16.kapitola- Názor Davida Bakera
Příští týden přijel do Lindsay David Baker. Přijel odpoledne, když byl Erik ve škole. Když se vrátil domů, zjistil, že David během hodiny dobyl srdce paní Williamsonové, získal si Timothyho přízeň a stal se přítelem starého Roberta. Když se oba mladí muži ocitli sami v horním pokoji, zvědavě se na Erika podíval.
„Eriku, chci vědět, o co tady jde. Do jaké šlamastyky ses dostal? Napsal jsi mi dopis, v němž mě ve jménu přátelství prosíš, abych za tebou okamžitě přijel. Přijel jsem tedy co nejrychleji. Zdá se, že jsi sám ve výborném zdravotním stavu. Vysvětli mi, proč jsi mě sem s takovou naléhavosti přivedl?“
„Chci, abys mi prokázal službu, kterou můžeš prokázat jen ty, Davide,“ řekl Erik tiše.
„Nechtěl jsem zabíhat do podrobností v dopisu. V Lindsay jsem potkal mladou dívku, do které jsem se zamiloval. Požádal jsem ji o ruku, ale ačkoli jí na mně záleží, odmítá to udělat, protože je němá. Přeji si, abys ji vyšetřil a zjistil příčinu její vady a zda ji lze vyléčit. Slyší dokonale a všechny její ostatní schopnosti jsou zcela normální. Směje se jako zdravá dívka, jen nemluví. Abys lépe porozuměl jejímu případu, musím ti sdělit hlavní fakta její historie.“
Erik se pustil do vyprávění. David Baker poslouchal s vážnou pozorností, oči upřené na tvář svého přítele. Nedal na sobě znát překvapení a zděšení, které pocítil, když se dozvěděl, že se Erik zamiloval do němé dívky s pochybným původem, ale tento podivný případ vzbudil jeho profesionální zájem. Když si vyslechl celý příběh, strčil si ruce do kapes a několikrát mlčky přešel po místnosti sem a tam. Nakonec se zastavil před Erikem.
„Takže jsi udělal to, co jsem celou dobu předvídal, že uděláš – nechal jsi zdravý rozum doma, když ses vydal na námluvy.“
„Když už jsem to udělal,“ řekl Erik tiše, „získal jsem něco lepšího a ušlechtilejšího než zdravý rozum.“
David pokrčil rameny.
„Budeš mít co dělat, abys mě o tom přesvědčil, Eriku.“
„Ne, vůbec to nebude těžké. Mám jeden argument, který tě přesvědčí rychle – a tím je sama Kilmeny Gordonová. Ale o mé moudrosti či jejím nedostatku se teď bavit nebudeme. Chci vědět tohle – co si myslíš o případu, který jsem ti vylíčil?“
David se zamyšleně zamračil.
„Těžko říct, co si mám myslet. Je to velmi zvláštní a neobvyklé, ale ne zcela bezprecedentní. Byly zaznamenány případy, kdy prenatální vlivy vedly k podobnému výsledku. Nemohu si právě vzpomenout, zda se někdy podařilo nějaký vyléčit. Uvidím, jestli se pro tuhle dívku dá něco udělat. Nemohu se k tomu blíže vyjádřit, dokud ji nevyšetřím.“
Druhý den ráno odvezl Erik Davida na Gordonovu usedlost. Když se blížili ke starému sadu, pryskyřičnými ranními arkádami smrkového lesa se nesl nádech hudby – divoký, smutný, přitažlivý výkřik, plný nepopsatelného patosu, a přesto podivuhodně sladký.
„Co je to?“ vykřikl David a tvářil se velmi překvapeně.
„To hraje Kilmeny na housle,“ odpověděl pyšně Erik. „Má v tomto ohledu velký talent a improvizuje nádherné melodie.“
Když dorazili do sadu, Kilmeny se zvedla ze staré lavičky, aby jim vyšla vstříc, její krásné světélkující oči se roztáhly a tvář zrudla vzrušením, v němž se mísila naděje a strach.
„Ach, bohové!“ zamumlal David bezmocně.
