Narodily se jako nechtěné. Byly bité nebo se o ně máma s tátou prostě neuměli postarat. Dětí, které vyrůstají za zdmi ústavů, bylo v r. 2014 přes deset tisíc. Obvykle se tam cítí ztraceně, trápí je úzkosti a psychické poruchy. Těžce si budují citové vazby. Lékem na ztrápenou duši byla pěstounská péče, ale cesta do náhradní rodiny bývá trnitá.
„Všimněte si, jak se o pěstounech u nás mluví. Prý to dělají jen pro peníze,“ říká psycholog Radek Ptáček, spoluautor výzkumu na toto téma, který vznikl v rámci Národního institutu pro děti a rodinu.
Během dvou let bylo sledováno 190 dětí z tuzemských dětských domovů, náhradních rodin i biologických rodin. Z výsledku jasně vyplynulo, že právě v dětských domovech je nejvíce emočního strádání. Doktor Ptáček dodává: „Peníze samozřejmě nemohou být primární motivací, ale na druhou stranu: i v ústavech jsou lidé za péči placeni. Domnívám se, že je naprosto v pořádku, když bude pěstounství vnímáno jako profese a bude i slušně finančně ohodnoceno.“ Srovnání ústavní a pěstounské péče lze ilustrovat na jedné z otázek, které zmíněný výzkum směroval na tři patnáctileté slečny: Jak jste strávily poslední nedělní odpoledne?
Dívka z biologické rodiny nakupovala s matkou oblečení, ta z pěstounské rodiny byla s rodiči na výletě. Chovankyně dětského domova spala – poblíž nebyl nikdo, kdo by jí nabídl jakoukoli jinou činnost.
Na původu nezáleželo
Vždy toužila po široké rodině. A její přání se plnilo. Porodila tři děti, dvě další vyvdala. Po čtyřicítce se stala pěstounkou a poručnicí dalších čtyř ratolestí. Magdaléna Zemanová žije s manželem, pěti dětmi a třemi psy v Šanově na Rakovnicku. Domek prochází rekonstrukcí, jejíž součástí je i přístavba: vzniká zde startovací byt, který bude potomkům sloužit k jejich osamostatňování. V deštivém květnovém odpoledni v obýváku doutnají kamna a u velkého stolu se svačí a kreslí. „Na děti jsme měli kliku. Všechny jsou docela hodné, nedělají hysterické scény, nekradou.
Přesto je práce s nimi náročná na čas i na psychiku. Často si připadám jako vyždímaný hadr,“ říká Magdaléna. Kromě čtyř dětí, které během pěti let do rodiny přibyly, žije v šanovském domku se svojí mámou a tátou ještě čtrnáctiletý Tomáš. I on byl jedním z důvodů, proč se rodina rozhodla do pěstounství jít: hlavně maminka chtěla, aby měl věkově blízkého sourozence. „Do pěstounství mě nehnal mateřský pud ani klišé, že chci někomu pomoct. Prostě jsme si řekli, proč to nezkusit. A když se Jiřík tak povedl, troufli jsme si ještě na další děti,“ vzpomíná Magdaléna na dobu před pěti lety.
Manžela musela přemlouvat. Těšil se na období, až potomci odejdou z hnízda a on získá televizní ovladač jen pro sebe a ze šuplíku mu nebudou mizet ponožky. „Já mu ale tvrdila, že dva synové jsou lepší než jeden,“ přibližuje Magdaléna. I širší rodina manžele podpořila, byť se některým příbuzným nezamlouvalo, že uvažují o přijetí romského dítěte. „Nikdy kolem toho ale nevznikla rozepře. Jen jsem jim řekla, že je to naše rozhodnutí a že stačí, když ho budou respektovat a zůstanou slušní a laskaví.“
Testy a pohovory zvládali Zemanovi bez stresu, neměli co ztratit. Vzpomínají, že se i nasmáli, například u otázky „Jak často se doma líbáte?“. „Ty formuláře vypadají, jako když si jdete koupit auto: vybíráte si pohlaví, věk, barvu očí a vlasů. Asi proto, aby děti typově zapadly do rodiny. Nám na takových věcech ale nezáleželo,“ říká Magdaléna. Řízení trvalo rok, poté byl chlapeček vytipovaný rychle. „Určitě i proto, že nám nezáleželo na etniku. Můj muž měl z prvního vztahu děti s Romkou – zčásti s námi žily, byla to taková neformální střídavá péče. Problém jsem s tím tedy neměla. To spíš on se trochu bál, že mu budou všichni kolem nadávat,“ vypráví Magdaléna.
