali marnivosti světla, zemře-li vlastní pýchou, uviděli, jak se blýskly oči vlka a hyeny, že to byl záblesk mečů andělských, které se zaleskly přede dveřmi a zvaly dál, a že andělé ve tmě byli hroznými pány, kterým nelze odolat, stejně jako svítivým tesákům.

Pár týdnů před Velikonocemi ten poslední rok na studiích, kdy Ursule bylo dvaadvacet let, dostala opět dopis od Skrebenského. Napsal jí jednou dvakrát z jižní Afriky, během těch prvních měsíců, kdy tam sloužil ve válce, a od té doby jí se stále větším časovým odstupem posílal pohlednice. Stal se nadporučíkem a zůstal v Africe. Neměla od něj nyní zprávy už přes dva roky. V myšlenkách se k němu často vracela. Připadal jí jako zářivý, žlutý úsvit dlouhého, šedého, popelavého dne. Vzpomínka na něj byla jako pomyšlení na první zářivé ranní hodiny. A nyní se odehrávala ta pustá šedá popelavost dne poté. Kdyby jí jen byl zůstal věrný, mohla se dočkat slunečného dne, bez téhle dřiny a ústrků a ponížení pokaženého dne. Mohl být jejím andělem. Měl k tomu slunci klíče. Stále ještě je měl. Mohl jí otevřít brány následné svobody a radosti. Ano, kdyby jí zůstal věrný, stal by se pro ni tou bránou k nekonečné obloze štěstí a hluboké, nevyčerpatelné svobodě ráje její duše. Jaké obzory jí mohl otevřít, jaký nekonečný a neohraničený prostor pro seberealizaci a radost navždycky!
Nepřestala věřit v lásku, kterou k němu chovala. Zůstala zářivá a nedotčená, cosi, k čemu se mohla vracet. A když se jí v přítomnosti nedařilo, říkala si:
„Měla jsem ho tak ráda,“ jako by s ním uvadl hlavní květ jejího života.
Nyní jí znovu napsal. Pocítila hlavně bolest. Potěšení, spontánní radost už se vytratily. Avšak její vůle se radovala. Její vůle se k němu upnula. A dávné vzrušené sny se oživily a procitly. Přijede, ten muž s úžasnými rty, které dokázaly vykouzlit polibek chvějící se až na konec veškerého prostoru. Vrací se k ní? Nevěřila tomu.
,,Drahá Ursulo, jsem opět na pár měsíců zpátky v Anglii, než zase pojedu pryč, tentokrát do Indie. Jestlipak ještě vzpomínáš na ty časy, které jsme strávili spolu? Pořád mám ještě Tvou malou fotografii. Určitě teď vypadáš jinak, je to už asi šest let. Já jsem o celých šest let starší – žil jsem úplně jiný život od té doby, kdy jsem Tě v Cossethay poznal. Chtěla by ses se mnou ještě setkat? Příští týden pojedu do Derby, mohl bych se zastavit v Nottinghamu a mohli bychom spolu zajít na čaj. Dáš mi, prosím, vědět? Budu se těšit na Tvou odpověď. Anton Skrebenský".
Ursula si vyzvedla dopis z poličky v hale koleje a roztrhla obálku ještě cestou do šatny pro ženy. Svět kolem ní jako by se rozplynul a ona stála sama v čirém vzduchu.
Kam by mohla jít, aby byla sama? Utíkala pryč nahoru, neveřejným schodištěm k příruční knihovně. Popadla nějakou knihu, sedla si a přemýšlela o dopisu.
Srdce jí tlouklo, třásly se jí nohy a ruce. Jako ve snu uslyšela jeden úder gongu ze školy, pak kupodivu další. První přednáška už byla pryč. 
Spěšně vytáhla blok a začala psát.
,,Drahý Antone, ano, pořád ještě mám ten prstýnek. Moc ráda bych Tě zase viděla. Můžeš za mnou přijít sem do školy, nebo se s Tebou setkám někde ve městě. Dáš mi vědět? Tvá věrná přítelkyně".–
Roztřeseně se zeptala knihovníka, s kterým se spřátelila, jestli by jí nemohl dát obálku. Zalepila dopis, napsala adresu a prostovlasá vyšla ven, aby ho poslala. Když ho konečně hodila do schránky na dopisy, svět jako by znehybněl a vybledl, jako by se vytratilo veškeré ohraničení. Pomalu se odloudala zpátky do školy, ke svému bledému snu, snu podobnému prvnímu slabému světlu za rozbřesku.

Skrebenský přijel jednoho odpoledne v příštím týdnu. Předtím denně spěchala po příchodu do školy i o přestávkách mezi přednáškami k poličce na dopisy.
Několikrát si hbitě a kradmo sáhla pro dopis a odnesla ho z místa, kde byl veřejně na očích, pevně a v skrytu ho tiskla k sobě a odběhla přes halu. Dopisy četla v botanické laboratoři, kde měla vždycky pro sebe vyhrazený kout. Několik dopisů – a pak už přijel. Byl pátek odpoledne. Horečně pracovala u mikroskopu, pouze napůl soustředěná, přesto však pečlivě a rychle. Zkoumala cosi zvláštního, co přivezli ten den z Londýna. Profesor byl z toho vzorku celý pryč. Jak Ursula zaostřila světlo na látku pod mikroskopem a v proudu světla uviděla toho nezřetelného prvoka, trochu podrážděně přemýšlela o hovoru, který měla pár dní předtím s doktorkou Frankstoneovou, jež přednášela na škole fyziku.
„Opravdu nevidím důvod,“ řekla dr. Frankstoneová,
 „proč bychom měli na životě hledat nějaké zvláštní tajemství – vy ano? Nerozumíme mu ani tolik, jako rozumíme elektřině, ale to nás ne­opravňuje k tomu, abychom tvrdili, že je to něco speciálního, něco druhově odlišného a naprosto rozdílného než cokoli jiného ve vesmíru – vy myslíte, že ano? Život přece pozůstává ze složitých fyzických a chemických pochodů stejného druhu, jako je známe z vědy, ne? Opravdu nevím, proč bychom si měli představovat, že živé organismy mají nějaký speciální řád a že život sám –“
Rozhovor skončil v tónině neurčitosti a nejistoty, jakési zadumanosti. 
Ale jaký to mělo smysl? Elektřina přece nemá duši, světlo a teplo nemají duši. Že by sama byla jakousi neosobní silou či výslednicí sil jako zdroje energie? Stále ještě se dívala na ten jednobuněčný stín ve světelném políčku pod mikroskopem. Žil. Viděla, jak se mlžně pohybuje jeho řasnatý okraj, jasně viděla, jak jeho jádro pomalu klouže napříč světelnou rovinou. Jakou má vůli? Pokud by to byla pouze výslednice fyzických a chemických sil, co pak drží ty síly v jednotě a za jakým účelem byly ujednoceny? Za jakým účelem se ty nevypočitatelné fyzické a chemické činnosti propojily v této nezřetelné, pohybující se tečce pod jejím mikroskopem? Jaká vůle je propojila a vytvořila to, co ona teď vidí? Jaký to má záměr? Být samo sebou? Je jeho účel pouze mechanický a omezený na sebe? Mělo to v úmyslu být samo sebou. Ale jak? V duchu náhle uviděla svět rozzářený silným světlem jako jádro toho tvora pod mikroskopem. Náhle se octla v silně rozzářeném světle vědění. Nechápala, co to všechno znamená. Věděla pouze to, že to není vymezená mechanická energie a cílem není pouhá sebezáchova a sebeprosazení. Bylo to naplnění, bytí v nekonečnu. Každá živá věc splývala s nekonečnem. Být sám sebou znamenalo nejvyšší, nejzářnější triumf nekonečna. Ursula seděla duchem nepřítomna a celá napjatá nad mikroskopem. Její duše o překot pracovala v novém světě. V novém světě na ni také čekal Skrebenský – bude na ni čekat. Nemohla ještě jít, protože v duchu se zabývala něčím jiným. Brzy však už bude muset jít. Zmocnila se jí jakási nehybnost, jako mdloba. Slyšela, jak kdesi v dálce na chodbách gong odbíjí pátou. Musí jít. A přesto nehybně seděla dál. Ostatní studenti už odstrkovali stoličky a ukládali mikroskopy. Nastal ruch. Oknem viděla studenty, jak odcházejí po schodech s knihami v podpaží a mluví, všichni mluví. Zachvátila ji silná touha odejít. Chtěla už také být pryč. Děsila se hmotného světa a děsila se vlastní proměny. Chtěla utíkat na shledání se Skrebenským – k novému světu, ke skutečnosti.
Velice rychle očistila sklíčka, uložila je a vyklidila své místo u stolu – rychle, rychle, rychle. Nevěděla, s čím se shledá. Ale bude to nový začátek. Musí si pospíšit.

Prolétla chodbou jako blesk, břitvu, zápisníky a tužku v jedné ruce, zástěru přes ruku. Pozvedla hlavu a tvář měla dychtivě napjatou. Co když tam nebude?
Jakmile vyšla z chodby, hned ho uviděla. Okamžitě ho poznala, ale přesto byl tak jiný. Stál tam a vypadal, jako by sám sebe potlačoval a nevěřil si, což ji u vzdělaných mladých mužů vždycky děsilo. Stál tam, jako by si přál, aby ho nikdo neviděl. Byl velice dobře oblečený. Nechtěla si přiznat to mrazení, jakoby z mrazivého slunce, které pocítila. To je on, ten klíč, to jádro nového světa.
Uviděl, jak rychle přichází přes halu, štíhlá dívka v bílé bavlněné halence a tmavé sukni, jakoby duchem vzdálená a prozářená čímsi neznámým, a vzrušeně sebou trhl. Byl velice nervózní. Halou se loudali jiní studenti. Zasmála se s tím slepým, oslněným výrazem ve tváři a podala mu ruku. On ji také úplně nedokázal vnímat.
Za chviličku byla opět pryč, aby si vyzvedla věci. Pak zase, jako tehdy, když ještě chodila do školy, šli do města a zamířili do téže čajovny. Poznala, že je jiný. Ta dávná blízkost v něm zůstala, ale náležel jinému světu než ona. Jako by vyhlásili mezi sebou příměří a v tomto příměří se setkali. Hned v prvním okamžiku si nezřetelně uvědomila, že jsou nepřátelé, kteří se sešli v příměří. Každý jeho pohyb a slovo byly její bytosti cizí. Přesto však stále ještě milovala jemnou pleť na jeho tváři, jeho kůži. Byl opálený a fyzicky silnější. Zmužněl. Napadlo ji, že právě ta mužnost v něm působí cize. Dokud to byl ještě ten roztěkaný mladík, byl jí blíž. Říkala si, že muž nevyhnutelně upadne do té nezvyklé svébytnosti, chladné jinakosti bytí. Mluvil, ale ne k ní. Ona se snažila mluvit k němu, ale míjela se s ním.
Připadal jí tak vyrovnaný a sebejistý, působil tak sebevědomě. Velice dobře a rád jezdil na koni, měl tedy v sobě jakousi jistotu jezdce a navyklou rozhodnost a také cosi z jezdcovy živočišné temnoty. A přesto v duši o to víc kolísal, neměl jasno. Jako by se skládal z navyklých činů a rozhodnutí. To zranitelné a proměnlivé živé jádro muže jako by zůstalo nepřístupné.  Přivedla ho k ní tahle němá touha? Mátla a zraňovala ji jakási beznadějná neúhybnost v něm, děsila ji chladným zoufalstvím. Co chce? Jeho touhy byly tak skryté. Proč si to nepřizná? Co chce? Chtěl cosi, co mělo zůstat nepojmenované. Ze strachu se stáhla do sebe. Přesto plála vzrušením. Ve své temné, podzemské, mužské duši před ní klečel a temně se odhaloval. Zachvěla se, ten temný plamen jí projel. Čekal u jejích nohou. Byl bezmocný, vydán jí na milost. Mohla ho přijmout i odmítnout. Kdyby ho odmítla, cosi v něm by zemřelo. Pro něj to byla otázka života a smrti. A přece to všechno tak skrýval, vědomě nechtěl nic přiznat.
„Jak dlouho budeš v Anglii?“ zeptala se.
„Nevím to jistě, ale myslím nanejvýš do července.“
Pak oba opět zmlkli. Měli před sebou prostor šesti měsíců. Čekal. Zmocnila se jí táž železná neohebnost, jako by svět byl z oceli. Nemělo cenu se obracet tělem a krví k tomuto uzpůsobení z ukutého kovu. Její představivost se rychle přizpůsobila situaci.
„Přeložili tě do Indie?“ zeptala se.
„Ano – mám jen těch šest měsíců dovolené.“
„Bude se ti tam líbit?“
„Myslím, že ano – je tam slušný společenský život, různé zábavy jako lov a pólo a vždycky mohu mít dobrého koně, navíc práce tolik, kolik zvládnu.“
Neustále uhýbal své duši. Dovedla si ho v Indii dobře představit – jako příslušníka vládnoucí třídy vnucené staré civilizaci, pána méně civilizované společnosti, než je jeho vlastní. Zvolil si to. Stane se opět aristokratem s autoritou a odpovědností, s velkým počtem bezmocného obyvatelstva pod sebou. Jako příslušník vládnoucí třídy věnuje celou svou bytost naplňování a vykonávání lepší představy o státu. V Indii bude mít opravdovou práci. Ta země potřebuje civilizaci, kterou on představuje, potřebuje silnice a mosty a osvícenost, jejichž je součástí. Pojede do Indie. Její cesta to však není.

