15.kapitola- Dávná pravda vyšla najevo
Příštího dne Erik znovu vyhledal Kilmeny a znovu ji prosil, ale opět marně. Nic z toho, co mohl říct, žádný argument, který mohl předložit, nepomohl proti jejímu smutnému rozhodnutí. Když si nakonec uvědomil, že jejím rozhodnutím nelze otřást, vydal se v zoufalství za Janet Gordonovou. Janet vyslechla jeho vyprávění s obavami a zklamáním jasně patrnými ve tváři. Když skončil, zavrtěla hlavou.
„Je mi to líto, pane. Ani nevíte, jak moc mě to mrzí. Doufala jsem v něco úplně jiného. Modlila jsem se za to. Thomas a já stárneme a už léta nás tíží, co bude s Kilmeny, až odejdeme? Od vašeho příchodu jsem doufala, že ve vás bude mít ochránce. Ale pokud Kilmeny řekne, že si vás nevezme, obávám se, že na tom bude trvat.“
-„Ale ona mě miluje,“ zvolal mladík, „a když s ní vy a její strýc promluvíte a přemluvíte ji, možná ji ovlivníte…“
„To samozřejmě uděláme, ale k ničemu to nebude. Kilmeny je stejně odhodlaná jako její matka, když se jednou rozhodne. Většinou byla vždycky hodná a poslušná, ale jednou nebo dvakrát jsme zjistili, že když se k něčemu rozhodne, není s ní k hnutí. Když jí zemřela matka, chtěli jsme ji s Thomasem vzít do kostela. Nemohli jsme ji přesvědčit, aby šla. Tehdy jsme nevěděli proč, ale teď se domnívám, že to bylo proto, že si myslela, že je strašně ošklivá. Protože vás miluje, nechce si vás vzít. Bojí se, že byste jednoho dne litoval, že jste si vzal hloupou holku. Možná má pravdu – co já vím.“
-„Nemůžu se jí vzdát,“ vykřikl Erik tvrdohlavě. „Něco se musí udělat. Snad se její vada dá ještě napravit. Napadlo vás to někdy? Nikdy jste ji nenechala vyšetřit lékařem, který by se k jejímu případu mohl vyjádřit, že ne?“
„Ne, pane, nikdy jsme ji k nikomu nevzali. Když jsme se poprvé začali obávat, že nikdy nepromluví, chtěl ji Thomas vzít do Charlottetownu a nechat ji prohlédnout. Tolik na to dítě myslel a bylo mu to hrozně líto. Ale její matka nechtěla ani slyšet, aby se to udělalo. Nemělo smysl se s ní dohadovat. Řekla, že to nemá cenu – že je to její hřích, a proto je dítě postižené, a že bude do své smrti němá.“
-„A vy jste se takhle pokorně podvolila morbidnímu rozmaru?“ zeptal se Erik nazlobeně.
