V relaci Radiožurnál hovořili s humorem sobě vlastním zástupci sdružení Tango, kteří organizují sběr použitých hraček pro děti z domovů. O své práci i o životě, neboť sami jsou také hendikepovaní…A jak zněla zlatá věta, která založila Tango.
Kdybyste náhodou šli okolo Vinohradské třídy budovy Českého rozhlasu, tak ve foyer recepce už je obligátní stoleček, sbírka Daruj hračku už odstartovala a v databázi je 3912 dětských přání. A ve studiu se mnou Pavel Klempíř a Pavel Bek. Oba dva ze sdružení Tango, které už 15 let pomáhá, aby se hračky dostaly k těm důležitým příjemcům, co si o ně napsali. Tak si vzpomeňme, jaké to bylo před 15 lety, když jste si to vymysleli, když jste začínali.
No, to byl mazec tedy, protože my jsme do toho šli s čistým štítem, nevědomky zcela a nevěděli jsme, kde se to bude předávat, takže se to předávalo, představte si, v jízdárně v Poděbradech na pilinách. To byl masakr tam. A ještě větší síla byla, že vlastně před těmi 15 lety, tak neexistovala žádná databáze jako dneska, aplikace. Prostě vybraly se dětský domovy, oslovily se, sbíralo se, jenom se řeklo lidem doneste hračky pro děti z dětských domovů. A i když si třeba někdy můžeme říct, ta naše společnost na tom není dobře, tak musím říct, posunuli jsme se, protože Pavel může říct, že zajišťoval technické služby, aby odvážely hračky, které se nedaly použít …Pětkrát denně se vyvážely sídlištní, ty velký kontejnery. Nakonec jich bylo asi 70 vyhozenejch věcí …
moderátorka:
Moment, 70 kontejnerů vyhozených dětských hraček, protože byly nepoužitelné?
Já nevím, jestli se dá ještě vůbec použít termín jako hračky, protože kdo by svému dítěti dal medvídka bez nožičky a bez očička, panenku bez ručičky a ono i to autíčko bez koleček, a tohlec to tam bylo a to nemluvím o čistotě, protože tam byly věci, na který byste potřebovala mít prostě …, na vojně jsme říkali atom bordel, tak prostě rukavice fakt natažený až do podpaží a ještě na to šahat pětimetrovejma hráběma a hned potom jít na desinfekci.
Kolik těch hraček ve finále při tom prvním ročníku sbírky bylo tedy skutečně použitelných?
Ale tak jako dost toho bylo, bylo to hodně plyšáků, panenek a takový věci. Tenkrát nějaký podvodníci kšeftovali s italskejma foťákama, tak si to každej koupil, pak zjistil, že je to střep, tak to dal do tý sbírky, těch jsme tam měli asi 50, to si taky pamatuju. Prostě ale tam u toho byly ještě dopisy takový jako ta panenka není úplně nejnovější, ona oholenou půlku hlavy normálně na skína a zbytek byl špinavej a u toho srdceryvnej dopis, ale ono to těm chudákům stačí. A to byla hrozná věta.
A hlavně pak přemejšlet, komu co dát jako, když …My jsme to vybírali podle věku tehdy vlastně .. a jestli to je holka nebo kluk a jaký má handicap a co je baví nebo tak.
Daruj hračku, Darujte hračku, to je sbírka, která odstartovala dnes. Pavel Klempíř a Pavel Bek, to jsou dva chlapíci, kteří mohou vzpomínat na to, jaké to bylo před 15 lety. A budeme mluvit o daleko širších tématech. Když vezmu Pavla Klempíře a jeho vlastně životní osudy, tak vy jste byl ligový hráč házené, měl jste před sebou dráhu profesionálního sportovce. Potom se vám stal úraz. Jaké to je, když se vlastně v průběhu jednoho jediného dne člověk z velmi úspěšného sportovce s vynikající perspektivou promění v nechodícího pacienta bez budoucnosti?