Do pětiletého romského chlapce Jiříka se oba zamilovali takřka na první pohled. Jeho biologický otec zprvu pěstounskou péči pro syna odmítal, nakonec se ale dospělí dohodli. Nyní, po pěti letech, prý mezi sebou nemají problém. Otec si se synem volá, občas přijede. Magdaléna věří, že se jí taková velkorysost vrátí a Jiřík od pěstounské rodiny neuteče kvůli tomu, aby pátral po svých kořenech. Po dalších dvou letech se rodina opět rozšířila: „Nechtěla jsem to protahovat, tak jsem dala najevo, že se nebráníme ani sourozenecké skupině. Nabídli nám tři dívky: šestiletá dvojčata a jejich pětiletou sestru. Všechny mají syndrom týraného dítěte, nejmladší Andulka navíc mentální retardaci,“ říká Magdaléna.
Bez citů a bez pouta
Zprvu všechny tři dívky neuměly téměř nic. Neznaly barvy, zvířata, neuměly malovat, modelovat, nerozeznaly sladké a slané, bály se vody, byly nemotorné, zvládaly jen jízdu na dětských odstrkovadlech. První měsíce takřka nereagovaly na mluvené slovo, ničemu nerozuměly, většinu času křičely a praly se. „Kolikrát jsem večer seděla zoufalá v kuchyni s cigaretou a říkala si, že to nemůžu zvládnout,“ směje se dnes Magdaléna. Postupně se to měnilo k lepšímu: holčičky se naučily skákat na trampolíně, jezdit na kole. Zemanovi se stali oficiálně jejich poručníky, takže biologičtí rodiče ztratili rodičovská práva.
„Považujeme to za správné. Kdo děti bije a pálí je cigaretou, si kontakt s potomky nezaslouží,“ říkají.
Magdalénu zkraje mrzelo, že ji holky měly rády stejně jako třeba pošťačku nebo prodavačku: byly schopné odejít takřka s kýmkoli. Musela se srovnat s tím, že si takové děti budují citové vazby mnohem déle.
Dnes chodí dvojčata do první třídy, ale je už jasné, že příští rok ji budou opakovat – s pomocí asistenta. „Zůstávají roztěkané.
Dobře vědí, jaké měla paní učitelka ten den ponožky nebo náušnice. Co ale ve škole probírali, to si moc nepamatují,“ říká Magdaléna. Nejmladší Anička zatím navštěvuje speciální školku, matka by však ráda všem třem dívkám dopřála klasické školy. „Tam z nich vykřesají maximum a já budu spokojená, pokud to dotáhnou třeba na švadleny nebo kuchařky.“ A co Jiřík? „Vysnil si, že chce být policista,“ přibližuje Magdalena.
Ve škole se desetiletému chlapci zatím daří, v matematice je mezi nejlepšími ve třídě.
A hodně se prý vidí ve starším bratrovi, biologickém synovi manželů Zemanových.
Jedny ruce nestačí
To, že by s láskou k cizímu dítěti mohl být nějaký problém, prý Magdalénu nikdy nenapadlo, ostatně předtím už přijala i manželovy z poloviny romské děti. „Když jsou malé, roztomilé a upřímné, člověka si hned získají,“ říká a přibližuje jeden z okamžiků, který z „cizího“ dítěte udělá „vlastní“: „Když jsem byla schopna dojíst po něm jídlo.“
Všechny osvojené děti manželů Zemanových znají svoji minulost a vědí, komu se narodily. Nehrozí, že by se jednou přece jen chtěli vrátit k biologické rodině? „Podle mě je to nereálné. A kdyby k tomu někdy mělo dojít, kus něčeho by ve mně určitě umřelo. U dlouhodobé pěstounské péče by taková možnost vůbec neměla existovat,“ domnívá se Magdaléna.
