Šanci na svoji rodinu by měly dostat všechny děti, říká deníku MfD svitavská lékařka a pěstounka dětí Dagmar Zezulová. Z útoků na romská paterčata je jí špatně. /ilustrační snímek/
Poté, kdy si pořídili dům i vlastní potomky, rozhodli se Dagmar Zezulová spolu se svým manželem dát domov dětem, které ho z nějakého důvodu nemají. Přes mnoho počátečních překážek nakonec dosáhli svého a synům Dominikovi a Danielovi pořídili další sourozence.
„Dva kluci se nám narodili a čtyři děti jsme přijali do dlouhodobé pěstounské péče. Pořád je považujeme za své děti a se všemi máme krásné vztahy. Nejmladší má 18 let, ostatní jsou starší. Všichni u nás vyrůstali do zletilosti. Kromě toho jsme měli krátkou dobu holčičku, která se vrátila do širší biologické rodiny. Ta nám svěřena nebyla, ale stále jsme v kontaktu. Každé z přijatých dětí si s sebou přineslo kufr plný problémů – uzavřenost, citovou deprivaci, tedy následky ústavní výchovy a nedostatku láskyplných mateřských doteků, ale i krádeže a lži. Přesto naši rodinu svojí přítomností obohatily, stmelily a podnítily její rozvoj,“ říká Dagmar Zezulová.
– Přibývá, nebo ubývá zájemců o pěstounskou péči?
Určitě přibývá zájemců o pěstounskou péči na přechodnou dobu. Tahle profese tu dříve nebyla a je pro mnoho rodin zajímavou možností. Zájemců o dlouhodobou péči ale spíše ubývá.
– Existuje podle vás při výběru dětí do pěstounské péče diskriminace?
Ze strany žadatelů jednoznačně. Ze strany státu by to mělo být doufám novelou zákona eliminováno. Dříve bylo každé dítě v ústavní výchově posuzováno, zda je vhodné pro náhradní rodinné péče, nebo ne. To je rozhodně diskriminující. Ale tento model by měl být opuštěn, protože šanci na svoji rodinu by měly dostat všechny děti. Když ne vlastní, tak alespoň pěstounskou.
– Mají Romové handicap ve vztahu k pěstounské péči? Co se s tím dá dělat?
Mnoho českých žadatelů má jasno, že romské dítě by vychovávat nechtěli. Myslím si, že pokud to takto cítí, je správné se toho držet. Vychovávat dítě s neustálými obavami, kdy se projeví jeho „divoké geny“, není dobrá cesta. Moje vlastní zkušenost je ale taková, že romské děti mají geny stejné jako my. Jsou každé z nich stejně pestrou mozaikou dobrých a špatných vlastností jako kdokoliv jiný. Čím se liší, to je jejich vzhled a na to navazující negativní zkušenosti. Musí být mnohem silnější než běžné české děti, pokud chtějí obstát. Po pravdě řečeno, někdy si říkám, že bychom se před nimi měli stydět. Když čtu rasistické diskuse a útoky na rodinu prvních českých paterčat, je mi z toho úplně špatně – a to nechodím po světě s tmavou kůží.
– Co se s tím dá dělat?
Začít bychom měli každý u sebe. Možná by úplně stačilo neposuzovat člověka podle příslušnosti k etniku, ale podle něj samotného. Zvláště nositelé morálky – novináři, média, učitelé, zdravotníci, veřejně činné osoby – v tomto mají velký dluh.
– Ovlivnilo pěstounství výchovu vašich vlastních dětí?
Nepochybně. Už předtím, než se narodí, připravujete se na příchod miminka, rodina se na něj těší, vše se podřídí dítěti. V normálně fungujících vztazích si dítě výchovu řídí samo – ono nějaké je a vy na něj reagujete. Rodiče to takto mají nastaveno a záleží na tom, jak se dál budou chovat. Dávají dítěti jistotu a bezpečí v celém prostoru. Avšak děti, které do rodiny přicházejí, tohle nikdy nezažily. Je nabouraná jejich primární instinktivní jistota bezpečného prostředí.
– Jak jste to všechno zvládla? K tomu práce lékařky, živobytí…
My jsme v tomhle směru měli velmi moderní rodinu, protože doma zůstal nejdřív manžel. Navíc je pedagog, lákalo ho to, protože přístup k dětem nebyl jen o tom je milovat, byly po stránce výchovné neskutečně zanedbané. To, co normálně děti v jejich věku uměly -básničky a písničky, názvy různých věcí a jevů nebo třeba činnosti, jako je jízda na tříkolce nebo koloběžce – tak neznaly. Když pak chodily všechny děti do školy, nastoupil manžel do práce a já jsem si zkrátila úvazek. Je dobře, že všechny naše děti viděly, že to, že máme na chleba, nepadá samo z nebe. Že musíme chodit do práce, že máme nějaké povinnosti. Což považuji za velmi důležité.
—
Dagmar Zezulová
Narodila se v roce 1964. Lékařka, primářka Oddělení zobrazovacích metod ve svitavské nemocnici. Je vdaná, maminkou dvou synů a pěstounkou čtyř přijatých dětí ve věku od 18 do 25 let. Nejmladší dcera je vysoce funkční autistka. Zároveň je zakladatelkou občanského sdružení Děti patří domů, propagátorkou pěstounské péče a autorkou knih na toto téma – například Domov je místo, odkud tě nevyhodí … ani, když vyrosteš nebo Pěstounská péče a adopce.
Mladá fronta DNES
Přidejte odpověď