Do brněnského studia Českého rozhlasu přijela Lenka Štěpánková z Institutu pro psychologický výzkum a katedry psychologie Fakulty sociálních studií Masarykovy univerzity.
Vy jste se v září účastnila třetího ročníku mezinárodní konference v portugalském Portu, kde své poznatky k tématu sdíleli odborníci z mezinárodního vědeckého konsorcia, jak moc je to probádaná oblast? Rodičovské vyhoření?
mluvčí 5, No, kdeže jen okolo roku 2018 byl publikovaný dotazník ktorý skúma, rodičovské vyhorení v populácii, tak si dokážeme představit, že je to výskumně velmi mladá oblast, co se týká českého kontextu výzkumného, tak vlastně len v roku 2023 Kubienová a kolektív publikovali přeloženú a štandardizovanú tuto škálu. Takže už máme i ten nástroj, který můžeme použít v našom kulturním kontextu, ale dokážeme si logicky představit, že za těch málo rokov těch dat ještě není tolik. A to zároveň ale neznamená, že rodičovské vyhoření nebylo témou, ale my neměli na to nástroje, aby sme to rodičovské vyhorenie nejak dokázali pomenovať, dokázali odhadnúť prevalenciu, teda výskyt v populácii. Proste sme sa tomu nevenovali s takou precíznosťou. Výskumne. Skôr to boli kazuistiky, prípadové štúdie, ktoré sme dokázali vidieť niekde v poradniach, alebo v terapii, ale skutočne, výskumne.Je to téma veľmi mladé. mluvčí 4, Tak, jak vědci vlastně definují, pojmenovávají ten syndrom rodičovského vyhoření, jak se liší od jiných forem.
mluvčí 5, Ono vyhorení je jako také vo všeobecnosti definujeme jako mentální a fyzické důsledky nahromaděného stresu, a to se může stát v jakékoliv oblasti života. Nastává to tedy a nároky na nás a stres, který je spojený s těmi nároky, jsou větší než zdroje, které máme na to, abysme se s tím vyrovnali.
Takže vyhorenie nastává, jak je v životě přítomna tato nerovnováha mezi stresom a zdrojmi, ktoré máme a rodičovské vyhorenie sa od toho pracovného vyhorenia, alebo vyhorenia v pracovnom živote odlišuje. Hlavne. Tými dôsledkami. Vyhorený rodič totiž logicky nemôže odísť na dovolenku a povedať si, že zatvárať dvere za svojou prácou a odchádza, nemôže si zobrať dlhodobé, neplatené voľno, či dokonca sa rozhodnúť, že tú prácu zmení tak ako to môže urobiť. Pracovník, tým pádom, rodič sa môže cítiť skutočne až taký, uzamknutý v tej rodičovské role, uvězněný v té rodičovské role, a to je vlastně tím hlavním rozdílem mezi pracovním vyhorením a tím rodičovským.
mluvčí 4, Kdo je v rodičovské roli vystaveny riziku vyhoření více? Jaké typy osobností, nějaké charakterové vlastnosti, které k tomu svádí?
mluvčí 5, Toto je velmi těžká otázka, my na ňu vlastně nemáme přímou odpověď. A já to zkusím popisom. V psychologii máme termín resiliencia, teda odolnosť, a to do akej miery je človek psychicky odolný. Voči nárokom a nástrahám bežného života závisí od niekoľkých faktorov a mohli by sme hovoriť o nejakých rodinných temperamentových zložkách osobností, potom o výchove a o našich minulých skúsenostiach a súčasnej situácií, v ktorej sa nachádzame. A toto všetko dokopy do istej miery určujeký. Sme rezilientný člověk a v tom jsou velké rozdíly mezi nai. Proto se může stát, že rodič, který pociťuje, že se blíží už k nějaké kritické hladině stresu, kdy už to nebude dále schopný zvládat a zkusí si požádat o pomoc, tak se od okolí dočká komentářů v štýle. Já mám tri dětí a zvládám to, tak já vůbec nevím, co s tím jedním dítětem se ty stěžuješ. A to toho člověka vlastně může opět vést k tomu, že už si nepožádá o pomoc a že se to vlastně cyklí, ten člověk se dostává do takého začarovaného kruhu.A já bych ještě dodala, že aby sme mohli vyhořet, tak najprv musíme zahořet, takže vyhorení sú vyhorením, sú víc ohrození. Rodič, který do toho svého rodičovstva dávají takpovediac. Všecko tam je riziko straty samého sebe, a to vyčerpanie prichádza o mnoho skôr. Někdy je prostě třeba poleviť a myslieť na sebe a chvíľočku, nemať v Centre to dítě, ale mať v Centre sebe.
mluvčí 4, Z toho asi logicky vyplývá, že rodičovským vyhořením jsou více ohroženy ženy. Je to proto už, že jenom z toho důvodu, že se prostě více angažují v tom chodu domácnosti a péči o druhé nebo i díky tomu, že jsou třeba vnímavější na kvalitu vztahů v rodině, že mají tendenci i přebírat zodpovědnost za ty vzniklé situace.
mluvčí 5, Určitě do toho může vstupovat i to, co jste popsali. Já to nevylučuji, ale možná já bych osobně hledala ten důvod trošku, někde jinde. Pretože zpravidla na materskú dovolenku odchádza žena. A v tých ranných, z obdobích toho, toho rodičovstva, v těch raných fázích jsme vystavený sociální izolaci, protože jednoducho z logiky věci ta žena zůstává s tím dítětkem doma a o, a sú tam přítomné pocity nejistoty. Můžu prerást až do nejakej úzkosti, pretože ten nový človiečik vyžaduje pozornosť, vyžaduje starostlivosť, ktorú my vlastne nepoznáme. Pokiaľ je to napríklad naše prvé Dieťa. A tyto faktory, jako ta sociální izolace, jako ty pocity nejistoty a možno i v dnešní době nějaké vďaka, vzdálenost od širší rodiny či komunity, která by nám mohla pomoct, tak toto všecko může vstupovat do toho, že ženy v tých raných fázach materstva môžu vlastně víc, byť ohrozené vyhorením. A v dnešní době, kdy není výnimkou, že mladí ľudia začnú svoju kariéru, skôr, než zakladajú rodinu a stane sa tá kariéra pre nich veľmi dôležitou súčasťou identity, tak následne hoci len dočasná strata tejto časti našej identity, môže byť pre človeka devastujúca, pre niekoho dokonca až neznesiteľná. A dokážeme si predstaviť, že v tých ranných fázach materstva je to z rodičovstva, sú to skutočne skôr ženy.