O děti se Magdaléna stará na plný úvazek. Jezdí s nimi po vyšetřeních kvůli různým handicapům, vyzvedává je ze škol a školek. „Původně jsme si to chtěli s mužem rozdělit: on by měl na starosti našeho kluka a Jiříka, já tři holčičky. Podle starých pravidel bychom se mohli o děti starat oba a být za to placení, dnes už to nejde. Muž tudíž musel změnit práci, aby mi mohl maximálně pomáhat,“ přibližuje Magdaléna a zdůrazňuje, že výchova vlastních dětí a „cizích“ se hodně liší. Ty přijaté s nadsázkou přirovnává ke kufru neznámého obsahu. „Zakřičet na holky můžu jenom já. Když to udělá učitelka, Róza zaleze pod lavici a dvě hodiny nekomunikuje.“ Setkávají se Zemanovi s názorem, že se do pěstounství pustili hlavně kvůli penězům?
„Stává se, že si lidé myslí, že bereme na jedno dítě dvacet tisíc a že jsme v balíku. Neobhajuji se, nic nevysvětluji. Jenom podotknu, ať to udělají taky, a dětské domovy se konečně vyprázdní,“ má jasno Magdaléna. S dalšími pěstounskými rodinami se Zemanovi příliš nesetkávají: chtějí, aby děti žily co možná nejnormálnější život.
Často vyrážejí v kompletní sestavě na výlety, loni jeli autobusem až do Řecka. Pro dospělé náročný zážitek, ale děti byly šťastné. „Zase pojedeme, teda až budeme mít hodně peněz, viď mami!“ zapojuje se malá Róza. Matka je prý na ně hodná, i když někdy přísná. „Rády jí pomáháme, hlavně s nádobím,“ překřikují se dvojčata.
Nic pro perfekcionisty
Jak by měl vypadat optimální pěstoun?
„Kdo si dává velké cíle a potřebuje v životě řád, měl by na to zapomenout. Vhodnější je být nad věcí, nehroutit se z počmáraných zdí i okopaných rohů. A počítat s tím, že se vás budou lidé na spoustu věci vyptávat,“ říká Magdaléna Zemanová.
Podobně hovoří i Martina Vančáková, odborná garantka poradny kampaně Hledáme rodiče a rovněž pěstounka dvou romských dětí: „Důležitá je chuť nabídnout domov, čas, energii a lásku cizímu dítěti bez touhy po jeho vděčnosti. Ideální je, pokud se k němu dovedete chovat jako k vlastnímu, přestože budete vědět, že patří biologickým rodičům.“
Pěstounem by měl být každopádně člověk vyzrálý, trpělivý, tolerantní, s velkou schopností vcítit se do druhých, ochotou učit se novým věcem a dívat se na věci z různých úhlů. „Musí počítat i s komunikací s odborníky a snést určité narušení soukromí,“ připomíná Vančáková.