Pavel KLEMPÍŘ
No, tak to je v podstatě ten nejhorší pocit, protože ono se říká, že si člověk zvykne i na šibenici. A ono to tak v podstatě je, protože i na to si nějakým způsobem zvyknete, teď jinak chodím na tom vozíku, teď třeba si jinak čistím zuby, třeba kvadruplegici nebo tak, ale pak přijde to prázdno, kdy si řeknete vlastně, co já budu dělat, jak já budu žit. A třeba zrovna tohle to prázdno, to u mě nastoupilo v podstatě okamžitě, protože mě zajímala ta perspektiva, co budu dělat. A tenhle silnej pocit to víceméně všecko odstartoval.
Vy jste se tu diagnózu dozvěděl hned?
Pavel KLEMPÍŘ
To byla taková story a když řeknu, že se to stalo na vojně u Československé lidové armády za minulého režimu a všichni si vzpomenete na výkony pana Landovskýho a Mirka Donutila v těch známých filmech …
Ale vám se to stalo při turnaji, ne?
Pavel KLEMPÍŘ
Tak mně se to stalo při turnaji, ale na vojně, jako v Dukle. A mě léčil zubař s úrazem páteře. To si ještě dost dlouho mysleli, že jsem simulant, asi proč bych já simuloval, že, na vojně úraz páteře, tak mě léčil zubař svým zvláštním zubařským způsobem, než mě vůbec poslali do Vojenské nemocnice v Plzni. A to ještě až, když mamka napsala vytočenej dopis na velitelství západního vojenskýho okruhu, že asi něco není dobře.
Ono to vypadalo, že vy vlastně nebudete vůbec chodit. Nakonec to dopadlo tak, že z Tanga, tedy z toho vašeho sdružení, jste jediný, kdo chodí, je to tak?
Já to tady s dovolením zaťukám. Jo, je to tak. Ještě tam máme takový pomocníky, partnery a spoustu dobrovolníků a všem strašně moc děkuju.
Jak se vám povedlo se vrátit? To byli potom ti lékaři, co vás měli v rukou, tak dobří a ta rehabilitace byla tak úspěšná?
Ne, ne, ony zázraky neexistují. Já jsem měl ohromnou kliku v diagnóze a měl jsem strašný štěstí v životní nátuře, protože mě skutečně nikdy nezajímalo … Ostatní kluci ležáci se tam ptali, jestli budou chodit. A mě vždycky zajímalo, kdy budu hrát.
Házenou.
Pavel KLEMPÍŘ:
No jasně. Ale musím vám říct, že mě teda primářka nenáviděla, jako upřímně nenáviděla, protože ona viděla ve sportovcích jenom lidi, který doktorům přidělávají práci, takže i takhle k tomu přistupovala. A já jsem si tak nějak naivně myslel, že mě tím chce vyhecovat, což se jí v podstatě povedlo. A když jsem se pak znova vrátil po nějakých letech , hráli jsme zase ligu v Plzni, tak jsem jí poslal lístky a vím, že je určitě dostala, na ten zápas nepřišla, tak mi došlo, že to bylo upřímný, že to nebylo hraný, že v tom nebyl úmyslný žádnej popis mezi řádky.
Teď se posuneme v té časové ose o 10 let zpátky. Vy jste prý Tango, tedy společnost manažerů na vozících, založil díky návštěvě Švédska. Tam jste jeli také na turnaj, ne?
Pavel KLEMPÍŘ
Jo, ale tam jsem jel jako trenér, protože mně tak nějak už chyběla ta ambice, věděl jsem, že s tím zdravím se nedostanu až na vrchol, tak to sportovce vždycky tak nějak dostane, hledá si tu cestu další, kde by se mohl na ten vrchol dostat. A dostal jsem se do party lidí, kteří trénovali nebo hráli házenou, a jim bylo jedno, jestli vyhrajou, nebo prohrajou, protože zapít se dá vždycky smutek, vítězství nebo porážka a mě to hrozně nebavilo , já takhle nastavenej nejsem.
No dobře, ale já nechápu ten překrok mezi házenou a vlastně Tangem a navíc ve Švédsku.