mluvčí 4, Raná fáze mateřství, to znamená, že vyhořením jsou ohroženy ženy malých dětí do tří let, nebo to riziko pak s nástupem do školky klesá.
mluvčí 5, My máme ve všeobecnosti v datách rodičů, který vykazujú známky vyhorení v jakémkoliv veku dětí, to znamená, že nemůžem úplně říct, že by tam byla nějaká výrazné zastoupenie vyš těch žen, které sú matky malých dětí, ale já bycha k tomu, že to ten nástup dětí do školy a do škôlky přináší mnohé další nástrahy, které si dopředu Trebárs ani nevíme, představit, například chorobnost dětí s nástupem do kolektivu. Komplikuje se logistika domácností. Takže my hoci znovu možná nadobbuddáme časť tej naší pracovnej identity, pretože sa môžme trebárs čiastočne, alebo úplne vrátiť do práce, tak sme vystavení iným nečakaným situáciám. Ako rodina a opäť sa dostávame k tej spomínanej resiliencii, že sú tam, sú tam veľké rozdiely medzi ľuďmi, ako sa s tým vyrovnajú. mluvčí 4, Když jste říkala o tom, o té práci, jaký vliv vlastně na to má, že Na nastupují na mateřství, když už mají vlastně část pracovní kariéry za sebou a pak vlastně svým způsobem i něco ztrácí. Mohli bychom říct, že ten syndrom rodičovského vyhoření je vlastně civilizační chorobou nebo prostě záležitost moderní civilizace.
mluvčí 5, No, tu se dostáváme opět k otázkám trebs kulturních rozdílů, o kterých si myslím, že ještě u těmi trochu hovoří, protože ono to rodičovské vyhoření je pravděpodobné, že tu skutečně bylo. I ženy, malý děti, skôr i jich mají hned trebárs. Po nějakém tom dokončení štúdia, akorát to nebylo takto pojmenované a my jsme neměli tie dáta k tomu, kolik v populácii toho vyhoření sa vlastne vyskytuje. Já by som úplne nerobila zatiaľ Tieto závery, pretože ako som už hovorila, ten výskum je relatívne mladý a my zároveň uvidíme, ako sa to bude vyvíjať i ďalej, ono to veľmi silne vlastne za covidu vzrástlo to rodičovské vyhorenie, my sme vnímali veľký nárast prevalencie rodičovského vyhorenia za covidu a Teraz. Uvidíme, ako sa to bude vyvíjať ďalej, takže čo sa týka civilizačnej? Nejakej choroby? Ako ste to nazvali, tak tam by som, ešte možno, nerobila Tieto závery práve. Tým, že je to veľmi, veľmi mladá oblasť.
mluvčí 4, A máme už nějaké závěry o těch dopadech syndromu rodičovského vyhoření, jak rizikový je pro dítě nebo děti? A v čem pro celou rodinu?
mluvčí 5, No, já jsem se střetla s kolegami z Jižní Ameriky, ktorí majú dáta o tom. Aký dopad má rodičovské vyhorenie na fyzické i zdravie ženy? A zistili, že matky boli, bol to teda výskum iba na ženách, tak matky ktoré vykazovali známky rodičovského vyhorenia, tak Mali chronicky zvýšený kortizol, čo je stresový hormón a zaujímavé na tom ale bolo, že i deti týchto rodičov, týchto vyhorených matiek, Mali ten kortizol zvýšený, to znamená, že tuto vidíme vlastne i v biologických dátach, že ten dopad toho vyhorenia je rodiča, je vlastne. I na to Dieťa. Dobrá správa je, že pokiaľ ty ženy dostali nějakou intervenciu terapeutickú, to znamená, že sa jim dostalo pomoci a pracovali s tým vyhorením. Tak ten po niekoľkých mesiacoch, ten kurtizov sa im vrátil do nejakej očekávanej normy, a to sa stalo vlastně už i u těch dětí. Takže to je vlastně dobrá zpráva, že stále je cesta z toho on.
mluvčí 4, Pozná vyhoření na sobě dotyčný sám nebo si toho dříve všimne jeho okolí? Jaké jsou vlastně ty příznaky, které by rodiče mohli upozornit na vznikající problém, jak by se mohlo projevovat navenek?
mluvčí 5, No, řekněme si, ono ten člověk ví, že něco není tak, jako si představoval, že něco není v pořádku. My máme v tom vyhorení určité fázy a ono tá prvá fáza je neustále prítomná vyčerpanosť, a to ešte stále môže, byť také, že si človek hovorí. Áno, mám malé, Dieťa, je to náročné, musím to nejak vydržať. Ono potom tá vyčerpanosť sa dostáva už naozaj do takého, do takého štádia, kedy už nie sme oddýchnutí nikdy, že skutočne, tá vyčerpanosť už prerastá všetky oblasti nášho života a už sa i budíme vyčerpaní v podstate a následne tie ďalšie fázy. Už potom tomu človeku skutočne naznačujú, že niečo nie je v poriadku. Dištancujeme sa od svojich detí emočne, aby sme šetrili energiu, tým, že sme tak strašne vyčerpaní, tak nemáme toľko energie vlastne, byť prítomní. Pre to. Dieťa, keď ono má trebárs nejaký nejaké emočný, nejaký emočný prejav, ktorý je pre nás náročný a my sa od toho dišttancujeme, sme proste oddialený, od toho Dieťaťa a takým ďalším štádiem je potom strata uspokojenia z rodičovstva a ja si myslím, že skutočne ten človek sám vie a tuší, že toto nie je to, čo si predstavoval a títo rodičia, ktorí už to vyhorenie vlastne u nich prebieha, tak vám povedia, že miluju svoje děti, ale už nevydržia, být s nimi ani minutu vlastně už nevydržia, už nechcú být rodičem a toto súvisí i s takou, ako zmenou identity rodiča. Ja mám pocit, že som býval dobrým rodičom, ale už to nedokážem, už nemám toľko energie a už tá rodičovská identita sa vlastne mení a ja sa vzďaľujem od nejakého svojho rodičovského ideálu. A toto si uvedomuje človek sám. To či už potom vyhľadá pomoc, alebo to okolie ho k tomu nejakým spôsobom bude motivovať, že sa niečo deje, je treba tú pomoc vyhľadať. To už je druhá vec, ale to uvedomenie si tam do určitej Miery Prebieha.