Přesto ho milovala, jeho tělo, ať už se rozhodne, jak chce. Jako by od ní cosi chtěl. Čekal, jak o něm rozhodne. Ona se ve svém nitru rozhodla už dávno, když ji poprvé políbil. Byl její milenec, v dobrém i ve zlém. Vůlí vytrvala, byť musela uvěznit a umlčet srdce i duši. Sloužil jí a ona ho přijala, neboť se k ní vrátil.
Tvář se mu projasnila, ta jemná, hebká kůže i jeho zlatošedé, důvěrně známé oči zářily k ní. Vzplanul a proměnil se v cosi nádherného, královského, jako tygr. Postřehla jeho nádherné, třpytné kouzlo. Srdce a duši pevně uzavřela a skryla uvnitř. Osvobodila se od nich. Chystala se dosáhnout uspokojení. Zpyšněla a napřímila se jako květina, která se nabízí v celé své síle. Jeho vřelost ji posilňovala. Pocítila hrdost nad krásou jeho těla, které v protikladu ke všem ostatním lidem jakoby zářilo. Jako by se v úctě před ní skláněl a vnukal jí pocit, že pro něj představuje veškerý půvab a výkvět lidstva. Už nebyla pouhou Ursulou Brangwenovou. Byla Ženou, představovala veškeré ženství v řádu lidí. Všeobsáhlá, obecně platná, jak by se mohla omezit na individualitu? Rozradostnila se, nechtěla se od něj vzdálit. Měla vedle něj své místo. Kdo by ji mohl odvést? Vyšli z čajovny.
„Co bys teď chtěla dělat?“ zeptal se. „Můžeme teď něco podniknout?“
Byl temný, větrný březnový večer.
„Není co dělat,“ řekla.
Což byla odpověď, na niž čekal.
„Tak se pojďme projít.“ 
„Půjdeme k řece,“ navrhla nesměle.
Za chvíli už seděli v tramvaji směrem k mostu přes řeku Trent. Ursula měla radost. Pomyšlení na procházku na temných, rozlehlých lukách u naplněného koryta řeky ji uvádělo v nadšení. Temná voda tiše plynoucí velkou, neklidnou nocí ji naplňovala nespoutaností. Přešli přes most, sešli dolů a začali se vzdalovat světlům. Za chviličku ji ve tmě vzal za ruku a mlčky šli. Kráčeli těsně vedle sebe, posilněni tím spojením. Přitáhl si ji až k sobě a objímal ji s neznatelnou, kradmou, ale mocnou vášní, jako by mezi nimi platila tajná dohoda vztahující se jen na hlubokou tmu. Hluboká tma se stala jejich světem.
„Je to jako tehdy,“ řekla.
A přesto to ani v nejmenším nebylo jako tehdy. Nicméně jeho srdce s ní naprosto souhlasilo. Mysleli stejně.
„Věděl jsem, že se musím vrátit,“ řekl konečně.
Zachvěla se.
„Stále jsi mě miloval?“ zeptala se ho.
Přímost té otázky ho přemohla, na chvíli jako by se kamsi ponořil. Kolem plynula hustá tma.
„Musel jsem se k tobě vrátit,“ řekl jako v hypnotickém stavu.
 „Vždycky jsem za vším viděl tebe.“
Ztichla pocitem vítězství, jakoby osudového.
„Já jsem tě stále milovala,“ řekla.
Vyšlehl v něm temný plamen. Musí se jí dát. Musí jí dát samé své základy. 
Přitiskl ji k sobě a šli dál mlčky.
Uslyšela nějaké hlasy a prudce sebou trhla. Přiblížili se ke schůdkům vedoucím na temná luka.
„To jsou jen milenci,“ pošeptal jí.
Vzhlédla a uviděla u plotu temné postavy. Udivilo ji, že ve tmě někdo je.
„Dneska večer tu můžeme potkat jen milence,“ ujistil ji.
Pak jí tichým, chvějivým hlasem vyprávěl o Africe, o neznámé tmě a neznámém strachu krve.
„Tmy v Anglii se nebojím,“ řekl.
 „Připadá mi hebká a přirozená, je to můj živel, zvlášť když jsi tu ty. Ale v Africe jako by byla hustá a plná hrůzy – není to strach z něčeho konkrétního, ale prostě strach. Člověk ji vdechuje s pocitem pachu krve. Černoši ji znají. Vlastně tmu uctívají. Člověku se to ovšem skoro líbí, ten strach, je to cosi smyslného.“
 Znovu ji uváděl v nadšení. Představoval pro ni hlas z temnoty. Neustále s ní mluvil, tiše jí povídal o Africe a vyjadřoval cosi neznámého a smyslného – černocha s jeho nespoutanou, hebkou vášní, která může člověka obestřít jako koupel. Postupně jí předal tu žhavou, plodivou temnotu, která se zmocnila jeho vlastní krve. Byl zvláštně tajemný. Celý svět musel zmizet. Tím vemlouvavým, rozechvělým tónem ji přiváděl k šílenství. Chtěl, aby mu odpověděla, aby ho pochopila. Jako by nastala těhotná, hemžící se noc, ztěžklá plodností, v níž každá hmotná molekula narůstala, tajně poháněna plodivou touhou. Ursula se zachvěla, celá napjatá a rozrušená, téměř ji to bolelo. A on jí postupně přestal vyprávět o Africe, ztichli a kráčeli
tmou podél mohutné řeky. Sotva mohla jít. Temné chvění tmy se dalo pouze vycítit, nebylo slyšet. Náhle se k němu otočila a pevně ho objala, jako by se proměnila v ocel.
„Miluješ mě?“ vykřikla zmučeně.
„Ano,“ odpověděl podivně zajíkavým hlasem, který mu nebyl podobný.
 „Ano, miluju tě.“
Připadal jí jako živoucí tma, připadala si v objetí silné tmy. Držel ji v nevýslovně měkkém objetí. Chvěla se a chvěla, jako když se člověk dotkne napjaté struny. Políbil ji a ona se zachvěla, jako by ji cosi ničilo, tříštilo. Nasvícená žilka v její duši se rozechvěla a praskla, světlo spadlo, chvíli ještě zápasilo a pak zhaslo. Celá potemněla, ztratila vůli a zbyla jí jen vůle přijímat.
Líbal ji těmi hebkými, neodolatelnými polibky a ona na ně reagovala, její mysl i duše ji opustily. Tma lnoucí k tmě, přitiskla se k němu ještě blíž, tiskla se k zdroji a jádru jeho polibku. Tak tam stáli v tom svrchovaném, temném polibku, který zvítězil nad oběma, podrobil si je, spojil je v jedno plodné jádro plynoucí tmy.
Bylo to blaho, bylo to zjádření plodné tmy. Jakmile se žilka rozechvěla tak, že nakonec praskla a zmizelo světlo vědomí, zavládla tma a nevýslovné uspokojení.
Stáli a těšili se z neutuchajícího polibku, brali si ho a nekonečně se mu dávali, a přesto pořád ještě nebyl vyčerpán. V žilách jim pulsovala krev a plynula společně jako jeden tok. Až je postupně ovládla jakási malátnost či ztěžklost, ospalost, z níž se probudilo světélko vědomí. Ursula začala vnímat noc kolem sebe, vodu, která pleskala o břehy a plynula tak blízko, stromy hučící a svištící pod nápory větru.
Zůstala blízko něj, dotýkala se ho, ale opět se stávala sama sebou. A věděla, že musí jít na vlak. Nechtěla se však od něj odloučit. Nakonec se přece jen vzchopili a vydali na cestu. Už neexistovali v neporušené tmě. Most se třpytil, na druhém břehu řeky mžikala světla, město před nimi a po jejich pravici planulo.
Přesto však ještě jejich těla kráčela temná a hebká, nezpochybni­telná, nedotčená světly ve svrchované a pyšné tmě.
„To hloupé, umělé, přehnaně velké město, vystavující na odiv svá světla. Ve skutečnosti vlastně neexistuje, spočívá na nekonečné tmě, jako odlesk barevné olejové skvrny na temné vodě, co je to? – nic, prostě nic.“

V tramvaji a ve vlaku měla stejný pocit. Světla, civilní uniforma, byly to pouhé triky, lidé, kteří se pohybovali či seděli, byly pouhé odhalené figuríny.
Za jejich bledou, škrobenou rádoby vyrovnaností a občanskou cílevědomostí viděla temný proud, který je všechny držel v šachu. Jejich pohyb jí připomínal papírové lodičky na vodě. Avšak ve skutečnosti byl každý z nich jako temná, nevidomá, dychtivá vlna, která se slepě dere vpřed, temná touž stejnorodou touhou. A to, co říkali a jak se chovali, byla jen faleš, byli to oblečení živočichové. Připomnělo jí to neviditelného muže, který splýval s tmou, zviditelněn pouze svým oblečením.
V průběhu příštích týdnů se neustále pohybovala v téže temné bohatosti, oči se jí rozšířily a svítily jako oči šelmy, kolem úst jí pohrával zvláštní úsměšek,
kterým jako by se vysmívala veškeré předstírané velkoleposti civilizace lidského života kolem.
„Co jste zač, vy nedomrlí občané?“ jako by říkala její prozářená tvář.
 „Ochočené šelmy v rouše beránčím, předvěká tma zfalzifikovaná na společenský mechanismus.“
Neustále se pohybovala v podvědomí smyslů a vysmívala se konfekčnímu, umělému dennímu světlu ostatních.
„Berou na sebe své já, jako si berou šaty,“ říkala si, když se s výsměšným opovržením dívala na škrobené, neutralizované lidi.
 „Připadá jim lepší být úředníky či profesory než temnými, plodnými bytostmi, které existují v potenciální tmě. Co si myslíte, že jste?“ ptala se v duchu profesora, když seděla proti němu na hodině.
 „Co si myslíte, že jste, když si tady tak sedíte v taláru a s brýlemi na nose? Jste číhající tvor, který cítí krev, očima se snaží prohlédnout tmu džungle a čenichá své touhy. To jste, třebaže by tomu nikdo nevěřil a vy byste byl ten poslední, kdo by to připustil.“
V duchu se vysmívala vší té předstírané skutečnosti. Sama však také předstírala. Oblékala se a parádila, chodila na přednášky a čmárala si poznámky. To všechno však s vědomím, jak povrchní a směšně snadné to je. Moc dobře chápala jejich prostou logiku. Byla přece tak chytrá jako oni. Avšak záleželo jí na tom jejich papouškování vědomostí či znalostí, na civilizovaném chování? Ani v nejmenším.

Měla Skrebenského, měla své temné, živoucí já. Před školou, v té vnější tmě, na ni čekal. Čekal na pokraji noci. Záleželo jemu na tom všem? Byla svobodná jako leopard, který řve do tmy. Měla ten silný, temný proud ve vlastní krvi, měla v sobě třpytivé jádro plodnosti, měla svého partnera, který ji doplňoval a sdílel s ní snahu o dosažení cíle. Nic jiného nepotřebovala. Skrebenský celou tu dobu pobýval v Nottinghamu. Také on byl svobodný. Nikoho ve městě neznal, nemusel se držet žádného občanského já. Jejich tramvaje, trhy a divadla, veřejná shromáždění mu připadaly jako roztřesený kaleidoskop, sledoval to jako lev či tygr, když leží s přimhouřenýma očima v kleci a sleduje lidi před ní, nebo jako když leopard leží a zamrká nad nepochopitelnými činy hlídačů. Opovrhoval tím vším – jako by to neexistovalo. Ti jejich dobří profesoři, dobří kněží, jejich dobří političtí mluvčí, jejich dobré, upřímné ženy – neustále měl pocit, jako by se na to v duchu šklebil, smál se při pouhém pohledu na ně. Tolik hrajících loutek, samé dřevo a hadr! Pohlížel na občana, oporu společnosti, vzor, viděl jeho ztuhlé kozlí nohy, které téměř zdřevěněly touhou hrát jako loutky, viděl kalhoty uzpůsobené tomu představení – mužské nohy, ale ztuhlé a znetvořené, ošklivé, mechanické.