Pavel KLEMPÍŘ
Ve středu jsem vrátil věci jako hráč, ve čtvrtek jsem obešel školy a řekl jsem, že chci ty největší raubíře, který mají dvojky trojky z chování, ředitelský důtky a v pátek jsem měl prostě 40, v malý šatně 40 desetiletejch kluků, který jsem řek budeme trénovat a budeme nejlepší. A rok a půl na to jsme jeli na turnaj do Švédska, a protože se nám nechtělo s sebou brát funkcionáře, kteří nic neudělají a mají zásluhu jenom v tom, že jsou funkcionáři a nikdo vám s ničím nepomohl, tak jsem s sebou chtěl prostě vzít někoho, kdo by s námi mohl jet. Teď jako co, vozíčkáře, nic, nevidomej z toho nic mít nebude, volba padla na neslyšící děti v Radlicích, tam když jsme jim to …, v září řekli, že kdo udělá největší pokrok v tom, jak se naučí mluvit, což je pro neslyšící nesmírně důležitý, tak 10 lidí, že si ta škola vybere a pojedou s námi zadarmo do toho Švédska. A jel s námi jako tlumočník 60letý pán, sám neslyšící, jsme měli super servis, takže švédský neslyšící znakovou řečí vyprávěl př prohlídkách města českýmu neslyšícímu, co vidíme, a on nám to říkal, a mimo jiný jsme viděli jezdit autobus městský hromadný dopravy, kterej řídil hluchoněmej chlápek. A tenhle ten 60letej pán říká: „Pavle, mně kdyby bylo o 20 let míň, tak já už se do republiky nevrátím.“ To byl rok 93. „Nevrátím, protože doma mi dají 10 korun za to, že jsem hluchej, ale tady si můžu pětikorunu vydělat, a to je pro mě víc.“ A to byla zlatá věta, která založila Tango.
Pavel Klempíř přišel po svých, Pavel Bek vlastně taky, akorát za pomocí francouzských holí a trvalo to trošičku dýl. Ale, Pavle, jak vy jste se k Tangu vlastně dostal?
Pavel BEK
No, díky Českýmu rozhlasu jsem slyšel nějakou reportáž, vůbec jsem nevěděl, o co jde, a zavolal jsem Pavlovi domů, jsme se pak nějak domluvili a od tý doby s Tangem spolupracuju.
Vy jste byl v Hořicích v Podkrkonoší v nějakém ústavu, předpokládám.
Pavel BEK
V ústavu,
A jaké to je, když člověk vlastně z toho ústavu vykročí a najednou má tu práci a má docela dobrou partu? Protože jsem pochopila, že vaše společnost je sice nevelká, ale velmi vtipná a vlastně má svým způsobem i svoji vlastní samostatnost.
Pavel BEK
Tak já jsem vůbec nevěděl, do čeho jdu, protože já jsem nebyl zvyklej komunikovat s lidma. Pavel po mně chtěl třeba něco zařídit telefonicky, jednoduchou věc a já jsem toho nebyl schopnej.
Pavel KLEMPÍŘ
Fakt dvě slova a dost normálně.
Pavel BEK,
Jako já se teďka s váma bavím, ale dřív to nebylo možný.
A co jste měl jako první na starosti v Tangu?
Pavel BEK
Je, tak my jsme zařizovali, tenkrát jsme dělali nějakej turnaj na náměstí a zařizoval jsem nějakej dovoz nějakejch nápojů a takový věci. Ale opravdu to nebylo jednoduchý se mnou.
Ale řekněte mi, to, že to nebylo jednoduché, to si možná umím trochu představit, ale přece jenom, když člověk z toho ústavu odejde a vlastně získá nějakou svoji samostatnost, jaké to je?
Pavel BEK,
Tak já jsem vlastně neodešel hned, já jsem nějakou dobu ještě byl v Hořicích a jsem se rozhodl asi po 8 letech odejít z ústavu. Dřív jsem se, když jsme se třeba o tom bavili, tak jsem si netroufal jít sám do života
A jaké to bylo to vykročení? Teď už je to dobré, ne?
Pavel KLEMPÍŘ
Teď už je to dobrý, ale taky to nebylo jednoduchý, protože si vytvořit nějaký to zázemí a tak, jak se říká neuč se, život tě naučí. Takže …
A teď zpátky na Pavla Klempíře. Jak Tango a Český rozhlas dohromady? Jak vy jste se vlastně octl u nás, když to řeknu takhle?