mluvčí 3, Posloucháte Leonardo plus nadčasové rozhovory s výjimečnými osobnostmi nejen ze světa vědy. Najdete ho také na webu plus rozhlas cz v aplikaci Můj rozhlas a v dalších podcastových aplikacích.
mluvčí 4, V dnešním Leonardu Plus mluvíme o syndromu rodičovského vyhoření. S Lenkou Štěpánkovou z Masarykovy univerzity. Dočetla jsem se, že nyní je to v badatelských kruzích poměrně hodně skloňované téma, dříve rodičovské vyhoření neexistovalo, kdy a kdo vlastně tenhle pojem prvně použil? mluvčí 5, No, já bych řekla, že rodičovské vyhoření určitě existovalo v populaci, ale když jsme na to neměli terminologii, tak i ta diagnostika a odhad výskytu v populaci v podstatě nebylo na čem založit, tím pádem to rodičovské vyhorenie nemáme v podstatě zmapované v těch předešlých obdobiach, kdy tá terminológia ještě Nebola ustálená. Ono se to, ten termín rodičovské vyhorení začal objevovat okolo roku 2017. I taky velký výzkumný tým okolo Izabely, Roskam a Moory Mikolajčak, které působí na univerzitě v Lovani v Belgicku, se začal věnovat právě vytváření té škály toho dotazníku rodičovského vyhorenia, o tomu jsem trošku hovořila a do centra pozornosti se rodičovské vyhorenie dostává s covidom, protože tam jsme pozorovali ten náraz rodičovského vyhorenia, takže je to skutečně výzkumně velmi mladé téma, ale předpoklad je, že tu do jisté míry vždy bylo.
mluvčí 4, V úvodu jsem zmínila ten rozpor mezi rodičovskými ideály a skutečným stavem věcí, jak se cítíme v rodičovské roli, jak často pociťujeme selhání, frustraci, nenaplněnost a to, že se ideálu svým spíše vzdalujeme, platí, že každá doba má ty představy o rodičovské roli trochu odlišné. Kde vznikají, jak se proměňují v čase.
mluvčí 5, Každá kultura má svůj tzv. kulturní skript, to by měl být nějaká znalost, která nám hovoří jako vyzerá, normatizovaný život v tej ktorej kultúre. My se to učíme CEZ socializáciu, učíme se to CEZ médiá, tie predstavy, o tom, ako vyzerá normálny život, kedy by sme sa Mali oženiť, vídať, kedy by sme Mali mať deti, ako by sme to Mali mať s prácou, a to Tieto skripty, tzv. sa môžu kultúrne odlišovať. ale my tak ich stále vnímame, žijeme v podstate tak trochu podľa nich. A minulé generácie nemali k dispozícii internet, televíziu, v takej miere, v akej to máme my v súčasnosti. To znamená, že i trebárs vplyv reklamy filmov u sociálních sítích už ani nehovorím vlastně, tak ten byl menší, než je dnes. A tie zmeny v tých predstavách mohli prebiehať pomalšie a vplyv na ne Mali. Napríklad historické zmeny režimu, nejaké zásadné zmeny chodu života, ako je trebárs, vojna, ktoré Mali vplyv na to, ako vyzerá ten kultúrny skript, dnes takáto zmena v trendoch môže stať z týždňa na Týždeň, a to množstvo zdrojov, ktoré máme k tomu, aby sme svoje rodičovstvo podrobovali opakovane hodnoteniu. Až soudění je nezměrné.
mluvčí 4, No, a jaké jsou ty rodičovské ideály vlastně v současné době? Proč se vůbec v průběhu desetiletí mění? Protože asi na počátku dvacátého století to, jaký má být rodič, jak má vypadat, ta jeho výchova, bylo vnímáno jinak než třeba v šedesátých, sedmdesátých letech.
mluvčí 5, Ano, já už jsem hovořila o tom, že jsme zavalený nezměrným množstvím zdrojů pro naše pochybnosti o našem vlastním rodičovstve. A keď ještě nebyl internet k dispozícii a tie rodičovské ideály boli tak zastabilizované v prenose medzi generačne, tak to vlastne práve vyzeralo trošku inak. Rodičia sa učili od svojich rodičov a od ich rodičov a považovali to za přirozené, to, čo robili moji rodičia, ako vychovávali mňa, tak to je prirozené a takto budem robiť i ja. Maximálne. Možno si maminky, tatínkovia prečítali dvě knížky, možno sa spýtali pediatra na nejaký názor, ale to, čo bolo považované za normu, se menilo jen velmi pomaly, protože nebyly konkurenční zdroje, které by to zpochybňovali. Můžememe například uvést příklad fyzického trestania detí a dnes je tomu inak. To, čo nás zaujíma, si vyhľadáme na internete, na druhej strane tejto mince je ale zahltenie protichodnými názormi.Rodič sa ľahko môže stratiť v tom množstve informácií, ktoré si môže vyhľadať a sú veľmi veľmi, môžu si až odporovať, kojiť na požiadanie, spať s dieťatkom v posteli či nenosí dieťatko. Asi si vieme predstaviť, že život v dobe, keď boli rodičovské rozhodnutia založené na tom, čo vieme od svojej mamy a svokry, sa môže zdať dokonca jednoduchší. mluvčí 4, To sme hovorili vlastne zase o tej dobe. Před internetové a současné, s internetem. Mě ještě zajímá, jestli existoval rozdíl nebo existuje rozdíl rodičovství, jaké bylo za železnou oponou, ve které, kam patřilo vlastně tehdejší komunistické Československo? Jestli bylo rodičovství jiné v tehdejší západní Evropě? A jak se to třeba i projevuje v, současném pohlížení na syndrom rodičovského vyhoření? Tahle ta jiná historická zkušenost.