Byl nyní o samotě zvláštně šťastný. Na tváři se mu třpytil úsměv. Už neměl žádnou potřebu účastnit se výkonu těch triků jako ostatní. Našel si vlastní cestu, unikl tomu představení, jako divoká šelma unikl rovnou zpátky do džungle. Opatřil si pokoj v klidném hotelu, pronajal si koně a jezdil po kraji, někdy zůstal v nějaké vesnici na noc a vrátil se až nazítří. Připadal si bohatý a hojný sám v sobě. Všechno, co dělal, mu poskytovalo rozkošnické potěšení – ať už jezdil na koni, chodil, ležel na sluníčku či pil v hospodě. Nestál o lidi ani o slova. Pobaveně vše sledoval, pociťoval v sobě rozkošnickou bohatost a plodnost světové noci, kterou obýval. Loutkové podoby lidí, jejich dutě mechanické hlasy, mu byly vzdálené.
Neboť měl neustále před sebou schůzky s Ursulou. Velice často nešla už odpoledne do školy, ale místo toho se s ním procházela. Nebo si najal auto či dvoukolý kočár a vyjeli si za město, kde zastavili, a pěšky se pak sami vydali do lesů. Zatím si ji nevzal. S jemnou, instinktivní šetrností vychutnávali až do konce každý polibek, každé objetí, každou radost z důvěrného doteku, protože podvědomě věděli, že to poslední už je na cestě. Měli konečně vstoupit k prameni stvoření.

Vzala ho k nim domů a zůstal s rodinou v Beldoveru přes víkend. Bylo jí moc milé mít ho doma. S tím svým úsměvným, vemlouvavým šarmem se do jejich rodinného prostředí zvláštně hodil. Všichni ho milovali, cítili v něm spřízněnost. Jeho dobrosrdečné posměšky, jeho milá, rozkošnicky vysmívavá přítomnost byla pro Brangwenovu rodinu rozkoší. Neboť tento dům se vždycky chvěl tmou, a když přišli domů, odkládali své loutkové podoby, aby si lehli a klimbali na sluníčku. Všichni vzájemně vyciťovali svou svobodu, spodní temný proud. Avšak tam, doma, to Ursula nesnášela. Připadalo jí to nechutné. A věděla, že kdyby rodiče tušili skutečnou povahu jejího vztahu ke Skrebenskému, zvláště otec by šílel vzteky. Tak se navenek tvářila jako kterákoli jiná dívka, kterou si víceméně namlouvá muž. A také byla jako kterákoli jiná dívka. Avšak ve svém nitru chovala teď naprostou a konečnou nevraživost vůči společenské konvenci. Každý okamžik dne čekala na jeho další polibek. Blaženě a zahanbeně si to přiznávala. On také, ale dokud ten okamžik nenastal, spíš podvědomě.
Když přišla chvíle, kdy ji měl znovu líbat, pokud mu v tom něco bránilo, připadal si zničený. Jako by mu zšedlo tělo, připadal si ztěžklý jako nehybná mrtvola, neexistoval, pokud se ta chvíle nenaplnila. Konečně došli spolu výsostného naplnění. Byla velká tma a opět větrný, tísnivý večer. Blížili se k Beldoveru, úvozem směřujícím do údolí. Skončili s líbáním a nastalo mezi nimi ticho. Stáli jakoby na okraji útesu a pod nimi se prostírala velká temnota. Spolu s tmou vycházeli z úvozu, temný prostor se prostíral do větru pod nimi, světla nádraží dole blikala, bylo slyšet vzdálené supění důlního vlaku a mezi poryvy větru se ozývalo slabé klinkání jeho vagónků, v černotě protějšího kopce se mihotala světla okraje Beldoveru, napravo od nich se táhla slabá zář pecí podél trati a jejich kroky začaly pokulhávat. Brzy měli vyjít ze tmy do světel. To bylo jako krok zpět, znamenalo to nenaplnění. Dva chvějící se, váhaví tvorové se zdržovali na pokraji tmy a shlíželi na světla a třpyt strojů v dálce. Nemohli se vrátit do normálního světa.
Tak se loudali dál, až přišli k velkému dubu u cesty. V celé své pučící velikosti burácel ve větru a jeho kmen se zachvíval každým svým vláknem, silný a nezkrotný.
„Posaďme se,“ navrhl.
V hučícím kruhu pod stromem, který byl téměř neviditelný, ale jehož mocná přítomnost je přijala, chvíli leželi a dívali se na blikající světla ve tmě na protější straně, na okraji ztmavlého zorného pole zahlédli ubíhající stužku vlaku.
Pak se otočil a políbil ji a ona na něj čekala. Bolest byla pro ni bolestí, kterou chtěla, muka mukami, které si přála. Zůstala uvězněná, zachycená v mocném chvění noci. Co byl muž? – temné, mocné chvění, které ji pohltilo. Vzdálila se jako nesena temným větrem, daleko, předaleko, až do pradávné temnoty ráje, do původní nesmrtelnosti. 

Když vstala, cítila se zvláštně svobodná a silná. Nestyděla se. Kráčel vedle ní, ten muž, který s ní byl. Vzala si ho, byli spolu. Nevěděla, kam se vydali. Ale připadalo jí, jako by přijala jinou povahu. Patřila nyní do toho věčného, neměnného místa, do něhož spolu skočili. V duchu si byla jista a názor toho uměle osvětleného světa jí byl lhostejný. Když stoupali po schodech na lávku přes trať a potkávali cestující, měla pocit, že patří do jiného světa, kráčela kolem nich nedotknutelná, oddělovala ji od nich veškerá temnota. Když doma vešla do osvětlené jídelny, světla a oči rodičů ji neodhalily. Její každodenní já zůstalo stejné. Pouze měla v sobě další, silnější já, které poznalo tmu. Ta podivně nezávislá síla, která existovala ve tmě a pýše noci, ji už neopouštěla. Ještě nikdy nebyla víc sama sebou. Nemohlo ji napadnout, že nikdo, ani ten mladý světák Skrebenský, nemohl mít nic společného s jejím stálým já. Pokud šlo o dočasné, společenské já, nechť se postará samo o sebe.
Celou její duši prodchl Skrebenský – ne ten mladý světák, ale ten nerozlišený muž, kterým byl. Byla si naprosto jista sama sebou, silnější než celý svět. Dál studovala ve škole jako dřív, ale pouze tím skrývala temný, mocný spodní proud svého života. To, jak se cítila a jak byla se Skrebenským, bylo tak silné, že v tom běžném životě jen odpočívala. Ráno chodila do školy, účastnila se přednášek a seminářů a vzdálena tomu všemu, kvetla. Obědvala s ním v hotelu a každý večer s ním trávila buď ve městě, v jeho pokoji, nebo někde venku. Doma se vymluvila, že studuje po večerech na zkoušky, ale studiu nevěnovala nejmenší pozornost. Oba dosáhli absolutního štěstí a klidu. To, že spolu dosahovali naplnění, vše ostatní tak umenšilo, že se cítili svobodní. Jediné, co chtěli, jak dny ubíhaly, bylo, aby jim všechen čas patřil.

Blížily se velikonoční prázdniny. Domluvili se, že odjedou pryč. A nezáleželo na tom, jestli se nevrátí. Vnější skutečnost jim byla lhostejná.
„Asi bychom se měli vzít,“ řekl poněkud smutně.
 Tak, jak byli teď, se opravdu cítili báječně svobodní a jakoby v hlubším světě. Zveřejnit svůj vzájemný vztah znamenalo uvést ho do vztahu se vším tím, co ho ničilo a od čeho byl v tuto chvíli naprosto odloučen. Kdyby se oženil, musel by na sebe vzít svou společenskou podobu. A když pomyslel na svou společenskou podobu, okamžitě ztratil sebedůvěru a stáhl se do sebe. Kdyby byla jeho ženou před společností,
kdyby byla součástí té složité mrtvé skutečnosti, co by s ní měl pak společného spodní proud jeho života? Manželka je téměř materiální symbol, zatímco Ursula nyní pro něj znamenala cosi živějšího než cokoli jiného v konvenčním životě. Usvědčila ze lži veškerý konvenční život, on a ona stáli spolu, temní, živí, nekonečně mocní a živoucně usvědčovali ze lži mrtvý celek, který je držel v šachu.
Sledoval její zamyšlenou, zmatenou tvář.
„Myslím, že se ani nechci za tebe vdát,“ řekla a svraštila čelo.
To se ho poněkud dotklo.
„Proč ne?“
„Promyslíme to později, ano?“ řekla.
Mrzelo ho to, ale stejně ji k zbláznění miloval.
„Ty nemáš tvář, ale museau,“ řekl.
„Opravdu?“ vykřikla a tvář se jí rozzářila jako čistý plamen. Domnívala se, že unikla. On se však k tomu vrátil, odpověď ho neuspokojila.
„Proč si mě nechceš vzít?“ zeptal se.
„Protože nechci být s jinými lidmi,“ vysvětlila mu.
 „Chci s tebou být takhle. Jestli si tě někdy budu chtít vzít, řeknu ti to.“
„Tak dobře,“ odpověděl.
Byl celkem rád, že se neshodli na ničem určitém a že vzala odpovědnost na sebe.
Mluvili o velikonočních prázdninách. Myslela jen na to, jak si je co nejvíc užít.
Odjeli do hotelu na Piccadilly v Londýně. Měla tu vystupovat jako jeho manželka. V jednom obchodu v chudé čtvrti koupili za šilink snubní prstýnek.
Naprosto se zřekli normálního světa smrtelníků. Posedla je sebedůvěra. Cítili se dokonale a výsostně svobodní, nezpochybnitelně pyšní, nepodléhali podmínkám smrtelníků. Žili v dokonalosti, proto nic jiného neexistovalo. Svět byl světem sluhů, kterých si člověk mohl zdvořile nevšímat. Kamkoli šli, vystupovali jako smyslní aristokraté, milí, chytří, vyzařovali čirou pýchu smyslů.
Účinek, jímž působili na druhé lidi, byl úžasný. Kouzlo těch dvou mladých působilo na všechny, s nimiž přišli do styku, ať to byli číšníci či náhodní známí.
„Ano, pane barone,“ odpovídala v legraci zdvořile svému manželovi.
Začali s nimi tedy zacházet jako s aristokraty. On byl důstojníkem u ženistů. Právě se vzali a brzy pojedou do Indie. Obestřel je romantický závoj. Ona skutečně uvěřila, že je mladou ženou manžela se šlechtickým titulem, který se chystá do Indie. Tento společenský fakt bylo příjemné předstírat. Pokud šlo o soukromý život, žili spolu jako muž a žena, bez jakéhokoli omezení. Míjely bezvadné dny – měli spolu strávit tři týdny. Celou tu dobu byli oni sami jedinou skutečností, všechno vnější brali pouze jako hold. Nedbali na peníze, ale nepodnikali nic výstředního. Poněkud ho překvapilo, že za necelý týden utratil dvacet liber, ale jediná nepříjemnost tkvěla v tom, že musel zajít do banky. Mašinérie starého systému pro něj trvala dál, ne systém sám. Peníze prostě neexistovaly. A také žádná z jeho dřívějších povinností. Vrátili se z divadla, povečeřeli, svlékli se a chodili po místnostech v županech. Měli velkou ložnici a rohový obývací pokoj nahoře, vzdálený ruchu ulice a útulný. Jedli jedině v pokoji, obsluhoval je mladý Němec jménem Hans, kterému připadali úžasní, a uctivě jim odpovídal:
„Gewiss, Herr Baron – bitte sehr, Frau Baronin.“
Často byli svědky růžového svítání na druhé straně parku. Z šera začala vystupovat věž westminsterské katedrály, jako korálky podél parku bledly lampy na Piccadilly, až se podobaly můrám a na zšeřelé ulici dole, která celou noc svítila jako kov a ve světle lamp vybíhala daleko do tmy, avšak nyní s rozbřeskem zmlžněla, jako by se zahalila oparem, začala lomozit vozidla. Pak, jak přibylo červánků, otevřeli skleněné dveře a s pocitem vítězství jako dva blažení andělé vyšli na závratně vysoký balkon, shlíželi dolů na dosud spící svět, který měl teprve procitnout do řádného, rachotícího a vlekoucího se ruchu neskutečnosti.