Pavel KLEMPÍŘ
Já navážu na tu Švédsko strašně krátce. My jsme se vrátili domů a já jsem zjistil, že mám vlastně docela dobré házenkářský manšaft a proč by mi měl dělat vedoucího týmu nějaká maminka nebo tatínek. Když jsem viděl vzor v tom Švédsku, tak jsem zavolal na neurologii v Havlíčkově Brodě, tam mi dali kontakt na kluka, kterýho srazil náklaďák na motorce, Petra Klementovýho, a to byl kluk , kterýho jsme našli ve 3×3 metry místnost, poměrně takovej jako zanedbanej v tý době, když to tak řeknu, vzdával to. A jsem řek: „Hele, ty máš chvíli času teďka, budeš nám dělat manažera.“ A ona říkal: „Co to je?“ A já jsem říkal: „Já nevím, ale něco vymyslíme.“ A najednou já jsem zjistil, že mám perfektní servis pro kluky mladší a starší žáky, že to mám takový, jako to nemá nikdo v lize. A když jsem viděl, jak mu to změnilo během 3 měsíců život, tak si představte, co mě napadlo za šílenou věc, a to se dostáváme k tomu, jak Pavel řekl, že zavolal mý manželce. Já jsem dojel do Českého rozhlasu v Hradci Králové, tehdy to bylo nejblíž, to byl ten kraj Východočeskej, nakráčel jsem na vrátnici a tam jsem oznámil, že mám důležitý sdělení národu a že musím jít do vysílání.
A že to budete vysílat prostě živě. A oni vás … Poslyšte, a čím jste je přesvědčil?
Pavel KLEMPÍŘ
Já nevím, jestli těma dvouma metrama, metrákem nebo co prostě, ale zrovna štěstí bylo, že byl pan Renčín ve studiu tehdy a zrovna mluvil a snažil se prosadit nějaký bezbariérový taxík v Hradci Králové.
Vladimír Renčín, karikaturista.
Pavel KLEMPÍŘ,Tak se to zrovna sešlo. Tak řekli: „Až zhasne to červený světýlko, my tě tam pustíme a mluv.“
No a pak následoval ten řetězec těch telefonátů od takových lidí jako Pavel.
Pavel KLEMPÍŘ,Řetězec byl takovej, že já jsem přijel domů a viděl jsem manželku, jak doma seděla s hromadou papírů, mokrej hadr na hlavě …A říkala: „Cos mi to udělal?“Napravo telefon, nalevo štos papírů a povídá: „Ty seš holt pako. Příště jim ještě řekni, kde bydlíme.“ Protože jsem řekl telefon a to byl právě ten telefon, kam zavolal Pavel a změnil si život, no.
A Marii zajímá, jestli ty hračky se vozí přímo k těm dětem do těch jednotlivých ústavů, anebo jestli se někde sváží a potom se to daruje.
Pavel KLEMPÍŘ:
Tak jsou sběrná místa. To nejhlavnější, nejzásadnější je tady v Českém rozhlase. Takže pokud jste z Prahy, Maruško, tak můžete přinýst osobně do Římské ulice II, Římská 13, je to rovnoběžka s tou Vinohradskou z druhý strany. No a pokud jste odkudkoli jinde z republiky, tak my jsme dokázali se domluvit s firmou GLS přepravním partnerem, že si představte, že přijdou na místo, které vy si určíte. To znamená za vámi do práce, za vámi domů nebo dokonce do obchodu, kde vy to jenom koupíte, zaplatíte, necháte to tam být, objednáte tu dopravu, oni to vyzvednou a dovezou to až k nám. Tady provedeme samozřejmě kontrolu, protože ne všechny hračky ty lidi splní, tak jak mají. Takže když někdo chce medvídka, někdo jiný mu dá prostě raketu na squash, tak to úplně není ono.
A to už se neděje, ne?
Pavel KLEMPÍŘ
Ale děje, to byste se divila. Kluk chce hasičáka auta a dostane hrníček se samolepkou hasičskýho auta. A teď si představte to zklamání, že jo. Takže my tam hned dáme jako náhradní dárek to hasičský auto, tu hasičku zase dáme jako k rezervaci, aby mělo to děcko šanci si to splnit. Takže my to musíme takhle kontrolovat a kontroluje se to vlastně třikrát. A to poslední kontrola trvá 86 hodin v Havlíčkově Brodě a tam se jede opravdu ve dne, v noci a …
Kolik vás tam je?
