Každému je jasné, že život na vozíku není úplně lehký. Dlažební kostky, rozbitá silnice nebo schody, vedoucí do podniků či na záchod, neznamenají pro zdravého člověka překážku. Pro vozíčkáře naopak velkou dřinu nebo téměř neřešitelný problém.
Hranice – Pokud tedy budete chtít jít s vozíčkářem na kafe či pivo, neřešíte, kde mají to nejlepší či zda je to nekuřácká restaurace, nýbrž jednu jedinou věc – dostaneme se tam? O každodenních strastech vozíčkáře v Hranicích si s Kamilou Růžičkovou povídal Přerovský a hranický deník.
Kamila Růžičková je veselý, přátelský a optimistický člověk, který nenadává na svůj úděl. Ba naopak, snaží se z něj vyždímat maximum. Na vozíku je přes dvacet let a v Hranicích už má své trasy. „Myslím, že, co se týká vozíčkářů, jezdím na kulturní akce nejvíce,“ začíná s vyprávěním žena, která nevynechá téměř žádný koncert.
Nejraději navštěvuje Zámecký klub. „Ještě, než se vůbec koplo do země, šla jsem se podívat na město, jak to v Zámeckém klubu bude vypadat a hlavně, zda do něj bude bezbariérový přístup. Musím říct, že na úřadě se mi plně věnovali a jako jedna z prvních lidí jsem viděla všechny plány,“ vzpomíná. Na klubu Kamila Růžičková oceňuje, že je schopná se obsloužit sama a pochvaluje si řešení celého prostoru vzhledem k jeho možnostem. Ke sjezdu ze schodů jí slouží plošina, od které má euroklíč. Ten umožňuje přístup nejen k plošině či k bezbariérovým toaletám, pokud disponují eurozámkem.
„Jsou ovšem případy, kdy chybí opravdu málo, aby nějaký klub, restaurace či divadlo bylo dokonalé pro vozíčkáře,“ povzdychne si Kamila Růžičková a uvádí jako příklad Plovárnu. „Plavu moc ráda. Minimálně jednou týdně, ale spíš dvakrát. Plovárna je výborně vymakaná. Pamatuji si, když jsem tam vjela poprvé, musela jsem se obrnit, protože jsem čekala, že se strašně naštvu, že tam bude nějaká bariéra a já nebudu moci chodit plavat, ale byla jsem mile překvapená. Jediné, co tam postrádám je speciální židlička, díky které bych se dostala do bazénu a z bazénu,“ povídá nadšená plavkyně. „Problém nastává, když mi mají pomáhat padesátikilové plavčice. Plavčíci s tím většinou nemají žádný problém. Všichni mi hodně pomáhají a jsou vždy vstřícní a ochotní. Za to jsem jim moc vděčná. Prostě sedačka je to jediné, co mi tam chybí,“ povzdechne si.
Další problém, na který naráží jsou rozbité silnice a nedomyšlené chodníky. „Buď jsou chodníky v dezolátním stavu nebo jsou bezbariérové, ale vozíkem nesjízdné. Například chodník vedoucí na most přes Bečvu (Mostní ulice, pozn.red.) je přerušený vjezdem do garáže. Ve směru tam ji prostě nepřejedu, je tam velký schodek. A tak musím přejet na druhou stranu a lidi se pak na mě dívají jak na blázna, proč jezdím tam a zase zpátky,“ vysvětluje jeden ze stavebních zádrhelů.
Jak sama uvádí, mnohdy místo bezbariérové cesty vznikne spíš cesta bariérová a schodek.
„Je třeba si uvědomit, že vozík, když jedu do kopce, zvládne jen určitý sklon. Proto nájezd o sklonu 45 stupňů je absolutní nesmysl. To se potom převrátím. Ještě že umím dobrý parakotoul,“ vtipkuje s nadsázkou aktivní vozíčkářka. Dalším problematickým příkladem je dlažba na náměstí. „Když tam byl beton, jezdila jsem přes náměstí daleko rychleji, teď se pěkně nadřu. Nebo vstupy do lékáren. U některých nejsou vůbec bezbariérové. Když si chci jít posedět s kamarády, přemýšlím dopředu, kam. Mnoho zařízení nedisponují bezbariérovým vchodem. Některé ano, ale zase je nedomyšlené, když k WC jsou tři schody,“ vypočítává další zádrhely svého života.
Jak ale sama dodává, nic si neplánuje. „Nemá smysl něco řešit dopředu, protože nikdy nevím, co na mě čeká,“ uvádí a vysvětluje na jednom příkladu. „Nejprudší kopec je od starého kina směrem na Galašovu ulici. I sjezd je zrádný, protože je tam hodně úzký chodník. Jednou jsem dojela dolů a tam, kde normálně přejíždím na druhou stranu, stál kontejner. Co teď? Zamávala jsem si na jednoho chodce, který byl ochotný mi pomoci a převezl mě na druhý chodník,“ popisuje situaci.
Ačkoliv v Hranicích naráží na problémy, tvrdí, že město, co se týká bezbariérového zařízení, je na tom relativně dobře. „V historických městech, a především jejich centrech, je pro mě téměř nemožné se pohybovat, a to nemluvím jen o kočičích hlavách,“ posteskne si. Kamila Růžičková se naštěstí nesetkává s nezájmem či neochotou pomoci.
„Všude jsou hodně vstřícní a ochotní mi pomoct. I sami od sebe ke mně přijdou lidi a pomohou mi vyjet prudší kopec. Proč dělat machra, když mi to usnadní práci?“ povídá s úsměvem. „Všechno je mi strašně vzácné. Pro ostatní to mohou být maličkosti, pro mě je to super. Být venku, dostat se na dobrý koncert, do divadla. Moci někam dojet bez asistenta. Zvládnout něco sama, to je prostě bezvadné,“ zakončuje pozitivně vozíčkářka Kamila Růžičková.
BARBORA JESTŘEBSKÁ
Hranický deník
http://hranicky.denik.cz/hranicky_tyden/
Přidejte odpověď