Vzduch však byl chladný. Vrátili se do ložnice, a než šli spát, ještě se vykoupali. Nechávali otevřené dveře do koupelny, takže pára proudila do ložnice a mírně zamlžila zrcadlo. Ona byla v posteli vždycky první. Sledovala ho, jak se koupe, jeho rychlé, nevědomé pohyby, odraz elektrického světla na jeho mokrých ramenou. Vystoupil z vany s vlasy přilepenými na čelo a vytřel si vodu z očí. Byl pro ni dokonalý – čistý, štíhlý, nikde na sobě neměl nic navíc. Hnědé chlupy na těle měl hebké, jemné a zbožněníhodné, byl celý krásně zarůžovělý, jak tam stál v bílé koupelně. Viděl, jak ho její milá, tmavá, živá tvář sleduje z polštáře – přesto ji neviděl –, byla neustále přítomna a pro něj to bylo jako vlastní oči. Nikdy si neuvědomoval její nezávislé bytí. Připadala mu jako jeho vlastní oči a srdce tlukoucí k němu. Přešel k ní, aby si vzal pyžamo. Bylo to vždycky úžasné dobrodružství, přijít až k ní. Objala ho a přičichla si k jeho teplé, změklé kůži.
„Voníš,“ řekla.
„Mýdlem,“ odpověděl.
„Mýdlem,“ opakovala a se smíchem v očích k němu vzhlédla. Oba se smáli.
Brzy tvrdě spali až do poledne, blízko sebe, jedním spánkem. Pak procitli do neustále se měnící skutečnosti jejich stavu. Oni sami obývali svět skutečnosti. Všichni ostatní žili v nižší sféře. Dělali všechno, co chtěli dělat. Zašli k několika lidem – k Dorothy, u níž byla Ursula údajně na návštěvě, a k přátelům Skrebenského, mladým mužům z Oxfordu, kteří jí s dokonalou prostotou říkali paní Skrebenská. Zacházeli s ní dokonce tak uctivě, že si začala myslet, že opravdu obývá celý vesmír, starý svět stejně jako ten nový. Zapomněla, že už je mimo starý svět. Domnívala se, že ho očarovala svým vlastním, skutečným světem. A také ano.
Týdny ubíhaly v té neustále se proměňující skutečnosti. Celou tu dobu pro sebe navzájem znamenali nepoznané světy. Každý pohyb jednoho z nich byl novou
skutečností a dobrodružstvím pro toho druhého. Nechtěli vnější zdroje zábavy. Navštívili jen několik divadel, často pobývali ve svém obývacím pokoji vysoko
nad Piccadilly, otevřeli okna na obou stranách i dveře na balkon a dívali se na Green Park či dolů na miniaturní pohyb dopravy na ulici. Pak náhle, při západu slunce, se jí zachtělo jet pryč. Musela odtud, okamžitě. A za dvě hodiny už byli na nádraží Charing Cross a ve vlaku do Paříže. Paříž navrhl on. Jí bylo celkem jedno, kam pojedou. Velkou radost měla z toho, že se vydali na cestu, a několik dní ji novost Paříže činila šťastnou. Pak se z jakéhosi důvodu nutně chtěla cestou zpátky do Londýna zastavit v Rouenu. On cítil instinktivní nechuť k této její touze. Ona však trvala na svém. Jako by si chtěla vyzkoušet, jak na ni bude město působit.
V Rouenu poprvé zažil chladný pocit smrti – neměl strach z jiného muže, ale z ní. Jako by ho opustila. Šla za něčím, co nebyl on. Nechtěla ho. Staré ulice, katedrála, stáří a monumentální poklid města ji od něj odváděly. Upnula se k městu jako k něčemu, na co pozapomněla, a přitom to chtěla. To byla teď její skutečnost – ta skvělá kamenná katedrála klímající v celé své mohutnosti, která neznala přechodné stavy, ani jí nebylo nikdy nic odepřeno. Majestátní svou stálostí, svou nádhernou absolutností.

Její duše se vydala na samostatnou pouť. Neuvědomil si to a ona také ne. Přesto v Rouenu zažil první smrtelná muka, prvně pocítil smrt, k níž směřovali.
A ona pocítila první těžkou touhu, těžké, přetěžké a beznadějné varování, které se podobalo hlubokému, nepříjemnému upadání do netečnosti a beznaděje.
Vrátili se do Londýna, ještě však měli dva dny. Začal se chvět, pocítil horečnatý strach z jejího odjezdu. Ona měla v sobě jakousi osudovou předtuchu, která ji uklidňovala. Co se má stát, to se stane. Nicméně si udržel celkem dobrou náladu, ještě se nacházel v tom stavu umocněného kouzla, až do doby, kdy odjela a on se v neděli večer vracel tramvají z nádraží St. Pancras na stanici Angel a k Moorgate Street. Pak ho postupně zachvátil chladný děs. Viděl, jak hrozná je City Road, uvědomil si přízračně chladnou ošklivost tramvaje, v níž seděl. Obklopila ho chladná, holá, popelavá sterilita. Kam se ztratil ten zářný a nádherný svět, do něhož právem patřil? Jak se stalo, že skončil na tomhle smetišti?

Měl pocit, že se zblázní! Z hrůzy cihlových budov, tramvaje, popelavě šedých lidí na ulici se mu točila hlava a ztrácel zrak, jako by byl opilý. Šílel.
Žil s ní v uzavřeném, živoucím, pulsujícím světě, kde všechno tepalo bohatostí bytí. Nyní se zmítal uprostřed popelavě vyprahlého, chladného a ztuhlého světa, uprostřed mrtvých zdí a pohybu strojů a plíživých, přízračných lidí. Život zde vymřel, pouze popel se tu pohyboval, vířil či stál ztuhle na místě, probíhala zde hrůzná lomozná činnost, ozývalo se rachocení, jako by padala hlušina, chladná a neplodná. Sluneční paprsky působily jako nepřirozené světlo odhalující popel města, světla v noci se podobala zlověstnému světélkování hniloby. Skoro šílený a bez sebe šel do klubu, kde seděl se sklenkou whisky bez hnutí jako socha. Měl pocit umírajícího, v němž zbývá jen tolik života, aby se podobal kterékoli jiné z těch přízračných, neživoucích bytostí, které v našem mrtvém jazyce nazýváme lidmi. Její nepřítomnost na něj působila hůř než bolest. Ničila jeho bytost. Jako mrtvý přežil dobu od oběda do večeře. Tvář měl celou dobu znehybnělou, ztuhlou a bezbarvou, život pozůstával pouze z vyprahlého, mechanického pohybu. Přesto i on sám se trochu divil té strašné mizérii, která se ho zmocnila. Jak může být tak vyprahlý a mrtvý? Napsal jí dopis.
,,Přemýšlel jsem o tom, že se musíme brzy vzít. Až odjedu do Indie, budu mít větší plat, měli bychom z toho vyjít. Nebo jestli nechceš jet do Indie, mohl bych pravděpodobně zůstat tady v Anglii. Myslím ale, že by se Ti Indie líbila. Mohla bys jezdit na koni a se všemi by ses brzy znala. Kdybys tu chtěla zůstat a složit zkoušky, třeba bychom se mohli vzít hned potom. Hned jak mi dáš vědět, napíšu Tvému otci" - 
Snažil se tedy být bez ní. Kdyby tak mohl být s ní! Jediné jeho přání teď bylo se s ní oženit, aby si jí mohl být jistý. Nicméně celou dobu pociťoval naprostou beznaděj, chlad, mrtvost bez jakéhokoli citu či pocitu přináležitosti.
Chodil všude možně. Ale ať šel kamkoli, věděl, že je tam pouze jeho nepodstatná část, nic ji nevyplňovalo. Šel třeba do divadla a to, co tam slyšel a viděl, působilo na chladný povrch jeho vědomí, to jediné z něj teď zbývalo, a nic za tím nebylo, nedokázal nic prožít. Jako by pouze mechanicky zaznamenával, nic víc. Neměl žádnou bytost, žádný obsah. A stejně působili lidé, s nimiž přicházel do styku. Byly to pouhé permutace známého množství. Ve světě, který nyní obýval, nebylo nic zaobleného či plného, všechno byl jen mrtvý obraz daný rozumem, bez života či bytí.
Většinu času trávil s přáteli a kamarády. Tehdy na všechno zapomínal. Jejich činnost vynahradila jeho sebepopírání, útočili na jeho hrůzu z nicoty. Spokojenější byl jen tehdy, když pil, a pil hodně. Pak se měnil v pravý opak. Stal se teplým, rozptýleným, zářivým oblakem v teplém, rozptýleném a vzdušném světě. Takto rozptýlený a beztvarý splýval se vším. Vše se rozplynulo v růžové záři a bylo to tak moc příjemné, že zpíval.

Ursula se vrátila do Beldoveru uzavřená a pevná. Milovala Skrebenského, nic jiného zatím nepřipouštěla. Přečetla si jeho dlouhý, umanutý dopis o tom, že se vezmou a pojedou do Indie, ale nijak zvlášť na to nereagovala. Jako by si nevšímala toho, co řekl o sňatku. Nedocházelo jí to. Většina dopisu jí připadala, jako by mluvil nesmysly. Odpověděla mu mile a zlehka. Málokdy psala dlouhé dopisy.
,,Indie mi připadá jako krásný nápad. Už se vidím na slonu mezi špalírem přeuctivých domorodců. Ale nevím, jestli mi otec dovolí jet. Uvidíme.
V duchu znovu prožívám ten krásný čas, co jsme spolu strávili. Ale myslím, že ke konci jsem Tě už nějak nebavila. Neměl jsi mě rád, když jsme odjeli z Paříže. Proč?
Moc Tě miluju. Miluju Tvé tělo. Je tak čisté a krásné. Jsem ráda, že nechodíš nahý, protože jinak by se do Tebe zamilovaly všechny ženy. Velmi na Tvé tělo žárlím, tolik je miluji!"
Dopis ho víceméně uspokojil. Ale den po dni žil, jako by neexistoval.
Nemohl přijet do Nottinghamu dřív než koncem dubna. Tehdy ji přemluvil, aby s ním jela návštěvu k přátelům blízko Oxfordu. Tou dobou už byli zasnoubeni.
Napsal jejímu otci a všechno se ujednalo. Přivezl jí smaragdový prstýnek, na který byla velice pyšná. Rodina s ní teď jednala s mírným odstupem, jako by je už opustila.  Jela s ním na tři dny do domu na venkově blízko Oxfordu. Bylo to nádherné a cítila se velmi šťastná. Ale nejvíc vzpomínala na to, jak když ráno vstala, poté co se po noci strávené u ní tiše vytratil do svého pokoje, si najednou připadala velice bohatá o samotě, výsostně se radovala ze samoty ve vlastním pokoji, vytáhla roletu a uviděla švestky dole v zahradě celé sněžně třpytné, radující se ze sluníčka, plně rozkvetlé pod modrou oblohou. Jako by rozhazovaly své květy, vystavovaly ty bělostné květy na odiv pod modrými nebesy! Měla z toho takovou radost! Musela se spěšně obléknout a projít se v zahradě pod švestkami dřív, než někdo přijde a promluví na ni. Vykradla se ven a kráčela jako královna v pohádkovém sadu. Když pohlédla zpod stromu k modré obloze, květy měly stříbřitý odstín. Jemně to tu vonělo, tiše bzučely včely, pocítila úžasnou živost šťastného rána.
Uslyšela gong zvoucí na snídani a zašla dovnitř.
„Kde jsi byla?“ ptali se ostatní.
„Musela jsem se projít pod švestkami,“ odpověděla s tváří rozzářenou jako květina. „Je tam tak krásně.“
Duší Skrebenského se kmitl hněvný stín. Nechtěla ho tam mít s sebou. Zatvrdil svou vůli. Večer vyšel měsíc a květy se přízračně leskly, šli se spolu na to podívat. Uviděla měsíční světlo na jeho tváři, jak čekal blízko ní, a rysy měl jako stříbrné, zastíněné oči neproniknutelné. Byla do něj zamilovaná. Choval se velmi zamlkle.
Zašli dovnitř a ona předstírala, že je unavená, a šla si brzy lehnout.
„Přijď brzy,“ zašeptala, když mu dávala polibek na dobrou noc.
A on napjatě a posedle čekal na chvíli, kdy k ní bude moci přijít.
Těšila se z něj, lichotila mu. Ráda se prsty dotýkala jemné kůže na jeho bocích či hebkých zad, když pod kůží stáhl svaly, svaly posílené jízdou na koni.
Pociťovala velké vzrušení a vášeň z nepoddajné pevnosti jeho těla, které tak měkce a hebce vnímala svými prsty a které jí tak bezpodmínečně sloužilo.
Vlastnila jeho tělo a užívala si je s radostí a bezstarostností vlastníka. Ale on se postupně začal jejího těla bát. Chtěl ji, chtěl ji nekonečně. Avšak do jeho touhy se vloudilo napětí, jakési rozpaky, které mu bránily, aby se těšil z nádherného přibližování a milujícího závěru nekonečného objetí. Bál se. Jeho vůle se octla v neustálém napětí, jako zaťatá.