Pavel KLEMPÍŘ
Jak psů. To se nedá jinak říct.
Pracujete s dobrovolníky?
Pavel BEK,
Samozřejmě dobrovolníky. Nadšenci .
Pavel KLEMPÍŘ,
Já bych spíš řek šílenec.
Pavel BEK
Šílenci, nadšenci.
To znamená, že když se vlastně dojíždějí ty poslední hračky, takže se tam asi moc nespí taky.
Pavel KLEMPÍŘ,
Tam se nespí od začátku. 86 hodin.
Lucie VÝBORNÁ,
Aha, to znamená, už včera jste nespali.
Pavel KLEMPÍŘ
Já ne teda, no.
Zato, když potom ta akce vrcholí, tak je to veliká sláva. Na jednom z těch minulých ročníků se byl podívat také náš rozhlasový kolega Milan Kopecký.
Milan KOPECKÝ, redaktor:
Potlesk, radost a zářící dětské oči. Asi tak to vypadalo krátce po poledni v Havlíčkově Brodě na ostrově. Přijel i Jakub a Patrik z Dětského domova Potštejn na Královéhradecku.
Jakub, Dětský domov Potštejn:
Přál jsem si hračku bedýnky do telefonu. A teda rád tancuju, už se 4 roky zabývám latinskoamerickými tanci a rád sportuju.
Patrik, Dětský domov Potštejn:
Je mi 12 let, rád tancuju capoeiru, break dance a žonglování a přál jsem si voňavku a cestovní tašku, protože se mi to hodí k životu.
Romana PILAŘOVÁ, vychovatelka, Dětský domov Potštejn:
Snažíme se, aby to nebyly nějaké vyloženě jakoby drahé dárky. To je asi jediný takový, k čemu ty děti vedeme, aby se snažily být trošku skromný.
redaktor:
Počty dětských domovů i splněných dětských přání jsou rok od roku vyšší.
osoba:
Posouváme se postupně výš, z MP3 a MP4 přehrávačů až na LCD monitory a notebooky.
víte, co mi na vašich webových stránkách přijde brutální?
Pavel KLEMPÍŘ
Brutální? To jsem zvědavej.
Brutální. Skutečně je to brutální záložka. Vy tam máte na webu odpovědi hlupáků. A já …
Pavel KLEMPÍŘ,
To je ze života.
No já vím, že to je ze života, ale to, co někdy vám jsou schopni ti lidé adresovat, tak to by mě snad ani kromě toho, že je to urážlivé, tak by mi to snad ani za odpověď nestálo. A našla jsem tam i otázku, jak to, že ty děti z děcáků a ústavů si přejí tak drahé dárky, když ani já nemám na to, abych svým vlastním dětem něco takového koupit. To je tam nemůžete nějak umravnit? To je skutečně originál otázky?
Pavel BEK,
Já se zeptám a proč ne?
No mě se neptejte, já jsem z toho byla v šoku, když jsem si to přečetla.
Pavel BEK,
Já odpovídám tomu jako tomu dotazujícímu nebo to může napadnout někoho jinýho. A odpovídám proč ne.
Pavel KLEMPÍŘ
Naše děti doma si normálně přejou cokoli, chtějí to. Mně taky nikdo nikdy nezakazoval, co si můžu a nemůžu přát o Ježíškovi. Já to svým dětem taky nedělám a nevím, proč by to měl někdo dělat dítěti, který je z dětskýho domova. Jen proto, že je z dětskýho domova, tak má být skromnější? Vždyť chodí do školy se stejnejma děckama a sama víte, Lucie, jak se ty děti kastují, že jo. Ten má dotykáč, ten má takovej smartphone, ten má tohle to a už se to nějak …, tam vznikají nějaký socializační skupiny prostě. A kdo to nemá, tak je outsider. Proč by ty děcka měly bejt outsideři? Proč by ho nemohl dostat?