Nedokázal skrýt svůj údiv a Erik se usmál, když to viděl. Ten si nemohl nevšimnout, že ho jeho přítel až dosud považoval jen za něco málo lepšího než za blázna. Dokud nespatřil tu oslňující krásu.
„Kilmeny, to je můj přítel, doktor Baker,“ řekl povzbudivě Erik.
Kilmeny mu s úsměvem podala ruku. Její krása, jak tam stála v čerstvém ranním slunci vedle trsu sesterských lilií, byla něco, co člověku vyrazí dech. David, kterému rozhodně nechybělo sebevědomí a který měl obecně pohotový jazyk, když šlo o ženy, se přistihl, že je němý a rozpačitý jako školák, když se sklonil nad její rukou.
Kilmeny však byla okouzlujícím způsobem uvolněná. V jejím chování nebylo ani stopy po rozpacích, i když v něm byla patrná docela velká ostýchavost. Erik se usmál, když si vzpomněl na své první setkání s ní. Najednou si uvědomil, jak daleko Kilmeny od té doby došla a jak moc se změnila. Roztomilé růžové poupátko, vykvetlo v nádhernou spanilou růži.
S malým gestem pozvání, šla Kilmeny sadem k aleji divokých třešní a oba muži ji následovali.
„Eriku, ta je prostě nevýslovná!“ zašeptal David. „Abych pravdu řekl, včera večer jsem měl o tvé příčetnosti dost špatné mínění. Ale teď mě sžírá zuřivá závist. Je to to nejkrásnější stvoření, jaké jsem kdy viděl.“
Erik představil Davida Gordonovým a pak spěchal do své školy. Cestou po Gordonovic uličce potkal Neila a napůl ho zaskočil nenávistný záblesk v očích italského mladíka. Chvilkové znepokojení vystřídala lítost. Neilova tvář zhubla a zchátrala, oči měl zapadlé a horečnatě rozzářené; vypadal o několik let starší než v den, kdy ho Erik poprvé spatřil v dolině u potoka.
Pod vlivem náhlého soucitného popudu se Erik zastavil a natáhl k němu ruku.
„Neile, nemůžeme být přátelé? Moc mě mrzí, jestli jsem ti způsobil bolest.“
„Přátelé! Nikdy!“ řekl Neil vášnivě. „Vzal jsi mi Kilmeny. Navždy tě budu nenávidět. A ještě se s tebou vyrovnám.“
Rázně vykročil po cestičce a Erik s pokrčením ramen pokračoval v cestě a pustil setkání z hlavy.
Den se mu zdál nekonečně dlouhý. David se nevrátil, když šel domů na večeři, ale když večer přišel do svého pokoje, našel tam svého přítele, jak zírá z okna.
„Tak co?“ zeptal se netrpělivě, když se David otočil, ale stále mlčel, „co mi chceš říct? Nenech mě už déle napínat, Davide. Už jsem snesl, co jsem mohl. Dnešní den mi připadal jako tisíc let. Už jsi zjistil, co se děje s Kilmeny?“
„Nic se jí nestalo,“ odpověděl David pomalu a vrhl se na židli u okna.
„Jak to myslíš?“
„Přesně to, co říkám. Její hlasové orgány jsou v pořádku. Pokud jde o ně, není absolutně žádný důvod, proč by nemohla mluvit.“
„Tak proč nemůže mluvit? Co si myslíš?“
„Myslím, že svůj závěr nedokážu vyjádřit lepšími slovy, než jaká použila Janet Gordonová, když řekla, že Kilmeny nemůže mluvit, protože to nedokázala její matka. Nic víc v tom není. Problém je psychický, ne fyzický. Lékařské schopnosti jsou v tomto případě bezmocné. V mé profesi jsou větší machři než já, ale jsem upřímně přesvědčen, Eriku, že kdyby ses s nimi poradil, řekli by ti přesně to, co jsem ti řekl já, ani víc, ani míň.“
„Pak tedy není naděje,“ řekl Erik zoufalým tónem. „Opravdu pro ni nemůžeš nic udělat?“
David vzal z opěradla židle háčkovaný antimakasar s řádícím lvem uprostřed a rozprostřel si ho přes koleno.