Kapacita vyčerpána
Uvažují Zemanovi o dalších dětech? „Ne. Kdyby jich bylo víc, už by to nebyla rodina, jen průchoďák. Nezabezpečila bych je, musela bych některé šidit,“ říká Magdalena, která podobně prakticky uvažuje i o dalších souvislostech: „Kdyby se s námi něco stalo, vyvdaná dcera slíbila, že by se o všechny děti postarala. Jsem moc ráda, nesnesla bych pomyšlení, že by odsud někdy musely odejít.“
Adopce, pěstounství, poručnictví
Adoptovat nebo si osvojit lze dítě v okamžiku, kdy se ho vzdá jeho vlastní matka. Pak však ještě běží tříměsíční lhůta, během které může své rozhodnutí změnit, až poté původní rodičovská práva navždy zanikají a dítěti lze změnit příjmení. Kontakt s biologickou rodinou je vyloučený, noví rodiče nemají nárok na finanční odměnu. U pěstounské péče rodičovská práva nemusí zaniknout. Kontakt s biologickou rodinou bývá vítaný, pokud je to v zájmu dítěte. Pěstouni mají nárok na finanční odměnu. Měsíční hrubá mzda (odvádí se z ní zdravotní, sociální a důchodové pojištění) je v r. 2014 8 tisíc (1 dítě), 12 tisíc (2 děti) či 20 tisíc korun (3 děti), případně 4 tisíce za každé další dítě. Variantou je pěstounská péče na přechodnou dobu: trvá maximálně rok, během něhož se pracuje na vyřešení situace dítěte. Formou náhradní rodinné péče je i poručnictví. V tomto případě poručník může pečovat o dítě od narození do dosažení plnoletosti, původní rodičovská práva zanikají, změna příjmení dítěte je možná. Kontakt s biologickými rodiči se ale nevylučuje. Finanční odměnu si pečovatel může nárokovat.
Sociální sirotci
Mimo vlastní rodinu vyrůstá v České republice zhruba 1 % dětí. Ve většině případů tyto děti své rodiče mají, jsou tedy sociálními sirotky; pouze 1–2 % dětí z tohoto počtu tvoří skuteční sirotci. Zatímco v minulosti se umisťovalo do pěstounské péče kvůli nemoci, chudobě nebo úmrtí rodičů, dnešním důvodem je podle nejnovější studie v 66 % nedostatečná péče o dítě a v 10 % případů finanční situace rodiny. V 7 % případů rodiče nezvládali výchovu, v 5 % byly důvodem odebrání sociální důvody. Pouze ve 12 % případů byly umístěny děti z důvodů, které lze považovat za jednoznačné: týrání, alkoholismus rodičů, rodiče ve výkonu trestu. Z výsledků nedávno ukončeného výzkumu Národního institutu pro děti a rodinu rovněž vyplynulo, že čím delší dobu děti prožijí v ústavní péči a čím dříve jsou odloučeny od své matky nebo jiné blízké osoby, tím je jejich deprivace větší. Dítě, které nepoznalo mateřskou lásku, dokáže mnohem obtížněji vytvořit stabilní citové pouto.
Hledáme rodiče
Probudit v Češích zájem o náhradní rodinnou péči se snaží mimo jiné projekt Hledáme rodiče. V r. 2012 jej na pomoc dětem, které ze závažných důvodů nemohou vyrůstat ve své původní rodině, odstartoval Nadační fond J&T. Pěstouni chybějí hlavně pro děti starší, děti s handicapy a sourozenecké skupiny. „Prostřednictvím bezplatné telefonické linky a on-line poradny nás kontaktují průměrně dva vážní zájemci denně,“ říká ředitelka fondu Marie Oktábcová. Pochvaluje si rovněž, že situace současných pěstounů je snazší než dříve: „Funguje více organizací, které náhradním rodinám poskytují různé odlehčovací služby. Pěstouni dostávají za svou práci odměnu, která se jim započítává do odpracovaných let.“ Odborná garantka kampaně Martina Vančáková, která má v pěstounské péči dvě děti, oceňuje možnost vzdělávání i pravidelná setkávání s takzvaným klíčovým pracovníkem: „Zná rodinu nejlépe, je s ní v průběžném kontaktu, může být důvěrníkem, pomocníkem i manažerem různých služeb.“ Oťukávání rodičů předtím, než je jim svěřeno dítě do pěstounské péče, trvá několik měsíců, což může leckteré zájemce odradit. „Není nutné se psychotestů obávat. Slouží hlavně k tomu, aby se odhalily případné hrubé patologie, nikoli aby žadatele vyděsily a odradily,“ upozorňuje psycholog Radek Ptáček. Více informací: www.hledamerodice.cz, bezplatná telefonní linka 800 888 245.
Přidejte odpověď