Závěrečnou zkoušku měla mít v červnu. Trvala na tom, že ji zkusí složit, třebaže během posledních měsíců studium velice zanedbávala. On také chtěl, aby se pokusila získat titul. Pak, domníval se, bude spokojená. Potají doufal, že neuspěje, a bude víc ráda, že má jeho.
„Chtěla bys raději žít v Indii, nebo v Anglii, až se vezmeme?“ zeptal se jí.
„Rozhodně v Indii,“ řekla, aniž o tom nějak zvlášť uvažovala, což ho dráždilo.
Jednou rozzlobeně řekla:
„Budu jen ráda, až odjedu z Anglie. Všechno je tu tak nanicovaté a ničemné, je to tak neduchovní – nesnáším demokracii.“
Když ji slyšel takhle mluvit, rozzlobil se, ani nevěděl proč. Nesnášel, když napadala instituce. Jako by tím napadala jeho.
„Co tím chceš říct?“ zeptal se nevraživě.
 „Proč nesnášíš demokracii?“
„V demokracii se dostanou nahoru jen hamižní a nechutní lidé,“ řekla,
 „protože jedině oni se tam proderou. Pouze degenerované národy jsou demokratické.“
„A co tedy chceš – aristokracii?“ zeptal se, v skrytu duše dojat. Vždycky měl pocit, že podle práva náleží k vládnoucí aristokracii. Přesto však, když se vyjadřovala pro jeho třídu, působilo mu to potěšení, s nímž se mísily rozpaky. Měl pocit, že se smiřuje s čímsi nezákonným, že si přisvojuje jakousi špatnou a trestuhodnou výhodu.
„Ano, aristokracii!“ vykřikla.
 „A raději bych byla pro aristokracii urozenosti než aristokracii peněz. Kdo jsou dneska aristokrati – kdo dostane hlasy jako ten nejlepší, aby vládl? Ten, kdo má peníze a peněžní myšlení. Nezáleží na tom, co ještě má – ale musí mít peněžní myšlení, protože vládne ve jménu peněz.“
„Vládu volí lidé,“ namítl.
„To vím. Ale co jsou to ti lidé? Každý z nich znamená jistý podíl na těch penězích. Nesnáším, když je mi roven každý, kdo má stejně peněz jako já. Vím, že jsem lepší než oni všichni. Nenávidím je. Nerovnají se mi. Nenávidím rovnost na základě peněz. To je podlá rovnost.“
Oči jí planuly, měl pocit, jako by ho chtěla zničit. Popadla ho a snažila se ho zlomit. Vzplál v něm hněv, proti ní. Musí si alespoň vybojovat svou existenci s ní. Posedl ho tvrdý, slepý odpor.
„Mně jsou peníze jedno,“ řekl, 
„ale taky si kvůli nim nehodlám pálit prsty. Na své prsty jsem totiž citlivý.“
„Co je mi po tvých prstech?“ křičela vášnivě. 
„Ty s těmi svými krásnými prsty! Jedeš do Indie, protože tam budeš někdo! Jenom tak před něčím uhýbáš, to je to!“
„A před čím?“ křičel bílý vzteky a strachem.
„Myslíš si, že Indové jsou prostší než my a že tě bude bavit být v jejich blízkosti a být nad nimi pánem,“ řekla.
 „A ještě přitom budeš mít pocit, že je to správné a že jim vládneš pro jejich dobro. Kdo jsi, aby sis osoboval tohle právo? Jakým právem chceš vládnout? Ta tvoje vláda smrdí. K čemu tam vládneš?
Jen proto, aby tam všechno zmrtvělo a znanicovatělo jako tady!“
„Ani v nejmenším necítím žádné takové právo,“ namítl.
„Tak co tedy cítíš? Připadá mi to jako úplná nicota, co ty cítíš a necítíš.“
„A co cítíš ty?“ zeptal se. „Ty si v duchu neosobuješ nějaká práva?“
„Ano, protože jsem v tomhle proti tobě a všem těm tvým starým, mrtvým věcem,“ vykřikla.
 Těmi posledními slovy, tou tvrdou pravdou, jako by mu vyrazila z ruky vlajku, kterou mával. Připadal si jako podťatý v kolenou, k ničemu. Zmocnila se ho strašlivá nevolnost, jako by mu opravdu někdo usekl nohy a on se nemohl hýbat a zůstalo mu jen zmrzačené tělo bez nohou, závislé a k ničemu. Úděsný pocit bezmocnosti, jako by byl pouhou neživoucí figurkou, ho doháněl k šílenství, byl bez sebe.
Nyní, ač byl s ní, zachvacovala ho tahle vlastní smrt a žil jako tělo, z něhož vyprchal život. V tomto stavu neslyšel, neviděl, necítil, jeho život pokračoval
pouze mechanicky.

Nenáviděl ji, jak jen v tomto stavu mohl nenávidět. Lstivě pomýšlel na způsoby, jak ji přimět, aby si ho vážila. Neboť ona si ho nevážila. Odjel od ní a nepsal jí. Flirtoval s jinými ženami, dokonce s Gudrun. To ji velice rozzuřilo. Stále ještě silně žárlila na jeho tělo. S vášnivým vztekem mu vmetla do tváře, že jelikož není dost mužem, aby dokázal uspokojit jednu ženu, točí se kolem jiných.
„Tak já tě nedokážu uspokojit?“ zeptal se jí a opět silně zbledl.
„Ne,“ odpověděla. „Od toho prvního týdne v Londýně jsi mě nikdy neuspokojil. A teď už ti to vůbec nejde. Co to pro mě znamená, že mě máš.“
Pokrčila rameny a odvrátila se s výrazem chladné, lhostejné nicotnosti. Měl pocit, že ji snad musí zabít. Když ho vyprovokovala až k šílenství, když uviděla, jak mu oči potemněly a šílí utrpením, pak zachvátila její duši velká muka, velké a nezdolné utrpení. A v tu chvíli ho milovala. Jak moc ho chtěla milovat! Její touha, aby byla schopna ho milovat, byla silnější než život a smrt.
A v takových chvílích, kdy šílel nad tím, jak ho ničí, kdy zničila veškeré jeho sebeuspokojení, zlomila jeho každodenní já a zbyl jen holý, rudimentární, prvotní muž, šílený z toho mučení, se její vášnivá snaha milovat ho stávala láskou, opět si ho vzala, s všepohlcující vášní spolu dosáhli vyvrcholení, a on věděl, že ji uspokojil. Ale v tom všem už byl rozvíjející se zárodek smrti. Po každém styku byla její zmučená touha po něm, či po tom, co od něj nikdy nedostala, silnější, její láska beznadějnější. Po každém styku byla jeho šílená závislost na ní hlubší, jeho naděje, že bude silný a ve své síle si ji vezme, se oslabila. Cítil se jako pouhý její přívěsek.

Přišly Letnice, chystala se ke zkoušce. Měla si pár dní odpočinout. Dorothy zdědila rodinné jmění a koupila si domek v Sussexu. Pozvala je na pár dní k sobě.
Jeli do Dorothyina úhledného, nízkého domku na úpatí zvlněné sussexské krajiny. Zde si mohli dělat, co chtěli. Ursula vždycky toužila vylézt až na samý vrchol té pahorkatiny. Na kulatý vrcholek vedla bílá stezka. A ona tam musela jít.
Shora pak viděla kanál La Manche několik kilometrů odtud, moře na obzoru jemně se třpytící proti obloze, ostrov Wight, tyčící se jako stín v dálce, lesklou
řeku klikatící se zvlněnou rovinou k moři, hrad Arundel jako zšeřelý masiv a pak zvlněnou, vysokou a hladkou pahorkatinu, která vytvářela vysokou, hladkou
rovinu pod nebem a uznávala jedině nebesa v jejich skvělé, sluncem prozářené síle a trpěla jen pár keřů, které se vetřely na obzor mezi její velkou, nezdolnou masu a měnící se masu oblohy. Dole viděla Ursula vesnice a lesy otevřené krajiny, neohroženě jedoucí vlak jako pěknou věcičku, která důležitě projíždí po lukách a mizí v průrvě mezi kopci, mává bílým proužkem páry, a celou dobu je přitom tak maličká. Tak maličká, a přece ji její odvaha nese z jednoho konce světa na druhý, až už není místo, kde ještě nebyla. A přesto – nebyla snad pahorkatina ve své velkolepé nedotknutelnosti, nesoucí údy i tělo slunce, vpíjející sluneční paprsky a mořský vítr a mořem zvlhlý mrak do své zlatavé kůže, s tou svou skvělou nehybností a klidem bytí – nebyla snad pahorkatina ještě úžasnější? Slepá, ubohá energická kuráž vlaku, který si to maličký supěl členitým terénem k mlhavosti moře, tak rychle a energicky, jí vháněla slzy do očí. Kam jede? Nejede nikam, pouze jede. Tak slepý, tak bez cíle či účelu, a přece tak uspěchaný! Seděla na starém prehistorickém valu a plakala, slzy jí tekly po tváři. Slepě a ošklivě podtuneloval vlak celý svět.
Ursula ležela tváří dolů na pahorkatině, která byla tak silná, které záleželo pouze na styku s věčnou oblohou, a přála si, aby se mohla stát silnou mohylou zřetelně se tyčící k obloze, s hrudí a údy vystavenými všem větrům a mrakům a slunci deroucímu se z nich. Musela však znovu vstát a shlížet ze svého slunečného stanoviště dolů a do dálky na tu členitou, rovnou zem s jejími vesnicemi a kouřem a energií. Vlak jí připadal tak krátkozraký, jak ubíhal do dálky, vesnice tak děsivé svou nepatrností, tak malicherné ve své činnosti.

Skrebenský chodil jako omámený, nevěděl, kde je, ani co tu s ní dělá. Veškerá její vášeň jako by se soustředila na toulky po pahorkatině, a když se musela vrátit na zem, byla zasmušilá. Tam nahoře se radovala a cítila se svobodná. Už se s ním nechtěla milovat v domě. Řekla, že domy nesnáší, a zvláště nesnáší postele. V tom, jak chodil k ní do postele, bylo cosi nechutného. Chtěla trávit noc nahoře na pahorkatině a chtěla, aby tam byl s ní. Léto zrovna začínalo a dny byly kouzelně dlouhé. Asi tak v půl jedenácté, když konečně padla modročerná tma, si vzali přikrývky a stoupali po strmé stezce k vrcholu pahorkatiny, on a ona.
Tam nahoře svítily velké hvězdy a země dole se hroužila do tmy. Tam nahoře s hvězdami si připadala svobodná. V dálce viděli žlutá světla, ale bylo to daleko – na moři či na zemi. Cítila se svobodná nahoře mezi hvězdami. Svlékla se a přinutila ho, aby se také svlékl. Běželi po hladké, bezměsíčné trávě, skoro dva kilometry od místa, kde si nechali oblečení. Běhali v temném, hebkém větru naprosto nazí jako sama pahorkatina. Vlasy měla rozpuštěné a vlály jí kolem ramenou, v sandálech na nohou běžela rychle, tou dlouhou cestou k rybníčku. Hvězdy na kulatém rybníčku se ani nepohnuly. Ursula se tiše odvážila do vody, rukama se snažila hvězdy uchopit.
A pak se náhle otočila a rychle běžela zpátky. Byl tam, vedle ní, ale pouze trpěn. Byl tu jako záštita chránící ji před jejími strachy. Sloužil jí. Vzala si ho, držela ho v objetí, ještě víc si ho k sobě přitiskla, ale oči měla otevřené a dívaly se na hvězdy, jako by s ní spaly a vstupovaly do neproniknutelné temnoty jejího lůna, konečně pronikly až tam. Nebyl to on. Začalo svítat. Stáli spolu na vyvýšenině, na valu navršeném lidmi doby kamenné a čekali na světlo. Objevilo se nad zemí, ale země byla ještě temná. Ursula sledovala bledý proužek na obloze na pozadí temné země. Tma začala modrat. Z moře za ní vanul větřík. Jako by ubíhal k bledému proužku úsvitu. A oni stáli temní na výspě tmy a čekali na rozbřesk.
Světlo zesílilo a vytrysklo na tmavý safír průzračné noci. 
Růžová se vznášela a chvěla, zahořela, zaplanula přechodně v rudou, zatímco žlutá se valila ve velkých vlnách z toho neustále se zvětšujícího pramene, velké žluté vlny tryskaly na oblohu a rozstřikovaly se na tmu, která byla stále modřejší, bledší, až se brzy rozzářilo i to, co předtím bylo tmou. Vycházelo slunce. Objevila se chvějivá, mocná, až děsivá záplava roztaveného světla. Pak vyplul a ukázal se samotný roztavený zdroj. Slunce se octlo na obloze, příliš silné, aby se na ně člověk mohl dívat. A země pod ním byla tak nehnutá, tak mírumilovná. Jenom občas zakokrhal kohout. Jinak vše, od dalekých žlutých kopců až po borovice na úpatí pahorkatiny, opět vyplouvalo do bytí v záplavě nového, zlatavého stvoření.
Bylo to tak nevýslovně nehybné a slibné, ta zlatě nasvícená, vzdálená země, že se Ursulina duše rozkolísala a rozplakala. Náhle se na ni podíval. Slzy se jí hrnuly po tvářích, ústa se podivně křivila.
„Copak je?“ zeptal se jí.
Chvíli bojovala se svým hlasem, než s pohledem upřeným na rozzářenou, krásnou krajinu řekla:
„Je to taková krása.“ Byla tak krásná, tak dokonalá a tak čistá.
On si také uvědomoval, čím se Anglie za pár hodin stane – procitne v slepou, nízkou, namáhavou činnost, a všechno pro nic, bude dýmat špinavý kouř, pojedou na ní vlaky, budou se slepě prodírat vnitřnostmi země, a všechno pro nic. Zmocnil se ho děs.
Podíval se na Ursulu. Tvář měla mokrou od slz, velice jasnou, v zářivém světle vypadala jako proměněná. Nebylo na jeho ruce, aby utřela ty palčivé, průzračné
slzy. Stál mimo, přemožen krutou neschopností. Postupně se v něm vzmáhal velký, bezmocný smutek. Zatím se mu však dařilo s ním bojovat, bojoval za svůj život. Choval se velmi zamlkle, jako by nevnímal věci kolem sebe, jako by čekal na její rozsudek ohledně sebe.