„Pane, vy jste mou sestru neznal. Museli jsme se jí podvolit – nikdo by se s ní nedokázal přít. Byla to zvláštní žena – a v mnoha ohledech strašná žena – po svých potížích. Báli jsme se jí zkřížit cestu, protože jsme se báli, že se zblázní.“
-„Ale proč jste nevzali Kilmeny k lékaři za jejími zády nebo po její smrti?“
„Ne, to nebylo možné. Margaret ji nikdy nespouštěla z očí, ani když už byla dospělá. Kromě toho, abych vám řekla celou pravdu, pane, sami jsme si mysleli, že by nemělo smysl pokoušet se Kilmeny vyléčit. Věřili jsme taky, že je to boží trest za spáchaný hřích.“
-„Teto Janet, jak můžete říkat takové nesmysly? Kde byl nějaký hřích? Vaše sestra se považovala za zákonitou manželku. Pokud si Ronald Fraser myslel něco jiného – a není žádný důkaz, že si to myslel, dopustil se hříchu on, a vy přece nemůžete věřit, že za to všechno trpí nevinné dítě!“
„Ne, tak to nemyslím, pane. V tomhle se Margaret neprovinila, a i když jsem Ronalda Frasera nikdy neměla příliš v lásce, musím říct na jeho obranu toto – věřím, že se považoval za svobodného muže, když si Margaret bral. Ne, je to něco jiného – něco mnohem horšího. Kdykoli si na to vzpomenu, běhá mi mráz po zádech. Ach, pane, Bible – kniha knih má pravdu, když říká, že hříchy rodičů dopadají na děti.“
-„Co to má, proboha, všechno znamenat?“ vykřikl Erik. „Ničemu nerozumím. Z čeho vám běhá mráz po zádech. Řekněte mi, o co jde. Musím znát celou pravdu o Kilmeny. Netrapte mě.“
„Povím vám to, pane, i když to bude jako otevírání staré rány. Nezná ji nikdo kromě mě a Thomase. Až to uslyšíte, pochopíte, proč Kilmeny nemůže mluvit a proč není pravděpodobné, že by se pro ni někdy dalo něco udělat. Ona nezná pravdu a prosím, vy ji taky nic nikdy neříkejte. Není to příběh vhodný pro její uši, zvlášť když se týká její matky. Slibte mi, že jí to nikdy neřeknete, ať se stane cokoli.“
-„Slibuji. Pokračujte – nic ji neřeknu,“ řekl mladík horečně.
Janet Gordonová sepjala ruce v klíně jako žena, která se nervuje při nějakém nenáviděném úkolu. Vypadala velmi staře; vrásky na její tváři se zdály dvojnásob hluboké a drsné.
„Moje sestra Margaret byla velmi pyšná a temperamentní dívka, pane. Ale nechtěla bych, abyste si myslel, že byla nesympatická. Ne, ne, to bychom její památce velmi křivdili. Měla své chyby jako my všichni, ale byla bystrá, veselá a srdečná. Všichni jsme ji měli rádi. Byla světlem a životem tohoto domu. Ano, pane, než ji postihly potíže, byla Margaret veselé děvče a zpívala jako skřivánek od rána do večera. Možná jsme ji trochu rozmazlili – možná jsme jí dali příliš mnoho, měla všechno, co chtěla.
Nuže, pane, slyšel jste příběh o jejím sňatku s Ronaldem Fraserem a o tom, co následovalo, takže to nemusím rozebírat. Znám Elizabeth Williamsonovou dobře, a vím, že cokoli vám řekla, bude to pravda a nic víc než pravda.
Náš otec byl velmi hrdý muž. Jestli byla Margaret příliš pyšná, tak to neměla od nikoho cizího. A její neštěstí ho zasáhlo až do srdce. Víc než tři dny poté, co se o tom dozvěděl, s námi tady nepromluvil ani slovo. Seděl tam v koutě se skloněnou hlavou a nechtěl se dotknout ani večeře. Nebyl příliš nakloněn tomu, aby se provdala za Ronalda Frasera, a když se s hanbou vrátila domů, nestačila ani překročit práh, a už si na ni vylil svůj hněv. Ach, už ji zase vidím, jak stojí ve dveřích, bledá a roztřesená, jak se drží Thomasovy paže a její velké oči se mění ze smutku a hanby v hněv. Bylo to právě při západu slunce a oknem pronikl rudý paprsek a dopadl jí přímo na hruď jako krvavá skvrna.
Otec na její adresu řekl ostrá slova. Ach, byl příliš tvrdý – i když to byl můj otec, musím říct, že na ni byl příliš přísný, se zlomeným srdcem, jaké měla, a nakonec se neprovinila ničím víc než malou svévolí ve věci svého manželství.