mluvčí 5, No, zajímavé je, že v době socialismu byla vlastně i západní literatura v podstatě nepřístupná místnímu publiku, takže knížky o rodičovství od autorů mimosovětský blok a tehdejší Československo nebyly přeložené, nebyly velmi k dispozici, takže některé trendy, které už v osmdesátých deväťdesiatych, rokoch boli na západe normou, tak sa k nám dostávajú neskôr a v spoločnosti sa usídľujú vlastne, možno až doteraz a ako takým príkladom zase uvádzam to fyzické trestanie detí, o ktorom už bola reč. Takže tak ano.
mluvčí 4, Jak vypadaly pak ty rodičovské ideály v devadesátých letech a na přelomu milénia, tam předpokládám, že vlastně i pádem železné opony a uvolněním poměrů se to nějak sblížilo, to pojetí rodičovského ideálu, nebo jak vlastně i ve srovnání se současnou dobou se to tehdy odlišovalo.
mluvčí 5, No, já nejsem odborník na sociální změny v společností. Tu možno by bylo na místě vyzpovedat sociologa nebo antropologa, ale môžme si povedať, že s príchodom západnej literatúry si rodičia začali klásť otázky ohľadom toho či skutočne. To, čo poznáme od svojich rodičov a ich rodičov, je ten najsprávnejší spôsob výchovy našich detí, následne potom príchod internetu a sociálnych sietí, úplně mění to, kam se obracíme a potřebujeme s něčím poradit. A toto představuje velký posun v přístupu k výchově. A to sblížení s tím Západem samozřejmé.
mluvčí 4, A nepřijde vám, že momentálně doba nabízí třeba i více se mluví o nějakých traumatech z dětství a našem emočním růstu nebo osobnostním růstu jako takovém, že třeba spousta rodičů chce právě vychovávat úplně jinak, než byli vychováváni oni svými rodiči.
mluvčí 5, Ano, a toto může způsobovat zase další takový jako zajímavý kulturní fenomén, který jsme úplně nepozorovali před tím, a to, ten rozpor mezi generacemi, to jako vychovám, já svoje dítě můžu být takpovediac, skutočne až v rozpore s tým, čo považujú za vhodné. Trebárs moji rodičia, to znamená, ako starí rodičia toho môjho Dieťaťa, a tam může nastávat naozaj, až ako skutočne konflikt mezi tými generáciami, že ty starří rodičia mají na to iný názor a tvrdia, že by to teda mohl vyzerať inak ten, ten mladší rodič teda už, už vlastne v súlade s tými trendami, ktoré vlastne vidí na internete, vidí na sociálnych sieťach, číta tie knižky, tak takto vníma inak a môže tam nastávať naozaj až takýto, až takýto. Konflikt mezigenerační.
mluvčí 4, Je rodičovské vyhoření častěji spojováno třeba i s určitým stylem výchovy, příliš liberálním nebo naopak spíše autoritářským. Existuje větší riziko vyhoření, když se dětem snažíme umetat cestičku, když je dítě vlastně postaveno do centra všeho dění, jde často možná spíše o jedináčky, které mají rodiče pomalu jako projekt splněný na 100 procent, že vlastně ony samy rodiče si na sebe kladou až přílišné nároky.
mluvčí 5, V prvé části té otázky. Já bych úplně nevnímala to, optiku rodičovského štýlu, tam by som úplne tie rozdiely vo výskyte vyhorenia nevidela, ale skôr by som povedala, že riziko je v tom. Keď človek stratí sám, seba, keď nenachádza už svoju, vlastnú identitu. Mimo to rodičovstvo, nedokáže si spraviť čas sám na seba, bez myšlienok, na rodinu detí starostí, ak pristupujeme k rodičovstvu. Týmto spôsobom nie je na tom samozrejme. Nič zlé. Rodina to určite ocení, ale pre toho rodiče samotného je to nejlepší cesta k vyhoreniu. Tu se ale zase dostáváme k tej spomínané resiliencii, která je velmi rozdílná u každého z nás.
mluvčí 4, Ještě, než ukončíme v té první části náš rozhovor o syndromu rodičovského vyhoření, kolik se vlastně ho tohoto jevu vyskytuje ve společnosti? Jestli máme k tomu nějaká data, co se týče konkrétně České republiky.
mluvčí 5, Ano, nějaké předběžné data máme, tam ty odhady jsou okolo desať až tridsať. Percent rodičov vykazuje nejaké známky vyhorenia. Samozrejme, tam záleží na konkrétnej demografii, to znamená, v akej subskupine, alebo subkultúrre tých rodičov, ten výskum je realizovaný, alebo konkrétne, súčasné, ako situácie v spoločnosti, napríklad za covidu. To číslo by mohlo, byť vyššie dokonca. Ešte, ale tie odhady viem, že vem, že to je celkom široký ten odhad desať až tridsať procent, ale naozaj je tam veľmi, záleží trebárs i na tom, do akej miery považujeme to vyhorenie akoby, aký Level toho vyhorenia skúmame či skúmame, naozaj rodičov, ktorí už majú vyhorenie vo všetkých tých fázach aktívne, alebo je to nějaký náznak toho, že tím smerují tím směrem k tomu vyhoreniu, takže tých desať až tridsať. Percent je odhad.
mluvčí 4, Existují výzkumy, které by potvrzovaly, že některé děti jsou náročnější na péči, nemyslím tím zrovna nějak mentálně nebo fyzicky handicapované, ale jestli v otázce syndromu rodičovského vyhoření závisí také na temperamentu dítěte.
