Dopravní značka uprostřed chodníku nebo hlasitá hudba v hospodě. Pro většinu lidí drobnosti, pro šestadvacetiletého Lukáše z Jablonce zásadní problém. Kvůli progresivní vadě zraku téměř nevidí a při chůzi používá bílou hůl. Přesto žije naplno. A blondýnky u něj mají jedno mínus.
Když má Lukáš Feifer vysvětlit, jak vlastně vidí svět kolem sebe, použije florbalový míček.
„Vidím, jako když se díváte přes florbalový míček,“ popisuje své vidění světa. V zorném poli mu navíc problikávají fialové tečky. „Prý pozůstatky vnímání světla skrze sítnici. Jako bych se díval na zrnitou televizi.“
Jeho zraková vada je progresivní a postupně se zhoršuje. Samotný název diagnózy ho ale příliš nezajímá. „Tenhle typ informací vypouštím, ani si ten název nepamatuju. K čemu taky? Stejně s tím nic neudělám,“ krčí rameny Jablonečák.
Ulice a chodníky plné nástrah
Mnohem podstatnější jsou pro něj každodenní důsledky. Pohyb po městě nejen v Jablonci je pro něj překážková dráha. „Nejhorší jsou dopravní značky, hlavně ty uprostřed chodníku. Všechny krásně ve výši hlavy, takže dost bourám,“ směje se.
Ulice jsou však plné mnohem zákeřnějších nástrah. „Už mám čtyřikrát šitou hlavu,“ ukazuje jizvy na obličeji.
Jednou přehlédl dveře, podruhé narazil do lampy. Potřetí soused nečekaně zavřel bránu, s čímž Lukáš nepočítal. Naposledy se mu stalo něco podobného při vyzvedávání balíčku. „Značky jsou ještě dobré, ty jen bolí,“ směje se.
Bílá hůl vykrývá cestu před ním
Bílá hůl mu při pohybu pomáhá nejvíc. Mává s ní před sebou zhruba v šíři ramen a kontroluje prostor asi metr a půl před sebou. Někdy s ní ťuká, jindy ji nechává klouzat po povrchu. Nerovný terén mu příliš nevadí. „Jsem zvyklý se pohybovat v lese,“ vysvětluje.
A do lesa nechodí jen na procházky. Lukáš miluje fantasy a LARP.
Z lesa Pána prstenů až k LARPu
Začalo to v dětství. Se sousedem milovali Pána prstenů, a tak běhali po lese u domu a přehrávali si vlastní dobrodružství. Později se přes příměstský tábor dostal k Dračímu doupěti a od něj už byl jen krok k LARPu – hraní rolí naživo, při němž účastníci v kostýmech ztvárňují postavy a jejich příběhy.
Letos plánuje pět nebo šest akcí. Nejčastěji jezdí s mladoboleslavskou skupinou Academia Drakonica, v minulosti už hrál například hraničáře nebo kněze. Zrak samozřejmě musí při výběru postavy zohlednit. „Líbilo by se mi hrát epické válečníky, ale to pochopitelně nejde,“ říká smířeně.
Na chystaném LARPu z prostředí viktoriánské Anglie ho lákala role detektiva – jenže ten musí hledat stopy a sledovat lidi. „V tom logicky pokulhávám,“ krčí rameny. Místo toho bude opět knězem, který bude na ostatní postavy znát spoustu zpovědních tajemství a špíny.
Koženou zbroj si vyrábí sám
K fantasy patří také kostýmy. Lukáš sice téměř nevidí, ale kožené části výstroje si vyrábí sám. „Říkal jsem si, že by bylo hrozně cool mít koženou elfí zbroj,“ rozzáří se.
Kůži opracovává, zdobí, ručně sešívá, nýtuje a barví. Jen s vyříznutím dílů podle šablony mu musí někdo pomoci. Koženou helmu vyráběl přibližně 45 hodin, výroba pásku pro tátu mu zabrala desítky hodin.
„To prošívání se běžně dělá na strojích, ale na to si netroufám. Toho bych se trochu bál.“
Své výrobky chce představit také na OpenMarketu v Liberci, kde bude na Tyflostánku.
Teď učí ostatní to, co kdysi učili jeho
Po běžné základní škole vystudoval Lukáš pražské gymnázium pro zrakově postižené. Po maturitě začal studovat speciální pedagogiku, školu ale nedokončil. Během studia si ho však všimla jeho někdejší učitelka práce s počítačem Jana Smolná.
Dnes už téměř sedm let pracuje v libereckém Tyflocentru jako lektor kompenzačních pomůcek pro zrakově postižené. „Teď jsem to já, kdo učí s počítačem další lidi,“ shrnuje.
Blondýnky mají smůlu
Kamarádů má dost a na jeho vrtochy si zvykli. „Upřímně, někdy jsem pro ně jak osina,“ směje se. Nejenže potřebuje věci popisovat a vysvětlovat, cavyky dělá i s výběrem podniku.
„Když jdeme v Jablonci ven, prosazuju Zlatého jelena. Oni chtějí třeba do Ponorky, ale tam je hudba dost nahlas,“ popisuje. Když se člověk při orientaci více spoléhá na sluch, hlučné prostředí mu situaci komplikuje.
A co ženy? „Pořád mám nějaký základní vizuální vjem. Ale asi to hraje menší roli, zásadní je komunikace.“ Jednu vizuální preferenci má ovšem naprosto jasnou. „Nemám rád blondýny, protože nemají dostatečně kontrastní obličej proti vlasům!“ směje se.
„Nemusím sledovat kyselé ksichty“
Má podle něj špatný zrak vůbec nějakou výhodu? „Určitě. Nemusím sledovat kyselé ksichty,“ říká bez váhání. Někteří ovšem umí své rozpoložení dát dostatečně najevo hlasem.
Lidé jsou na něj většinou milí a ochotní pomoci. Některé situace ho však pobaví svou absurditou. Nedávno vystoupil v Ostravě z vlaku a pomocí bílé hole hledal cestu. Dva muži po něm postupně chtěli peníze.
Až když odešli několik metrů, zaslechl jednoho z nich: „Ty vole, von je slepej!“
Bílé hole si do té chvíle vůbec nevšimli.
„Lidi často říkají, že to na mě nepoznávají. Prý vypadám dost normálně. Ale ani tu hůl občas lidi nepochopí. To zas nechápu já.“
A ještě jednu výhodu Lukáš na svém handicapu nachází. „Mám černý humor. To je za mě docela velká výhoda. A nemusím se ho bát používat.“
A vtipy o slepých? „No jasně, miluju!“
Zuzana Vykoukalová
Jablonecký deník
Přidejte odpověď