Pomáhat starým a méně pohyblivým lidem napadlo Helenu Blažíčkovou z Plzně v časech koronaviru. Zjišťovala, jak by mohla být prospěšná ostatním, obvolala několik plzeňských organizací, až uspěla u Mezigeneračního a dobrovolnického centra Totem. Nyní už více než pět let vozí několikrát do týdne nemocné seniory k lékaři, dováží jim léky nebo těžký nákup a rozváží i potravinovou pomoc. Za ty roky už to byly stovky jízd, všechny ve volném čase, svým autem a na své vlastní náklady.
„Takhle já to neberu, kilometry ani čas nepočítám. Jsem ráda, že mohu pomáhat těm, co to potřebují. A hlavně to nedělám jen já, pod tímto projektem, který se jmenuje Mosty, je nás víc,“ říká skromně Helena Blažíčková. Ta má při tom ale i svou vlastní práci. Podniká v oblasti životního prostředí a času jí proto mnoho nezbývá.
„Jen je potřeba si to všechno zkoordinovat, požadavky dostávám jak od koordinátorky z Totemu, tak přímo i od svých klientů. Protože ale mám i svou práci, občas prostě nemohu přijet hned na zavolání. Některé dny nemusím jezdit vůbec, ale často se otočím i několikrát za den. Když to ale jde, snažím se požadavkům vyjít vstříc. Většinou slyším poděkování nebo že jsem zlatíčko a že jsem jim vytrhla trn z paty. Ale občas se také nezadaří. Jeden pán si třeba objednal dovoz potravinového nákupu, ale mohla jsem mu jej přivézt až v sedm večer. Tak mě vynadal, že to nebude mít čerstvé rohlíky a nákup zrušil. V podstatě měl pravdu. Takoví jsou ale naštěstí výjimkou,“ usmívá se Helena.
Její službu plzeňským seniorům občas zpestří i požadavek na venčení pejska nebo vynášení odpadků.
„To už je trochu nad rámec mých služeb, ale neodmítnu to. Ale pozor si musím dávat například při nákupech. Tam jsou požadavky dosti pestré, třeba že něco chtějí kvůli ceně z Lidlu a něco naopak z Penny. A hlavně si musím schovávat účtenky, aby nevzniklo nedorozumění. To jsem jednou zapomněla a dodala jsem své klientce účet až dodatečně. Ona mně dala mezitím pětikorunu od cesty a když si pročetla účtenku, tak jsem jí musela tu pětikorunu vrátit, že by jí chyběla,“ vzpomíná Helena.
Velkou službou pro nemocné seniory je dovážení léků z lékáren. Za to jsou jí nejvíce vděčni, protože jim ušetří často namáhavé cesty do města a dlouhé čekání ve frontách. I když i tady se skrývá možné nebezpečí.
„To jsem jednou měla požadavek, kdy jsem měla přivézt jedné paní léky na průjem. Moc se mi to nehodilo, ale čas jsem si tedy udělala. Když jsem léky vyzvedávala, tak mně ale lékárnice řekla, že je nutné k těm lékům užívat i probiotika. Pro jistotu jsem je tedy za 150 korun dokoupila. A když jsem to všechno té paní všechno přivezla, tak byla naštvaná, že to si ode mne neobjednala a nevzala si je. Ale to byla vlastně moje iniciativa navíc, tak jsem ji ani nepřemlouvala,“ vzpomíná Helena.
Ta kromě toho rozváží i potravinovou pomoc, kterou si vyzvedává na výdejním místě Diecézní charity v Plzni a vozí ji tam, kde je potřeba. Nejčastěji do azylových domů nebo i jednotlivcům, kteří o pomoc požádají přes zmíněný Totem.
Helena Blažíčková je kromě toho i současnou prezidentkou Lions Clubu Plzeň Ladies a i tam má práce nad hlavu. Kromě pravidelných charitativních akcí jezdí na jaře a na podzim ve vybraných dopoledních hodinách s projektem Lví očko po mateřských školách a měří speciálním přístrojem malým dětem oči, jestli nemají nějaké vady, které by se včasným odhalením ještě daly odstranit.
I přes to všechno stihne být téměř každý den k dispozici všem svým současným klientům, kterých je v této chvíli téměř dvacet a její služby si nemohou vynachválit. I po více než pěti letech ji tahle práce stále baví a naplňuje. S některými svými klientkami si za tu dobu vytvořila až kamarádský vztah.
„Tykáme si a zavoláme si třeba i na Vánoce, což mě vždycky potěší. Právě tohle beru jako svoji odměnu,“ uzavírá Helena Blažíčková. Za svoji práci obdržela i cenu Anděl, kterou město Plzeň oceňuje osoby, působící v oblasti sociálních služeb, jako poděkování za jejich nezištnou pomoc potřebným, tedy osobám se zdravotním postižením, seniorům a dalším sociálně znevýhodněným osobám.
Helena Blažíčková
Pochází z Plzně a své dětství prožila na Bílé Hoře v Bolevci.
Osm let studovala v Praze, nejprve střední školu potravinářskou, obor pivovarnictví a poté Vysokou školu chemicko-technologickou, kde získala titul inženýr. Po studiích se vrátila do Plzně, kde poznala svého muže.
Je jí 63 let a jako OSVČ zpracovává pro firmy podklady potřebné k posuzování vlivu na životní prostředí a v současné době je prezidentkou Lions Clubu Plzeň Ladies.
Mezi její koníčky patří cestování a tanec.
Pavel Bouda
Plzeňský deník
Přidejte odpověď