A otec toho litoval, jakmile ta slova vypustil z úst. Ale neštěstí se stalo. Ach, nikdy nezapomenu na Margaretinu tvář, pane! Ještě teď mě straší v černé noci. Byla plná hněvu, vzpoury a vzdoru. A nikdy mu neodpustila. Sevřela ruce a beze slova odešla do svého starého pokoje, všechny ty šílené pocity se jí bouřily v duši a před promluvením je zadržovala jen její tvrdohlavá vůle. A od toho dne až do Kilmenyina narození nepromluvila Margaret ani slovo. Nic z toho, co jsme pro ni mohli udělat, ji neobměkčilo. A my jsme k ní byli laskaví a mírní, a nikdy jsme jí nevyčítali ani pohledem. Ale ona s nikým nepromluvila. Většinu času jen seděla ve svém pokoji a zírala do zdi takovýma hroznýma očima. Otec ji prosil, aby promluvila a odpustila mu, ale ona nikdy nedala najevo, že by ho slyšela.“
-„Nemám pocit, že by se stalo něco tak tragického, aby kvůli tomu Kilmeny nemluvila,“ skočil netrpělivě do vyprávění Janet mladý učitel.
„Ještě jsem nedošla k tomu nejhoršímu, pane. Otci se udělalo špatně a ulehl na lůžko. Margaret za ním nechtěla jít. Pak jsme u něj jednou v noci s Thomasem seděli; bylo asi jedenáct hodin. Najednou řekl: “Janet, jdi nahoru a řekni děvčeti” – vždycky tak Margaret říkal – bylo to takové jeho mazlivé jméno – “že umírám, a požádej ji, aby přišla dolů a promluvila se mnou, než odejdu na věčnost.” Poslechla jsem a šla pro svou sestru. Margaret seděla ve svém pokoji úplně sama v chladu a tmě, zírala do zdi. Řekla jsem jí, co náš otec vzkazuje. Nedala na sobě znát, že mě slyšela. Prosila jsem a plakala. A pak jsem udělala něco, co jsem ještě nikdy v životě neudělala – žádnému lidskému stvoření – poklekla jsem před ní a prosila ji, aby sešla dolů a viděla našeho umírajícího otce. Pane, ona nechtěla! Ani se nepohnula, ani se na mě nepodívala. Musela jsem vstát, jít dolů a říct tomu starci, že nepřijde.“
Janet Gordonová zvedla ruce a v agónii vzpomínek do nich udeřila.
„Když jsem to řekla otci, řekl jen, ach, tak jemně, a potom zašeptal: “Chudák holka, byl jsem na ni moc přísný. Ona za to nemůže. Ale já nemohu odejít za její zesnulou matkou, dokud mi naše děvčátko neodpustí, jak jsem ji nazval. Thomasi, pomoz mi vstát. Když za mnou nepřišla, musím jít já za ní.”
Nebylo možné mu zabránit v jeho rozhodnutí. Vstal ze smrtelné postele a Thomas mu pomohl vyjít na chodbu a po schodech nahoru. Šla jsem za nimi se svíčkou. Ach, pane, nikdy na to nezapomenu – na ty strašné stíny a bouřkový vítr, který venku kvílel, a na otcův lapavý dech. Ale dostali jsme ho do Margaretinina pokoje a on před ní stál, třásl se a bílé vlasy mu vlály kolem propadlé tváře. A prosil Margaret, aby mu odpustila a řekla mu aspoň jedno slovo útěchy, než odejde za její matkou,“
Janetin hlas se zvýšil téměř k výkřiku, „pane, ona mlčela! Potom se mi přiznala, že chtěla promluvit. Ale její tvrdohlavost jí to nedovolila. Bylo to, jako by se jí zmocnila nějaká zlá síla a nechtěla ji pustit. Otec mohl stejně dobře prosit kus skály. Ach, bylo to těžké a strašné! Viděla otce umírat a neřekla mu ani slovo, o které se ji prosil. To byl její hřích, a za ten hřích padla kletba na její nenarozené dítě. Když otec pochopil, že nepromluví, zavřel oči a málem upadl, kdyby ho Tomáš nezachytil. “Ach, děvče, ty jsi tvrdá žena,” bylo jediné, co řekl. A byla to jeho poslední slova. Odnesli jsme ho s Thomasem zpátky do jeho pokoje, ale dech z něj vyprchal dřív, než jsme ho tam vůbec dostali.