Vrátili se do Nottinghamu, přiblížil se čas její zkoušky. Musela jet do Londýna. Nechtěla s ním však být v hotelu, najala si pokoj v tichém malém penzionu blízko Britského muzea. Ty tiché obytné čtvrti Londýna velice zapůsobily na její mysl. Byly takové úplné. Jejich ticho a klid jako by uvěznilo její mysl. Kdo ji měl vysvobodit?
Večer, když měla za sebou praktickou část zkoušky, šel s ní na večeři do jednoho hotelu u řeky blízko Richmondu. Byl zlatavý, krásný večer, voda žlutá a bílá, sluneční plachty na loďkách šarlatově pruhované a pod stromy modré stíny.
„Kdy se vezmeme?“ zeptal se jí klidně a prostě, jako by to byla pouhá otázka pohodlí.
Sledovala pohybující se loďky na řece. Pohlédl na její zlatavý, zmatený museau. Stáhlo se mu hrdlo.
„Nevím,“ odpověděla.
V hrdle pocítil žhavý smutek.
„Proč nevíš – ty se nechceš vdát?“ zeptal se jí.
Pomalu otočila hlavu a její zmatená tvář, podobná tváři chlapce a bez výrazu, protože se snažila myslet, vzhlédla směrem k němu. Neviděla ho, protože se zamyslela. Nevěděla tak úplně, co řekne.
„Myslím, že se nechci vdávat,“ odpověděla a její naivní, utrápené a zmatené oči na chvíli ulpěly na jeho a pak se zase zamyšleně odvrátily.
„Myslíš tím nikdy, nebo zatím ne?“ zeptal se.
Hrdlo se mu sevřelo ještě víc, tvář měl znetvořenou, jako by ho někdo škrtil.
„Myslím nikdy,“ odpovědělo za ni jakési vzdálené já. Jeho znetvořená, škrcená tvář se na ni pár okamžiků beze změny dívala a pak se mu z hrdla vydral podivný zvuk. Ona se lekla, vzpamatovala se a zděšeně ho uviděla. Učinil podivný pohyb hlavou, brada mu škubla směrem k hrdlu, znovu se ozvalo to zvláštní škytnutí, tvář se mu znetvořila jako šílenci a rozplakal se, plakal slepě a usedavě, jako by v něm praskla pružina ovládání.
„Tony, prosím tě, ne,“ vykřikla v úleku.
Drásalo jí to všechny nervy, vidět ho takhle. Začal šátrat po židli, aby vstal. Plakal však nezvladatelně, nehlučně, s tváří zkřivenou a znetvořenou jako maska, nezvyklými vráskami na tváři se mu valily slzy. Slepě, s tváří neustále pokřivenou v té strašné masce nahmátl klobouk a poslepu scházel z terasy: bylo osm hodin, ale ještě prudké světlo. Ostatní lidé civěli. Velice rozrušená, zčásti podrážděná, zůstala u stolu, zaplatila číšníkovi půl sovereignu, sebrala svůj žlutý hedvábný kabát a šla za Skrebenským. Uviděla ho, jak chodí křehkými, slepými kroky po cestě kolem řeky. Podle podivné topornosti a napětí jeho postavy poznala, že stále ještě pláče. Rozběhla se rychle za ním a vzala ho v podpaží.
„Tony,“ křičela, „prosím tě, neplač! Co se ti stalo? Proč to děláš? Neplač. Není to nutné.“
Slyšel ji a její slova krutě, zpochybnila jeho mužství. Ale přesto se nemohl ovládnout. Tvář i hruď se mu otřásaly křečovitým pláčem, jakoby automatickým.
Jeho vůle a vědomí s tím neměly nic společného. Prostě nemohl přestat.
Kráčela vedle něj a držela ho za paži, zamlklá podrážděním, zmatkem a bolestí. Šel nejistě jako slepec, protože mysl mu oslepil pláč.
„Pojeďme domů. Vezmeme si taxi, ano?“ navrhla.
Nemohl jí věnovat pozornost. Velice rozrušená a rozčilená ne­určitě mávla na taxík, který projížděl pomalu kolem. Šofér zasalutoval a zastavil. Otevřela dvířka a postrčila Skrebenského dovnitř, pak se sama posadila. Hlavu držela zpříma, ústa pevně sevřená, vypadala tvrdě, chladně a zahanbeně. Cukla sebou, když se na ni otočila brunátná tvář řidiče, plnokrevný, živočišný obličej s černým obočím a hustým, krátce přistřiženým knírem.
„Kampak to bude, paní?“ zeptal se a ukázal bílé zuby. Na chvíli ji to opět rozrušilo.
„Rutland Square 40,“ řekla.
Rukou se dotkl štítku čepice a pomalu rozjel auto. Jako by se s ní spolčil. Oba si Skrebenského nevšímali. Ten seděl v taxíku jako polapený, tvář mu stále ještě cukala, občas trošku zavrtěl hlavou, aby setřásl slzy. Rukama vůbec nehýbal. Nemohla snést pohled na něj. Seděla se vzpřímenou hlavou, tváří k okénku.
Nakonec, když opět začala ovládat sama sebe, se k němu otočila. Byl mnohem klidnější. Tvář měl mokrou, občas mu v ní škublo, ruce stále ještě ležely bez hnutí. Oči se však dost zklidnily, jako obloha umytá deštěm, naplnily se bledým světlem a znehybněly, skoro jako oči ducha. V lůně jí vyšlehla bolest pro něj.
„Nevěděla jsem, že ti ublížím,“ řekla a lehce, zkusmo mu položila ruku na paži.
 „Ta slova jsem vyřkla nevědomky. Vlastně nic neznamenala.“
Zůstal zcela nehybný, slyšel, ale byl vyplakaný dobleda a nic necítil. Čekala a sledovala ho, jako by byl nějaký zvláštní, nepochopitelný tvor.
„Nebudeš už plakat, že ne, Tony?“
Pocítil palčivou hanbu a zatrpklost vůči ní. Všimla si, jak má mokrý knír. Vytáhla kapesník a začala mu utírat tvář. Řidič k nim seděl otočený mohutnými,
nehybnými zády, jako by je vnímal, ale byli mu lhostejní. Skrebenský se ani nepohnul, když mu Ursula otírala tvář, jemně, opatrně, a přesto nešikovně,
ne tak dobře, jako by si ji utřel sám. Její kapesník byl příliš malý. Brzy se promáčel. Nahmátla mu v kapse jeho vlastní. Ten byl větší a ona mu pečlivě osušila tvář. Celou dobu zůstal bez hnutí. Pak si přitáhla jeho hlavu a políbila ho. Tvář měl chladnou. Zabolelo ji srdce. Viděla, jak se mu rychle znovu hrnou slzy do očí. Jako by byl dítě, opět mu utřela oči. Teď však i ona byla na pokraji slz. Zkousla si dolní ret. Seděla tedy bez hnutí, ze strachu, že také začne plakat, seděla blízko něj a hřejivě, milujícně a pevně ho držela za ruku. Mezitím auto jelo dál a začal se snášet hebký slunovratný soumrak. Dlouhou chvíli seděli bez hnutí. Jenom občas stiskla jeho ruku těsněji, milujícně, pak postupně stisk povolila.

Padl soumrak. Objevilo se světlo či dvě. Řidič zastavil, aby rozsvítil. Skrebenský se poprvé pohnul, naklonil se dopředu a sledoval řidiče. Jeho tvář měla týž nehybný, očištěný, téměř dětský a neosobní výraz. Uviděli podivný, zakulacený, tmavý obličej šoféra, který zpod svraštělého obočí napínal oči do lampy. Ursula se zachvěla. Byla to téměř tvář rychlého, silného a opatrného živočicha, který je vnímal, měl je téměř ve své moci. Přitiskla se víc ke Skrebenskému.
„Lásko?“ řekla tázavým tónem, když se auto opět rozjelo.
Nepohnul se, ani nehlesl. Nechal ji, aby ho držela za ruku, dovolil, aby se v houstnoucí tmě natáhla a políbila ho na nehybnou tvář. Pláč utichl – už nechtěl plakat. Vzchopil se a byl opět sám sebou.
„Lásko moje,“ opakovala ve snaze upoutat jeho pozornost. Ale zatím to nebylo možné.
Díval se na silnici. Projížděli kolem Kensingtonských zahrad. Poprvé otevřel rty.
„Mohli bychom vystoupit a jít do parku?“ zeptal se.
„Ano,“ odpověděla nejistě, protože nevěděla, co se chystá.
Po chvíli sundal dorozumívací troubu z háčku. Viděla, jak podsaditý, silný a soběstačný šofér naklonil hlavu.
„Zastavte u Hyde Park Corner.“
Tmavá hlava přikývla, auto jelo nezměněnou rychlostí dál.
Brzy zastavili. Skrebenský muži platil. Ursula poodstoupila. Uviděla, jak muž zasalutoval, když dostal spropitné, a pak, než opět auto rozjel, se otočil a věnoval jí ten hbitý, mocný, živočišný pohled, oči velice zaostřil a bělmo se mu zachvělo. Pak se rozjel do hustého provozu. Nechal ji jít. Měla z něj strach.
Skrebenský s ní zašel do parku. Dosud tam hrála kapela a park se hemžil lidmi. Naslouchali vlnivému tónu hudby a pak odešli stranou na temnou lavičku, kde seděli těsně u sebe, ruku v ruce. Konečně se ho, jakoby uprostřed ticha, zeptala:
 „Co se tě tak dotklo?“
Ona to skutečně nechápala.
„Když jsi řekla, že si mě nikdy nevezmeš,“ odpověděl s dětskou prostotou.
„Ale proč se tě to tak dotklo?“ ptala se dál.
 „Nemusíš si zase tak brát všechno, co řeknu.“
„Já nevím – nechtěl jsem,“ řekl pokorně a zahanbeně.
Láskyplně mu znovu stiskla ruku. Seděli blízko sebe, díval se, jak kolem chodí vojáci se svými dívkami, myriády světel putovaly po širokých třídách, které sousedily s parkem.
„Nevěděla jsem, že ti na tom tak záleží,“ řekla také pokorně.
„Já taky ne,“ odpověděl. „Úplně mě to vzalo. – Ale záleží – nejvíc ze všeho na světě.“
Hlas měl tak klidný a bezbarvý, že jí srdce zbledlo strachy.
„Lásko moje!“ řekla a přimkla se k němu. Ale neříkala to z lásky, ale ze strachu.
„Ze všeho na světě nejvíc – nezáleží mi na ničem jiném – ani v životě, ani po smrti,“ vyřkl týmž vyrovnaným, bezbarvým hlasem tu zásadní pravdu.
„Na čem ti záleží nejvíc?“ zašeptala zachmuřeně.
„Na tobě – abys byla se mnou.“
A znovu se bála. Nechá se tím přemoci? Krčila se těsně vedle něj. Seděli naprosto bez hnutí, naslouchali silnému, těžkému, rytmickému hluku města, šepotu milenců procházejících kolem, krokům vojáků. Zachvěla se.
„Je ti zima?“ zeptal se jí.
„Trošku.“
„Půjdem se někam navečeřet.“
Byl teď klidný a rozhodný, vzdálený a velmi krásný. Jako by ji měl v nějaké podivné, chladné moci. Zašli do restaurace a pili chianti. Ale jeho bledost nemizela.
„Nechoď ode mě dneska večer pryč,“ řekl nakonec s prosbou v očích. Byl tak divný a neosobní, že se bála.
„Ale co tomu řeknou tam, kde bydlím,“ namítla se zachvěním.
„Vysvětlím jim to – vědí, že jsme zasnoubení.“
Seděla bledá a němá. Čekal.
„Půjdeme?“ zeptal se nakonec.
„Kam?“
„Do nějakého hotelu.“
V srdci se zatvrdila. Mlčky souhlasně vstala, ale nyní byla chladná a neskutečná. Nicméně mu to nemohla odmítnout. Připadalo jí to jako osud, o který nestála.
Šli někam do italského hotelu a dostali pokoj s velkou postelí, čistý, ale ponurý. Na stropě nad postelí byl vymalovaný medailon s kyticí. Připadal jí hezký.
Přišel k ní a přimkl se k ní velice těsně, bylo to jako ocelové sevření. Zvedla se v ní vášeň, divoká, ale chladná. Nicméně ten večer zažili nespoutanou, nedozírnou, dobrou vášeň. Spal pak s ní v těsném objetí. Celou noc ji pevně objímal. Nechala se, byla svolná, ale sama nespala hlubokým, skutečným spánkem.

