KAPITOLA 5
Dr. Haywardova zpráva o zdravotním stavu manželů Wardenových nebyla zdaleka uspokojivá. „Paní,“ odpověděl na dotazy lorda Hardcastla, „nepochybně trpí neštovicemi, které se jí v jejím chatrném zdravotním stavu silně zmocnily. Pokud jde o pana Wardena, nemohl si být jistý; obával se, že v jeho těle se skrývá nějaká nemoc; byl zcela pod úrovní a úzkost a smutek, kterými prošel, zcela podlomily jeho konstituci…“
„Udělej pro ně, co můžeš, dokud můžeš, můj drahý mladý příteli,“ dodal (Hardcastla znal od chlapeckých let), „a pokud možno je ušetři podrobností této smutné záležitosti.“
Lord Hardcastle tedy poslal pro svůj kufřík a několik oblíbených knih a vyžádal si od paní Nesbittové pokoj v nějakém klidném koutě domu: „Pokoj, jestli dovolíte, s chladnými, klidnými barvami, bez červené, modré nebo žluté, která by vyzařovala ze stěn, a s nějakým měkkým tlustým kobercem na podlaze,“ řekl a opět se prosadila jeho obvyklá upjatost.
Dočasné nepříjemnosti mu však byly více než odměněny vděčným pohledem, který se mu zračil ve starostlivé tváři pana Wardena, a jeho vřelým stiskem ruky, když děkoval svému mladému příteli za jeho laskavou nezištnost, že se s ním takto dobrovolně podělil o ponurost a opuštěnost jejich domova. Pro toho, kdo ho poznal za starých časů, byl vskutku ponurý. Žádné lehké kroky na schodech, žádné náhlé otevírání dveří a jasný mladý hlas, který by jedním dechem vyléval záplavu otázek, odpovědí a výkřiků; žádný kroket, ani tenisové míčky tu a tam na trávníku, ani cválání nohou poníků po dlouhé strmé aleji. Zdálo se, že v domě zavládlo ticho jako po smrti, a otec s matkou, zaražení a unavení, si navzájem hleděli do bledých tváří a přemýšleli: „Mohl by to být domov, který tu byl před měsícem?“
A jak si lord Hardcastle začínal zvykat na rutinu a rodinný život domácnosti, vnucovaly se mu postupně do mysli dvě myšlenky, o nichž cítil, že ho někam dovedou, i když si naprosto nedokázal představit kam.
Jak byl denně vržen do těsných a důvěrných vztahů s manželi Wardenovými, nemohl se ubránit úvahám o podivné skutečnosti, že se Amy vzhledem, povahou, chováním ani v nejmenším nepodobala žádnému z rodičů. Čím pozorněji je pozoroval, tím víc byla ta odlišnost patrná.
Druhá skutečnost, které si všiml, se týkala výhradně paní Wardenové. Jakkoli byl její zármutek nad dceřinou ztrátou nepochybně upřímný, lordu Hardcastlovi brzy došlo, že to byl nicméně jen odražený zármutek, to znamená, že ji zasáhl prostřednictvím jejího manžela; truchlila nad jeho ztrátou víc než nad svou vlastní a byla zdrcená, protože viděla, že ho zármutek den za dnem pomalu ubíjí. Nikdo jiný než velmi pozorný pozorovatel by si těchto věcí nevšiml, a lord Hardcastle byl velmi pozorný pozorovatel, a navíc s logickým uvažováním. Nevěřil v možnost, že by v lidském světě docházelo k náhlým a nesouvislým skutečnostem o nic víc než ve světě přírody. „Tyhle věci mají nějaký důvod, i když mi momentálně uniká,“ říkával si čas od času. Ještě dlouho po půlnoci mohla být z okna jeho ložnice vidět hořící zastíněná lampa, a kdyby někdo zvedl záclonu, uviděl by Hardcastla s hlavou opřenou o ruce a lokty na stole, před sebou neměl knihy ani žádné předstírané psací potřeby, ale v jeho mozku zjevně probíhal celý svět myšlenek.
