7.kapitola- Setkání v sadě
Když vyšel ze smrkového lesa a vstoupil do sadu, srdce mu náhle poskočilo a cítil, že se mu krev šíleně hrne do tváře. Byla tam, skláněla se nad záhonem červnových lilií uprostřed zahradního pozemku. Viděl jen její profil, panenský a bílý.
Zastavil se, nechtěl ji znovu vylekat. Když zvedla hlavu, očekával, že se lekne a zase uteče, ale ona to neudělala; jen trochu zbledla a zůstala nehybně stát a pozorně ho sledovala.
Když to viděl, pomalu k ní přistoupil, a když byl tak blízko, že slyšel nervózní chvění jejího dechu nad roztaženými, chvějícími se rty, řekl velmi jemně,
„Nebojte se mě. Jsem přítel a nechci vás nijak rušit ani obtěžovat.“
Zdálo se, že na okamžik zaváhala. Pak zvedla malou břidlicovou tabulku, která jí visela u pasu, rychle na ni něco napsala a podala mu ji. Psala drobným výrazným písmem, –
Teď už se vás nebojím. Matka mi říkala, že všichni cizí lidé jsou velmi zlí a nebezpeční, ale myslím, že vy takový být nemůžete. Hodně jsem o vás přemýšlela a mrzí mě, že jsem tehdy v noci utekla.
Uvědomil si její naprostou nevinnost a prostotu. Upřímně se jí zadíval do stále ještě ustaraných očí a řekl: „Za nic na světě bych vám neublížil. Všichni lidé nejsou zlí, i když je pravdivé, že někteří takoví jsou. Jmenuji se Erik Marshall a učím v Lindsayově škole. Vy jste, myslím, Kilmeny Gordonová. Vaše hudba je líbezná a tak krásná, že si od té doby přeji, abych ji mohl slyšet znovu. Nechcete mi zahrát?“
To už jí z očí zmizel nejasný strach a náhle se usmála – veselým, dívčím, zcela neodolatelným úsměvem, který prorazil klid její tváře jako záblesk slunečního světla vlnícího se na tichém moři. Pak napsala, –
Je mi velmi líto, že dnes večer nemohu hrát. Nevzala jsem si s sebou housle. Ale zítra večer je přinesu a zahraji vám, pokud si mě budete chtít poslechnout. Ráda bych vás potěšila.
Zase ta nevinná upřímnost! Jaké to bylo dítě – jak krásné, nevědomé dítě, naprosto nezkušené v umění skrývat své city! Ale proč by je měla skrývat? Byly stejně čisté a krásné jako ona sama. Erik se na ni usmál se stejnou upřímností.
„Těší mě to víc, než dokážu říct, a pokud bude hezky, určitě zítra večer přijdu. Ale jestli bude sychravo nebo nepříjemně, nesmíte přijít. V tom případě postačí jiný večer. A teď mi dáte nějaké květiny?“
S dalším drobným úsměvem přikývla a začala trhat červnové lilie a pečlivě mezi nimi vybírala ty nejdokonalejší. S potěšením sledoval její lehké, ladné pohyby; každý pohyb mu připadal jako poezie sama. Vypadala jako ztělesnění jara – jako by v ní byl vtělen všechen třpyt mladých lístků, záře mladých jiter a prchavá sladkost mladých květů tisíců jar.
Když k němu přišla, rozzářená, s rukama plnýma lilií, vytanul mu na mysli verš z oblíbené básně…
Květina bílá jako vermeil,
jež lehce rozbíjí zvadlý květní plášť,
tady, u božího rodu, je jediná dívka pro mě …”
V příštím okamžiku se na sebe zlobil za svou pošetilost. Vždyť to nebylo nic jiného než dítě – a dítě, které se svou smutnou vadou odlišuje od svých bližních. Nesměl si dovolit myslet si hlouposti.
„Děkuji vám. Tyhle červnové lilie jsou nejsladší květy, které nám jaro přináší. Víte, že jejich pravé jméno je bílý narcis?“
Tvářila se potěšeně a zaujatě.
Ne, to jsem nevěděla, napsala. Často jsem o bílém narcisu četla a zajímalo mě, jaký je. Nikdy mě nenapadlo, že je stejný jako moje drahé červnové lilie. Jsem ráda, že jste mi to řekl. Mám květiny moc ráda. Jsou to mé velmi dobré přítelkyně.
„Nelze se nepřátelit s liliemi. Líbí se všem, vždycky se líbí,“ řekl Erik. „Pojďte se posadit na starou lavičku – tady, kde jste seděla tu noc, kdy jsem vás tak vyděsil. Nedokázal jsem si představit, kdo nebo co jste. Někdy jsem si myslel, že se mi o vás zdálo – jenže,“ dodal pod nosem a ona ho neslyšela, „nikdy by se mi nezdálo nic ani z poloviny tak krásného.“
Posadila se vedle něj na starou lavici a bezděky se mu podívala do tváře. V jejím pohledu nebyla žádná troufalost – nic než dokonalá, dětská důvěra a jistota. Pokud se v jeho srdci skrývala nějaká zlá myšlenka, kterou se bál přiznat, ty oči ji musely vyhledat a zahanbit. Ale on jim dokázal čelit beze strachu. Pak napsala, –
Měla jsem velký strach. Musel jste si myslet, že jsem velmi hloupá, ale nikdy jsem neviděla žádného muže kromě strýce Thomase, Neila a prodavače vajec. A vy jste jiný než oni – ach, velmi jiný. Příští večer jsem se sem bála vrátit. A přece jsem nějak chtěla jít. Nechtěla jsem, abyste si myslel, že nevím, jak se chovat. Ráno jsem poslala Neila pro svůj smyčec. Nemohla jsem se bez něj obejít. Neumím mluvit, víte. Je vám to líto?