Milana zajímá, jestli se stalo nebo stane, že nějaké dítě prostě tu hračku nedostane, že na něj nevyjde.
Pavel KLEMPÍŘ:
Řeknu lehce nadneseně. Pokud si děcko přeje první, obrazně řečeno první přání raketoplán a druhý přání jadernou ponorku, s největší pravděpodobností mu ta přání nebudou splněna. To znamená, když má nějaký takovýhle hodně náročný přání, tak se mu nesplní to přání přesně tak, jak je splněno. Loni to bylo 19 dětí z toho počtu 1905, předloni z nějakýho počtu 1305, tak to bylo 11 dětí. Vždycky se to pohybuje takhle málo, že nemají splněný ani jedno z těch dvou přání, přesně tak … Ale bavíme se o přesném splnění. A protože prostě si přeje třeba drahej notebook nebo drahej počítač a prostě nenašel se nikdo, kdo by to daroval, tak my to potom vykrýváme těmi dárky dalšími nebo na to sháníme partnery, takže se, nikdy se nestane, že by ta děcka neměla splněná přání. Takže vždycky to tak je … Kdo nemá splněný dvě přesný, tak určitě dostane jako první dvě náhradní.
Tak když se podívám do databáze na www.darujtehracku.cz, tak zjistím, že už je rezervováno 2029 dárků a děti jich chtěly kolik? 3900?
Pavel KLEMPÍŘ
Vám tady v rádiu prostě jste se s tím ztotožnili a to je pecka. Ale tam si vždycky lidi rezervují už ty jakoby svoje děti, který podporujou třeba 5, 6, 7 let a hlavně vždycky je největší poptávka po těch nejlevnějších dárcích, jo. To znamená, že ve chvíli, kdy se to odstartuje, tak to je frmol. A dokonce v roce 2011 zkolaboval celý server Českého rozhlasu, protože pana Klempíře nenapadlo nic hloupějšího, jako co by nás napadlo, když to startuje 11. 11. v roce 2011. Jaká hodina vás napadne to spustit a udělat.
11 hodin 11 minut.
Pavel KLEMPÍŘ,
V 11 hodin 11 minut jsme udělali velkou kampaň, že odbrzdíme databázi a v 11.12 to všecko lehlo.
Ne, musím posluchačům říct, že databáze funguje naprosto spolehlivě. My jsme mluvili o těch začátcích, kdy skutečně lidé poslali 70 kontejnerů rozbitých starých nepoužitelných hraček. Vy jste se za tu dobu velmi posunuli. Jakou nejlepší zkušenost s lidmi jste za tu dobu udělali?
Pavel KLEMPÍŘ
Každý den ji děláme , protože někomu odpovídáme na mail, na telefon a to vám řeknou i ty děti, i ty lidi z těch domovů. A když vám prostě zavolá maminka, která je s dcerou v obchodním domě a říká: „Pane Klempíř, dovolala jsem se k vám správně? My jsme s dcerou tady, taťka se synem, my jsme se totiž v rodině pohádali, tak taťka se synem šli koupit auťák, protože jsme se nakonec rozhodli, že oni kluka a my holku, a máme tady prostě holku ze Zlína a nemůžeme se s dcerou dohodnout, jestli červenou péřovou bundu nebo zelenou. Nedal byste nám kontakt na paní ředitelku?“ Já dám kontakt, oni se domluví, co tomu děvčeti prostě půjde k pleti a je to.
Počkejte, vy to řešíte až takhle detailně?
Pavel KLEMPÍŘ,
No jasně a takhle po celej republice. 1956 dětí, ano.
Nádhera.
Pavel KLEMPÍŘ,
Neříkám že takhle u všech, že se každý ptá, ale hodně lidí se takhle ptá a hodně lidí jde i mimo nás, proto tam jsou kontakty na ty dětský domovy, protože ono je jednoduchý koupit někomu něco, co nepoužije, a protože jsme všichni lidi ryze praktičtí, tak i ti posluchači chtějí dát dárek prostě a chtějí jakoby vědět, aby to mělo smysl. A já vám za to všem, přátelé, hrozně moc děkuju, že jdete s tou rukou na dlani takhle.