mluvčí 5, Toto je velmi dobrá otázka. A Kláděmessiu i me a stále na niu hledáme odpověď. Ještě to není úplně jasné. Zatiaľ to vyzerá tak, že skutočne. Pozorujeme zvýšený výskyt vyhorenia u rodičov, ktorí svoje deti popisujú ako náročnejšie. Čo to ale znamená, tam nemáme žiadne objektívne hľadisko, čo znamená, že to Dieťa je náročnejšie, úplne, stačí, že ten rodič sám to subjektívne, takto pociťuje. No, a tu nastáva otázka, čo bolo skôr či vajce, alebo sliepka a zase sa vraciame k tej už spomínanej reziliencii, kedy ten rodič mohol zápasiť s tou svojou rodičovskou Rolou dávno předtím, než se to dítě začalo projevovat jako náročné a postupně s vyčerpaním. Přišlo to emoční oddělení a tím možné častejšie prejavy, frustrácie. Ako je zvýšenie hlasu krik na Dieťa, S tým sa to Dieťa môže vyrovnávať tak, že mení svoje správanie, pretože sa v tej situácii nevyzná a pre rodiče je to tým, pádem, ešte ťažšie, takže tu máme akýsi začarovaný kruh a my nedokážeme povedať či ten kruh. Začíná tým rodičům, který se dostává do ťažký rodičovský situace, anebo začíná tím náročným dítětem?
mluvčí 4, No, a jsou na to nějaké odpovědi, protože asi pořád se to točí tedy v kruhu, jak z toho ven, jestli třeba i lze nějak posilovat tu rodičovskou resilienci, o které mluvíme, my známe ten pojem třeba společenská odolnost, společenská resilience, aby jaksi celkově společnost byla odolná nějakým vnějším vlivům, dejme tomu dezinformacím a podobně. Ale co ta resilience představuje u rodičů? Jak se dá posilovat?
mluvčí 5, No, toto je opět, zase také neprebádané téma v tom, kdy ten začarovaný kruh tak nějak jako přerušit a vypadá to tak, že skutečně je to jako nejlepší udělat u toho rodiče tím, že posílíme tu reziilienci, to jako to udělat, to je těžké, ono ten rodič může nějaké věci, které jsou buď preventívne práve, aby se vyhol tomu vyhoreniu, anebo u sám ich může robiť, anebo môže už vyhľadať, potom odbornú pomoc tie veci, ktoré je možné robiť, aby človek v podstate budoval tú svoju resilienciu. Je na jednej strane. Určitě hovoriť. O tom vím, že já povím, že sa mi niečo takéto deje svoju, okoliu, tak můžem získat podporu rodičů, který podobné věci zažili. A já jsem o tom třebas za ani nevěděl, takže získám nejakú komunitu, ktorá normalizuje, že v společnosti sa tietokúsenosti a Tieto pocity vyskytujú. A tým si opět zabezpečm viac podpory a môžem sa zdôvěřit partnerovi. My vieme, že to spolurodičovstvo, ten Koper rating je velmi dležitým protektivním faktorom a zároveň i faktorom ktorý potom pomáhá sa z toho vyhorenia, nejako dostať.Ten coper rating znamená, že ty obaja partneri v tom vztahu, který vlastně to dítě vychovávají, který s ním, s ním žiju, se zapájají aspoň přibližně v podobné míře do chodu té domácnosti. Ne vždycky je to možné, ale tam je najdôležitejší ten pocit toho, že ten partner se snaží a chce a je přítomný a pre rodičov, ktorí takéto možnosti nemají. Trebárs, tak ešte je také doporučenie, robiť si tzv. mikro prestávky, nie, vždycky je možné si vziať deň voľna, a to Dieťa, nechať babičke, alebo partnerovi a ísť si jako do sauny, takže ty mikro přestávky jsou někdy opravdu jako jednotky, možná desítky minut maximálně, kdy ten člověk vydchne a my máme zkušenost, že i vlastně osobnu, ale i vlastně z výzkumu, že častokrát rodičia, keď dítě si na chvilku hrá samo, anebo na chvilku zaspí, tak okamžitě začnú vysávať zapnú práčku.A tie mikro prestávky nám vlastne hovoria o tom, že by sme si na tých prvých päť minút Mali sadnúť, vypiť si kávu a potom ísť, zapnúť práčku, takže toto je ďalšia vec, ktorú človek môže robiť. A my asi ešte dostaneme k té odborné pomoci. Tam neskôr.
mluvčí 4, Ano, to určitě. Na to se také samozřejmě zaměříme. Mě ještě teď zajímám, jakým společenským očekáváním a nárokům, takovým těm nevyřčeným, přesto patrně existujícím, co vlastně rodiče vnímají a především matky, čemu čelí? S jakými představami se musí vyrovnávat? Zvláště tedy v době sociálních sítí? Jak už jsme taky o tom mluvili, tam se možná často setkávají právě s takovým zkresleným obrazem mateřství, takové dokonalé matky, která všechno zvládne.
mluvčí 5, Přesně tak. To porovnávání se je jeden z faktorů, který vyhorení do jisté míry přispívá. A ja teda použijem za všetky príklad Instagramu, kde vidíme to rodičovstvo, které je dokonalé, kde všechno stíhame v sále, jsme upravený, děti jsou usjaté a nám to umocňuje ten dojem z oddialení od toho ideálu. Ukazuje se, že dokonce i u rodičov, ktorí už to vyhorření vlastně u nich jako aktivívne, že už sú vlastne v tej fáze vyhorenia, tak i kní o rodičovstve můžu takto potencovat pocit nekompetentnosti, pretože i v té knihe sú príklady toho jako řešit rodičovské situace a ten rodič, když vnímá to, že se mi to zase nepodařilo, zase jsem to neudělala jako z tej knižky, tak to může podnecovať tu nekompetentnosť a nasadá to na tú dimenziu zmeny rodičovskej identity, že už nie som takým rodičom, akým som raz bol a už vôbec nie som tým ideálnym rodičom.Takže, takže. Tak.
mluvčí 4, My jsme zmínili, že vlastně ve společnosti můžeme mluvit o 10–30 % toho syndromu rodičovského vyhoření, jak se vlastně syndrom vyhoření měří, jak se liší od běžné únavy, vyčerpání, které při péči o malé dítě občas přichází.