„Nemůžu pro ni nic udělat,“ řekl a zamračil se na to umělecké dílo. „Nevěřím, že pro ni může něco udělat jakýkoli živý člověk. Ale neříkám – že není žádná naděje.“
„No tak, Davide, nemám náladu na hádání hádanek. Mluv otevřeně, člověče, a netrap mě.“
David se pochybovačně zamračil a prostrčil prst otvorem, který představoval oko krále zvířat.
„Nevím, jestli ti to dokážu říct jasně. Ani mně samotnému to není moc jasné. A je to samozřejmě jen moje nejasná teorie. Nemohu ji podložit žádnými fakty. Zkrátka, Eriku, myslím, že je možné, že Kilmeny někdy promluví – pokud o to bude někdy dost stát.“
„Ale ona strašně moc chce mluvit! Člověče, ona to chce tak moc, jak je jen možné, aby někdo něco chtěl. Miluje mě celým srdcem a nechce si mě vzít, protože neumí mluvit. Nemyslíš, že by dívka za takových okolností ‚chtěla‘ mluvit tak moc, jak to jen někdo dokáže?“
„Ano, ale já nemám na mysli takový druh chtění, ať už je přání jakkoli silné. Mám na mysli náhlý, prudký, vášnivý příval touhy, fyzické, psychické, mentální, vše v jednom, dost mocný na to, aby roztrhl neviditelná pouta, která drží její řeč v zajetí. Kdyby se naskytla nějaká příležitost, která by takovou touhu vyvolala, věřím, že by Kilmeny promluvila – a když by jednou promluvila, byla by od té doby v tomto ohledu normální – ano, kdyby řekla jen jediné slovo.“
„Tohle všechno mi připadá jako velký nesmysl,“ řekl Erik neklidně. „Předpokládám, že ty máš představu, o čem mluvíš, ale já ne. A v každém případě to prakticky znamená, že pro ni – ani pro mě – není žádná naděje. I kdyby byla tvoje teorie správná, není pravděpodobné, že by se někdy naskytla taková příležitost, o jaké mluvíš. A Kilmeny si mě nikdy nevezme.“
„Nevzdávej se tak snadno, příteli. Jsou zaznamenány případy, kdy si to ženy rozmyslely.“
„Ale ne ženy jako Kilmeny,“ řekl Erik nešťastně. „Říkám ti, že má neochvějnou vůli a houževnatost své matky, i když je prostá jakéhokoli nádechu pýchy nebo sobectví. Děkuji ti za tvé sympatie a zájem, Davide. Udělal jsi, co jsi mohl – ale, nebesa, co by to pro mě znamenalo, kdybys jí mohl pomoci!“
Erik se se zasténáním vrhl na židli a zabořil tvář do dlaní. Byl to okamžik, který v sobě nesl všechnu hořkost smrti. Myslel si, že je připraven na zklamání; netušil, jak silná byla jeho skutečná naděje, dokud mu ji někdo úplně nevzal.
David s povzdechem vrátil háčkovaný antimakasar pečlivě na své místo na opěradle židle.
„Eriku, včera večer, abych byl upřímný, jsem si myslel, že kdybych zjistil, že té dívce nemohu pomoci, bylo by to to nejlepší, co by se mohlo stát, pokud jde o tebe. Ale od té doby, co jsem ji viděl – no, dal bych za to pravou ruku, kdybych pro ni mohl něco udělat. Je to žena stvořená pro tebe, kdybychom ji přiměli mluvit; ano, a při vzpomínce na tvou matku,“ David udeřil pěstí do okenního parapetu takovou silou, že se křídlo zatřáslo, „je to ideální žena pro tebe, ať už mluví nebo nemluví, kdybychom ji o tom mohli přesvědčit.“
„O tom ji nepřesvědčíme. Ne, Davide, ztratil jsem ji. Řekl jsi jí to, co jsi řekl mně?“
„Řekl jsem jí, že jí nemohu pomoci. O své teorii jsem jí nic neřekl – to by k ničemu nevedlo.“
„Jak to přijala?“
„Velmi statečně a tiše – ‚jako vítězná dáma‘. Ale ten pohled jejích očí – Eriku, měl jsem pocit, že jsem ji zavraždil. S lítostivým úsměvem se se mnou rozloučila a odešla nahoru. Už jsem ji neviděl, i když jsem na strýcovo přání zůstal na večeři. Ti staří Gordonovi jsou zvláštní pár. Přesto se mi líbili. Jsou silní a neústupní – dobří přátelé. Bylo jim líto, že jsem nemohl Kilmeny pomoci, ale jasně jsem viděl, že starý Thomas Gordon si myslí, že jsem se snahou o to vměšoval do předurčení.“
Erik se trpce usmál.