– „Kvůli vám je mi to moc líto.“
Ano, ale chci se zeptat, jestli bych se vám líbila víc, kdybych uměla mluvit jako ostatní lidé.
– „Ne, v tomhle směru to nemá žádný význam, Kilmeny. – Mimochodem, nevadí vám, když vám budu říkat Kilmeny?“
Zatvářila se zmateně a napsala, –
Jak jinak byste mi měl říkat? Tak se přece jmenuji. Všichni mi tak říkají.
– „Ale já jsem pro vás tak cizí, že byste si snad přála, abych vám říkal slečno Gordonová.“
Ale ne, to bych nechtěla, napsala rychle a tvářila se utrápeně. Tak mi nikdo nikdy neříká. Připadala bych si pak, jako bych nebyla sama sebou, ale někým jiným. A vy mi nepřipadáte jako někdo cizí. Je nějaký důvod, proč byste mi nemohl říkat Kilmeny?
– „Žádný důvod, pokud mi dovolíte tu výsadu. Máte velmi krásné jméno – přesně takové, jaké byste měla mít.“
Jsem ráda, že se vám líbí. Víte, já se jmenuji po své babičce a ona se jmenovala po dívce z jedné básně. Tetě Janet se moje jméno nikdy nelíbilo, i když babičku měla ráda. Bála jsem se, že se vám nebudu líbit, protože neumím mluvit.
– „Můžete mluvit prostřednictvím své hudby, Kilmeny.“
Vypadala potěšeně. Jak mi dobře rozumíte, napsala. Ano, neumím mluvit ani zpívat jako jiní lidé, ale dokážu své housle přimět, aby něco řekly za mě.
– „Skládáte vlastní hudbu?“ zeptal se. Viděl však, že mu nerozumí.
– „Chci se zeptat, jestli vás někdo naučil tu hudbu, kterou jste tady ten večer hrála?“
Ale ne. Prostě to přišlo tak, jak mě to napadlo. Vždycky to tak bylo. Když jsem byla úplně malá, Neil mě naučil držet housle a smyčec a zbytek už přišel sám od sebe. Moje housle kdysi patřily Neilovi, ale on mi je dal. Neil je na mě moc hodný a milý, ale vás mám radši. Povězte mi něco o sobě.
Údiv nad ní v něm rostl s každým dalším okamžikem. Jak byla krásná! Jaké milé způsoby a gesta měla – stejně neumělé a neokoukané jako účinné. A jak podivně málo záleželo na její hlouposti! Psala tak rychle a lehce, její oči a úsměv dodávaly její pohyblivé tváři takový výraz, že jí hlas sotva chyběl.
Zdrželi se v sadu, dokud se jim k nohám neproplazily dlouhé, teskné stíny stromů. Bylo těsně po západu slunce a vzdálené kopce byly fialové na pozadí rozplývající se šafránové oblohy na západě a křišťálově modré oblohy na jihu. Na východě, těsně nad jedlovými lesy, se táhla bílá mračna, vysoká jako sněhové hory, a nejzápadnější z nich zářila růžovou září jako západ slunce na alpské výspě.
Vyšší vzdušné světy byly ještě plné světla – dokonalého, nerezavějícího světla, nezkaleného zemským stínem; ale dole v sadu a pod smrky už světlo téměř zmizelo a ustoupilo zelenému, orosenému soumraku, vášnivě sladkému dechem květů jabloní a máty a balzamickými vůněmi, které na ně pršely z jedlí.
Erik jí vyprávěl o svém životě a o životě ve velkém vnějším světě, který ji dychtivým dívčím způsobem zajímal. Kladla mu o něm mnoho otázek – přímých a pronikavých, které svědčily o tom, že už si o něm vytvořila určitý názor a stanovisko. Přesto bylo zřejmé, že je nepovažuje za něco, co by mohla sama někdy sdílet. Její zájem byl nezaujatý, s jakým by mohla naslouchat vyprávění o pohádkové zemi nebo o nějaké velké říši, která už dávno zmizela ze zemského povrchu.
Erik zjistil, že přečetla hodně poezie a historie a několik životopisných a cestopisných knih. Nevěděla, co znamená román, a nikdy o něm neslyšela. Kupodivu byla dobře informovaná, pokud šlo o politiku a aktuální události, a to z týdeníků, který její strýc odebíral.