mluvčí 5, Já už jsem vzpomínala, že v roku 2018 vyšel ten dotazník, to je taková škála par brnaut assment, dotazník rodičovského vyhorenia bysme to mohli nazvat. A tato vznikla po tom, jak Izabela Roskam s kolegy vykonali průzkum mezi téměř tisícovkou rodičů, u kterých to vyhoření už vlastně bylo aktivní a z výpovědí těchto rodičů oni identifikovali čtyři také dimenze toho rodičovského vyhoření, které vlastně ten dotazník následně jakoby skúma u těch respondentov je to to vyčerpanie z rodičovskej úlohy, tam bysme ještě stále mohli vnímat, že to ano. Může to byť také ako bežné vyčerpanie, ktoré sa viaže s tým, že máme malé deti, ale tie ďalšie dimenzie už potom sú skutočne takým problematickým elementom. Je to ten kontrast s predchádzajúcím rodičovským, ja, to je tá zmena rodičovskej identity, pocit znechutění a za svoje rodičovské úlohy a ta emocionálna, oddialenost od svých dětí a tu už vlastně vnímáme, že hoci možno to vyhorenie začíná jako také taková přirozená únava z toho, že máme malé deti, tak to prechádza fázami a prechádza, prechádza to vlastne do takých veľmi nepríjemných pre človeka i subjektívne vlastne fáz toho vyhorenia, takže tým sa to vlastne líši. Od nejakého bežného vyčerpania.
mluvčí 4, Jsou vyhořením více ohroženi samoživitelé nebo rodiče postižených dětí náročných na péči.
mluvčí 5, Dalo by se to tak povedať Je to tak, vo výskume, sa to tak ukazuje, pretože jeden z protektivních faktorov, ako som tomu už hovorila, je to spolurodičovstvo, ten coperenting a ten samoživitel, samoživitelka ho často prostě nemá k dispozici. Tam nie je přítomný ten partner, s kterým by se daly ty úlohy v domácnosti rozdělit, takže toto je jedna taká stránka věci. A samoživitelia samoživiteľky sa môžu stretávať s finančnou neistotou a so sociálnou izoláciou. Pretože pokiaľ sme sami s tím dieťatem, tak nie je možné se s partnerem vystřídať a jeden večer si zájsť na kávu s kamarátkou, druhý večer s kamarátom do kina. Druhý partner, ale ten človek je v podstate. S tým dieťaťom neustále musí, byť doma a keď nemáme k dispozícii širšiu rodinu, aby nám s tým pomohla, takže Tieto faktory veľmi silne, ako vplývajú na to, že samoživitelia, samoživiteľky môžu trpieť vyhorením viac, čo sa týka rodičov, detí so špecifickými potrebami, tak tam je ako logicky, že to Dieťa z podstaty veci je v Centre toho rodičovského vesmíru, tam nie, je tak často priestor na to, aby ten rodič do centra postavil sebe a hoci má trebárs toho partnera, s ktorým teda to spolurodičovstvo praktikujú, tak stále tam do toho vstupuje práve tá potreba, aby to Dieťa bolo neustále v strede toho Fokusu té rodiny, a to je, to je velmi náročné.
mluvčí 4, Když jste mluvila o té sociální izolaci, které jsou možná více právě vystaveni samoživitelé nebo rodiče postižených dětí, tak tu jsme vlastně na vlastní kůži zažili víceméně všichni během covidové pandemie, tak jak ten covid, o kterém už jste se také několikrát zmínila, jak byl svým způsobem předělem, nebo jak se odrazil právě v tom zkoumání syndromu rodičovského vyhoření nebo v jeho výskytu.
mluvčí 5, No, v prvom řadě ten, ta covidová pandemie, ten covid nám, nám tak trochu jako zvýšil zájem o to rodičovské vyhoření. Je výzkumně, protože jsme si všimli jako výzkumníci, že po čas té pandemie skutečně rodiče začali vykazovat nějaké charakteristiky toho, co se podobá rodičovskému vyhoreniu. O mnoho víc, než tomu bylo před covidem, tam ten nárast výskytu rodičovského vyhorenia skutočne vnímame. Ako značný Teraz, je otázkou, ako sa s tým ale vyrovnáme, keď už tá covidová pandémia skončila. Tam sme sa vyrovnávali so sociálnou izoláciou s tým, že deti sa vlastne učili z domu, boli to, bolo to problematické i logisticky niektoré rodiny, nemali ani to technické zázemie, aby vlastne deti boli neustále pripojené v škole. A takže to byla velmi náročná situace, která ale momentálně teda už odzněla. A teď je otázka, jak se s tím vyrovnají ti rodiče, který počas toho covidu se do toho vyhorení vlastně dostali a tam už to záleží zase na, na jedné straně ty reziliencí, na druhé straně na tom či vyhledají pomoc, či se dokážu z toho nějakým způsobem dostat. V této chvíli. mluvčí 3, Posloucháte Leonardo Plus nadčasové rozhovory s výjimečnými osobnostmi nejen ze světa vědy. Najdete ho také na webu plus rozhlas cz v aplikaci Můj rozhlas a v dalších podcastových aplikacích.
mluvčí 4, Syndrom rodičovského vyhoření. Už jsme říkali, nyní úplně prozkoumané území. Teprve se vlastně tím začínají badatelé, zabýváte, jaký je o to zájem? Jak je moc tohle téma rozšířené u nás v badatelských kruzích.
mluvčí 5, Tak v roku dva, 1020 tri. Já už jsem to vzpomínala, vyšla ta studia Kubienové a kolektivu, která nám poskytla ten merací nástroj, oni totiž kolegové přeložili do češtiny, ten nástroj, ktorý bol v tom dve 1000 osemnásť vyvinutý a udělali tak ako štandardizáciu na české prostredie, takže tým nám udělali veľkú službu a my ďakujeme, pretože to môžme ďalej používať a i používame a takže my už nějakou základnou představu o tom máme. Právě Kubienová a kolektív už v tom svém článku hovoří o těch desiatich až štyridsiatich, percentách rodičov a majú tam nejaké predbežné vlastne závery, ako to v tej populácii vyzerá? Ďalej. Máme k dispozícii medzinárodné štúdie, Izabely, roskam a kolektívu, ale veľa, to ešte nevieme tých štúdií zatiaľ nie je mnoho. My sme vlastne najrecentnejšie dáta dozbierali, ešte len tento rok začiatkom tohto roku sme vlastne dokončili taký veľký zber dát toho medzinárodného konsorcia a tam se ještě čeká na to zpracování těch dát a napublikování těch článků, takže skutečně toho ještě mnoho, mnoho nevíme.