Pavel Bek. Pavle, co vy přesně máte na starosti v Darujte hračku?
Pavel BEK,
Tak já mám na starosti komunikaci s dětskýma domova s Milanem a sháněním těch dobrovolníků a dávat to dohromady.
Kolik těch dobrovolníků vlastně na celou tu akci je potřeba?
Pavel BEK
tak zhruba 60.
A to děláte v Havlíčkově Brodě?
Pavel KLEMPÍŘ
Ale jsme tam v kulturním domě, v psychiatrické léčebně, takže nám když z toho, jak se říká, škrábne, tak to máme blízko.
A my se těšíme na 19. prosince. Koneckonců těšit se mohou i posluchači Radiožurnálu, protože ten potlesk, kdy se vlastně rozhrne ta opona a objeví se ty dárky, přičiněním všech, kteří pomohli ve sbírce, to budeme vysílat živě. Na to se moc těším.Odkud vlastně všichni ti dárci jsou?
Pavel KLEMPÍŘ
Doslova z celého světa. Takže Český rozhlas letí světem opravdu, protože dárci z Austrálie, z Kanady nejsou výjimkou. Teď nedávno jsem mluvil s pánem, který chce koupit rybářské potřeby, protože on je z Norska a tam se přeci rybaří, tak jsme spolu řešili problém, jak to vyřešit tady a tady u nás v republice máme prostě vášnivý fanoušky dlouhodobý třeba ze severní Moravy, vášnivý fanoušky zdravíme všechny, úplně do všech koutů Český republiky, protože to krásně koresponduje. S tím, že jste Český rozhlas, a to opravdu zasáhne celou republiku. Nádherný, děkujeme.
jedna z našich posluchaček se taky ptá, podle čeho se Tango jmenuje Tango.
Pavel KLEMPÍŘ,
Tak vás zklamu, není to podle tance, jak by vás jistě napadlo. Kdyby se ptal chlap, tak by ho určitě napadla část spodního prádla dam, oděvu. Tak podle toho ne, my se jmenujeme podle značky invalidního vozíku.
Tak a pojďme na ostatní lidi, kteří vlastně pracují pro Tango. Koneckonců jsou k vidění i na tom našem webu.Vidím Milana Kvačka, vidím Václava Herzingera, který, jak se zdá, podle fotografie ovládá vlastně počítač pouze pomocí úst.
Pavel KLEMPÍŘ
Joystickem, protože on má pohyb po úrazu, je třičtvrtě roku po úrazu, je to vlastně 10 měsíců a zůstala mu pohyblivá jenom levá paže. Ne ruka, jenom paže, kterou hýbe. Takže se naučil psát, takže má v ústech strčený joystick, na monitoru klávesnici zobrazenou, kurzorem si tam najede a skousnutím toho joysticku v ústech vlastně zvolí, jako když kliknete ukazováčkem na levý tlačítko. Takže takhle to, ale on se naučil psát tak rychle, že ho skoro podezřívám, jestli náhodou nesimuluje, no. Takže, Vašku, zdravím tě teda a drž se, drž se.
Takže si takovýhle nemilosrdný humor celkem můžete dovolit.
Pavel KLEMPÍŘ,
a Milane, tebe taky zdravím, tak říká krásnou větu a já ji nemůžu říct naplno, tak jak by si to zasluhovalo, tak jak on to říká, ale řeknu to ve slušnější verzi. On říká: „My máme jen dvě možnosti. Bejt veselej na vozíku, anebo bejt naštvanej na vozíku.“
Tak to je celkem kulantně překlopeno.
Pavel KLEMPÍŘ,
Dalo mi to práci.
Sbírka Darujte hračku s Českým rozhlasem a také se společností Tango s manažery na vozících startuje tedy právě dnes. Já se těším na toho devatenáctého. Děkuju vám.
Pavel KLEMPÍŘ
Já taky a jenom závěrem řeknu – prosím vás, využívejte služby GLS. My jsme udělali všechno proto, abyste to měli levnější a o to dražší mohli koupit dárek těm dětem a určitě k vám přijedou Ježíšci z GLSka, ať jste, kde jste v republice.
v zkrácené formě zaznamenala invArena
Přidejte odpověď