Dokud byla matka naživu, nikdy jsem nečetla noviny, napsala, ani žádnou poezii. Naučila mě číst a psát a přečetla jsem celou Bibli a mnohokrát i některé dějiny. Po matčině smrti mi teta Janet dala všechny její knihy. Měla jich opravdu hodně. Většinu z nich dostala jako odměnu, když chodila do školy, a některé jí dal můj otec. Znáte příběh mého otce a matky?
Erik přikývl. „Ano, paní Williamsonová mi o tom vyprávěla. Byla to přítelkyně vaší matky.“
Jsem ráda, že jste to slyšel. Je to tak smutné, že bych to nerada vyprávěla, ale vy všechno lépe pochopíte, protože to víte. Nikdy jsem to neslyšela, až těsně před matčinou smrtí. Pak mi všechno řekli. Myslím, že si myslela, že za ty potíže může otec, ale než zemřela, řekla mi, že věří, že se k němu zachovala nespravedlivě a že o tom nevěděl. Říkala, že když lidé umírají, vidí věci jasněji, a ona viděla, že se v otci spletla. Říkala, že mi chce říct ještě spoustu věcí, ale neměla čas mi je říct, protože tu noc zemřela. Trvalo dlouho, než jsem se odhodlala přečíst si její knihy. Ale když jsem to udělala, připadaly mi tak krásné. Byla to poezie a bylo to jako hudba vložená do slov.
„Přinesu vám nějaké knihy na čtení, jestli chcete“ řekl Erik.
Její velké modré oči zářily zájmem a potěšením.
Ach, děkuji, to bych byla moc ráda. Ty své jsem četla tak často, že je znám skoro všechny nazpaměť. Opravdu krásné věci se člověku neomrzí, ale někdy mám pocit, že bych si přála nějaké nové knihy.
„Nikdy nejste sama, Kilmeny?“
Ale ne, jak bych mohla být? Vždycky mám spoustu práce, když pomáhám tetě Janet v domě. Umím spoustu věcí, – pohlédla na něj s jistou pýchou, když její poletující tužka obkreslovala některá slova. Umím vařit a šít. Teta Janet říká, že jsem velmi dobrá hospodyňka, a ona moc často nechválí. A pak, když jí zrovna nepomáhám, mám své drahé housle. To je veškerá společnost, kterou chci. Ale ráda si čtu a poslouchám o tom velkém světě, který je tak daleko, o lidech, kteří tam žijí, a o věcech, které se tam dějí. Musí to být velmi krásné místo.
„Nechtěla byste se do něj vydat a vidět jeho divy a poznat ty lidi sama?“ zeptal se a usmál se na ni.
Okamžitě si uvědomil, že ji nějakým způsobem, který nedokázal pochopit, zranil. Popadla tužku a začala psát s takovou rychlostí pohybu a energií výrazu, že to skoro vypadalo, jako by ta slova vášnivě vykřikovala nahlas.
Ne. Nechci jít nikam pryč z domova. Nechci nikdy vidět cizí lidi, ani aby oni viděli mě. To bych nesnesla.
Napadlo ho, že za to možná může vědomí její vady. Přesto se nezdálo, že by byla na svou němotu citlivá, a ve svých písemných poznámkách se o ní často nezávazně zmiňovala. Nebo to možná bylo tím stínem na jejím narození. Byla však tak nevinná, že se zdálo nepravděpodobné, že by si existenci takového stínu mohla uvědomit nebo pochopit. Erik nakonec usoudil, že jde jen o poněkud chorobné obavy citlivého dítěte, které bylo vychováváno nevhodným a nepřirozeným způsobem. Nakonec ho prodlužující se stíny upozornily, že je čas jít.
„Nezapomeňte, že zítra večer přijdete a zahrajete,“ řekl a neochotně vstal. Odpověděla mu rychlým zavrtěním své tmavé hlavy a výmluvným úsměvem. Sledoval ji, jak kráčí přes sad…
S měsíční krásou a měkkým krokem měsíce,
a podél divoké třešňové aleje.
Na rohu jedlí se zastavila
a mávla mu rukou, než se otočila.
Když Erik dorazil domů, starý Robert Williamson právě večeřel v kuchyni chléb s mlékem. S přátelským úsměvem vzhlédl, když Erik vcházel a hvízdal si.
„Byl jste se projít, pane učiteli?“ zeptal se.
„Ano,“ řekl Erik se šťastným výrazem ve tváři.
Nevědomky a mimovolně vdechl do toho prostého jednoslabičného slova tolik triumfu, že to pocítil i starý Robert. Paní Williamsonová, která na konci stolu krájela chléb, odložila nůž a bochník a podívala se na mladíka s jemně ustaraným výrazem v očích. Zajímalo ji, jestli se vrátil do Connorova sadu – a jestli mohl znovu vidět Kilmeny.
„Neobjevil jste snad zlatý důl?“ zeptal se suše starý Robert. „Vypadáte, jako by to mohla být pravda.“
Erik se záhadně usmál a odešel do svého pokoje. Manželé se na sebe podívali, ale mlčeli.
překlad a úprava: Nikola Valerová
Přidejte odpověď