Nerušte speciální školy. Děti, které potřebují zvláštní péči, se budou na těch běžných trápit a kvalita výuky klesne. S touto výzvou se obracejí na ministra školství starostové některých obcí. Polemika o budoucnosti speciálních škol sílí.
Dětí mírně či více mentálně zaostalé poslali rodiče nebo psychologové do speciální školy v Hradci Králové. Ve třídách jich jsou téměř tři stovky.
Pavel SVOBODA, ředitel speciální školy, Hradec Králové:
Ty děti mají skutečné a objektivní limity.
Přesto vládní agentura pro sociální začleňování doporučuje, aby většina z nich přešla do základních škol běžných.
Martin ŠIMÁČEK, Agentura pro sociální začleňování:
Pokud jsou děti hned od prvních let své základní povinné školní docházky segregovány, jsou stranou ostatních dětí, tak často nenabydou ty základní důležité kompetence, nepocítí konkurenci, ale také spolupráci mezi ostatními dětmi v tom vrstevnickém kolektivu.
Pavel SVOBODA,
Dítě s mentálním postižením bude v takovém prostředí, ve kterém mu nebude až tak rozumět. Logicky to dítě, když nebude vědět, o čem je kolem řeč, tak nemůže být šťastné.
Starostové teď podepisují otevřený dopis ministrovi školství. Podle nich příchod dětí, které se učí hůř, kvalitu výuky na běžných školách sníží.
Miroslav UCHYTIL, starosta, Chlumec n. Cidlinou /KDU-ČSL/:
Přichází žáci, kteří se tam budou trápit, a celkově ten učitel nemá šanci zvládnout tu hodinu tak, jak by ji zvládal doposud.
Táňa ŠORMOVÁ, radní pro školství, Královéhradecký kraj /KSČM/:
Pokud dojde k bezhlavé integraci, klesne úroveň vzdělávání na běžných základních školách.
S inkluzí, začleněním postižených dětí do běžných škol, postupujme opatrně, nabádá ministerstvo.
Marcel CHLÁDEK, ministr školství /ČSSD/:
Nejsem příznivcem řešení rychlého řezu. V tomto případě předpokládám, že minimálně několik let bude probíhat postupná inkluze.
Proces bude stát až několik miliard korun.
reportáž Česká televize.
Schází supervize
Podle slov ředitelky ZŠ speciální v Jihlavě Zuzany Šimkové s sebou práce s těžce postiženými dětmi na druhé straně nese velkou zátěž pro učitele: „Co nám někdy chybí, to je podpůrná služba – školní psycholog, tedy supervize, kterou mívají pracovníci v sociálních službách.“
Sami učitelé totiž mají minimální možnost si od problematiky práce s těžce postiženými odpočinout, což vytváří tlak a nebezpečí vyhoření. „Supervize by měla fungovat tak, že například externista přijde do školy a řeší s pracovníky jejich problémy, ať už třeba vztahověpracovní, anebo i osobní,“ vysvětluje Šimková.
Jsem klasický příklad zoufalého, přetíženého a vyhořelého učitele. Učím 20 let na 1. stupni běžné ZŠ. Vždy jsem učila ráda a práce mě bavila. Myslím, že jsem ve své práci i hodně dokázala. Dětem se věnuji naplno, využívám nejmodernější výukové pomůcky a techniku, snažím se neustále ve svém oboru zdokonalovat a vzdělávat. Vedu zájmové kroužky, s dětmi se účastním velkého množství soutěží. Poslední asi dva roky si ale na vlastní kůži zažívám, co je to „integrace“ tzv. ve velkém. Za svou letitou praxi jsem samozřejmě měla ve třídě děti s „běžnými“ SPU (různé „dys-poruchy“ – dyslexie, dysortografie aj.). Počet se pohyboval kolem 2 až 3 žáků. Nebyl žádný problém tyto děti integrovat. Připravují se jim speciální typy cvičení – dle poruchy, využívají kompenzační pomůcky, potřebují názornost atd. Měla jsem vždy štěstí, že tyto děti byly snaživé a velice dobře spolupracovali i rodiče. V současné době mám ve třídě dítě s těžkou SPU s asistentem, další dítě se středně těžkou SPU, další 3 děti s SPU „běžnou“ – např. dysortografie. Dále dvě děti ze sociálně znevýhodněného prostředí (rodina kontrolovaná soc. pracovnicí – musím psát posudky na sociální odbor). Dále dva žáky cizince – 1 žák vůbec nehovoří česky a druhý částečně, oba musí mít vypracovaný Plán podpůrných opatření a připravuji jim speciální cvičení i s překladem. Ještě jednou opakuji, učím na běžné ZŠ. Náročnost odpoledních příprav jen pro tyto integrované žáky je ohromná a zabere mi velké množství času, často pak už nemám sílu připravovat poutavou hodinu pro zbytek třídy. Agenda spojená s integrovanými žáky je neuvěřitelně rozsáhlá. Ptám se, jak má toto učitel na klasické ZŠ zvládnout, aby tzv. nevyhořel? Kdo podpoří učitele? Kde je únosná mez, aby fungoval i můj život a má vyčerpanost se neprojevovala na kvalitě výuky? Všichni ti odborníci, kteří se k těmto problémům vyjadřují, by měli jít minimálně na měsíc do takových tříd učit se všemi přípravami a úkoly. V této velké diskusi, prosím, nezapomínejte na osobnost učitele, je to také jen člověk a ne stroj. A pro jistotu znovu zdůrazňuji, že učím ráda a dětem jsem obětovala hodně ze své energie.
Samozřejmě, že to je hloupost, aby se mentálně postižené děti učily spolu s mentálně zdravými dětmi v běžných školách, tohle mohl vymyslet jen nějaký trouba, všichni víme, že na místa na ministerstvo školství se dostali naprosto nekompetentní lidé, kteří znají školství jen z jedoucího vlaku. Vzpomínám si, jak jsme ve 5. třídě základní školy měli spolužačku, která ani nedokázala vyjmenovat dny v týdnu. Učitelka se jí svědomitě snažila věnovat – více než komukoliv jinému – a výuka nás ostatních, pro které to byly triviální věci, které jí vysvětlovala, stála. Výsledkem bylo, že jsem se během hodiny toho naučili méně, než bychom se naučili, kdyby nás nebrzdila ta hodně slabá spolužačka. A tak jsme to museli dohánět doma, měli jsme víc domácích úkolů. Naštěstí to byla pětitřídka, do šesté jsme už chodili do jiné školy, kde ta poněkud retardovaná žákyně už nebyla.