Mezitím se na všech stranách vyptával na dívku Williamsovou. Frank Varley zjistil od přednosty stanice v Dunwichi, že toho rána odjela prvním vlakem zahalená a mimořádně dobře oblečená mladá dívka.
„V jinou dobu bych si žádné dámy nevšiml, pane,“ řekl muž, „ale je naprostou výjimkou, že vlakem v 5 ráno cestuje nahoru někdo jiný než lidé z práce nebo obchodníci.“
Varley se dále od strážného přesvědčil, že dáma cestovala první třídou a vypadala velmi slabě a unaveně. Po příjezdu na Midland Station se mu práce náhle a nečekaně velmi usnadnila. Tamní úředníci ho okamžitě informovali o tom, že jedné dámě se při vystupování z ranního vlaku udělalo velmi špatně. Vrátný, který mu to sdělil, řekl, že pro ni sám přivolal drožku a ona, sotva si to uvědomila, uvedla nějakou adresu v Hackney, kam si přála být odvezena, ale jméno ulice mu zcela vypadlo z paměti.
Frank neztrácel čas dalším vyptáváním. Okamžitě telegrafoval detektivu Hillovi co nejpodrobnější informace o Lucyině útěku a o tom, kde ji očekává, a požádal ho, aby ho tam co nejdříve následoval. Pak naskočil do taxíku a dal mu příkaz, aby jel na Gresham Street v Hackney.
Hodina jízdy ho zavedla na vzdálenější stranu tohoto severního předměstí – terra incognita pro Franka, jehož znalosti Londýna se omezovaly na klubové čtvrti a západní náměstí a parky. Přejel dvě nebo tři rušné silnice, na nichž se třpytily plynové trysky a na chodníku před poměrně prázdnými obchody se velmi volně rozprostíralo zboží. Pak ho náhlá zatáčka přivedla do klidné ulice s asi dvaceti nebo třiceti dvoupatrovými domy, obývanými převážně švadlenami, strojníky a tovaryši všeho druhu. Ačkoli to bylo chudé místo, vládla tu klidná atmosféra, která Frankovi dávala naději, že přátelé Lucy Williamsové by mohli být slušní a poctiví lidé. Opustil drožku a zaklepal na dveře domu č. 15. Uplynulo několik minut a otevřela mu vysoká, štíhlá, bledá, asi třicetiletá žena, velmi elegantně oblečená, s výrazem usedlé úzkosti a smutku v prosté, ale přesto upřímné a čestné tváři.
„Ach! Čekala jsem vás, pane,“ řekla tiše, „nebo alespoň někoho, kdo ji bude dnes večer hledat. Pokud jste přišel hledat Lucy Williamsovou, prosím vás, abyste si vzal tohle a nechal dívku v klidu zemřít.“
Otevřela ruku a odhalila cosi třpytivého; v úzkých dveřích nebylo světlo, ale záblesk plynové lampy dole na ulici dopadl na šperky s nádherně vybroušenými diamanty a zaleskl se v tisíci zářivých odstínech. Frank je snadno identifikoval jako brož a náušnice, které měla slečna Wardenová na sobě na okresním plese poslední noc, kdy ji viděl. Vzal je ženě z ruky.
„Ano, chci je, ale také chci vaši přítelkyni a musím a chci ji vidět. Nepokoušejte se mi v tom bránit, ale okamžitě mě odveďte tam, kde je.“
„Mějte slitování, pane,“ prosila žena, „ta ubohá dívka nemůže dlouho žít, stojí na okraji temné řeky.
Ne! Ach, neodvracejte, prosím vás, její myšlenky od toho Jediného, který ji může přenést přes řeku! Četla jsem jí, modlila jsem se…“
„Buďte zticha!“ přerušil ji Frank, protože se začínal obávat, že za tím vším může být nějaká lest; aby ho tímto způsobem zdržovala od vstupu, aby dala dívce čas k útěku.