Ráno ji probudilo šplíchnutí vody na dvoře a sluneční svit proudící sem mříží na okně. Měla pocit, že je v cizině. A Skrebenský se k ní tiskl jako upír.
Ležela bez hnutí a přemýšlela, zatímco on ji jednou rukou objímal, hlavu měl opřenou o její ramena, tělo o její tělo, hned za ní. Ještě spal.
Dívala se, jak sem žaluziemi padají pruhy slunečního světla a její bezprostřední okolí zmizelo. Octla se v nějakém jiném světě, kde se rozplynuly a zmizely staré zábrany, kde se člověk pohyboval volně, nebál se svého bližního, nemusel si dávat pozor, ani se hájit, byl klidný, lhostejný, uvolněný. Toulala se svobodně a volně v jakémsi stříbřitém světle. Pouta světa se rozlomila. Tenhle anglický svět zmizel. Uslyšela dole na dvoře někoho volat: „Giovanni – Giovanni!“
A věděla, že se octla v nové zemi, v novém životě. Bylo moc příjemné takhle bez hnutí ležet a v duchu se volně a prostě toulat stříbrným světlem nějakého jiného, prostšího a přirozenějšího světa. Ale neustále tu čekala ta neblahá předtucha, aby se jí zmocnila. Začala si víc uvědomovat Skrebenského. Poznala, že se probouzí. Musí se v duchu přizpůsobit, kvůli němu se musí rozloučit s tím dalším světem.
Poznala, že už nespí. Ležel bez hnutí, vědomě nehybný, ne jako když spal. Pak ji téměř křečovitě stiskl v náruči a napůl bázlivě se zeptal:
„Spala jsi dobře?“
„Moc dobře.“
„Já taky.“
Odmlčeli se.
„A miluješ mě?“ zeptal se.
Otočila se a věnovala mu pátravý pohled. Jako by byl někde mimo ni.
„Ano,“ odpověděla.
Řekla to však z pouhé samolibosti, a protože si nepřála další trápení. Opět se podivně odmlčeli, což ho děsilo.
Leželi v posteli dost dlouho, pak zazvonil, aby jim přinesli snídani. Chtěla jít rovnou pryč, až vstanou. V tomto pokoji byla spokojená, ale pomyšlení na pohledy cizích lidí dole v hale ji znepokojovalo.

Mladý Ital, Sicilan s tmavou, mírně poďobanou tváří v jakési šedé kazajce zapnuté až ke krku, se objevil s podnosem. Ve tváři měl téměř africkou nevyrušitelnost,
netečnost a neproniknutelnost.
„Člověk si připadá jako v Itálii,“ řekl mu Skrebenský bodře.
 Na tváři toho chlapíka se objevil nepřítomný, téměř bázlivý výraz. Nerozuměl.
„Je to tu jako v Itálii,“ vysvětlil mu Skrebenský.
Italovi probleskl ve tváři nechápavý úsměv, vyložil jídlo z podnosu a zmizel. Nerozuměl, nechtěl nic pochopit, zmizel ode dveří jako napůl ochočené divoké zvíře. Ursula se mírně zachvěla, když si uvědomila tu hbitou, ostře vnímavou a zaujatou živočišnost toho člověka. Skrebenský jí to ráno připadal krásný, tvář měl zněžnělou a prosycenou utrpením a láskou, pohyboval se klidně a jemně. S chladným odstupem se od něj vzdalovala. Jako by neustále musela snášet tu vzdálenost, která je rozdělovala. Ale on si toho nebyl vědom.  Obdivovala jeho pohyby, to, jak si mazal med na rohlík či naléval kávu. Když posnídali, ležela opět bez hnutí na polštářích, zatímco on se šel umýt.  

Vrátila se domů, ale tentokrát jel s ní. Chtěl být u ní. Chtěl, aby se za něj vdala. Byl už červenec a na začátku září se měl plavit do Indie. Nemohl snést pomyšlení, že by tam jel sám. Nervózně se jí držel nablízku. Zkoušky skončily, vysokou školu měla za sebou. Zbývalo jí buď se vdát, nebo začít znovu pracovat. Nezažádala si o žádné místo. Všichni měli za to, že se vdá. Indie ji lákala – ta neznámá, neznámá země. Avšak když pomyslela na Kalkatu, Bombaj či Simlu s jejich evropskými obyvateli, nepřipadala jí Indie o nic lákavější než Nottingham. U zkoušky neuspěla, propadla, nedosáhla titulu. Byla to pro ni rána. Zatvrdila se v duši.
„Nevadí,“ říkal jí.
 „Co na tom, jestli jsi bakalářka humanitních věd Londýnské univerzity? Co víš, to víš, a pokud budeš paní Skrebenská, ten titul je stejně k ničemu.“
Místo aby ji to utěšilo, ještě víc se zatvrdila a znecitlivěla. Stála teď před osudovým rozhodnutím. Měla si vybrat, zda chce být paní Skrebenská, nebo dokonce baronka Skrebenská, manželka poručíka u královských ženistů, či sapérů, jak jim říkal, a žít s evropským obyvatelstvem v Indii – nebo zůstat Ursulou Brangwenovou, neprovdanou učitelkou. Střední stupeň zkoušky ji kvalifikoval. Patrně by i teď mohla snadno dostat místo pomocné učitelky na jedné ze středních škol, možná dokonce na gymnáziu ve Willey Green. Co si zvolí?
Nejvíc nesnášela pomyšlení, že by se zase nechala spoutat učením. To si z duše ošklivila. Nicméně když si představila, že by se vdala a žila se Skrebenským
mezi evropským obyvatelstvem v Indii, cosi se jí vzpříčilo v duši. Nemohla se rozhodnout, uvízla v mrtvém bodě. Skrebenský čekal, ona čekala, všichni čekali na rozhodnutí. Když s ní mluvil Anton a rafinovaně se jí snažil vemluvit představu sebe jako manžela, věděla, jak jeho slova padají naprosto mimo. Na druhé straně, když navštívila Dorothy a probíraly tu záležitost spolu, měla pocit, že si ho vezme brzy, hned, jako výraz odmítnutí Dorothyiných názorů. Celá situace byla skoro k smíchu.
„Ale miluješ ho?“ ptala se Dorothy.
„To není otázka lásky,“ odpověděla Ursula.
 „Miluju ho dost – určitě víc než kohokoli jiného na světě. A už nikdy nikoho nebudu milovat stejně. Sklidili jsme jeden z druhého to nejlepší. Ale na lásce mi nezáleží. Nemá pro mě cenu. Je mi jedno, jestli miluju, nebo ne, jestli se mi dostává lásky, nebo ne. Co to pro mě znamená?“
Pokrčila rameny v nelítostném, hněvivém opovržení.
Dorothy se nad tím zamyslela, měla na ni vztek a bála se.
„A na čem ti tedy záleží?“ zeptala se podrážděně.
„Nevím,“ odpověděla Ursula.
 „Ale spíš na něčem neosobním. Láska – láska – láska – co to znamená – co to obnáší? Pouhé osobní uspokojení. Nikam to nevede.“
„To se snad nečeká, že by někam vedla, ne?“ ozvala se Dorothy výsměšně. 
„Měla jsem za to, že je to cíl sám pro sebe.“
„No a co tedy má znamenat pro mě?“ vykřikla Ursula. 
„Jako cíl sám pro sebe bych mohla milovat stovku mužů, jednoho po druhém. Proč bych měla skončit nějakým Skrebenským? Jestli je láska cílem sama o sobě, tak proč bych neměla pokračovat a milovat všechny typy, které se mi líbí, jednoho po druhém? Je spousta mužů, kteří nejsou Anton a které bych mohla milovat – které bych ráda milovala.“
„Pak ho tedy nemiluješ,“ řekla Dorothy.
„Říkám ti, že ano – docela dost a možná víc, než bych milovala kohokoli z těch ostatních. Jenomže je spousta věcí, které nemá Anton a které bych milovala u ostatních mužů.“
„Co například?“
„Na tom nezáleží. Ale jakési silné pochopení u některých, a pak důstojnost, přímost, cosi nezpochybnitelného, co mají pracující muži, a taky veselou, lehkomyslnou
vášnivost, kterou někdy vidíš – muže, který by dokázal opravdu hodit věci za hlavu -“ Dorothy cítila, že Ursula už touží po něčem, co jí tento muž neposkytuje.
„Problém je tedy v tom, co vlastně chceš,“ navrhla Dorothy.
 „Jsou to jen jiní muži?“Ursula zmlkla. Toho se sama děsila. Že by to byla prostě promiskuita?
„Protože jestli to tak je,“ pokračovala Dorothy, „měla by sis raději vzít Antona, protože to druhé může skončit jedině špatně.“
Takže Ursula si ze strachu ze sebe měla vzít Skrebenského.
Měl nyní hodně co na práci, protože se připravoval do Indie. Musel navštěvovat příbuzné a uzavírat obchodní smlouvy. Byl si nyní Ursulou téměř jist. Zdálo se, že se podvolila. A z něj jako by se opět stal důležitý, sebejistý muž.
Nastal první srpnový týden a on měl navštívit velký dům své pratety na lincolnshirském pobřeží, kde se měla sjet velká společnost, na kterou si teta potrpěla. Měli hrát tenis, golf, jezdit v automobilech a na motorových člunech. Ursula dostala pozvání, aby tam s nimi strávila týden. Jela tam poněkud nerada. 

Sňatek byl víceméně stanoven na osmadvacátého. Do Indie měli vyrazit pátého září. Jedno podvědomě cítila – že do Indie nikdy nepopluje. Jakožto důležití hosté – protože měli před svatbou – dostali s Antonem pokoje ve velkém bungalowu. Měl rozlehlou halu uprostřed, dvě menší pracovny a dvě chodby, z nichž vedly dveře do osmi či devíti ložnic. Skrebenský dostal pokoj na jedné chodbě, Ursula na protilehlé. Cítili se mezi tolika lidmi ztracení. Avšak protože byli milenci, měli dovoleno chodit si venku o samotě, jak chtěli. Přesto se cítila uprostřed těch neznámých lidí cize, byla nesvá, jako by tu postrádala soukromí. Nebyla zvyklá na takové uzavřené společnosti. Naháněly jí strach. Připadala si odlišná od nich všech s tou jejich přízemní, lehkou a povrchní důvěrností, která jako by je nic nestála. Bylo to jakési rádoby originální nekonvenční prostředí. To se jí nelíbilo. V případě větší společnosti, u sešlostí různých lidí měla raději formálnost. Měla pocit, že nečiní dojem, který se od ní čeká. Neuměla to, nebyla krásná, nebyla nic. I před Skrebenským si připadala nedůležitá, téměř méněcenná. On se své role mezi ostatními dokázal zhostit velice dobře.

Vyšli spolu do temného večera. Za mraky prosvítal měsíc, vrhal rozptýlené světlo, chvílemi zazářil matnou perletí. Kráčeli spolu po mokrých, zvlněných písčinách u moře, naslouchali běhu dlouhých, těžkých vln, které se přízračně bělaly a šuměly.
Jak šla, jemného hedvábí jejích šatů – nabírané sukně z modrého šantungu – se zmocnil vítr vanoucí od moře, látka pleskala a lepila se jí na nohy. Nebylo jí to příjemné. Jako by ji všechno prozrazovalo a ona se nedokázala vzchopit k odmítnutí, byla tak zmatená. Vedl ji dál k závětří mezi písečnými dunami, skrytému uprostřed šedých trnitých keřů a šedé, lesknoucí se trávy. Přitiskl ji k sobě a ucítil celé to pevné, nevýslovně žádoucí tělo pod jemným hedvábím, které jí povívalo kolem nohou. To hedvábí, jež ohnivě obepínalo tu skrytou, a přece odhalovanou zaoblenost
a pevnost jejího těla, jako by jím projíždělo jako oheň a rozpalovalo mu mozek jako síru. Líbil se jí ten elektrický oheň hedvábí pod jeho rukama na jejích údech, ten oheň přeskočil k ní, jak se přibližoval k odhalení. V odpověď se chvěla jako gejzír zelektrizovaného, pevného plynutí. Přesto  měla celou dobu pocit, že pro něj není krásná, pouze vzrušující. Nechala ho, aby se jí zmocnil, a on jako by šílel vzrušenou vášní. Ale když potom ležela na chladném, jemném písku a dívala se vzhůru na mračnou, jemně světélkující oblohu, měla pocit stejného chladu jako předtím. A přece on ztěžka dýchal a připadal jí téměř divošsky uspokojený. Jako by se pomstil.
Jemný vánek rozkymácel mořskou trávu a otřel se jí o tvář. Kde je to vrcholné naplnění, které nikdy nezažije? Proč je tak chladná, nevzrušená, lhostejná?
Když se vraceli domů a ona uviděla ta mnohá, ohavná světla seskupení několika bungalowů, tiše jí řekl:
 „Nezamykej se.“
„Tady bych to radši udělala,“ odpověděla.
„Ne, ne. Patříme k sobě. Nepopírejme to.“
Neodpověděla a on si její mlčení vysvětlil jako souhlas.
V pokoji bydlel s jiným mužem.
„Doufám,“ začal Anton, „že se nevzbouří celý dům, když přejdu do příjemnějších končin na druhou stranu.“
„Pokud se to obejde bez rámusu a nevstoupíte do nesprávných dveří,“ řekl druhý muž a uložil se k spánku.
Skrebenský vyšel v pruhovaném pyžamu. Přešel velkou jídelnu, kde ještě žhnul oheň a bylo cítit doutníky, whisky a kávu, vstoupil do protější chodby a našel Ursulin pokoj. Nespala a oči měla rozšířené utrpením. Byla ráda, že přišel, byť jen pro útěchu. Bylo jí útěchou, když ji objímal a cítila na sobě jeho tělo. Jak cizí jí připadaly jeho paže a tělo! Ale přesto ne tak hrozně cizí a nepřátelské jako pociťovala zbytek domu. Nechápala, jak tady může tak trpět. Byla zdravá a ohromně ji všechno zajímalo. Hrála tenis a učila se golf, veslovala a plavala na hloubce v moři a všechno se jí doopravdy líbilo, byla nadšená. A přesto se celou tu dobu mezi ostatními cítila jako v šoku a nedůvěřivě, jako by se její nespoutaně citlivá nahota
odhalovala tvrdému, brutálnímu a materiálnímu působení těch ostatních.