mluvčí 4, Já jsem zmínila, že jste se účastnila i té mezinárodní konference v Portu, jak se vlastně liší pohledy na rodičovské vyhoření v různých zemích světa, jsou citelné? Rozdíly mezi zeměmi severu a globálního jihu nebo západu a východu.
mluvčí 5, Ty kulturní normy, které každá krajina má, sehrávají významnou úlohu v předpovídání toho, jako vlastně to ta prevalence rodičovského vyhorenia bude vypadat v tých ktorých krajinách. Ukazuje sa výskumne, že rodičia z viac individualistických, typicky západných krajín majú vyššiu Mieru rodičovského vyhorenia, ako tí z východných krajín. Ono to môže súvisieť s tým, že tie individualistické kultúry, tam je tá spoločenská norma, že rodiny žijú samostatne, že máme nejakú nukleárnu, rodinu a nežijeme úplne v tej komunite. S trebárs starými rodičmi toho Dieťaťa, tetičkami, strýčkami a podobne zatiaľ čo v spoločnosti, kde rodiny žijú týmto komunitným spôsobom, čiže trebárs, niekoľko generácií, pospolu, tak to môže poskytovať viac podpory pre rodiča, ktorý to zrovna potrebuje. Ono v angličtine sa hovorí, že k výchove dítěťa je potreb celá dedina. A toto vnímame i v našom výskume.Ďalej tým. Protektívnym faktorom môže byť napríklad práve rovnomerné rozdelenie starostlivosti v domácnosti, ktoré vykazujú trebárs severské krajiny, Viacom.
mluvčí 4, Rodičovského vyhorenia udáva tón.
mluvčí 5, Já bycha, že v současnosti je toto Beko, univerzita v, kde Izabela RO a Mykolajčak jsou takovými jako největšími menami v tom výzkume rodičovského vyhorenia. Ale jeden kolega z Polska napríklad začína Teraz zakladať takú výskumnú skupinu. Konrad piotrovský sa venuje rodičovskej ľútosti, to znamená emócií, že ten rodič by už deti druhýkrát nemal. Keby sa mohol vrátiť v čase a rozhodnúť sa znova. Takže s konrado momentálně jsme v úzkém kontaktu a snažíme se rozběhnout vlastně ještě i výzkum tohoto Javu. Takže to Polsko a Belgicko, bych řekla, že jsou momentálně hodně v popředí.
mluvčí 4, Ještě jsme možná nezmínili jeden aspekt, který by mohl být vlastně s tím syndromem rodičovství také úzce spjat, protože to je vlastně, a to je případ alkoholu, kdy rodiče a zvláště tedy ženy na mateřské nebo rodičovské dovolené, především vysokoškolačky, často sahají po skleničce, stávají se závislými na alkoholu. Nejde taky vlastně o důsledek neřešeného syndromu rodičovského vyhoření.
mluvčí 5, Klidně by to tak mohlo být, ale nemám bohužel k tomu data, takže vám to nemůže potvrdit. A já bych ještě k tomu ale chcela dodat, že my vlastně u lidí, kteří takto propadnu trs alkoholu počas mateřské dovolenky, povedzme u rodičovské dovolenky, tak my nevíme, jako na tom ten člověk s alkoholem byl předtím, než měl děti. My nedokážeme povedať, či by to jeho správanie sa takto nevyvinulo i bez toho, že by trebárs boli prítomné tie deti. Nevieme, či by sa ten alkoholizmus tam neobjavil. Pokiaľ by ten človek sa dostal do takej podobnej, sociálnej situácie, ako je povedzme tá sociálna izolácia, napríklad v covide, keby tam tie deti, neboli prítomné, čiže nedokážeme to úplne spojiť s tím, že je to o rodičovstve, o tom materstve hoci. Jako logicky je asi pravděpodobné, že to, ten příchod toho dítěte zvyšuje ten stres v tom životě člověka a může to k tomu vést, ale já bych to úplně takto jako neviděla jako přímo tu spojitosť, pretože skutočne. Nevíme, či by se to nerozvinulo tímto směrem, i bez toho, že by ten člověk Mal deti.
mluvčí 4, A takového. Zatím se neukazuje v těch vašich výzkumech nebo sběru dat, o kterém jste mluvila, že vlastně máte před sebou tu analýzu, tak zatím žádné takové náznaky tam nevidíte.
mluvčí 5, My zatím ne, protože my jsme se přímo na to nesoustředili. V tom zbere dát konzumácia alkoholu, častosť, množstvo a pred deťmi po narodení detí, takže Tieto dáta vlastne ešte, ani nemáme k dispozícii, ale je to zaujímavý nápad, ktorý možno do budúcna, budebude dobré spracovať.
mluvčí 4, Tak se pojďme podívat vlastně na to, kdy už je potřeba vyhledat odbornou pomoc a jaké typy terapie v případě toho syndromu rodičovského vyhoření pomáhají.