„Buďte zticha,“ zopakoval, „a okamžitě mě odveďte k té dívce, jinak si cestu najdu sám.“
Pak žena ustoupila a znovu prosila o soucit pro svou přítelkyni, otevřela dveře po své levé ruce a Frank se ocitl v malé, horké místnosti, osvětlené jen slabým ohněm, který se mihotal v roštu.
Slabé sténání z postele prozradilo, že je obsazená.
„Nemůžete mi přinést světlo?“ zeptal se Frank, „nevidím, kam se mám otočit.“
Při zvuku mužského hlasu se na staromódní posteli zvedla postava a vysokým, horečnatým hlasem vykřikla: „Přišli si pro mě? Nechte mě v klidu zemřít, prosím vás! Ach, pane, všechno vám řeknu, všechno, jen mě tu nechte.“
Pak sepjala ruce a opět vykřikla: „Tom o tom všem ví, udělala jsem to pro něj, jen pro něj!“ Pak vyčerpaně padla na záda, zřejmě ve vysokém stavu deliria, a znovu mumlala: „Tom, jen pro Toma.“
Frank snadno poznal Lucyin hlas, ale byla příliš velká tma, než aby jí viděl do tváře. Žena k ní přistoupila a snažila se ji uklidnit: „Tiše, Lucy, nemysli teď na Toma, i když Bůh ví, že bych za něj položila život. Obrať své myšlenky k Němu, který může zachránit tebe i Toma, budeš-li činit pokání a uvěříš-li. Poslechni si, co řekl umírajícímu lotrovi na kříži.“ Pak začala zpaměti odříkávat příběh z Písma. Frank ji však opět přerušil.
„Podívejte se, nejsem pohan ani nevěřící, ale chci vědět, co jste udělala pro to, abyste tu dívku přivedla k sobě. Byl u ní lékař?“
„Od té doby, co Lucy přišla do domu, jsem se za ní modlila; je-li to vůle Páně, uzdraví se a dožije se pokání za své hříchy; ale pokud musí zemřít, proč bych měla ztrácet drahocenný čas snahou vyléčit její ubohé tělo, zatímco satan usiluje o to, aby jí ukradl duši.“
„Ticho, má dobrá ženo,“ řekl Frank, „zůstanu tady s vaší přítelkyní a budu se snažit bojovat s ďáblem za vás; vy musíte okamžitě jít a přivolat nejlepšího a nejbližšího lékaře. Tady si vezměte mou vizitku; řekněte mu, že se budu zodpovídat ze všech obvinění.“
„Jdu, pane,“ odpověděla žena; pak se znovu sklonila nad postelí a zašeptala: „Lucy, dokud je ještě čas, obrať se k Pánu; nezapomeň, co řekl všem, kdo k němu jdou v slzách a pokání.“ Pak ji Frank vzal za ruku a vyvedl ji z pokoje, přičemž jí připomněl, že ještě může existovat šance na záchranu života její přítelkyně, proto ať nemarní čas.
Když tak Frank zůstal s dívkou sám, rozhodl se, že se ještě jednou pokusí dobrat pravdy. Sotva věděl, jak moc je nemocná, ale když si zvykl na tlumené světlo v místnosti, viděl, že má tvář zbarvenou horečkou a oči divoce a upřeně zírají. Tiše přistoupil k posteli, sklonil se nad ní a zašeptal: „Lucy Williamsová, znáte mě? Přišel jsem z daleka, abych vám položil otázku, pokusíte se na ni odpovědět?“
Dívka se na posteli s hlasitým výkřikem zachvěla: „Tome, Tome!“ vykřikla, zřejmě si spletla Varleyho se svým bratrem, „proč tu zůstáváš? Myslela jsem, že jsi v Liverpoolu; nikdy se odtud nedostaneš!“ Pak klesla zpátky na polštáře a znovu začala těžce dýchat.