„Musím jít nahoru a navštívit Kilmeny. Omluvíš mě, viď, Davide? Moje knihy jsou tam – pomoz si sám.“
Když však Erik dorazil do Gordonova domu, uviděl jen starou Janet, která mu řekla, že Kilmeny je ve svém pokoji, a odmítá ho přijmout.
„Tušila, že přijdete a nechala mi tu tohle, abych vám to předala, pane.“
Janet mu podala malý lístek. Byl velmi stručný a zkropený slzami.
Už sem nechoď, Eriku, stálo na něm. Nesmím tě vidět, protože by nám to oběma jen přitížilo. Musíš odejít a zapomenout na mě. Jednou mi za to budeš vděčný. Vždycky tě budu milovat a modlit se za tebe.
KILMENY
„Musím ji vidět,“ řekl Erik zoufale. „Teto Janet, buďte mou přítelkyní. Řekněte jí, že mě musí alespoň na chvíli vidět.“
Janet zavrtěla hlavou, ale odešla nahoru. Brzy se vrátila.
„Říká, že nemůže přijít dolů. Víte, že to myslí vážně, pane, a nemá cenu ji přemlouvat. A musím říct, že si myslím, že má pravdu. Když si vás nechce vzít, bude pro ni lepší, když vás neuvidí.“
Erik byl nucen odejít domů bez lepší útěchy, než byla tato.
Ráno, protože byla neděle, odvezl Davida Bakera na nádraží. Nespal a vypadal tak zbědovaně, že David o něj pocítil starost. David by v Lindsay zůstal několik dní, ale jistý kritický případ v Queenslea si vyžádal jeho rychlý návrat. Na nádražním nástupišti si s Erikem potřásl rukou.
„Eriku, vykašli se na tu školu a okamžitě přijeď domů. V Lindsay teď nemůžeš udělat nic dobrého a tady si jen zničíš srdce.“
„Než odjedu, musím ještě jednou vidět Kilmeny,“ byla jediná Erikova odpověď.
Toho odpoledne se znovu vydal na Gordonovu usedlost. Výsledek byl však stejný; Kilmeny ho odmítla přijmout a Thomas Gordon vážně řekl: „Pane, víte, že vás mám rád, a je mi líto, že Kilmeny smýšlí tak, jak smýšlí, i když má možná pravdu. Rád bych vás často vídal už kvůli vám a budete mi moc chybět, ale jak se věci mají, říkám vám na rovinu, že byste sem už raději neměl chodit. Nebude to k ničemu dobré, a čím dřív na ní přestanete myslet, tím lépe pro vás oba. Teď už jděte, chlapče, a Bůh vám žehnej.“
„Víte, co po mně chcete?“ zachroptěl Erik.
„Vím, že žádám těžkou věc, ale pro vaše vlastní dobro, pane. Není to tak, že by si to Kilmeny někdy rozmyslela. S ženskou vůlí už máme nějaké zkušenosti.
Tiše, Janet, sestro, neplač. Vy ženy jste hloupá stvoření. Myslíte si, že slzy smyjí takové věci? Ne, nemohou smazat hřích ani jeho následky. Je strašné, jak se jeden hřích může rozšířit a zvětšit, až se zažere do nevinných životů, někdy i dlouho poté, co hříšník odejde k vlastnímu účtu. Pane, dejte na mou radu, vzdejte se školy v Lindsay a vraťte se do svého světa, jakmile to bude možné.“
překlad a úprava: Nikola Valerová
Přidejte odpověď