mluvčí 5, Já bych povedala, že ani tak nejde o typ terapie, ale o terapeuty samotného. Ono výskumne sa ukazuje, že vzťah s terapeutom. Je to zásadné, že ani nejde o to, či je terapia založená na KBT rogeriánskom prístupe, alebo gestalt prístupe, ale skôr ide o to, že človek nájde terapeuta, ktorý mu proste, sedí takpovediac a preto je dobré dať tomu niekoľko sedení, nehádzať, hneď flintu do žita a proste uvidieť. Či ten terapeut je človek, s ktorým chcem tú cestu absolvovať a pokiaľ nie, tak ide, naozaj o to, vymeniť toho terapeuta a nezamerať sa až tak veľmi na to. Aký typ terapie to je. A prvým takým krokom, ktorý ja by som akoby doporučila. V nejakej akútnej chvíli sú linky istoty, alebo linky dôvery, im hovoríme tuto v brne. Napríklad nemocnica v Bohuniciach psychiatrické oddelenie tam má linku, ktorá funguje dvadsať štyri hodín a vždy je tam niekto kto vlastníctvami sa porozpráva a človek môže cítiť také spoluzdieľanie, nejakú empatiu, to je taká prvá, taká záchranná stanica skutočne, keď človek je v nejakej, akútnej panike, tak toto môže využiť.A ešte, bych zmínila například organizáciu. Úsměv mámy, táto. Organizácia sa venuje ženám, ktoré, či už čakajú miminko, alebo sú po pôrode, majú už staršie deti a nejakým spôsobom hledají podporu, děje se jim něco, s čím potřebujou pomoct. A ten úsměv mám. Funguje na principu peer konzultantek, takže vy napíšete mail a vám se ozve do několikkých pracovních dní. Maminka, která zažila něco podobné jako vy a vy se s ním nakontaktujete a máte pocit, že vlastně máte podporu v někom, kdo prožil něco podobné. A potom existují i online terapie, jako například hedepy, kde můžete začít hned a nájsť si tam někoho, s kým v online budete v kontakte. Potom samozrejme vyhledať terapeutov vo svojom okolí, kde člověk žije, tak tam.
mluvčí 4, Může syndrom vyhoření přinést i něco pozitivního. Je to třeba příležitost pro změnu. mluvčí 5, Tak ono hovoří se, že všechno zlé je na něco dobré. A v roku 95 byl popísaný tzv. posttraumatický rástal, alebo posttraumatic Rose, čo je fenomén, ktorý hovorí o tom, že keď sa nám stane niečo veľmi traumatické, alebo zažijeme nejakú extrémne silnú stresovú situáciu, tak nám to dáva možnosť ako psychologickej zmeny. A tam môže. Byť trebárs v zkvalitnění vztahov nachádzaní jako nových možností v životě, ocenenia toho nášho života, který ve vedeme, anebo pocit osobnej síly, že jsme vlastně byli schopní něco takéto překonat. A tento posttraumatický růst může představovat právě i potom. Jako člověk vyhledá pomoc a s tím vyhorením začne pracovat, tak vytvárať vlastně potenciál pre ten posttraumatický rast a samozřejmě ta pomoc ostatným šíření je osvěty, to, že vlastně empatizujeme a sdílem to s někým, kdo tím Teraz prechází. Teď, já už to mám za sebou, tak to je takisto jako něco pozitivního, co můžem té společnosti do, dať.
mluvčí 4, Je to pozitivní, i když mluvím v rámci své rodiny, že jsem třeba prošla rodičovským vyhořením a mluvím o tom se svými už odrostlými dětmi.
mluvčí 5, Určitě, protože aksati dětí rozhodnou razmat děti, tak jim to může velmi pomoct v tom, jakým způsobem rozvíjet ty protektivní faktory a jako v podstate pristupovať vôbec k tomu svojmu rodičovstvu, takže zdieľanie so svojimi deťmi je za mňa, ako veľmi pozitívne záležitosť, to treba robiť trošku diplomaticky, pretože logicky tie deti by mohli pri nejakom, ako veľmi, ako racionálnom spôsobe toho vysvetľovania nadobudnúť pocit, že oni boli tým, čo vlastne spôsobilo nejaký stres a nejakú traumu pre toho rodičea. Ale pokud se to vlastně tomu dítěťu podá diplomaticky, tak mu to může v budoucnu jeho životě velmi pomoct.
mluvčí 4, Na závěr k té vaší práci nebo k vašemu pracovnímu rozvoji, vzhledem k tomu, že jste se účastnila v září té mezinárodní konference v Portu, která byla teprve vlastně třetí ročník, ale věřím, že asi bude pokračovat dál. Co jste si vlastně z toho odnesla? Je to oblast, kterou se zabývají i třeba další čeští výzkumníci? Nebo si připadáte jako průkopník? A jaké možnosti tady v tomhle tom rozvoji nebo kariérní možnosti vidíte dál?
mluvčí 5, Tak jako průkopník si určitě někdy připadám, protože přede mnou trebář už vyšla i ta studia, o kterých jsem hovořila a já jsem se na té konferenci střetla i s kolegyní z univerzity v Českých Budějovicích Zdeňkou Bajgarovou. S ktor vlastne sme sa videli prvýkrát až potom, ako sme vlastne spolu sbírali dáta k tomu veľkémunárodnému konsorciu, tak to bylo velmi příjemné, že jsme se tam spolu viděli osobně. A vlastně v tom Portě tá výskumná komunita s tými podobnými záujmami. Je to, čo človek v podstate, tam ide. Hľadať. Ten Networking, to, že som sa tam například nekontaktovala právě na toho Konrada Piotrovského, který zkoumá tu rodičovskou lítost, protože já jsem v této téme už nějakou dobu se snažila něco vytvárat, ale neměla jsem úplně to zázemí právě nějakých kolegov, s kterými by sme sa do toho pustili. A konrát Teraz plánuje pre nás ľudí, ktorí sa tomuto chceme venovať do Budúcna i nejaký workshop a Mali by sme sa spolu stretnúť na Budúci rok a plánovať už potom nejaké konkrétne výzkumné kroky, takže tá komunita a s podobnými záujmy je to, co z toho vlastně, vlastně vzešlo.
mluvčí 4, Tolik Lenka Štěpánková z Institutu pro psychologický výzkum a katedry psychologie Fakulty sociálních studií Masarykovy univerzity, se kterou jsme mluvili o rodičovském vyhoření. Děkuju vám, že jsme to mohli společně probrat, že jste přišla do našeho brněnského studia. Mějte se hezky, na slyšenou.
mluvčí 5, Děkuji velmi pěkně. Bylo to velmi příjemné. Maj ti se krásně.
mluvčí 4, Přeji vám, aby se vám nebo vašim blízkým syndrom rodičovského vyhoření vyhnul a období mateřství či rodičovství jste si dokázali zažít plnými doušky, případně na něj vzpomínali i s láskou. Snažil se k tomu přispět. I dnešní díl Leonarda Plus, který připravila a provedla vás jím Renata Kropáčková. Dobrý poslech dalších plusových pořadů.
Přidejte odpověď