Frank několik minut počkal a řekl si, že to zkusí ještě jednou. Tentokrát začal jinak. „Lucy,“ řekl laskavým, konejšivým tónem, „nepochybuji, že váš bratr je už někde v bezpečí, chci mluvit o vaší mladé paní, o vaší drahé slečně Amy. Můžete mi říct, kde je, nebo víte, co ji vedlo k tomu, že opustila svůj domov?“
Teď se však dívčina hrůza zdvojnásobila; sepjala ruce a skryla tvář do polštářů. „Neodvádějte mě pryč, pane,“ prosila, „nechte mě tu v klidu zemřít! Udělala jsem to pro Toma – on to ví, on vám to řekne – jenom mě tu nechte do rána.“ Pak se její mumlání stalo nesouvislým a divoce sebou zmítala ze strany na stranu.
Bylo to zjevně zbytečné, nedalo se už nic víc dělat, a tak se Varley odtáhl od postele a opřel se o okenní římsu. Kdyby byl náchylný k fantazii, scéna, v níž hrál roli, by mu strašlivě podráždila nervy. V domě se neozýval žádný zvuk kromě tikotu velkých holandských hodin upevněných v rohu u okna. Tu a tam se v zpola zaplněném roštu rozhořel slabý plamínek a vrhl na strop chmurný stín. Nad krbovou římsou viselo špatně postříbřené oválné zrcadlo a zdálo se, že odráží nejrůznější podivné tvary, a z ubohé opotřebované postele v nejtemnějším koutě místnosti se tu a tam ozval vzlyk nebo sténání nebo dívčiny polohlasné blouznivé představy.
„Budu rád, až to skončí,“ řekl si Frank. „Jak je ta ženská pomalá. Ta holka může být do rána mrtvá a my nebudeme o nic moudřejší, co ví!“
Snažil se tu a tam zachytit nějakou větu z jejího mrmlání, ale neřekla nic víc než to, že její bratr je do celé záležitosti nějak zapletený a ona má jedinou starost – o jeho bezpečí.
Po hodině čekání, které Frankovi připadalo jako celý den se venku na tiché ulici zastavily kroky. Za několik okamžiků vstoupily do místnosti dvě postavy a rázný ostrý hlas zvolal: „Světlo, slečno Kempeová, a rychle! Myslíte, že mohu ošetřovat pacienta potmě?“ Pak slečna Kempeová zašátrala v hlubinách rohové skříně a vzápětí vylovila malý konec malé svíčky zasazené ve velkém plochém svícnu; ten Frank rychle zapálil jednou ze svých doutníkových zápalek, vyměnil si s doktorem pozdrav a otočil se s ním k lůžku.
Doktor podržel svíčku nízko a vrhl světlo na dívčinu tvář, pak zavrtěl hlavou. „Bojíte se infekce?“ obrátil se na Franka, „pokud ano, měl byste jít raději hned domů.“
„Bojím se?“ opakoval Varley. „Ne, nebojím se ničeho pod nebem, když mám na mysli nějaký cíl. Ale co to je? Čím trpí?“
„Potlačené neštovice. Velmi zlý případ; řekl bych, že za dvacet čtyři hodin bude po všem,“ podíval se upřeně na Franka. Pak se obrátil ke slečně Kempové a začal jí dávat nezbytné pokyny.
A za čtyřiadvacet hodin to skutečně skončilo. Asi hodinu před půlnocí se k Frankovi na hlídce připojil detektiv Hill, který se okamžitě nabídl, že se případu ujme sám.