Dny plynuly nepozoruhodně v plném, téměř namáhavém tělesném vyžití. Skrebenský byl jedním uprostřed ostatních, až přišel večer, a pak ji měl pro sebe.
Dopřáli jí velkou svobodu a zacházelo se s ní velice uctivě, jakožto s dívkou na prahu manželství, chystající se odjet na jiný kontinent. Potíž nastávala večer. Tehdy ji přepadala touha po čemsi neznámém, vášeň pro cosi, co nedokázala pojmenovat. Když padl soumrak, chodila sama po pobřeží v očekávání čehosi, jako by šla na schůzku. Slaná a trpká vášeň moře, jeho lhostejnost vůči zemi, jeho houpavý, rozhodný pohyb, jeho síla a útočnost a jeho palčivá sůl jako by v ní vzbuzovaly téměř šílenství, jako by ji mučily nekonečnými náznaky naplnění. A pak jako člověk přišel Skrebenský, kterého znala, kterého měla ráda, který byl přitažlivý, ale jehož duše ji s těmi silnými vlnami nemohla obsáhnout, ani ji nemohl svou hrudí přimět k palčivé, slané vášni. Jednou vyšli po večeři ven, přes rovinaté golfové hřiště k dunám a k moři. Na nebi svítily malé, zastřené hvězdy, všude byl klid a husté šero. Šli spolu mlčky, s námahou se brodili těžkým sypkým pískem průrvy mezi dunami. 
Náhle, když přecházela těžkou písečnou úžinu, zvedla hlavu a ucukla, protože se na okamžik poděsila. Před ní se objevila silná bělost, měsíc svítil jako kulatá dvířka pece, z nichž vychází záře měsíčního svitu na přímořskou polovinu světa, oslepující, děsivá záře bílého světla. Vykřikli a na chviličku ustoupili do stínu. Měl pocit, jako by se mu odhalila hruď, v níž se skrývala tíže tajemství. Měl pocit, že se rozplývá do nicoty jako korálek, který rychle mizí v žhnoucím plameni.
„To je nádhera!“ vykřikla Ursula polohlasem. „To je nádhera!“
A popošla vpřed, ponořila se do toho. On šel za ní. Ona jako by splývala s tou září, směrem k měsíci. Písčiny vypadaly jako stříbrný prach, moře se pohybovalo v jedno­litém jasu, vybíhalo k nim a ona šla naproti postupující, pableskující, vzlínavé vodě. Nabízela svá ňadra měsíci, břicho blyštivé, dmoucí se vodě. On stál v pozadí zahalen, jako stín věčně se rozplývající. Stála na kraji vody, na kraji jednolité, pableskující vodní masy a vlna se jí přelila přes nohy.
„Chci jít,“ volala silným, pronikavým hlasem. „Chci jít.“
Uviděl měsíční světlo na její tváři, vypadala jako z kovu, slyšel její zvonivý, kovový hlas, který mu připadal jako hlas harpyje.
Jako číhající, posedlý tvor pobíhala na kraji vody a on za ní. Viděl pěnu vlny a za ní tvrdou, průzračnou vodu, jak zavířila u jejích nohou a kotníků. Mávala rukama, aby udržela rovnováhu, čekal, že ji každou chvíli uvidí, jak oblečená vejde do moře a nechá se unášet proudem.
„Kam?“ zeptal se jí.
„Nevím.“
Popadla ho za paži, pevně ho uchopila jako svého zajatce a vedla ho kousek dál podél oslepující, omračující vody. Pak ho tam v té velké světelné záři pevně sevřela, jako by náhle v sobě měla ničivou sílu a pevně stiskla v objetí, zatímco její ústa hledala jeho v tvrdém, rvoucím, stále se stupňujícím polibku, až jeho tělo ztratilo v jejím sevření veškerou sílu, srdce se rozplývalo strachy z toho divokého polibku zobance harpyje. Voda jim opět šplouchala na nohy, ale ona si toho nevšímala. Jako by o tom vůbec nevěděla, jako by tlačila svými zobancovými ústy, až by dosáhla jeho srdce. Pak se konečně odtrhla a pohlédla na něj. Věděl, co chce. Vzal ji za ruku a vedl ji po pobřeží zpátky k dunám. Šla mlčky. Měl pocit, jako by ho čekala osudová zkouška a byla to otázka života či smrti. Vedl ji k temnému dolíku.
„Ne, tady,“ řekla a popošla k svahu zaplavenému měsíčním světlem. Ležela bez hnutí, dokořán otevřenýma očima sledovala měsíc. Přistoupil k ní rovnou, bez jakékoli milostné předehry. V pevném sevření ho tiskla k sobě. Zápas, boj o naplnění byl hrozivý. Trval tak dlouho, až začal trýznit jeho duši, až se vzdal , jako by byl mrtvý, a ležel s tváří zabořenou zčásti do jejích vlasů, zčásti do písku, bez hnutí, jako by už měl zůstat bez hnutí navždy, skryt ve tmě, pohřben, chtěl být pouze pohřben v božské temnotě, pouze to a nic víc. Jako by omdlel. Trvalo dlouho, než přišel k sobě. Uvědomil si, jak se jí zvedají ňadra. Vzhlédl. Její tvář ležela v měsíčním svitu jako obraz, oči dokořán otevřené a nehybné. Avšak z těch očí se pomalu začala kutálet slza, a jak klouzala po tváři dolů, třpytila se v měsíčním svitu. Měl pocit, jako by mu do toho již mrtvého těla ještě někdo vrážel nůž. S hlavou nepohodlně pozdviženou se díval, na pár minut úplně zkoprněl a sledoval ten neměnný, nehybný obličej, v měsíčním světle působící jako kov, ty nehybné, nevidoucí oči, v nichž se pomalu tvořily slzy, chvěly se s třpytným měsíčním světlem, pak zalily oči, přetekly a kanuly po tváři, slzy zatížené měsíčním svitem kanuly do tmy, aby dopadly do písku. Postupně se odvrátil, jako by se bál, – ona se nepohnula. Letmo na ni pohlédl – ležela jako předtím. Dokáže se odpoutat? Otočil se, uviděl
otevřené pobřeží jasně před sebou a vrhl se pryč, dál a dál, ještě dál od té hrozivé postavy, která ležela natažená v měsíčním světle na písčinách a po nehybné, věčné tváři jí kanuly slzy na zem. Měl pocit, že jestli ji bude muset ještě někdy uvidět, zláme mu to kosti, rozdrtí tělo, bude navždy zničen. A zatím pořád ještě miloval své živé tělo. Toulal se daleko, daleko, až se mu zatemnil mozek a ztrácel vědomí únavou. Pak se stočil do klubíčka v té nejhlubší tmě, kterou mohl najít, pod mořskou trávu a ležel tam bez vědomí. Ona se postupně zbavila té napjaté, mučivé křeče, třebaže každý pohyb jí působil těžkou bolest. Postupně pozvedla své mrtvé tělo z písku a konečně vstala.

Nyní pro ni neexistoval měsíc ani moře. Vše pominulo. Vláčela své mrtvé tělo k domu, do svého pokoje, kde bezvládně ležela. S ránem zase musela přistoupit na povrchní život. Ale ve svém nitru cítila jen chlad, mrtvost, netečnost. Skrebenský se objevil u snídaně. Byl bledý a bez výrazu. Nedívali se na sebe, ani spolu nemluvili. Kromě běžného, triviálního hovoru slušných lidí neměli nic společného, nemluvili o tom, co mezi nimi bude během dvou zbývajících dnů jejich pobytu. Byli jako dva mrtví, kteří se neodvažují rozpoznat, ani jeden druhého vidět. Pak si zabalila kufr a oblékla se na cestu. Několik hostí odjíždělo společně, chystali se na stejný vlak. Už nebude mít příležitost s ní promluvit. V poslední minutě zaklepal na její dveře. Stála s deštníkem v ruce. Zavřel za sebou. Nevěděl, co říci.
„Skoncovala jsi se mnou?“ zeptal se konečně a pozvedl hlavu.
„Já ne,“ odpověděla. 
„Ty jsi skoncoval se mnou – skoncovali jsme jeden s druhým.“
Podíval se na ni, na její uzavřenou tvář, která mu připadala tak krutá. A věděl, že už se jí nikdy nemůže dotknout. Vůli měl zlomenou, byl těžce otupený, ale lpěl na životě svého těla.
„Co jsem tedy provedl?“ zeptal se poněkud hádavým tónem.
„Nevím,“ řekla týmž bezbarvým hlasem bez citu.
 „Je konec. Nepovedlo se nám to.“
Mlčel. Ta slova mu stále ještě pálila vnitřnosti.
„Je to moje chyba?“ zeptal se, když konečně vzhlédl, aby se postavil poslední ráně.
„Nedokázal jsi“ začala. Ale nemohla dál.
Odvrátil se ze strachu, že by slyšel víc. Začala si sbírat zavazadla, kapesník, deštník. Musela odjet. Čekal na ni, až odjede. Konečně přijel kočár a ona odjela s ostatními. Když zmizela z dohledu, zmocnila se ho velká úleva, příjemná každodennost.

 V okamžiku vše zmizelo. Byl až dětinsky příjemný a společenský po celý den. Udivilo ho, že život může být tak pěkný. Byl lepší než předtím. Jak prosté – že se jí zbavil! Jak přátelské a prosté mu teď všechno připadalo. Jakou faleš se mu to snažila vnutit?
Ale v noci se neodvažoval být sám. Jeho společník odjel a hodiny tmy ho přímo mučily. S utrpením a hrůzou se díval do okna. Kdy se té hrůzné tmy zbaví?
S vypětím všech nervů to vydržel. S úsvitem usnul. Nikdy na ni už nemyslel. Pouze hrůza z nočních hodin sílila, posedla ho jako mánie. Spal jen přerývaně, neustále se trýznivě probouzel. Strach mu ničil samu dřeň. Rozhodl se vysedávat dlouho do noci, pít ve společnosti až do jedné či půl druhé ráno – pak mohl získat tři hodiny spánku a zapomnění. V pět už bylo světlo. Ale pokud otevřel oči ve tmě, téměř šílel.
Za dne byl v pořádku, vždy se zabýval tím, co se zrovna dělo, lpěl na triviálním přítomném okamžiku, který mu připadal dostatečně bohatý a uspokojivý.
Ať šlo o jakoukoli maličkost či zbytečnost, věnoval se tomu plně a cítil se normální a naplněný. Neustále se něčím zabýval, byl veselý, okouzlující, obyčejný.
Pouze se děsil tmy a ticha svého pokoje, kdy mu tma vnášela pochyby do duše. To nemohl snést, stejně jako nemohl snést pomyšlení na Ursulu. Neměl žádnou duši, nic, o co by se mohl opřít. Obrátil se k bezprostředním záležitostem. Chtěl se rychle oženit, aby se ochránil před tou tmou, před pochybami vlastní duše. Chystal se oženit s dcerou svého plukovníka. Rychle, bez váhání, pronásledován posedlostí něco dělat, dívce napsal, vysvětlil jí, že zasnoubení zrušili – bylo to krátkodobé poblouznění, kterému teď, kdy je po všem, rozuměl snad ještě méně než kdokoli jiný – mohl by se s drahou přítelkyní setkat? Nebude mít stání, dokud neodpoví.
Dívku jeho dopis překvapil, ale napsala, že ho ráda uvidí. Žila s tetou. Jel za ní okamžitě a hned první večer jí učinil nabídku k sňatku. Přijala. Svatba se konala v tichosti za čtrnáct dní. Ursulu nevyrozuměli. Za další týden Skrebenský se svou novou ženou odcestoval lodí do Indie.

překlad a úprava: Nikola Bílá

nakladatelství MEISTERKOCH knihy ZDE