Nuže, pane, Kilmeny se narodila měsíc poté, a když Margaret ucítila své dítě u prsu, zlá věc, která držela její duši v zajetí, ztratila svou moc. Promluvila a rozplakala se a byla zase sama sebou. Ach, jak plakala! Prosila nás, abychom jí odpustili, a my jsme jí pochopitelně odpustili. Ale ten, proti němuž se nejtěžším způsobem prohřešila, byl pryč a žádné slovo odpuštění k ní nemohlo přijít z hrobu. Moje ubohá sestra už nikdy nepoznala klid svědomí, pane. Ale byla mírná, laskavá a pokorná, dokud se nezačala bát, že Kilmeny už nikdy nepromluví. Tehdy jsme si mysleli, že se zblázní. Vskutku, pane, už nikdy nebyla úplně v pořádku.
Takový je ten příběh a já jsem vděčná, že jsem ho mohla vyprávět. Dostat ze sebe tu tíhu minulosti. Kilmeny nemůže mluvit, protože její matka nesplnila poslední přání umírajícího.“
Erik s šedivou hrůzou ve tváři naslouchal strašlivému vyprávění. Děsila ho jeho černá tragédie onoho nemilosrdného zákona, nejkrutější a nejzáhadnější věci v Božím vesmíru, která nařizuje, že hříchem viníka bude postižen nevinný člověk. Ať se tomu bránil, jak chtěl, do srdce se mu vkradlo neblahé přesvědčení, že případ Kilmeny je skutečně mimo dosah všech lidských schopností.
„Je to strašný příběh,“ řekl nervózně, vstal a neklidně přecházel sem a tam po šeré staré kuchyni ve stínu smrků, které nakukovaly do oken. „A pokud je pravda, že Kilmenyinu němotu způsobilo matčino svévolné mlčení, obávám se, že jí, jak říkáte, skutečně nemůžeme pomoci. Ale možná se mýlíme. Nemuselo jít o nic víc než o podivnou náhodu. Možná pro ni lze něco udělat. V každém případě se o to musíme pokusit. Mám v Queenslea přítele, který je lékař. Jmenuje se David Baker a je to velmi zručný odborník na krk a hlas. Pošlu ho sem, aby se na Kilmeny podíval.“
„Jak chcete,“ přitakala Janet beznadějným tónem, kterým by mu asi dala svolení k pokusu o jakoukoli nemožnou věc.
„Bude nutné říct doktoru Bakerovi, proč Kilmeny nemůže mluvit – nebo proč si myslíme, že nemůže.“
Janetina tvář se zachvěla.
„Opravdu je nutné tuto historku vytahovat na světlo boží? Je to hořký příběh, a vyprávět ho cizímu člověku…“
„Nebojte se. Neřeknu mu nic, co by nebylo nezbytně nutné pro správné pochopení případu. Úplně postačí, když řeknu, že Kilmeny je možná němá, protože několik měsíců před jejím narozením byla mysl její matky ve velmi chorobném stavu a ona zachovávala zarputilé a neporušené mlčení kvůli jisté trpké osobní zášti.“
„Dobrá, udělejte, co uznáte za vhodné, pane.“
Janet očividně nevěřila, že by se pro Kilmeny dalo něco udělat.
Když se ovšem setkal Erik se svou láskou a sdělil ji, co hodlá udělat, ve tváři dívky probleskla růžová záře naděje.
Myslíš, že mě dokáže přimět mluvit? napsala dychtivě.
„To nevím, Kilmeny. Doufám, že to dokáže, a vím, že udělá všechno, co bude v jeho silách. Pokud dokáže odstranit tvou vadu, slíbíš mi, že si mě vezmeš za manžela, nejdražší?“
Přikývla. Ten malý vážný pohyb měl vážnost posvátného slibu.
Ano, napsala, až budu moci mluvit jako ostatní ženy, vezmu si tě.
překlad a úprava: Nikola Valerová
Přidejte odpověď