„Ne,“ řekl Frank rozhodně, „dokud bude existovat šance, že se objeví stín stopy, zůstanu tu já. Vaše uši jsou nabroušené vaší praxí a profesí, ale moje, pane Hille, něčím, s čím vaše profese nemá nic společného.“
„Pánové,“ řekl doktor, když se šedé svítání začalo prodírat úzkými skly a osvětlovat chudě zařízenou místnost. „Je naprosto zbytečné, aby kdokoli z vás zůstával. Blouznění ustalo a dívka upadla do agonie, z které se už nikdy neprobere. Už nikdy nepromluví.“
Přesto zůstali. Detektiv s přibývajícím časem chodil dovnitř a ven, aby se najedl nebo nadechl čerstvého vzduchu, protože v malé místnosti začalo být dusno. Ale Frank se ani nepohnul. “Každou chvíli může zemřít,” pomyslel si, “a je možné, že se v poslední chvíli její energie znovu rozproudí a ona udělá nějaké znamení, které nám pomůže.”
A tak čekal. Lékař přicházel a odcházel, ošetřoval sousední pacienty a vracel se v určitých intervalech. Staré hodiny v koutě tikaly a slečna Kempeová se na kolenou u postele slyšitelně modlila za nebohou umírající. „Nepřipojíte se ke mně, pane,“ řekla Frankovi, „v zápase za duši této ubohé hříšnice?“
„Neříkám, že se k vám nepřidám, slečno Kempeová,“ odpověděl Frank,
„ale musíte mě nechat tady u okna.“
K večeru dívka zesnula ve spánku; nedala na sobě nic znát, dokonce ani nezvedla ruku, Frank s povzdechem a lítostivým pohledem na kdysi rozzářenou Lucy Williamsovou odešel na čerstvý vzduch.
Brzy se k němu připojil detektiv Hill. „Takže, pane, je po všem a my už nemůžeme udělat nic víc, než že ten dům a tu ženu v něm budeme hlídat.“
„Jak to?“ vykřikl Frank, „tušíte, že je do té záležitosti zapletena? Mně připadala jako čestný člověk, i když poněkud fanatický.“
„Tak to je, pane, opravdu dobrá žena, myslím, že je to taková misijní žena, myslím, že se jí tak říká, spojená s Plymouthskými bratry. Párkrát jsem se na ni ale vyptával a zjistil jsem, že byla kdysi zasnoubená s Tomem Williamsem, ale vzdala se ho kvůli zhýralému životu, který vedl. Domnívám se, že kvůli němu projevila Lucy všechnu tu laskavost, a považuji za více než pravděpodobné, že se ten chlapík, který se své sestře neozývá, bude snažit s ní komunikovat prostřednictvím této ženy.“
„Nebyl to tedy úplně promarněný čas, když jsme sem tu dívku sledovali. Už jsem zase začínal ztrácet odvahu a myslel jsem si, že nám stopa opět proklouzla mezi prsty. Chcete tu ženu nechat sledovat, pane Hille. Velmi dobře. Mohu vás požádat, abyste mi tento úkol přidělil? Nemohu odpočívat, musím něco dělat, víte?“
„Promiňte, pane, ale někdo už byl pro tuto práci vybrán. Vaše přítomnost v této čtvrti není moudrá a vzbuzuje podezření, a místo abyste byl hlídačem, byl byste sledovaným vy. Tu práci musí dělat člověk z jejich třídy. Muž, kterého jsem vybral, je pošťák v této čtvrti. Je to můj starý spojenec a přítel a za tím účelem si zařídil pokoj naproti č. 15. Musíme mu dobře zaplatit, pane, to je všechno, a můžeme počítat s tím, že nám bude podávat podrobné zprávy o každodenním počínání slečny Kempeové; samozřejmě včetně prvního cizího nebo venkovského dopisu, který dostane.“
„Dobrá, předpokládám, že si musíte dělat věci po svém. Ale co liverpoolská policie, pátrá po tom muži? Nemůžu tam něco udělat? Troufám si říct,“ dodal Frank omluvně, „že mě máte za popleteného blázna, ale něco dělat musím. Myslím, že musím vyrazit do Chicaga, do Austrálie nebo někam jinam! Jestli mi nemůžete najít práci vy, musím si ji najít sám.“
„Ale proč jezdit tak daleko, pane? Blízko domova můžete být užitečnější. Jen o jedno vás musím poprosit, abyste okamžitě opustil tuto čtvrť. Jestli si ti lidé vezmou do hlavy, že jsou sledováni, naše potíže se zdesetinásobí. Nemohu to říci s jistotou,“ dodal detektiv zamyšleně, „ale je docela dobře možné, že byste mohl být užitečný v Liverpoolu. Můžu vám dát jména jednoho nebo dvou kamarádů Toma Williamse, a pokud se vám podaří mezi nimi roznést, že Lucy zemřela a odkázala bratrovi své šaty a úspory, nepochybně se to dostane k uším toho chlapíka a past zaklapne. Víte, tihle lidé jsou dost bystří na to, aby poznali rozdíl mezi detektivem a gentlemanem, a spíš budou věřit zprávě, která přijde od vás, než od Scotland Yardu.“
„Dobrá tedy, okamžitě vyrážím do Liverpoolu. Vydal jsem příkazy k pohřbu té dívky a zařídil, aby vycházkové šaty a diamanty slečny Wardenové byly poslány zpět jejím rodičům. Nechal jsem si jen tohle, Hille,“ a Frank vytáhl z kapesní knížky malou mašli z krajky a stuhy. „Vidíte, pamatuji si, že ji měla na sobě,“ a s úctou ji uložil do náprsní kapsy.
„A teď, než se rozejdeme, pane Hille,“ pokračoval Frank, „chci, abyste mi upřímně a otevřeně sdělil svůj soukromý názor na tuto záležitost. Jak a v čem se domníváte, že je Lucy Williamsová zapletena do zmizení slečny Wardenové?“
„No, pane, na to je těžké odpovědět,“ odpověděl pan Hill a podíval se na Franka. „V téhle záležitosti si jsem jistý jen jednou věcí, a to, že slečna Wardenová je někde živá a zdravá. Všechno ostatní jsou jen domněnky. Můj vlastní dojem je, že odešla z domova dobrovolně a že se dobrovolně zdržuje mimo domov. V takových případech má služebná obvykle do jisté míry důvěru své paní a jedná podle nějakého předem připraveného plánu. Například i diamanty…“
„Přestaňte,“ vykřikl Frank hlasem, který přiměl detektiva, „tohle nemůžu vydržet.
Řekněte ještě slovo a srazím vás k zemi! Žádná moc na nebi ani na zemi mě nepřinutí uvěřit takové historce. Ne! Tomu nikdy neuvěřím! Mohla by se dívka s jejími ústy a očima úmyslně rozhodnout oklamat své rodiče a přátele? Mohla by… ne, ne, to nechci slyšet. Řekněte mi něco jiného než takovou černou historku, Hille.“
„Dobrá, pane, nechci vás urazit. Ptal jste se na můj názor, ale v takovém případě, jako je tento, je nesmírně obtížné nějaký mít.“ To odvětil s uctivým pohledem na Frankovu herkulovskou paži a dobře vyvinuté svaly.
Dvě hodiny poté byl Frank na cestě do Liverpoolu. Znepokojený, ustaraný a zklamaný z nepředvídatelného konce své cesty se nemohl ubránit tomu, aby v srdci necítil větší naději než doposud. „Někde je živá a zdravá,“ opakoval si stále dokola, ne jako pobídku k práci, protože žádnou nepotřeboval, ale pro útěchu, kterou mu ta slova přinášela.
„Nic nemůže otřást mou vírou v tu dívku, nic mě nemůže přimět pochybovat o její čistotě,“ říkal si, když si do zápisníku zapsal jednu nebo dvě skutečnosti pro budoucí pátrání. „Ale jak se to tajemství prohlubuje a houstne, i já předpokládám, že je někde naživu a v pořádku!“
překlad a úprava : Nikola Bílá
Přidejte odpověď